Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto ústavním zákoně:

Lhůta, stanovená v čl. 6, odst. 5 ústavního dekretu o obnovení právního pořádku, se prodlužuje do 17. června 1949.

Tento ústavní zákon nabývá účinnosti dnem 4. května 1947; provedou jej všichni členové vlády.

Podle čl. 6, odst. 5 ústavního dekretu o obnovení právního pořádku ve znění přílohy k zákonu ze dne 19. prosince 1945, č. 12 z roku 1946, může strana navrhnouti revisi rozhodnutí soudů a správních úřadů, vydaných v době nesvobody, do dvou let ode dne, kdy tato doba skončila. V téže lhůtě musí správní úřad oznámiti stranám, že zavedl řízení ke změně nebo zrušení takového rozhodnutí, které chce revidovati z moci úřední. Poněvadž podle vládního nařízení ze dne 27. července 1945, č. 31 Sb., skončila doba nesvobody pro obor předpisů o obnovení právního pořádku dnem 4. května 1945, uplyne lhůta podle čl. 6, odst. 5 uvedeného ústavního dekretu dnem 4. května 1947.

Je jasné, že možnost zavedení řízení, směřujícího k revisi rozhodnutí z doby nesvobody, bylo nutno vázati lhůtou, poněvadž návrat k normálním poměrům a k právní bezpečnosti vyžadují, aby právní poměry, založené vadnými rozhodnutími z doby nesvobody, byly podle možnosti co nejdříve likvidovány, resp. není-li na likvidaci těchto poměrů zájmu ani u postižených stran ani z důvodů veřejných, aby nastala konvalidace, nezbytná pro každý právní řád. Toho si osnovatelé ústavního dekretu o obnovení právního pořádku byli vědomi, při čemž - počítajíce s okamžitou a plnou účinností ústavního dekretu i s včasným vydáním norem nutných k jeho provedení (zejména podle čl. 8 a 13) - považovali dvouletou lhůtu za dostatečnou pro zahájení příslušného řízení. Tím však, že lhůta pro zahájení řízení byla stanovena nezávisle na účinnosti čl. 6 ústavního dekretu a na účinnosti norem nutných k jeho provedení, byla lhůta ta podstatně zkrácena. Ustanovení čl. 6 ústavního dekretu nabylo totiž pro jiná rozhodnutí než ve věcech trestních účinnosti teprve dnem 13. února 1946 [srov. čl. I, písm. c) vyhlášky č. 30/1945 Sb. a čl. VI, odst. 1 zákona č. 12/1946 Sb.]. Předpisy potřebné k provádění uvedeného ustanovení byly pak vydány ještě později, a to pro obor soudních rozhodnutí v občanských věcech právních zákony ze dne 9. dubna 1946, č. 76 Sb., a ze dne 3. října 1946, č. 198 Sb., a pro obor správních rozhodnutí vládním nařízením ze dne 30. dubna 1946, č. 110 Sb., které zároveň určilo, které ze soudů a úřadů, zřízených v době nesvobody, dále fungují.

Obtížná materie, upravená ústavním dekretem, který zasahuje do všech oborů právních, vysvětluje zdržení ve vypracování a projednání uvedených prováděcích norem. Složité právní a skutkové poměry, vytvořené několikaletou okupací, nedovolily dosud, aby zejména širší veřejnost se mohla náležitě obeznámiti s touto materií a využíti výhod, které jí přiznává ustanovení čl. 6 ústavního dekretu. Nadto se mnozí státní občané, postižení rozhodnutími v době nesvobody, stále ještě vracejí z ciziny a mají mnohdy značné obtíže s pátráním po soudních a úředních spisech a rozhodnutích, jimiž byly jejich zájmy protiprávně poškozeny, po případě se o takových rozhodnutích teprve postupně dovídají. Značné obtíže působí konečně otázka poměru ústavního dekretu o obnovení právního pořádku k různým normám vydaným po osvobození; s tím souvisí problémy, podle kterých předpisů a u kterého soudu či úřadu má se postižený domáhati svých práv, do nichž bylo v době nesvobody zasaženo.

Všechny tyto důvody vedou k tomu, aby zejména těm, kdož nacistickou persekucí byli zvlášť postiženi, bylo umožněno domoci se odčinění křivd, které utrpěli protiprávními rozhodnutími soudů a úřadů v době nesvobody, a namnoze bez vlastního zavinění nemohli dosud učiniti opatření k uplatnění svých práv. Za tím účelem má býti předkládaným návrhem ústavního zákona přiměřeně prodloužena lhůta, stanovená v čl. 6, odst. 5 ústavního dekretu o obnovení právního pořádku pro zahájení řízení k revisi rozhodnutí z doby nesvobody.

Vzhledem k tomu, že § 8 zákona ze dne 16. května 1946, č. 128 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, určuje pro nároky vyplývající z neplatnosti majetkově-právních jednání tříletou promlčecí lhůtu ode dne, kdy zákon nabyl účinnosti, t. j. do 17. června 1949, a že tento zákon zejména v § 2 navazuje na ustanovení čl. 6 ústavního dekretu o obnovení právního pořádku, je jen důsledné, aby lhůta pro zahájení řízení o zrušení nebo změně rozhodnutí soudů a správních úřadů, vydaných v době nesvobody, byla stanovena obdobně.

Tím se také dosahuje toho, že možnost provedení žádoucí nápravy odstraněním závadných rozhodnutí nebude omezena na případy, kde jde o neplatný převod nebo přechod majetku nebo zásah do majetku a jejich právní důsledky, zejména u majetku nemovitého a u podniků, nýbrž bude dána i tam, kde jde o rozhodnutí, která se vztahují na jiné majetkově-právní otázky, nebo která vůbec neupravují věci majetkově-právní, nýbrž jiné právní poměry.

Mohou se ostatně vyskytnouti i případy, kde z důvodů veřejného zájmu bude nutno, aby správní úřad zrušil z moci úřední vadné rozhodnutí, pro krátkost lhůty však v návalu práce po osvobození republiky dosud tak nemohl učiniti.

Pro novelisaci ústavního dekretu o obnovení právního pořádku v uvedených směrech je třeba formy ústavního zákona, a to vzhledem k ustanovení čl. I, odst. 2 ústavního zákona ze dne 28. března 1946, č. 57 Sb., kterým se schvalují a prohlašují za zákon dekrety presidenta republiky. Tímto ustanovením byla totiž ústavním dekretům přiznána povaha ústavních zákonů.

Navrhovaná úprava nemá přímého finančního dosahu.