Z povahy poštovní dopravy jako dopravy hromadné vyplývá, že trestný čin proti listovnímu tajemství lze s úspěchem vyšetřiti a pachatele zjistiti zpravidla jen tehdy, poskytne-li stěžovatel poštovní správě dostatek konkrétních údajů nebo předloží-li alespoň obálku předmětného psaní, z níž by bylo možno určiti způsob a dobu dopravní cesty, vymeziti okruh činitelů na dopravě zúčastněných a ze znaleckého ohledání stop na porušené obálce vyvoditi příslušné závěry.

Jde-li o psaní ve styku s cizinou, bylo by těchto zjištění zejména zapotřebí, neboť u psaní s dlouhou dopravní cestou přichází v úvahu množství okolností buď v zemi podání nebo v zemi určení (a to od okamžiku, kdy odesilatel psaní vyhotoví resp. svěří poště, až do doby, kdy se psaní doručí příjemci), které mohou zavdati příčinu k stížnostem podobného druhu. V případě, o nějž jde, stěžovatel nedal a ani nemohl dáti poštovní správě k disposici obálky psaní, ani poskytnouti bližší údaje, které by mohly býti podkladem pro šetření. Tím byly položeny nepřekonatelné překážky nejen pro vyšetření na zdejším území, ale jež také zabránily požádati americkou poštovní správu o součinnost. Pokud pak bližší okolnosti jsou známy určitým účastníkům tohoto případu, nemá poštovní správa právních prostředků, aby jejich sdělení vynutila.

Za tohoto stavu věci zůstává tudíž jen nepodloženým dohadem, že k porušení listovního tajemství, jehož československá poštovní správa za všech okolností přísně dbá, došlo na československém státním území.