K bodu 1. Korunové pohledávky a závazky, které trvaly dne 10. října 1938 a měly buď bydlištěm nebo sídlem dlužníka nebo věřitele, buď místem zavazené nemovitosti vztah k pohraničnímu území českých zemí, byly při okupaci převedeny na pohledávky a závazky markové v poměru 1 K = 12 pf. Po opětném zavedení výhradní korunové měny v pohraničním území byla otázka markových pohledávek a závazků vyřešena dekretem presidenta republiky č. 36/194 5 Sb., podle něhož jest markové závazky, trvající mezi tuzemci dne 1. srpna 1945, plniti v korunách v poměru 1 RM = 10 K.

Dvojí přepočet předválečného, původně na koruny znějícího závazku za těchto kursů způsobuje zvýšení jmenovité hodnoty takového závazku (100 K = 12 RM; 12 RM = 120 K). Tyto důsledky byly při redakci dekretu č. 36/1945 Sb. známy, přes to však nebylo tehdy shledáno hospodářsky únosným vraceti se k poměru 1 K = 12 pf (t. j. 1 RM = 8.33 K), který ovšem by byl odůvodněn jen u starých, původně korunových pohledávek a závazků. Hlavní kmen obligačních poměrů, majících vztah k pohraničnímu území, tvořily novější pohledávky a závazky, kontrahované již přímo v markách, a to na ustálené, cenovým hladinám v pohraničí a ve vnitrozemí odpovídající základně 1 K = 10 pf; úprava provedená dekretem č. 36/1945 Sb. vycházela z úvahy, že výjimky z obecného přepočítacího kursu 1 : 10 by nevítaně zkomplikovaly hospodářský život a porušovaly by bilanční rovnováhu hospodářských jednotek, která může zůstati nedotčena přeměnou měny pohledávek a závazků jen tehdy, je-li přepočítací kurs jednotný pro veškeré složky bilančních aktiv a pasiv.

Ze starých závazků, vzniklých původně v korunách před okupací, přešly do dnešní doby v podstatě jen závazky dlouhodobé, zajištěné zástavním právem na nemovitostech. Dvojí přepočet způsobil zde sice zvýšení jmenovité hodnoty závazku (resp. jeho dosud v korunách neuhrazeného zbytku), nikoli však materielní zvýšení, ježto reální kupní síla peněžité částky vypůjčené před válkou byla se zřetelem k tehdejší nižší cenové a důchodové hladině větší než je kupní síla částky, která má býti dnes splacena. Přes zvýšení jmenovité částky dluhu je tudíž dnes břímě dlužníkovo fakticky ulehčeno.

Věřitelé těchto hypotekárních pohledávek jsou peněžní ústavy v pohraničním území, zčásti též nositelé veřejnoprávního sociálního pojištění, kteří měli část svých reserv uloženu v zápůjčkách, zajištěných na nemovitostech v pohraničním území. Tito věřitelé neměli z nominálního zhodnocení svých pohledávek prospěchu, ježto peněžní ústavy byly povinny rovněž v poměru 1 K = 12 pf zhodnotiti i svoje pasiva, t. j. zejména vklady, a nositelé veřejnoprávního sociálního pojištění zhodnotili ve stejném poměru svoje pojistné dávky. Nebylo možno přistoupiti k odčinění kursové újmy dlužníků s kursovými zisky věřitelů (vkladatelů), neboť zisky vkladatelů nelze dnes již podchytiti; řada vkladů původně korunových byla již vybrána, anebo výběry a přívklady v mezidobí tak modifikována, že kursový zisk v saldu vkladu není již dobře rozeznatelný. Úprava provedená dekretem č. 36/1945 Sb. nemohla proto počítati s uvedením předválečných pohledávek peněžních ústavů v pohraničním území do původního stavu k tíži věřitelů samých; byla tu jednak obava, že nekrytý schodek, který by tím vzešel, ohrožoval by uspokojení věřitelových závazků, jednak notorický nedostatek personálního vybavení peněžních ústavů v pohraničním území bránil provedení složitějších vyrovnávacích akcí. Odčinění důsledků přepočítacího kursu 1 K = 12 pf, pokud by je neměl nésti dlužník, jest v prvé řadě otázkou úhradovou. Nové zatížení státního hospodářství nebylo by však v tomto případě možno obhájiti vzhledem k tomu, že dlužníci, domáhající se odčinění, nejsou ve skutečnosti materielně poškozeni, nýbrž poklesem kupní síly peněžní jednotky zvýhodněni, byť ne v té míře jako dlužníci ve vnitrozemí, nepostižení měnovými přeměnami svého závazku; kromě toho u většiny dlužníků, jimž se závazek nominálně zvýšil, stojí proti této újmě na druhé straně opačné účinky přepočítacího kursu 1 K = 12 pf, zejména zhodnocení činží nebo pachtů ze zavazené nemovitosti, provedené ve stejném kursu, dále v témže kursu provedená výměna hotovostí korunových na markové, bydlil-li dlužník v pohraničním území, případně i kursový zisk na vkladech u peněžních ústavů.

Jest ovšem pochopitelné, že přes tyto skutečnosti je zmíněná disparita mezi dlužníky ve vnitrozemí a dlužníky v pohraničním území pociťována postiženými jako neospravedlněná nerovnost. Ministerstvo financí uvažuje proto možnosti řešení pro skupinu hypotekárních závazků osob české národnosti, kde se důsledky dvojího měnového přepočtu projevily mimořádnou tvrdostí, a vynasnaží se sjednati předpoklady pro včasnou zákonodárnou úpravu této otázky.

K bodu 2. Po obsazení pohraničního území Německou říší byly vypláceny německými úřady veřejným pensistům setrvavším v pohraničním území nejprve zálohy na jejich odpočivné (zaopatřovací) platy, a to bez rozdílu národnosti v poměru 1 Kč = 12 pf.

Definitivní přejímání těchto pensistů bylo provedeno německým nařízením ze dne 19. října 1939, říš. zák. I, str. 2059, a nařízením býv. protektorátní vlády ze dne 21. prosince 1939, č. 69/1940 Sb. Podle těchto nařízení převzala Německá říše s účinnosti od 1. října 1938 odpočivné (zaopatřovací) platy jen těch osob, které nejen že nabyly německého státního občanství a neměly dne 21. října 1939 také práv státních příslušníků t. zv. Protektorátu, ale i nabyly německé národnostní příslušnosti (čl. I, § 1 příl. k vlád. nař. č. 69/1940 Sb.).

Pensisty české národnosti, i když snad nabyli na základě opce německého státního občanství, Německá říše nepřevzala. Odpočivné (zaopatřovací) platy těchto osob převzal podle § 1 vládního nařízení č. 69/1940 Sb. t. zv. Protektorát, a to rovněž od 1. října 1938.

Odpočivné (zaopatřovací) platy, které byly zálohově vypláceny od 1. října 1938 až do dne definitivního převzetí, měly se súčtovati na vrub platů příslušejících vůči t. zv. Protektorátu nebo vůči Německé říši s definitivního převzetí, provedeného ke dni 1. října 1938 a měly býti mezi těmito stranami vzájemně vyrovnány. K tomu za okupace již nedošlo.

Teprve po osvobození republiky byly některými percipienty podány přihlášky na súčtování plateb, konaných zálohově v pohraničním území německými úřady do doby, nežli odpočivné (zaopatřovací) platy byly podle vládního nařízení č. 69/1940 Sb. zpět převzaty našimi úřady. Při této příležitosti stanovilo ministerstvo financí výnosem ze dne 7. června 1946, č. j. 116.934/46-IX/5, že dotčené platby mají býti súčtovány v témže poměru, ve kterém tyto platby byly svého času v pohraničním území s německé strany konány, t. j. v poměru 1 K = 12 pf. Tímto způsobem byla věc dostatečně vyřešena pro pensisty české národnosti.

U osob německé národnosti, po případě u osob, které se k německé národnosti přihlásily, a které - jak již výše uvedeno - jedině byly převzaty Německou říší, takové opatření zatím nepřichází v úvahu, poněvadž všem příjemcům národnosti německé byla výplata jejich služebních, jakož i odpočivných (zaopatřovacích) platů po 5. květnu 1945 ihned zastavena výnosem ministerstva financí z 18. května 1945, č. j. 386/45-IV/1. U těchto osob bude přicházeti v úvahu různá úprava podle toho, jak se tyto osoby posuzují podle ústavního dekretu ze dne 2. srpna 1945, č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské. Jde-li o osoby české, slovenské nebo jiné slovanské národnosti, které se přihlásily za Němce, jsouce donuceny nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, vztahuje se na ně ustanovení § 1, odst. 4 cit. dekretu a neposuzují se pak jako Němci a Maďaři, schválí-li ovšem ministerstvo vnitra osvědčení o národní spolehlivosti, vydané jim příslušným okresním národním výborem (okresní správní komisí). Se zřetelem k tomu je možno těmto osobám vypláceti od 1. června 1945 (t. j. po dni zastavení výplaty těchto platů německými úřady) normálně odpočivné (zaopatřovací) platy.

Súčtování plateb konaných před tímto dnem německými úřady jest vyhrazeno dodatečné úpravě, v jejímž rámci bude možno výhody poskytované v době okupace pensistům, vypláceným německými úřady, odejmouti.

Pro osoby, pro které platí §§ 2 a 3 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb., zůstává v platnosti vpředu citovaný výnos ministerstva financí ze dne 18. května 1945, č. 386/45-IV/1, o zastavení výplaty odpočivných (zaopatřovacích) platů. Podle usnesení vlády ze dne 6. září 1946 mohou býti příslušnými ústředními úřady v dohodě s ministerstvem vnitra a ministerstvem financí povoleny v případech hodných zvláštního zřetele osobám, jimž se zachovává československé státní občanství, súčtovatelné zálohy na jejich odpočivné (zaopatřovací) platy a rodinným příslušníkům, po případě pozůstalým, kteří jsou československými státními občany, jsou české, slovenské nebo jiné slovanské národnosti a jsou státně a národně spolehliví, může býti vyplácen zálohově příspěvek na výživu (výnos ministerstva financí ze dne 26. září 1946, č. j. 227.698/46-IX/1). Definitivní úpravu právních poměrů těchto osob bude třeba provésti zvláštním legislativním opatřením, kterým bude rovněž možno postihnouti výhody, jichž se těmto osobám v době nesvobody dostalo, pokud ovšem jejich pensijní nároky nezaniknou podle naznačeného opatření vůbec.

Z předneseného plyne, že pensisté české národnosti, kteří zůstali v pohraničí, dostávali odpočivné (zaopatřovací) platy v poměru 1 K = 12 pf jen po přechodnou dobu, pokud nebyli převzati t. zv. Protektorátem. Po celou dobu nesvobody byly v uvedeném poměru vypláceny odpočivné (zaopatřovací) platy příjemcům národnosti německé a příjemcům, kteří se k této národnosti přihlásili. U těchto osob bude třeba věc řešiti tak, že se odpočivné (zaopatřovací) platy v této době vyplacené přepočtou zpět na koruny v poměru 1 Kčs = 10 pf. Při opačném řešení, při kterém by příjemcům české národnosti bydlícím tehdy v pohraničí byly odpočivné (zaopatřovací) platy dodatečně propočteny v poměru 1 K = 12 pf a při kterém by jim byl vyplacen z toho vyplývající rozdíl, vznikla by totiž disparita mezi českými pensisty, kteří bydlili v t. zv. Protektorátu, a pensisty, kteří zůstali v pohraničí, a to v neprospěch prvně jmenovaných.