Jsme toho názoru, že při řešení
sporné otázky je třeba vycházeti z
přesného a logického výkladu vl. nař.
čís. 365/41 Sb., v žádném případě
však, že nelze vycházeti pouze z technického
rozdělení vládního nařízení,
jak to činí ministerstvo zdravotnictví. Závěr,
k němuž ministerstvo ve své úvaze mělo
dospěti, totiž, že pouze pojištěnec
má nárok na bezplatné ošetřování
v nemocnici po 28 dnech je v přípise ministerstva
zdravotnictví položen jako předpoklad absolutně
platný a na jeho základě je dále rozvíjen
názor, že ani důchodce, ani manželka a
děti pojištěnce a důchodce nemohou býti
bezplatně ošetřováni v nemocnici po
28 dnech. Předpoklad, z něhož ministerstvo
vychází jest mylný, a tudíž i
konstrukce na něm vybudovaná je chybná.
Ministerstvo zdravotnictví se mylně domnívá,
že pouze pojištěnec má nárok na
bezplatné ošetřování v nemocnici
po 28 dnech. Důvodem tohoto jeho názoru je prý
existence nároku na dávky podle § 18, odst.
1 a 2 vln. č. 365/41 Sb. Důchodce a rodinní
příslušníci shora uvedení by
prý mohli míti nárok na bezplatné
ošetřování v nemocnici, jen kdyby měli
nárok na dávky podle § 18, odst. 1 a odst.
2. Poněvadž však nemají nároku
na dávky podle § 18, odst. 2, nemohou prý míti
nárok na bezplatné ošetření podle
§ 23 cit. vl. nař. Ministerstvo zdravotnictví
vůbec neuvádí, jak dospělo k názoru,
že podmínkou bezplatného nemocničního
ošetření je též nárok na
dávky podle § 18, odst. 2 a prokazuje jen, že
důchodci a shora uvedení rodinní příslušníci
nemají nároku na dávky podle § 18, odst.
2.
Není vůbec na sporu otázka, kdo má
nárok na dávky podle § 18, odst. 2, nýbrž
je třeba řešiti otázku, zda podmínkou
nároku na bezplatné ošetření
v nemocnici jest nárok na dávky podle § 18,
odst 2.
Podmínkou vzniku nároku na dávky podle vl.
nař. čís. 365/41 Sb. jest existence případu
a eventuální splnění dalších
podmínek (na př. splnění podmínek
§ 32).
Pojištěnci přísluší podle
§ 18, odst. 1 v případě nemoci zdarma
lékařská pomoc, léky a léčebné
pomůcky (ošetření v nemoci). Pojistným
případem je zde nemoc.
Podle odst. 2, § 18 pojištěnci, který
je neschopen práce pro nemoc nepřivoděnou
úmyslně přísluší od 43.
dne této neschopnosti po dobu jejího trvání,
nejdéle však po dobu 365 dnů, denní
nemocenské. Pojistným případem je
zde pracovní neschopnost. Nárok na dávky
však vznikne jen, bude-li splněna ještě
podmínka, že nemoc, jež způsobila pracovní
neschopnost nebyla přivoděna úmyslně.
Ošetření v nemocnici je svou povahou náhradou
naturálních dávek podle § 18, odst.
1, neboť pojistným případem při
ošetření v nemocnici je výhradně
nemoc, nikoliv pracovní neschopnost. Pojištěnci
může býti poskytnuto léčení
v nemocnici podle § 23 tehdy, je-li nemocen, ale práce
schopen (ambulantní ošetřování).
Pojištěnci může býti dále
poskytnuto léčení v nemocnici, je-li nemocen,
práce neschopen, nemá však nároku na
dávky podle, 18, odst. 2, buď proto, že nemoc
si způsobil úmyslně nebo proto, že neuplynul
43 den od počátku pracovní neschopnosti a
pojištěnec má nárok na plat (§
18, odst. 3). Protože naturální dávky
podle § 18, odst. 1 jsou poskytovány bezplatně,
musí být i ošetření v nemocnici,
jež je jejich náhradou, poskytnuto bezplatně.
Z uvedeného je zřejmé, že zákonodárce
neměl vůbec důvodu, aby nemocniční
léčení vázal na existenci nároku
na peněžité dávky, neboť jde o
dva zcela rozdílné pojistné případy.
Pojištěnci mají nárok na bezplatné
ošetření v nemocnici jen proto, protože
jim podle § 18, odst. 1 přísluší
bezplatné ošetření v nemocnici. Zda
mají též nárok na dávky podle
§ 18, odst. 2 je zcela nerozhodné. Protože ošetření
v nemocnici podle § 23, je náhradou za ošetření
v nemoci, podle § 18, odst. 1, může býti
poskytnuto ovšem pouze osobám, jež mají
nárok na bezplatné ošetření podle
§ 18, odst. 1, pokud jim je zákon výslovně
neupírá.
Pojištěnému důchodci a jeho rodinným
příslušníkům přísluší
podle § 43, odst. 1, ošetření v nemoci
podle § 18, odst. 1. Přísluší jim
tudíž i bezplatné ošetření
ve veřejné nemocnici podle § 23, což ostatně
zdůrazňuje výslovně ustanovení
§ 43, odst. 3.
Tvrzení ministerstva zdravotnictví, že důchodcům
se dostává výhod oproti aktivním pojištěncům
je nesprávné. Ministerstvo zdravotnictví
uvádí: "Jejich pojištění
nezaniká onemocněním a nejsou omezeni lhůtou
365 dnů jako pojištění zaměstnanci."
U pojištěných zaměstnanců však
nezaniká pojištění onemocněním,
nýbrž podle § 6, vl. nař. čís.
365/41 Sb. zaniká dnem, kterého končí
pracovní poměr, nebo kterého nastala okolnost,
pro kterou je zaměstnanec podle vl. nař. č.
365/41 z pojištění vyňat. (Mezi důvody
vynětí z pojištění podle §
3 cit. vl. nař. není onemocnění uvedeno).
Protože ošetření v nemoci není
jak shora prokázáno odvislým od poskytování
peněžitých dávek při pracovní
neschopnosti, musí být poskytováno podle
§ 18, odst. 1, od počátku nemoci pokud nemoc
trvá, nejdéle po dobu jednoho roku od zániku
pojištění. Naproti tomu u důchodce se
poskytuje nejdéle do zániku pojištění.
Nejsou tudíž důchodci ve výhodě
proti pojištěným zaměstnancům.
Pokud jde o manželku a děti uvádí ministerstvo
zdravotnictví, že nemají přímého
nároku na dávky. S tím souhlasíme.
Manželka a děti nemají přímého
nároku na dávky, jejich nárok je odvozen
z nároku pojištěnce. Ani § 23, odst. 2,
poslední věta, ani § 24, odst. 1, ani §
43, odst. 3 nevyžadují přímého
nároku na dávky. Kdyby na bezplatné nemocniční
ošetření měl míti nárok
pouze pojištěnec, jak tvrdí ministerstvo zdravotnictví,
bylo by ustanovení § 23, odst. 2 poslední věta
zcela zbytečné, neboť pojištěnec
má nárok na dávky podle § 18 vždy.
(Ovšem nárok na dávky podle § 18, odst.
1, jenž je pro poskytnutí bezplatného nemocničního
ošetření jedině rozhodným. Naproti
tomu ministerstvo zdravotnictví rovněž tvrdí,
že pojištěnec má nárok na bezplatné
nemocniční ošetření vždy,
avšak protože má nárok na dávky
nejen podle odst. 1, ale i odst. 2, § 18. Tento názor
je sice mylný, jak shora prokázáno, ale nesporným
zůstává, že pojištěnec má
nárok na bezplatné nemocniční ošetření
vždy.)
Z bezplatné povahy ošetření v nemocnici
se podává, že výlohy nemohou býti
vymáhány, takže by i event. formulace poslední
věty odst. 2, § 23: "Nemocnice není oprávněna
vymáhati ošetřovací výlohy na
pojištěnci nebo osobách podle platných
předpisů k jejich výživě povinných",
(jež by byla jedině výstižnou, kdyby měl
platiti názor ministerstva zdravotnictví) se jevila
zcela nadbytečnou.
Jestliže normotvůrce stanovil v § 23, odst. 2
poslední věta podmínku existenci nároku
na dávky podle § 18 u ošetřovaných
osob, je logické, že měl na mysli takové
případy, kdy nárok na dávky nevzniká
ipso iure (jako u pojištěnce), nýbrž je
třeba splnění další podmínky
k tomu, aby vznikl nárok na dávky podle § 18,
a to je případ u rodinných příslušníků,
resp. manželek a dětí, neboť nárok
na dávky rodinného pojištění
podle § 18, odst. 1 vyžaduje, aby pojištěnec
v posledních třech měsících
před pojistným případem rodinného
pojištění nebo před svým onemocněním
byl alespoň 30 dnů pojištěn (§
32, odst. 3). Stejně stanoví § 16 cit. vl.
nař. v odst. 2, že u rodinných příslušníků
nově do domácnosti vstupujících, pokud
byli přihlášeni po lhůtě stanovené
v § 15 vzniká nárok na dávky dnem hlášení.
Z citovaných ustanovení je jasné, že
může nastati případ, kdy byli v nemocnici
ošetřováni rodinní příslušníci
pojištěnce, neměli však nároku
na dávky podle § 18, odst. 1, buď proto, že
neměli splněny podmínky § 32, odst.
3 nebo § 16, odst. 2. Ministerstvo zdravotnictví zcela
přehlédlo, že se nereklamuje nárok na
bezplatné nemocniční ošetření
pro všechny rodinné příslušníky,
nýbrž jen pro manželku a děti (ostatním
rodinným příslušníkům
je nárok na ošetření v nemocnici upřen
§ 24) a u nich ovšem jen pokud jsou u nich splněny
podmínky § 32, odst. 3, resp. § 16, odst. 2 cit.
vl. nař. a jež mají tudíž nárok
na dávky podle § 18.
U rodinných příslušníků
důchodců odvolává se § 44, odst.
2 výslovně na ustanovení § 32, odst.
3.
Pokud jde o tvrzení, že manželka a děti
by byly ve výhodě proti pojištěnci,
odkazujeme na ustanovení § 32, odst. 4, podle něhož
nárok na dávky rodinného pojištění
trvá jen potud, pokud pojištěnec má
právo požadovati dávky podle § 18.
Z uvedeného logicky vyplývá:
Pojištěnec a důchodce má nárok
na bezplatné nemocniční ošetření
ipso iure (má nárok na dávky podle §
18, odst. 1 vždy). Děti a manželka pojištěnce
i důchodce mají nárok jen tehdy, jsou-li
u nich splněny podmínky § 32, odst. 3, §
16 a dopadá-li tudíž na ně ustanovení
§ 23, odst. 2, poslední věta. Ostatní
osoby nároku na bezplatné nemocniční
ošetření nemají.
Zemské národní výbory v Praze a v
Brně a také správy veřejných
nemocnic a veřejných ústavů vymáhají,
pravděpodobně na pokyn ministerstva zdravotnictví,
v poslední době všeobecně ošetřovné
na pacientech a nebo na osobách k výživě
povinných, jestliže ošetřování
trvalo v tomtéž pojistném případě
déle jak 28 dnů, i když pacient byl léčen
na III. třídě, jestliže nemocenská
pojišťovna soukromých zaměstnanců
nepřevzala další ošetřovné
vzhledem k jasnému ustanovení § 23, odst. 2
vl. nař. čís. 365/41 Sb. Byl dokonce zjištěn
případ, že Zemský ústav pro choromyslné
v Praze VIII. odmítl vydati vdově po zemřelém
důchodci, léčeném na III. třídě
svršky s odůvodněním, že jí
budou vydány teprve tehdy, až zaplatí zbývající
ošetřovné III. třídy. Dotyčná
vdova odmítla splnit tento požadavek a byla správou
ústavu se svou stížností odkázána
na Zemský národní výbor v Praze III.
Malostranské nám., odd. léčebného.
Podle sdělení dotyčné vdovy bylo jí
příslušným referentem oznámeno,
že u důchodců vymáhají zásadně
úhradu ošetřovného po uplynutí
28 dnů, jelikož neuznávají u těchto
pojištěnců platnost § 23, odst. 2 vl.
nař. čís. 365/41 Sb. Zmíněná
vdova byla nucena zaplatiti zbývající ošetřovné
v částce Kčs 864.-, chtěla-li docíliti,
aby jí byly vydány svršky po zemřelém.
Teprve na další zákrok a intervenci ministerstva
sociální péče bylo jí asi po
uplynutí 3/4 roku ošetřovné
vráceno. Dalšími konkrétními
případy protiprávního postupu veřejných
nemocnic můžeme na požádání
posloužiti.
Žádáme proto pana ministra zdravotnictví
a pana ministra sociální péče o sdělení,
jaká opatření hodlá učiniti,
aby jemu podřízené složky respektovaly
platná ustanovení § 23, odst. 2, § 30
a § 43, odst. 3 vlád. nař. čís.
365/41 Sb., neboť podle cit. ustanovení přísluší
důchodci, jeho manželce a dětem a manželce
a dětem pojištěného zaměstnance
bezplatné léčení na poslední
třídě veřejné nemocnice a veřejného
ústavu.
Poněvadž případy, o nichž interpelace
mluví, vyžadují urychleného rozhodnutí,
je odůvodněna pilnost této interpelace.