Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

(1) Veřejným zaměstnancům, kteří byli v době nesvobody přeloženi z moci úřední do trvalé výslužby z důvodu dovršení věkové hranice, stanovené předpisy vydanými v době nesvobody (§§ 21 až 24 vládního nařízení ze dne 21. prosince 1938, č. 379 Sb., o úpravě některých personálních poměrů ve veřejné správě, po případě ve znění předpisů je měnících a doplňujících), před dovršením 60. roku věku, jde-li o soudce, před dovršením 65. roku věku, a jde-li o profesory vysokých škol, před dovršením 70. roku věku, a nemají z tohoto důvodu nároku na odškodnění podle dekretu presidenta republiky ze dne 17. srpna 1945, č. 53 Sb., o odčinění křivd československým veřejným zaměstnancům (§ 8, odst. 1), ani nebyli reaktivováni podle dekretu presidenta republiky ze dne 24. srpna 1945, č. 68 Sb., o reaktivaci veřejných zaměstnanců,

a) zvýší se jejich pensijní základna (§ 154 platového zákona a ustanovení obdobná) na částku, jíž by při časovém postupu na této základně dosáhli, kdyby byli setrvali v činné službě až do konce měsíce, v němž dovršili 60. roku věku (jde-li o soudce, 65. rok věku, a jde-li o profesory vysokých škol, 70. rok věku), nejvýše však po dobu 5 roků ode dne přeložení do trvalé výslužby,

b) připočte se pro nárok na výslužné a jeho výměru doba rozhodná pro zvýšení pensijní základny podle písmene a), pokud se zaměstnanci nedostává k nabytí nároku na plné výslužné,

c) vyměří se, pokud před 1. lednem 1944 nedovršili 60. rok věku (jde-li o soudce, 65. rok věku, a jde-li o profesory vysokých škol, 70. rok věku), odpočivné (zaopatřovací) platy tak, jako kdyby se na ně v den přeložení do výslužby byla vztahovala příslušná ustanovení vládního nařízení ze dne 12. ledna 1944, č. 15 Sb., kterým se mění a doplňuje platový zákon ze dne 24. června 1926, č. 103 Sb., o úpravě platových a některých služebních poměrů státních zaměstnanců (novely platového zákona, N. P. Z.), po případě vládního nařízení ze dne 12. ledna 1944, č. 16 Sb., jímž se mění a doplňuje učitelský zákon ze dne 24. června 1926, č. 104 Sb., o úpravě platových a služebních poměrů učitelstva obecných a občanských škol (novely učitelského zákona, N. U. Z.), vládního nařízení ze dne 12. ledna 1944, č. 17 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon ze dne 24. června 1926, č. 105 Sb., o platových poměrech státních obecních (městských) a obvodních lékařů, nařízení všech členů vlády ze dne 12. ledna 1944, č. 19 Sb., o nové úpravě platových poměrů protektorátních zaměstnanců, upravených podle zásad platového zákona č. 103/1926 Sb. (novely platových nařízení, N. P. N.), zákona ze dne 16. května 1946, č. 139 Sb., jímž se zatímně upravují platové a některé služební poměry vojenských a četnických gážistů, nebo dekretu presidenta republiky ze dne 6. září 1945, č. 73 Sb., kterým se mění a doplňuje platový zákon ze dne 24. června 1926, č. 103 Sb., pokud jde o profesory vysokých škol a vysokoškolské asistenty.

(2) Ustanovení odstavce 1 platí obdobně pro výměru zaopatřovacích platů pozůstalých po zaměstnancích tam uvedených, kteří zemřeli před počátkem účinnosti tohoto zákona. Zemřel-li zaměstnanec před uplynutím doby rozhodné podle odstavce 1, písm. a) a b), přihlíží se při výměře zaopatřovacích platů toliko k době uplynuvší ode dne přeložení zaměstnance do výslužby do dne jeho úmrtí. Ustanovení odstavce 1, písm. c) se nepoužije, zemřel-li zaměstnanec před 1. lednem 1944.

(3) Odpočivné (zaopatřovací) platy osob, na něž se vztahují ustanovení předchozích odstavců, se znovu vyměří podle zásad stanovených v těchto ustanoveních s účinností od prvního dne měsíce následujícího po vyhlášení tohoto zákona.

(1) Zaměstnancům přeloženým do výslužby v době nesvobody a reaktivovaným podle dekretu č. 68/1945 Sb. a zaměstnankyním reaktivovaným nebo opětně ustanoveným podle dekretu presidenta republiky ze dne 10. září 1945, č. 74 Sb., o reaktivaci a o opětném ustanovení provdaných žen ve veřejné službě, nebo podle nařízení Slovenské národní rady ze dne 8. února 1946, č. 16 Sb. n. SNR o znovu ustanovení propuštěných vdaných státních zaměstnankyň, započte se s finanční účinností ke dni reaktivace (opětného ustanovení) pro určení služebního pořadí, pro zvýšení služného (platu mu odpovídajícího) a pro nárok na výslužné a jeho výměru doba, která uplynula ode dne přeložení do výslužby (ode dne rozvázání služebního poměru) do dne reaktivace (opětného ustanovení), pokud tato doba není již započitatelna nebo nebyla započtena podle jiných předpisů.

(2) U zaměstnankyň reaktivovaných nebo opětně ustanovených podle dekretu č. 74/1945 Sb. provede se započtení podle odstavce 1 toliko s podmínkou, že se zaměstnankyně zaváže vrátiti odbytné, jež jí bylo vyplaceno při rozvázání služebního poměru podle §§ 6 nebo 8 nebo § 15, odst. 1 vl. nař. č. 379/1938 Sb., po případě při přeložení do výslužby podle § 14 nebo 15, odst. 2 tohoto nařízení, zmenšené o částky po případě již vrácené podle § 6, odst. 1 dekretu č. 74/1945 Sb. Ustanovení předchozí věty platí obdobně pro zaměstnankyně znovu ustanovené podle nařízení Slovenské národní rady č. 16/1946 Sb. n. SNR, pokud odbytné nebylo již vráceno, po případě není spláceno podle ustanovení § 1, odst. 3. tohoto nařízení. Odbytné, po případě jeho zbývající část, lze vrátiti nejvýše v 36 měsíčních splátkách, počínajících prvním dnem měsíce následujícího po doručení výměru a započtení. Nebude-li při skončení činné služby odbytné zcela splaceno, lze neuhrazený zbytek odbytného uhraditi také srážkou z jejích odpočivných (zaopatřovacích) platů, čítajíc v to i odbytné.

(1) Zaměstnankyně, která vstoupila do trvalé výslužby podle § 7, odst, 1 vl. nař. č. 379/1938 Sb., nebo podle § 2, odst. 1 zákona ze dne 28. září 1939, č. 256 Sl. z., o úpravě služebního poměru vdaných učitelek, vdaných učitelek ručních prací národních škol a vdaných opatrovatelek, po příp. podle § 2, odst. 1 zákona, ze dne 5. června 1940, č. 150 Sl. z., o úpravě služebního poměru vdaných státních zaměstnankyň a o změně některých ustanovení vládního nařízení č. 380/1938 Sb. o úsporných opatřeních personálních, nabude před dovršením 50. roku věku [§ 31, odst. 1 vládního nařízení ze dne 24. prosince 1942, č. 420 Sb., o zjednodušení a o nové úpravě některých personálních poměrů ve veřejné správě, po případě § 54, odst. 1 vládního nařízení ze dne 12. listopadu 1947, č. 210 Sb., o úpravě platových a s nimi souvisících služebních poměrů státních a jiných veřejných zaměstnanců, jakož i poživatelů odpočivných (zaopatřovacích) platů na Slovensku] nároku na odpočivný (zaopatřovací) plat, stane-li se s hlediska předpisů, jež pro ni platily před vstupem do trvalé výslužby, trvale nezpůsobilou ke službě pro chorobu nebo úraz, jež si úmyslně nepřivodila.

(2) Nezpůsobilost ke službě musí býti prokázána posudkem úředního lékaře. Nárok na odpočivný (zaopatřovací) plat vzniká prvním dnem měsíce, který bezprostředně následuje po nastalé nezpůsobilosti ke službě, a nastala-li tato nezpůsobilost prvního dne v měsíci, již tímto dnem. Nelze-li den, kdy nastala nezpůsobilost ke službě zjistiti, jest pro vznik nároku na odpočivný (zaopatřovací) plat rozhodným den, kdy zaměstnankyně byla již prokazatelně ke službě nezpůsobilou, nejpozději však den ohlášení nároku. Zaměstnankyně, u nichž nastala nezpůsobilost ke službě přede dnem, kdy tento zákon nabývá účinnosti, nabývají nároku na odpočivný (zaopatřovací) plat tímto dnem.

(3) Ustanovení § 31, odst. 2 vl. nař. č. 420/1942 Sb. a § 54, odst. 2 vl. nař. č. 210/1947 Sb. platí jen v případech, ve kterých zaměstnankyně před dovršením 50. roku věku nenabude nároku na odpočivný (zaopatřovací) plat podle předchozích odstavců.

Vláda může vhodnými opatřeními vyrovnati nesrovnalosti, jež by vznikly u zaměstnanců, po případě u pozůstalých po zaměstnancích, na něž se ustanovení §§ 1 nebo 2 sice nevztahuje, kteří však byli poškozeni obdobným způsobem.

(1) Nároky

1. podle § 1,

2. podle § 2, pokud jde o zaměstnankyně, u nichž je započtení podle tohoto ustanovení podmíněno vrácením odbytného (jeho zbytku), a pokud jde o zaměstnance, kteří byli již před počátkem účinnosti tohoto zákona přeloženi do výslužby nebo zemřeli a

3. podle § 3 nutno uplatniti písemnou nekolkovanou přihláškou. Přihlášku je podati a přísluší o ní rozhodnouti

a) úřadu příslušnému k vyměření odpočivných (zaopatřovacích) platů, a není-li takového úřadu, úřadu, jehož likvidující orgán zařizuje výplatu těchto platů, jde-li o případy podle §§ 1 a 3,

b) příslušnému (poslednímu) osobnímu úřadu, jde-li o případy podle § 2.

(2) Přihlášku je v případech podle §§ 1 a 2 podati nejpozději do 6 měsíců od počátku účinnosti tohoto zákona. Tato lhůta je zachována, byla-li přihláška před jejím uplynutím odevzdána k poštovní dopravě. Zmeškání lhůty může v odůvodněných případech prominouti příslušný ústřední úřad v dohodě s ministerstvem financí.

(3) Zaměstnanci a pozůstalí po zaměstnancích, uvedení v § 4, přihlásí svoje poškození ve lhůtě stanovené v odstavci 2 u ústředního úřadu, který byl jejich posledním osobním úřadem, nebo který je jejich poslednímu osobnímu úřadu nadřízen, a není-li takového ústředního úřadu, ministerstvu financí.

(4) V přihlášce je označiti přesně druh a objem utrpěné škody, uvésti všechny podstatné okolnosti rozhodné pro posouzení případu, připojiti písemné doklady a nabídnouti důkazy.

(5) Žádosti, návrhy a stížnosti ve věcech, jež upravuje tento zákon, a jež byly podány před počátkem jeho účinnosti, se nepovažují za přihlášku podle předchozích odstavců.

Přiznání odškodnění podle § 1 je vyloučeno, jestliže zaměstnanec, po případě jeho pozůstalí, nejsou státně a národně spolehliví.

Veřejnými zaměstnanci podle §§ 1 a 2 se rozumějí s výjimkou vojenských osob, na něž se vztahuje ustanovení § 2 zákona ze dne 6. března 1946, č. 72 Sb., o úpravě některých právních poměrů důstojníků a rotmistrů z povolání a o převzetí některých osob do československé branné moci, zaměstnanci

a) státu,

b) svazků územní samosprávy, jakož i jiných korporací veřejného práva a nadací,

c) ústavů, podniků, fondů a zařízení náležejících subjektům uvedeným pod písmeny a) a b) nebo jimi spravovaných,

d) na něž se vztahuje učitelský zákon

(1) Přeložení do trvalé výslužby podle předpisů uvedených v § 1, odst. 1, vyjímajíc přeložení do trvalé výslužby podle volné úvahy z důvodů uvedených v §§ 1 a 4 sekretu č. 53/1945 Sb., jakož i opatření podle části první, oddílu III vládního nařízení č. 379/1938 Sb. se nepovažují za škodu podle § 5 dekretu č. 53/1945 Sb.

(2) Zákonem, který podle čl. 12 ústavního dekretu presidenta republiky ze dne 3. srpna 1944, č. 11 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku, ve znění zákona ze dne 19. prosince 1945, č. 12 Sb. z roku 1946, jímž se schvalují, doplňují a mění předpisy o obnovení právního pořádku, zvlášť stanoví, jak budou odčiněny škody vzniklé důsledkem mimořádných poměrů doby nesvobody a jak budou upraveny případy, ve kterých není možno, nebo v zájmu hospodářské a sociální obnovy není účelno, vrátiti se k původnímu stavu, se pro obor služebního, platového a pensijního práva osob, uvedených v § 3 dekretu č. 53/1945 Sb. a § 7 tohoto zákona, rozumí tento dekret, jakož i tento zákon.

Podle ustanovení tohoto zákona se rozhodne o případech jím upravených i tehdy, byl-li přede dnem počátku jeho účinnosti uplatněn nárok na odčinění křivd podle dekretu č. 53/1945 Sb. a správní úřad o tomto nároku buď dosud pravoplatně nerozhodl nebo nevydal nové rozhodnutí, po případě neučinil další opatření podle § 6, odst. 2, po případě podle § 7, odst. 2 zákona o nejvyšším správním soudě, nebo byla-li proti rozhodnutí správního úřadu podána stížnost k nejvyššímu správnímu soudu a tento soud o ní dosud nerozhodl.

Tento zákon nabývá účinnosti prvním dnem měsíce následujícího po vyhlášení; provedou jej všichni členové vlády.

V době nesvobody došlo k několikerým změnám předpisů o přeložení veřejných zaměstnanců do trvalé výslužby, které způsobily jmenovaným zaměstnancům určité újmy oproti právnímu stavu platnému v tom směru do 29. září 1938.

Uvedené změny byly provedeny:

1. vládním nařízením ze dne 21. prosince 1938, č. 379 Sb., o úpravě některých personálních poměrů ve veřejné správě (část první, oddíl IV), které nabylo účinnosti dnem 30. prosince 1938 a platilo ve svém původním znění do 29. prosince 1940,

2. nařízením ze dne 30. prosince 1940 o změně a doplnění některých ustanovení vládního nařízení č. 379/1938 Sb. (věstn. ř. prot. z r. 1941, str. 7), které nabylo platnosti dne 30. prosince 1940 a pozbylo ji dne 31. prosince 1942,

3. vládním nařízením ze dne 24. prosince 1942, č. 420 Sb., o zjednodušení a o nové úpravě některých personálních poměrů ve veřejné správě, které nabylo účinnosti dnem 1. ledna 1943.

Hledíme-li toliko k přeložení do trvalé výslužby z moci úřední, pozůstávají změny přivoděné předpisy uvedenými ad 1. v tom, že bylo zavedeno nucené přeložení zaměstnanců do trvalé výslužby,

a) překročil-li zaměstnanec 60. rok věku, zaměstnankyně 55. rok věku, pří čemž ze zcela mimořádných ohledů služebních mohla vláda povoliti z této zásady výjimku do konce roku 1940, nejdéle však do 62. roku věku zaměstnancova,

b) byl-li zaměstnanec z jakýchkoliv důvodů trvale neschopen své služební místo řádně zastávati,

c) byl-li zaměstnanec v důsledku celkového kvalifikačního posudku ve dvou po sobě jdoucích letech podle platných předpisů vyloučen ze zvýšení služného (platu mu odpovídajícího), při čemž se výslužné snížilo o 25%, nikoliv však pod příslušnou nejnižší výměru.

Vedle tohoto obligatorního pensionování bylo zavedeno ještě fakultativní přeložení do trvalé výslužby z moci úřední, jestliže zaměstnanec překročil 55. rok věku, zaměstnankyně 53. rok věku a (měl-li) (měla-li) nárok na plné výslužné.

Zvláštní předpisy, resp. zvláštní věkové hranice platily pro soudce a vysokoškolské profesory, Soudce musel totiž odejíti do trvalé výslužby, dovršil-li 60. rok věku, soudce ustanovený u nejvyššího soudu nebo nejvyššího správního soudu, dovršil-li 65. rok věku, kterážto věková mez se snižovala od 1. ledna 1940 na 63. a od 1. ledna 1941 na 62. rok věku; vysokoškolský profesor musel býti přeložen do výslužby koncem semestru, ve kterém dosáhl 65. rok věku; tato věková mez se snižovala od 1. ledna 1940 na 64. a od 1. ledna 1941 na 63. rok věku. Kromě toho byly, pokud jde o vysokoškolské profesory, vydány ještě vládním nařízením ze dne 2. března 1939, č. 32 Sb., předpisy o mimořádných opatřeních personálních na vysokých školách, jejichž účinnost stanovená původně do konce roku 1940 byla vládními nařízeními č. 374/1941 Sb. a 244/1943 Sb. prodloužena na neurčito.

Předpisy vládního nařízení č. 379/1938 Sb. byly vyvolány nutností zlikvidovati tehdejší přebytek veřejných zaměstnanců v počtu okrouhle 70.000, vzniklý v důsledku politických událostí na podzim roku 1938 odsunem zaměstnanců z pohraničního území a ze Slovenska, a mají tedy povahu normy restrikční.

Předpisy nařízení ze dne 30. prosince 1940, uvedeného ad 2, byla snížena věková hranice pro nucené přeložení zaměstnanců do trvalé výslužby u mužů ze 6() roků na 55 roků, u žen z 55 roků na 50 roků a věková hranice pro fakultativní pensionování u mužů z 55 roků na 45 roků, u žen z 53 roků na 43 roků, při čemž byla zároveň zrušena podmínka nároku na plné výslužné, platná dosud u 55letých zaměstnanců (53letých zaměstnankyň). Nařízením ze dne 16. února 1942 (věstn. ř. prot. str. 47) byly pak předpisy o fakultativním pensionování zaměstnanců starších 45, pokud se týče 43 let, rozšířeny i na soudce.

Předpisy citovaných nařízení sledovaly dvojí cíl; jednak cíl restrikční, jednak cíle politické. Důvody restrikčními bylo motivováno ustanovení o obligatorním pensionování zaměstnanců starších 55 let (zaměstnankyň starších 50 let). V případě zcela mimořádných ohledů služebních mohla podle cit. nařízení vláda z těchto ustanovení povoliti výjimku, a to nejdéle až do dokonaného 65. roku věku zaměstnancova; tato výjimka musela býti podle interních pokynů okupantů povolována u zaměstnanců národnosti německé. Jinak však ustanovení o pensionování zaměstnanců 55 letých (zaměstnankyň 50 letých) nebylo v zásadě politické povahy a pokud se při pensionování podle těchto ustanovení uplatnily v jednotlivých případech i momenty politické, na př. pro příslušnost zaměstnance k určité organisaci nebo pro jeho osobní vlastnosti, třeba přes to za primerní důvod pro přeložení do výslužby podle uvedených předpisů považovati dovršení stanoveného věku, poněvadž k přeložení do výslužby podle těchto předpisů mělo dojíti i tehdy, když by v dotčeném případě uvedené politické momenty nepřicházely v úvahu.

Cíle politické sledovala naproti tomu ustanovení o fakultativním pensionování zaměstnanců 45, zaměstnankyň 43letých, Podle interních směrnic vydaných na příkaz okupantů bylo těchto ustanovení použíti především u těch zaměstnanců, kteří se nesmířili s t. zv. novým uspořádáním politických a státoprávních poměrů v býv. "Protektorátu", při čemž bylo výslovně stanoveno, že těmito zaměstnanci jest rozuměti především legionáře. Na základě toho musili býti do konce března 1941 přeloženi do výslužby všichni legionáři, pokud překročili 45. rok věku. Výjimky byly připuštěny toliko v případech mimořádných a neodbytných služebních ohledů, a to ještě jen s předchozím souhlasem býv. úřadu t. zv. říšského protektora. Uvedená pensionování měla tedy nepochybně charakter politický a škody dotčeným zaměstnancům tím způsobené jsou proto odškodňovány podle dekretu presidenta republiky č. 53/1945 Sb. o odčinění křivd československým veřejným zaměstnancům [§ 5, písm. f) ve spojení s §§ 1 a 4 cit. dekretu].

Konečně byla vládním nařízením č. 420/1942 Sb., uvedeným výše ad 3., obnovena platnost předpisů o přeložení zaměstnanců do trvalé výslužby, jež byly v účinnosti před 30. prosincem 1938 (t. j. před počátkem účinnosti vládního nařízení č. 379/1938 Sb.), a byl tak v tomto směru obnoven právní stav platný před dobou nesvobody. Zároveň však bylo stanoveno (§ 12 cit. nařízení), že při zjednodušování správy mohou býti z úřední moci přeloženi do trvalé výslužby také zaměstnanci, aniž splnili podmínky stanovené pro přeložení do trvalé výslužby. Platnost tohoto ustanovení, stanovená původně do 31. prosince 1943, byla vládními nařízeními č. 321/1943 Sb. a 261/1944 Sb. prodloužena až do 31. prosince 1945. Věková hranice stanovená dříve pro fakultativní pensionování z moci úřední byla zde již vůbec odstraněna, takže podle ustanovení vpředu zmíněných mohl býti do trvalé výslužby přeložen zaměstnanec v jakémkoliv věku. Také tohoto ustanovení používalo se za doby nesvobody především z důvodů politických, takže zaměstnanci takto poškození jsou zpravidla odškodněni podle dekretu presidenta republiky č. 53/1945 Sb. Není však vyloučeno, že zmíněných ustanovení se používalo k pensionování i z důvodů jinakých, na př. z důvodů restrikčních, po případě ale také z důvodu skutečné nezpůsobilosti ke službě.

Z předeslaného jde na jevo, že veřejní zaměstnanci byli v době nesvobody poškozeni přeložením do výslužby buď

a) z důvodů politických nebo

b) z důvodů restrikčních nebo

c) z důvodů smíšené povahy.

Případy uvedené ad a) jsou odškodňovány podle dekretu presidenta republiky č. 53/1945 Sb., odškodnění případů uvedených ad b) není dosud upraveno, odškodnění případů uvedených ad c) stalo se sporným. Nejvyšší správní soud vyslovil totiž ve svém nálezu ze 17. dubna 1947, č. 147/46/6 zásadu, že určité personální opatření, byť se i třebas formálně jevilo s hlediska norem z doby nesvobody jako pouhé opatření restrikční, přece by se mohlo v tom kterém případě projeviti jako akt nepřátelského zaměření okupantů vůči zaměstnanci pro jeho příslušnost k určitému zařízení nebo pro jeho postavení v českém národě. Pokud by tedy uvedené okolnosti byly prokázány, příslušelo by zaměstnanci odškodnění podle dekretu č. 53/1945 Sb., takže případy postižené v době nesvobody restrikčními normami by byly různě posuzovány podle toho, zda k důvodům restrikčním přistupovaly v jednotlivých případech i momenty jiné, či nikoli.

Hledíc k uvedenému je tedy třeba poskytnouti určité odškodnění i zaměstnancům pensionovaným v době nesvobody z důvodů restrikčních a stanoviti přesnou hranici pro rozlišování případů povahy politické a povahy restrikční. Osnova řeší věc tak, že zaměstnancům přeloženým v době nesvobody do trvalé výslužby podle volné úvahy z politických důvodů uvedených v §§ 1 a 4 dekretu č. 53/1945 Sb. ponechává odškodnění podle citovaného dekretu, kdežto zaměstnancům, obligatorně přeloženým do trvalé výslužby z důvodu dovršení věkové hranice stanovené předpisy v době nesvobody před dovršením věku rozhodného před dobou nesvobody pro pensionování, přiznává odškodnění podle osnovaného zákona (srov. § 1, odst. 1 § a § 8, odst. 1 osnovy). Tím bude docíleno, že budou odškodněny i případy pensionování z důvodů restrikčních, a že všechny případy pensionování podle restrikčních norem budou upraveny jednotně.

Rozlišování případů pensionování podle restrikčních předpisů podle toho, zda se tu mohly uplatniti i momenty politické, či nikoli, nebylo by odůvodněno, způsobovalo by značné nesrovnalosti a v praxi by vedlo k nadměrným obtížím. Jak již bylo vpředu uvedeno, třeba při pensionování podle restrikčních předpisů za primérní důvod považovati dovršení stanoveného věku, takže politické momenty, jež k tomuto důvodu snad přistupovaly, třeba již pro pensionování, a tím také pro způsob odškodnění považovati za nerozhodné. Zaměstnanci, kteří byli v době nesvobody postiženi restrikčními normami byli bez ohledu na vedlejší motivy politické povahy, jež mohly přicházeti v úvahu, poškozeni stejným způsobem a je tedy na místě, aby i jejich odškodnění bylo upraveno jednotně. V praxi by také ve většině případů bylo lze stěží rozeznati, zda jde o případ povahy toliko restrikční, či povahy smíšené, poněvadž pensionování bylo tu i interně v převážné většině případů opřeno toliko o dovršení stanoveného věku, takže ze správních spisů by ani nebylo lze rozhodné okolnosti zjistiti. Za tohoto stavu věcí lze očekávati, že ve většině případů by se rozhodnutí o odškodnění dostávalo do sporu. Nelze ani přehlížeti, že případů, ve kterých bylo v době nesvobody provedeno pensionování podle restrikčních předpisů, je jen ve státní správě asi 15.000. Kdyby případy pensionování smíšené povahy byly řešeny odchylně, vyvolávalo by to tlak na revisi všech těchto případů, což by bylo neúnosné již z důvodů finančních.

Rozdíl mezi odškodněním podle osnovaného zákona a mezi odškodněním podle dekretu č. 53/1945 Sb. spočívá v podstatě toliko v tom, že osnova vylučuje doplatky na služebních a odpočivných (zaopatřovacích) příjmech za minulou dobu. Jinak pro futuro bude osnovou docíleno vcelku téhož výsledku, poněvadž se tu právní poměry v úvahu přicházejících zaměstnanců a jejich pozůstalých upravují tak, jako kdyby zaměstnanec setrval v činné službě až do konce měsíce, v němž dovršil věkovou hranici pro předložení do trvalé výslužby podle předpisů platných před dobou nesvobody. Jediné omezení tu spočívá v tom, že se relevuje nejvýše doba 5 roků.

Kromě vylíčených případů zůstávaly by ještě nevyřešeny případy pensionování podle § 12 vl. nař. č. 420/1942 Sb., jež postrádají politické povahy. Jak již vpředu uvedeno, používalo se totiž tohoto ustanovení i z důvodů jinakých, nepolitických. Případy tohoto druhu mohou však býti velmi rozmanité a lze je stěží vystihnouti kogentními předpisy zákona. Případy tyto ponechává proto osnova individuálním úpravám na základě zmocnění obsaženého v § 4 osnovy.

V souvislosti s odškodněním zaměstnanců pensionovaných podle vpředu zmíněných předpisů třeba odškodniti i zaměstnance přeložené sice do výslužby v době nesvobody, avšak reaktivované podle dekretu presidenta republiky ze dne 24. srpna 1945, č. 68 Sb., o reaktivaci veřejných zaměstnanců, na které se rovněž nevztahují ustanovení dekretu presidenta republiky o odčinění křivd československým veřejným zaměstnancům. Neboť tyto zaměstnance, u nichž se podle § 2, odst. 1 dekretu presidenta republiky č. 68/1945 Sb. vyhledává, že jejich reaktivaci vyžaduje zájem služby, nebylo by lze posuzovati hůře, nežli zaměstnance v době nesvobody rovněž pensionované, avšak nereaktivované. Osnova jim proto přiznává v § 2 započtení doby uplynuvší  ode dne přeložení do výslužby do dne reaktivace pro určení služebního pořadí, pro zvýšení služného (platu mu odpovídajícího) a pro nárok na výslužné a jeho výměru. Tatáž úprava má podle § 2 osnovy dále platiti i pro zaměstnankyně reaktivované nebo opětně ustanovené podle dekretu presidenta republiky ze dne 10. září 1945, č. 74 Sb., o reaktivaci a o opětném ustanovení provdaných žen ve veřejné službě, nebo podle nařízení Slovenské národní rady ze dne 8. února 1946, č. 16 Sb. n. SNR, o znovu ustanovení propuštěných vdaných státních zaměstnankyň, poněvadž jejich reaktivace, pokud se týče opětné ustanovení, se řídí týmiž zásadami jako reaktivace zaměstnanců podle dekretu presidenta republiky č. 68/1945 Sb. Při té příležitosti se sjednocují předpisy o vrácení odbytného těmito zaměstnankyněmi, dosud rozličné v zemích českých a na Slovensku. V zemích českých byly totiž zaměstnankyně povinny vrátiti odbytné jen, pokud odbytné přesahuje 20.000 Kčs (§ 6 dekretu č. 74/1945 Sb.) , kdežto na Slovensku odbytné celé (§ 1, odst. 3 nařízení č. 16/1946 Sb. n. SNR ).

Vdaným zaměstnankyním, které na místo rozvázání služebního poměru za odbytné podle § 6 vl. nař. č. 379/1938 Sb. volily přeložení do výslužby podle § 7 cit. nařízení, po případě podle obdobných norem platných na Slovensku, s nárokem na odpočivné platy při dovršení 55., nyní 50. roku věku (§ 31, odst. 1 vl. nař. č. 420/1942 Sb., § 54, odst. 1 vl. nař. č. 210/1947 Sb.), přiznává osnova v § 3 nárok na odpočivné platy i před dovršením tohoto věku v případě nastalé nezpůsobilosti ke službě, aby tak v tomto směru nebyly posuzovány hůře, nežli zaměstnankyně v činné službě.

Ustanovení § 4 má vládě poskytnouti možnost, aby učinila vhodná opatření za účelem odškodnění zaměstnanců, na něž se ustanovení §§ 1 nebo 2 sice nevztahují, kteří však byli poškozeni obdobným způsobem. Poněvadž tu půjde o nejrozmanitější případy, které budou teprve zjištěny přihláškami podle § 5, odst. 3 osnovy, bude třeba je řešiti individuálně. V úvahu přicházejí zejména

1. zaměstnanci smluvní, u nichž na místo přeložení do výslužby byl při dovršení věkové hranice, platné u ostatních zaměstnanců pro pensionování, rozvázán služební poměr výpovědí, po případě smluvní zaměstnanci vojenské správy, kteří byli v době nesvobody nejprve propuštěni a teprve později převedeni podle vládního nařízení č. 139/1939 Sb. do jiného oboru veřejné správy a neobdrželi za dobu od propuštění do převedení plat (mzdu);

2. o zaměstnance pensionované podle § 12 vl. nař. č. 420/1942 Sb. z nepolitických důvodů;

3. o provdané zaměstnankyně, s nimiž byl nejprve rozvázán služební poměr podle ustanovení vládního nařízení č. 379/1938 Sb. a později došlo k politickému persekvování buď jich samých nebo jejich manželů.

Formální předpisy obsažené v § 3 osnovy jsou obdobou ustanovení § 8 dekretu č. 53/1945 Sb., ustanovení § 6 odpovídá ustanovení § 7 cit. dekretu. Osobní dosah osnovy, vymezený v § 7, shoduje se s osobním dosahem dekretu č. 53/1945 Sb. (§ 3 cit. dekretu), dekretu č. 68/1945 Sb. (§ 1 cit. dekretu) a dekretu č. 74/1945 Sb. (§ 1, odst. 2 cit. dekretu).

Ustanovení § 8 řeší poměr osnovaného zákona jednak k dekretu č. 53/1945 Sb., jednak k ústavnímu dekretu o obnovení právního pořádku. O poměru osnovaného zákona k dekretu č. 53/1945 Sb. byla řeč již vpředu v souvislosti s odůvodněním § 1. Poměr k ústavnímu dekretu o obnovení právního pořádku je třeba řešiti výslovně proto, poněvadž jinak by mohlo docházeti k dvojitému řízení, jednak podle cit. dekretu, jednak podle osnovaného zákona, a to s nestejnými výsledky.

Ustanovení § 8 má povahu legální interpretace podle § 8 o. z. o. a bylo by jej proto použíti i na všechny případy dosud nerozhodnuté. Aby však v tom směru byla vyloučena jakákoliv pochybnost, zejména pokud jde o podané stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu, zabezpečuje se vpředu uvedená zásada výslovným ustanovením § 9 osnovy.

Pokud jde o finanční náklad spojený s provedením osnovaného zákona, odhaduje se, že ustanovení § 1 osnovy bude se týkati asi 15.000 až 20.000 zaměstnanců, a že bude potřeba asi částky 150,000.000 Kčs ročně. Ustanovení § 2 osnovy bude se týkati asi 4.000 zaměstnanců a zaměstnankyň a vyžádá si podle odhadu přibližně ročního nákladu 21,000.000 Kčs ročně. Poněvadž započtení podle § 2 osnovy se má prováděti s finanční účinností ke dni reaktivace (opětného ustanovení), vznikne v roce 1948 kromě toho potřeba úhrady za minulou dobu, a to do konce roku 1947 nejvýše v částce 40,000.000 Kčs, takže v roce 1948 činil by celkový náklad na provedení § 2 asi 60,000.000 Kčs. Naproti tomu bylo by na odbytném vráceno 27,000.000 Kčs, ve většině případů ovšem pravděpodobně nikoli ihned, nýbrž v 36 měsíčních lhůtách. Počítalo-li by se tedy pro rok 1948 s částkou 10,000.000 Kčs, snížil by se tím náklad na provedení § 2 v roce 1948 na 50,000.000 Kčs. Ustanovení § 3 bude se týkati zcela omezeného počtu případů, poněvadž k 28. 2. 1939 bylo zaměstnankyň, o něž tu jde, celkem 258. I když by polovina z nich, t. j. asi 130 zaměstnankyň, mohla uplatnit nárok na výplatu odpočivných platů podle tohoto ustanovení, činil by, počítá-li se s průměrnou pensí 27.000 Kčs ročně, celkový náklad 3,510.000 Kčs ročně. Finanční náklad spojený s provedením § 4 nelze přesněji odhadnouti a bylo by lze počítati toliko s určitou paušální částkou, asi 50,000.000 Kčs ročně.

Celkový roční náklad spojený s provedením osnovaného zákona by tedy činil:

Kolik z této částky skutečně připadne na rok 1948, je odvislé od toho, kdy bude zákon vyhlášen, poněvadž nabývá účinnosti prvním dnem měsíce následujícího po vyhlášení. Naproti tomu bude třeba připočísti náklad spojený s provedením § 2 za minulou dobu, t. j. asi 30,000.000 Kčs (40,000.000 Kčs 10,000.000 Kčs, jež by byly vráceny na odbytném).

S úhradou nákladu potřebného k provedení osnovaného zákona nebylo sice v rozpočtu na rok 1948 pamatováno, není však vyloučeno, že náklad ten bude možno uhraditi z úspor.

Provedení zákona bude vyžadovati zvýšeného pracovního výkonu u osobních (pensijních) úřadů a příslušných likvidatur.