Ustanovením § 1 mají být nahrazena ustanovení §§ 166 až 167 a 169 trestního zákona z roku 1852, §§ 422 až 424 trestního zákona z roku 1878 (zák. čl. V/1878) a §§ 449, 450, 452 až 455 voj. tr. z.

Při vymezení pojmu žhářství se osnova přiklání spíše k právu platnému na Slovensku (§ 422, odst. 2, trestního zákona z roku 1878) a pod pojem žhářství shrnuje dvě skutkové podstaty: první záleží v úmyslném způsobení požáru na cizím majetku, druhá ve způsobení požáru na vlastním majetku s úmyslem vydati lidi v nebezpečí smrti nebo těžkého poškození těla nebo zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu nebo konečně s úmyslem ohroziti tím zájem národního celku.

Protože tu jde o zločin, není třeba vzhledem k obecným ustanovením § 1 trestního zákona z roku 1852 a § 75 trestního zákona z roku 1878 výslovně zdůrazňovat, že podle tohoto ustanovení je trestné jen jednání úmyslné, při čemž úmysl se musí vztahovat ke všem skutečnostem naplňujícím pojmové znaky tohoto trestného činu, tedy zejména i k výsledku, kterým je ovšem v druhém případě ohrožení.

Naproti tomu na rozdíl od §§ 422 a 423 trestního zákona z roku 1878, ale v souhlase s § 166 trestního zákona z roku 1852 nepokládá osnova za účelné podávati tu obsáhlý výpočet věcí, které mohou býti předmětem žhářství. Účelu, kterého má býti takovým výpočtem dosaženo, totiž vyjádření myšlenky, že předmětem činu nemohou býti movité věci malého množství nebo osamělé nemovitosti malého rozsahu, dosahuje osnova jednoduše tím, že vyžaduje způsobení požáru, tedy takové rozpoutání živlů, jímž se majetek vydává zkáze ve velkém rozsahu nebo alespoň - podle judikatury nejvyššího soudu - způsobení ohně, které může vyústiti v takové rozpoutání živlu. Zničení nebo poškození cizí věci ohněm bez nebezpečí, že by se oheň mohl rozšířiti tak, aby bylo možno mluviti o požáru, bylo by v takových případech posuzovati jako poškození cizího majetku podle §§ 85, 464 tr. z. z roku 1852 a §§ 418 až 421, trestního zákona z roku 1878 a nikoliv jako žhářství.

Prvý případ žhářství předpokládá po subjektivní stránce úmysl vinníkův směřující k tomu, aby výsledkem jeho činnosti byl požár na cizím majetku. Nerozhoduje však, zda činnost sama byla vykonána na cizím majetku. Spadá sem tedy i založení ohně na vlastním majetku, bylo-li vinníkovým úmyslem, aby výsledek jeho činnosti - požár - nastal na cizím majetku nebo také na cizím majetku. Přestože po stránce. subjektivní zde stačí i úmysl eventuální, nebyly by touto skutkovou podstatou zachyceny případy, kdy někdo zapálí vlastní majetek v úmyslu vydati cizí majetek v nebezpečí jiné škody velkého rozsahu (na př. zadušení dobytka, zkažení zásob a pod.) nebo v úmyslu vydat lidi v nebezpečí smrti nebo těžkého poškození těla nebo zdraví (na př. někdo zapálí svůj stoh, v němž přespávají lidé), nebo kdy někdo úmyslně ohrozí zájmy národního celku a prostředkem k tomu je mu způsobení požáru na vlastním majetku (na př. sabotážní akty namířené proti hospodářské přestavbě společnosti, proti zájmům obrany státu, proti zásobování obyvatelstva předměty denní potřeby a pod., kde způsobení požáru na vlastním majetku je jen prostředkem k uskutečnění takového záměru). I tyto případy svědčící o krajně asociálním založení pachatele považuje osnova za vhodné podřaditi pod pojem žhářství. Případ, kdy někdo se souhlasem vlastníka způsobí v takovém případě požár na majetku, který je v poměru k němu majetkem cizím, se nepovažuje za nutné zde zvláště uváděti, takové jednání by bylo posuzovati podle obecných ustanovení o spoluvině, resp. účastenství ve smyslu § 5, trestního zákona z roku 1852, resp. § 69 a násl. trestního zákona z roku 1878.

Pokud jde o vydání lidí v nebezpečí smrti nebo těžkého poškození těla nebo zdraví je třeba podotknouti, že je lhostejné, octlo-li se v nebezpečné situaci několik lidí současně nebo postupně, nebo octl-li se v ní jen jeden, ale kterýkoli nahodilý člověk.

Čin je dokonán teprve tím, že nastal zamýšlený výsledek (požár, konkrétní ohrožení lidí nebo majetku zde uvedené nebo zájmů národního celku). Dokud tento výsledek nenastal, je možné dobrovolné ustoupení od pokusu ve smyslu § 8 trestního zákona z roku 1852 a § 67 trestního zákona z roku 1878. Protože však požárem, jak bylo uvedeno, jest již i oheň, který může dosáhnouti značného rozměru, a pokud jde o druhou skutkovou podstatu, jde pak o delikt čistě ohrožovací, výsledkem je ohrožení, tedy nikoli porucha právního statku trestní normou chráněného, jako je tomu u deliktů poruchových, považuje se za vhodné nepříznivější postavení vinníka v otázce možnosti získati beztrestnost dobrovolným ustoupením od pokusu vyrovnati ustanovením o účinné lítosti (§ 7).

I když pro dobrovolné ustoupení od pokusu nebo pro účinnou lítost nebude vinník trestný podle tohoto ustanovení, není tím vyloučena jeho trestnost podle jiných zákonných ustanovení, naplňuje-li to, co dosud vykonal, skutkovou podstatu jiného (mírněji trestného) činu. Podle okolností může být na příklad jeho dosavadní jednání postiženo trestně jako příprava žhářství podle § 4, zejména však se zde uplatní ustanovení § 6 jako norma subsidierní.

V § 1, odst. 2 a 3 uvádí osnova, navazujíc na právo platné v obou právních oblastech, přísněji trestné případy žhářství.

V jednotlivostech by bylo podotknouti toto:

Spácháním činu za okolností, kdy požáru bylo těžko čeliti, má osnova na mysli na př. způsobení požáru v době noční, v době krutého mrazu nebo prudkého větru, kdy hašení je značně znesnadněno, v době, kdy veškeré obyvatelstvo je daleko v poli na polních pracích a pod. - Škodu velkého rozsahu, která by odůvodňovala vyšší trestnost, nelze určiti ciferně, výklad tohoto pojmu bude záviseti na okolnostech konkrétního případu; omezení tohoto pojmu bude třeba hledati v tom, že požár sám o sobě je veliký oheň, který má značnou ničivou sílu a že škodou velikého rozsahu nebude lze rozuměti již tu škodu, která je nutně spojena se samotným pojmem "požáru". Krutou tísní rozumí osnova stav, v němž je značný počet osob vydán těžkému strádání, na př. zůstane-li při požáru značný počet osob bez přístřeší, bez potravin a krmiva pro dobytek, v bídě vyžadující přispění z veřejných prostředků a pod.

Činí-li se vyšší trestnost závislou na těžším následku, bylo by příliš tvrdé, aby pouhá objektivní příčinná souvislost mezi činem a takovým těžkým následkem odůvodňovala potrestání podle oné vyšší trestní sazby. Osnova proto žádá, aby vinník podle okolností, t. j. podle okolností, za nichž jedná, a podle svých poměrů mohl těžší výsledek alespoň předvídati. Tím spíše ovšem bude jej činiti odpovědným za těžší následek, když jej předvídal jako nutný následek svého jednání, anebo jej dokonce způsobiti chtěl. Pokud by ovšem vinník chtěl svým činem způsobit smrt člověka a žhářství by bylo jen prostředkem k tomuto zamýšlenému výsledku, bylo by jeho jednání posuzovati. i s hlediska příslušných ustanovení o vraždě.

Zvláštní nebezpečí pro společnost představují ti, u nichž je sklon ke žhářství někdy velmi hluboce zakořeněn, takže jde skutečně až i o manii (pyromanie), přece však nejde o duševní chorobu nebo symptom skutečné duševní choroby. Osnova se snaží přísnými tresty postihnouti ty, u nichž podobné sklony došly vnějšího výrazu tím, že se žhářství dopustili v krátké době opětovně. Vymeziti v zákoně blíže pojem "v krátké době" se nepovažuje za vhodné. Může to býti doba jednoho roku nebo i delší, nasvědčují-li okolnosti tomu, že mezi jednotlivými útoky je souvislost svědčící o větší nebezpečnosti vinníka.

Spolčením k páchání žhářství se rozumí nejen spolčení ke spáchání určitého trestného činu, nýbrž i tlupa společná k páchání činů třeba neurčitých.

Ustanovení § 2 v podstatě přejímá ustanovení § 451 voj. tr. z., jehož převzetí se pokládá v zájmu obrany státu za nutné. Příliš kasuistická stylisace tohoto ustanovení byla však nahrazena zjednodušenou dikcí. Pod pojem míst nebo věcí určených pro vojenské nebo válečné účely nebo důležitých pro obranu státu bude lze podřaditi nejen ta místa a objekty, které vypočítávalo ustanovení § 451 voj. tr. z., nýbrž bude sem lze podřaditi i vojenská letiště, pomocná letiště, hangáry, parkoviště aut a garáže, podniky důležité pro obranu státu, domovní kryty a pod. Byl-li čin spáchán v době branné pohotovosti státu, trestá se podobně jako je tomu v § 451 voj. tr. z. smrtí (§ 3, odst. 2).

Osnova v odstavci 1 navazuje na podobnou myšlenku, jakou vyjadřuje ustanovení § 28, odst. 2 zák. č. 50/1923 Sb., na ochranu republiky.

Doba branné pohotovosti státu vyžaduje zvýšeného pořádku a bezpečnosti uvnitř státu, neboť veškeré úsilí veřejné moci i obyvatelstva musí směřovat k obraně státu. Žhářství neobyčejně porušuje vnitřní pořádek a kázeň, kterých je k obraně státu nezbytně potřebí. Proto mají pro zločiny spáchané v této době a dotýkající se vždy alespoň nepřímo zájmů obrany státu, platiti ustanovení zvláště přísná. Vyloučení práva zmírnění a změny trestu se týká jen trestu na svobodě, nikoliv i trestu smrti.

Ustanovení § 428 trestního zákona z roku 1878 postihuje trestem určité přípravné jednání ke žhářství, totiž spolčení ke žhářství. Osnova toto ustanovení převzala, ale rozšířila je i na jiná přípravná jednání. Navržené ustanovení postihuje nejen přípravu cizí, nýbrž i přípravu vlastních budoucích zločinů. Uvádí-li osnova vedle výbušin a hořlavin i jiný předmět, rozumí tím samozřejmě jen takový předmět, který svou povahou po případě i množstvím je objektivně způsobilým prostředkem k páchání žhářství. Slovem "výbušina" se zde jazykově čistším a přesnějším termínem označuje totéž, co se v jiných zákonech označuje slovem "třaskavina".

Toto ustanovení je ustanovením subsidierním a uplatní se jen tehdy, nebude-li lze jednání postihnout podle přísnějších ustanovení, na př. jako pokus žhářství nebo jako účast podle § 5 nebo nedokonané svádění podle § 9 trestního zákona z roku 1852 nebo podle § 11 nebo § 17 voj. trestního zákona nebo jako návod podle § 69, č. 1 a § 71 trestního zákona z roku 1878, po případě jako pokus návodu podle § 11, č. 1 osnovy.

V případě účinné lítosti podle § 6 - jak ještě dále bude o tom zmínka - není vinník trestný pro tento čin. Jeho trestnost podle jiných ustanovení tím ovšem není vyloučena.

Skutková podstata přečinu podle § 5 se liší od zločinu podle § 1 jen po stránce subjektivní, neboť k trestnosti zde stačí nedbalost.

K dovršení skutkové podstaty tohoto trestného činu je však třeba i zde, aby skutečně nastal výsledek, tedy aby skutečně vznikl požár na cizím majetku nebo požár na vlastním majetku, jímž bylo způsobeno obecné nebezpečí uvedené v § 1. Tam, kde požár sice nevzešel, došlo však k ohrožení požárem, přicházelo by v úvahu ustanovení § 6.

Ustanovení tohoto paragrafu nahrazuje ustanovení § 425 trestního zákona z roku 1878, odstupňovává však trestní sazby podle následku, jako to činilo ustanovení § 1 vl. nař. č. 62/1941 Sb., a tam, kde je to povahou věci odůvodněno, přihlíží k trestním sazbám § 337 trestního zákona z roku 1852. Důvodem pro vyšší trestnost je však i okolnost, že vinník se způsobení požáru z nedbalosti dopustil v krátké době opětovně, protože se považuje za nutné postihnouti přísněji jednání (opominutí) svědčící o značné lhostejnosti vinníka k bezpečnosti právních statků zde chráněných. Navržené ustanovení v nejvyšší hranici trestní sazby sice nedostupuje nejvyšší hranice trestní sazby § 425 trestního zákona z roku 1878 (pět let vězení), zato však podstatně zvyšuje dolní hranici sazby. Stanoviti pro přičitatelnost těžšího následku podobné omezení jako má § 1, odst. 2 a 3, není u trestného činu spáchaného z nedbalosti odůvodněno.

Již v odůvodnění k § 5 se stala zmínka o tom, že ustanovení § 5 předpokládá, že k poruše ve smyslu § 1 nedošlo, nýbrž že bylo způsobeno jen nebezpečí požáru. Nebezpečím požáru však zde bude rozuměti kromě případu třetího toliko konkrétní ohrožení požárem. Abstraktní případy ohrožení jsou zachyceny ustanovením §§ 8 a 9.

Pod trestné ohrožení požárem podřaďuje osnova vedle vlastního způsobení nebezpečí požáru v užším slova smyslu i opominutí pomoci k odvrácení nebo zmírnění přímo hrozícího nebezpečí požáru. Bylo by krajně asociální, kdyby občan lhostejně a nečinně přihlížel těžkému nebezpečí, jakému jsou vydáni jeho spoluobčané hrozícím požárem. Jde-li kdo lesem a vidí vznikati lesní požár, který může snadno uhasit nebo přivoláním pomoci zamezit, má býti zajisté povinen tak učiniti, i když mu není taková povinnost uložena výslovně zákonem a neplyne ani z jeho povolání. Protože opominutí poskytnouti pomoc k odvrácení nebo zmírnění přímo hrozícího nebezpečí požáru je trestné, jen je-li k odvrácení nebo zmírnění nebezpečí pomoci vinníka "zřejmě" potřebí a vinník ji může poskytnout "snadno a bez nebezpečí pro sebe nebo pro osoby sobě blízké", není třeba obávat se toho, že by toto ustanovení bylo vykládáno příliš široce.

Pod pojem ohrožení požárem (v širším smyslu) podřazuje konečně osnova i ničení a poškození zařízení sloužících k odvrácení nebo ke z.menšení nebezpečí požáru a jednání, kterým se takové zařízení činí neupotřebitelným. V těchto případech sice nemusí dojíti vůbec ke konkrétnímu ohrožení, přece však jde o jednání, jehož nebezpečnost s hlediska ochrany proti požárům je taková, že se považuje za nutné stíhati je jako soudně trestný čin. Je třeba upozorniti, že tam, kde by v jednání toho druhu bylo lze spatřovati čin přísněji trestný [na př. kvalifikované poškození cizího majetku podle § 85 b) trestního zákona z roku 1852 nebo čin trestný podle § 87 tohoto trestního zákona], bude užíti těchto přísnějších ustanovení. Zařízením sloužícím k odvrácení nebo zmenšení nebezpečí požáru bude rozuměti nejen hasicí nářadí, nýbrž na př. i rybník, z kterého se při hašení požáru čerpá voda a pod. Není nutné, aby tímto "zařízením" byla věc v poměru k vinníku cizí. I vlastník takového zařízení se může jeho zničením nebo poškozením nebo tím, že je učiní neupotřebitelným, dopustiti podle okolností tohoto činu. Neupotřebitelností bude zde rozuměti neupotřebitelnost pro účel, kterému zařízení slouží, tedy pro účel, pro nějž je ho - v čase a místě - třeba. Bylo by proto pod toto ustanovení možno podřaditi častěji se vyskytující případy vypouštění benzinové reservy u hasičské stříkačky, reservy, která je nutná k tomu, aby v případě požáru bylo možno stříkačky na místě požáru ihned použíti.

Vzhledem k tomu, že jde o přestupek, je podle tohoto ustanovení trestné nejen jednání úmyslné, nýbrž i jednání nedbalé.

Proti účinné lítosti se nikoli zcela neprávem namítá, že účinnost trestní hrozby se jí oslabuje. Přece však, podobně jako právo platné v obou právních oblastech (§ 168 trestního zákona z roku 1852 a § 427 trestního zákona z roku 1878) osnova považuje za vhodné v zájmu zvýšené ochrany právních statků zde chráněných proti poruše, proti ničivému živlu, jaký před.stavuje požár, přiznati za některých podmínek vinníku beztrestnost, i když čin byl již formálně dokonán.

Při úpravě zániku trestnosti účinnou lítostí u činů uvedených v §§ 1 až 3 a § 5 navazuje osnova na úpravu § 427 trestního zákona z roku 1878. Přiznává vinníku beztrestnost jestliže sám požár uhasí ještě v počátcích nebo přičiní-li se o to, aby byl požár, třebas za přispění jiných osob nebo jinými osobami uhašen ještě v počátcích. Nelze ovšem přiznati beztrestnost vinníku, který počínající požár uhasí nebo se přičiní o jeho uhašení, ale jen proto, že ví nebo že se domnívá, že jeho čin vyšel najevo, tedy snad ze strachu před trestem. Nelze přiznati vinníku beztrestnost ani tehdy, když počínající požár byl sice uhašen, ale teprve, když z něho nastal některý těžší následek uvedený v § 1, odst. 2 t. j. došlo k záhubě lidského života, těžkému poškození těla nebo zdraví člověka nebo ke škodě na cizím majetku ve velkém rozsahu nebo k uvržení značného počtu osob do kruté tísně.

Přiznává-li se v platném právu beztrestnost při dobrovolném ustoupení od pokusu, je tím spíše na místě učiniti tak v případě, kde se postihuje trestem již přípravné jednání jako je tomu v § 4, které nedostupuje ani stadia pokusu. Osnova proto přiznává po vzoru § 10 zákona č. 134/1885 ř. z., o opatření proti obecně nebezpečnému užívání třaskavin a obecně nebezpečnému zacházení s nimi, beztrestnost vinníku, jestliže od podniku upustil a nešlo-li jen o jeho podnik, jej zamezil nebo oznámil příslušnému úřadu nebo orgánu v době, kdy podnik mohl býti ještě zamezen, pokud tak neučinil jen proto, že věděl nebo se domníval, že jeho čin vyšel najevo. Za opovážlivé se však považuje přiznati beztrestnost i agentu provokatéru, t. j. tomu, kdo jiného navedl k trestnému činu nebo k účasti na něm v úmyslu aby jej vyzradil úřadu.

Účinná lítost má zde však za následek jen zánik trestnosti pro činy zde uvedené. Trestnost podle jiných u.stanovení tím není vyloučena.

Tato ustanovení mají nahraditi zastaralé předpisy §§ 434 až 459 trestního zákona z roku 1852, §§ 705 až 731 voj. trestního zákona a ustanovení § 141 přestupkového zákona z roku 1879, pokud se týče ustanovení § 142 tohoto zákona.

Jde o porušení předpisů vydaných k odvrácení požárů.

Při úpravě skutkových podstat bylo navázáno na bývalé vládní nařízení č. 62/1941 Sb. které, jak již se stala zmínka, se v praxi osvědčilo, protože však jde o delikty ryze činnostní, které záleží v přestoupení příkazů nebo zákazů bez působení konkrétního nebezpečí pro určité právní statky, přikazují se - jak odpovídá jejich povaze - k stíhání administrativním orgánům. Skutkové podstaty byly doplněny podle potřeby praxe. Vzhledem k tomu, že jde o delikty ryze činnostní a že ustanovení tato nebudou aplikovati soudy, považuje se za vhodné skutkové podstaty vyjádřiti co nejkonkrétněji.

Ustanovení tohoto paragrafu se snaží o to, aby byly odstraněny nesrovnalosti, ke kterým by vedla skutečnost, že obecná ustanovení trestních zákonů, na která zákon musí navazovat, nejsou stejná v obou právních oblastech.

Protože obecné ustanovení o nedokonaném svádění podle § 9 trestního zákona z roku 1852 není známé právu platnému na Slovensku, pokus návodu ke zločinu podle § 1, odst. 1 se zde prohlašuje za trestný jako pokus o trestný čin. Toto ustanovení je nutné tím spíše, že nabídnutí se k žhářství, k pomoci k němu nebo k pomocí při něm by bylo trestné podle § 4, kdežto samo navedení ke zločinu podle § 3 by bylo beztrestné, nedal-li se naváděný svésti, kdežto v právní oblasti české by vinník byl v tomto případě přísněji trestný než vinník, který se dopustil přípravy žhářství podle § 4.

Ustanovení § 11, č. 2 přejímá ustanovení § 426 trestního zákona z roku 1878. V právní oblasti české není vzhledem k obecným ustanovením § 26 trestního zákona z roku 1852 a zákonů týkajících se ztráty volebního práva, na které navazuje ustanovení § 3 zák. č. 28/1946 Sb., třeba v tomto směru zvláštního ustanovení. To platí i pro obor vojenského trestního práva (srv. § 50 voj. tr. z.).

Ustanovení § 11, č. 4 není sice vzhledem k ustanovení § 17, č. 4 uvozovacího zákona k trestnímu řádu zák. čl. XXXIV/1878 naprosto nutné, považuje se však přesto za účelné vzhledem k tomu, že znamená materielní změnu ustanovení § 18, I, č. 10 tohoto zákona.

Dosud platné předpisy připouštějí v některých případech trestných činů, o nichž jedná osnova, aby soud uložil trest ztráty živnosti. Osnova má za to, že za podmínek v tomto paragrafu uvedených se doporučuje všeobecná možnost uložiti v rozsudku nebo v nálezu jako vedlejší trest ztrátu živnostenského oprávnění nebo oprávnění vykonávati reálnou živnost nebo povolání, a to i pokud jde o správní přestupky, protože veřejná bezpečnost toho vyžaduje. Poněvadž jako podmínka tohoto vedlejšího trestu je vytčeno hrubé porušení povinností nebo značný nedostatek vědomosti nebo zručnosti, netřeba se obávati, že by tímto ustanovením byly postiženy i případy méně závažné. Ztrátu živnostenského oprávnění vykonávati reálnou živnost nebo povolání lze vysloviti na čas nebo navždy. Ztráta povolání se může ovšem vztahovat jen na povolání, jehož povinnosti byly hrubě porušeny činem trestným podle tohoto zákona.

Provedení zákona nevyžádá si zvláštních finančních nákladů.