(¹) Nárok na sirotčí důchod má oboustranně osiřelé dítě pojištěncovo (důchodcovo). Nárok na sirotčí důchod má dále jednostranně osiřelé dítě pojištěncovo (důchodcovo), nepečuje-li o ně pozůstalá vdova (družka) nebo je-li nemanželským dítětem pojištěnky (důchodkyně), nebo bylo-li převážně odkázáno na výdělek nebo důchod zemřelé manželské matky.

(²) Po nemanželském otci je nárok na sirotčí důchod, bylo-li otcovství soudně zjištěno nebo mimosoudně pojištěncem (důchodcem) uznáno.

(³) Zanechal-li pojištěnec (důchodce) osiřelé vnuky nebo osiřelé pastorky, mají tyto děti nárok na sirotčí důchod, byly-li výživou převážně odkázány na zemřelého.

(⁴) Osiřelí osvojenci mají nárok na sirotčí důchod, byla-li smlouva o osvojení uzavřena alespoň půl roku před osvojitelovou smrtí nebo před nápadem důchodu.

(⁵) Nárok na sirotčí důchod mají osiřelí schovanci po pěstounovi, poskytoval-li jim pěstoun bezplatně výživu alespoň půl roku před svou smrtí nebo před nápadem důchodu a byli-li výživou převážně na něho odkázáni.

(⁶) Po několika pojištěncích (důchodcích) náleží témuž dítěti jen jediný sirotčí důchod, a to nejvyšší.

(⁷) Nárok na sirotčí důchod náleží do 16. roku věku dítěte. Po dosažení tohoto věku lze vypláceti sirotčí důchod nejdéle do 25. roku věku:

a) nemůže-li si dítě pro nemoc nebo tělesnou či duševní vadu vlastní prací opatřiti výživu, nebo

b) připravuje-li se dítě soustavně na budoucí životní povolání studiem nebo jiným školením (výcvikem). Nemůže-li dítě skončiti školení nebo výcvik do 25. roku věku pro výkon branné povinnosti, prodlužuje se doba, po kterou lze vypláceti sirotčí důchod, o dobu, po kterou se tato povinnost koná.

(¹) Důchody uvedené v § 60 se zvyšují o výchovné na každé dítě (§ 67, odst. 2 až 5), o které důchodce pečuje. Na dítě, které má nárok na důchod sirotčí podle § 67, nárok na výchovné nepřísluší.

(²) Výchovné náleží ve výši rodinných přídavků podle zákona ze dne 13. prosince 1945, č. 154 Sb., o rodinných přídavcích některých osob pojištěných pro případ nemoci, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících. Výchovné k vdovskému důchodu činí však nejméně 300 Kčs měsíčně na každé dítě.

(³) Mělo-li by nárok na výchovné na totéž dítě několik osob, náleží výchovné jen té z nich, která má dítě v přímém zaopatření.

(⁴) Po dokončení 16. roku věku dítěte lze výchovné vypláceti za stejných podmínek jako důchod sirotčí (§ 67, odst. 7).

Důchody mohou býti zvýšeny až o polovinu, je-li důchodce trvale tak bezmocný, že potřebuje ošetření a obsluhy jinou osobou. Důchod sirotčí lze zvýšiti pro bezmocnost až od sedmého roku věku. Stejně lze zvýšiti pro bezmocnost dítěte výchovné (§ 68).

(¹) Nárok na výbavné má pojištěnec (důchodce), který uzavře sňatek.

(²) Při opětném sňatku náleží výbavné jen, byl-li nový sňatek uzavřen po uplynutí alespoň tří let po předcházejícím sňatku.

(³) Výbavné činí 5.000 Kčs a náleží tomu z manželů, u něhož jsou splněny podmínky nároku. Jsou-li splněny u obou, náleží výbavné manželce.

(¹) Starobní (invalidní) důchod se skládá z části základní a z částek zvyšovacích.

(²) Základní částka činí 8.400 Kčs ročně a 20% průměrného ročního výdělku podle odstavce 5.

(³) Zvyšovací částky za prvních dvacet let pojištění činí 0.4% průměrného ročního výdělku za každý rok. Zvyšovací částky za další dobu pojištění činí 0.8% průměrného ročního výdělku. Za doby pojištění po 60. roce věku činí roční zvyšovací částky 2% průměrného ročního výdělku. Dobám pojištění se kladou na roveň doby náhradní uvedené v § 61, odst. 2, písm. a) až d). Ustanovení § 61, odst. 3 platí obdobně. Úhrn zvyšovacích částek činí nejméně 8% průměrného ročního výdělku.

(⁴) Při zjišťování doby rozhodné pro zvyšovací částku se úhrnná doba vyjádří v letech tak, že 365 dnů činí jeden rok a zbytek se počítá za celý rok. Pro zaměstnance sezonní stanoví na návrh Ústřední národní pojišťovny po slyšení jednotné odborové organisace ministr sociální péče jiný způsob zjištění doby pojištění a náhradních dob pro výměru zvyšovacích částek.

(⁵) Průměrným ročním výdělkem se rozumí roční průměr vyměřovacích základů (§ 20) za posledních pět kalendářních let před nápadem dávky, po případě za menší počet let, netrvalo-li pojištění tak dlouho. Kalendářní rok prvního vstupu do pojištění a kalendářní roky před rokem 1946 se nepočítají. Byl-li poslední rok před nápadem dávky nebo rok, v němž dávka napadla, zároveň rokem prvního vstupu do pojištění, stanoví se průměrný roční výdělek z celé doby pojištění. Je-li roční průměr zvyšovacích základů za posledních deset kalendářních let, po případě za menší počet let, netrvalo-li pojištění tak dlouho, větší než průměr za posledních pět let, rozumí se průměrným ročním výdělkem roční průměr za tuto delší dobu. K náhradním dobám (§ 61, odst. 2) se při výpočtu průměrného ročního výdělku nehledí. Takto vypočtený průměrný výdělek se zaokrouhluje na celé stovky korun směrem nahoru.

(⁶) U pojištěnců mladších 21 let se pokládá, je-li to pro ně příznivější, za průměrný roční výdělek pravidelný nejnižší pracovní výdělek, jehož dosahuje 21letý plně placený zaměstnanec stejného zaměstnání v témže nebo jiném podniku téhož nebo podobného druhu.

(⁷) Pro doby dobrovolného pokračování v pojištění (§ 148) platí vyměřovací základ, podle něhož bylo placeno pojistné.

(⁸) Starobní (invalidní) důchod vyměřený podle odstavců 1 až 7, činí nejvýše 85% průměrného ročního výdělku, nejméně však 9.600 Kčs ročně.

(⁹) Jsou-li u pojištěnce splněny podmínky § 61, odst. 1 nebo 4 pouze s přihlédnutím k činnosti zakládající pojištění podle § 2. odst. 1, písm. b) nebo c) a nebyl-li přihlášen k tomuto pojištění včas nebo alespoň půl roku před nápadem dávky, činí jeho starobní (invalidní) důchod pouze 8.400 Kčs.

(¹) Je-li starobní nebo invalidní důchodce pojištěn po dobu alespoň dvou let a vznikne mu nárok na důchod podle § 62 nebo § 63 na podkladě tohoto nového pojištění, zvyšuje se původně vyměřený důchod o zvyšovací částky podle § 71, odst. 3, věty první za dobu tohoto nového pojištění, vyměřené z průměrného ročního výdělku tohoto pojištění. Ustanovení § 71, odst. 3, poslední věty zde neplatí.

(²) Je-li poživatel odpočivných (zaopatřovacích) platů z veřejnoprávního pensijního zaopatření z vlastního služebního poměru povinně pojištěn podle § 2, odst. 1 a vznikne mu z tohoto pojištění nárok na důchod podle § 62 nebo § 63, náleží mu tento důchod pouze ve výši zvyšovacích částek podle § 71, odst. 3, vět první až čtvrté.

Důchod manželky (družky) podle § 64 činí 6.000 Kčs ročně.

(¹) Důchod vdovský a důchod družky se vyměřují z důchodu starobního (invalidního), na který by měl pojištěnec (důchodce) nárok v době smrti, bez výchovného a bez zvýšení pro bezmocnost.

(²) Důchod vdovy (družky) podle § 65, odst. 1 a 2, písm. b) až d) činí 70% důchodu starobního (invalidního).

(³) Důchod vdovy (družky) podle § 65, odst. 2, písm. a) činí 50% důchodu starobního (invalidního).

(⁴) Důchod vyměřený podle odstavců 2 a 3 činí však nejméně 8.400 Kčs ročně, a to i tehdy, jde-li o poměrný důchod podle odstavce 6.

(⁵) Vdovský důchod přiznaný původně podle odstavce 3 se vyměří znovu podle odstavce 2 ode dne, kdy u vdovy jsou splněny podmínky podle § 65, odstavec 2, písm. b) až d). Požívala-li vdova důchodu podle odstavce 2 po dobu alespoň pěti let, nemůže jí býti vdovský důchod snížen proto, že odpadly podmínky podle § 65, odst. 2, písm. b) nebo d).

(⁶) Jestliže vedle vdovy, která má nárok na vdovský důchod, jest žena, které náleží nárok na důchod podle § 65, odst. 6, vyměřuje se důchod takto oprávněných žen poměrnou částí celého vdovského důchodu podle počtu let, která oprávněná strávila v manželství s pojištěncem (důchodcem). K době po rozvodu manželství se při tom nepřihlíží. Totéž platí obdobně, je-li vedle ženy oprávněné podle § 65, odst. 6 družka oprávněná podle § 66. Důchod se však podle předchozích vět nekrátí, pečuje-li důchodkyně o pojištěncovo dítě.

(⁷) Je-li tu vedle oprávněné vdovy družka (§ 66), činí její důchod 8.400 Kčs ročně.

Sirotčí důchod činí pro každé oprávněné dítě polovinu důchodu starobního (invalidního), na něž by měl pojištěnec (důchodce) nárok v době smrti, bez výchovného a bez zvýšení pro bezmocnost, nejméně však 6.000 Kčs ročně.

(¹) Pojištěncům podle § 2, odst. 1, písm. a) a c) a jejich pozůstalým se poskytuje za tělesné zranění nebo usmrcení pracovním úrazem odškodnění podle §§ 77 až 88.

(²) Stejné nároky mají též zaměstnanci vyslaní tuzemským zaměstnavatelem na práci do ciziny, nejsou-li povinně pojištěni proti úrazu podle předpisů státu, na jehož území pracují, i když jinak nepodléhají povinnému pojištění podle tohoto zákona; také pozůstalí po nich mají nároky jako pozůstalí uvedení v odstavci 1.

(³) Osobám, které utrpí úraz při příležitostné práci, může býti přiznáno odškodnění podle § 77 až 88; bližší podmínky stanoví Ústřední národní pojišťovna směrnicemi, které vydá po slyšení jednotné odborové organisace a vrcholných zájmových organisací se schválením ministerstev sociální péče a financí.

Pracovním úrazem jest úraz, který utrpí pojištěnec

a) při výkonu svého zaměstnání nebo v souvislosti s ním, počítajíc v to cestu do práce a zpět, pokud ji pojištěnec podstatně nepřeruší z důvodů nesouvisících se zaměstnáním;

b) při výkonech, k nimž byl přibrán mimo zaměstnání, zakládající povinné pojištění, zaměstnavatelem nebo jeho jménem nebo osobou nadřízenou pojištěnci v pracovním poměru;

c) při vzájemném vypomáhání v zemědělských pracích, při živelních pohromách nebo při hromadné pomoci v zájmu celku.

(¹) Pracovním úrazům se kladou na roveň nemoci z povolání. Za nemoci z povolání se pokládají nemoci uvedené v příloze k tomuto zákonu, byly-li způsobeny výkonem zaměstnání v podnicích, které uvádí tato příloha u jednotlivých nemocí.

(²) Vláda může připojený seznam nemocí z povolání doplňovati a měniti nařízením.

(³) Vyšetřující lékař je povinen oznámiti onemocnění nemocí z povolání i podezření jejího vzniku jednak nemocnému, který mu toto oznámení musí písemně potvrditi, jednak pojišťovně a lékaři pověřenému živnostenskou inspekcí.

Nezpůsobil-li pracovní úraz smrt pojištěncovu, posuzuje se stupeň následků úrazu podle výše a trvání ztráty výdělečné schopnosti; při tom se přihlíží též k zohyždění způsobenému úrazem.

(¹) Byla-li úrazem způsobena ztráta aspoň 10%, avšak méně než 20% výdělečné schopnosti, náleží zraněnému jednorázové úrazové odškodné.

(²) Byla-li úrazem způsobena ztráta výdělečné schopnosti aspoň 20%, náleží zraněnému nárok na úrazový důchod.

(¹) Úrazový důchod se vyplácí ode dne následujícího po zastavení nemocenského nebo po skončení ošetřování v nemoci.

(²) Nárok na jednorázové úrazové odškodné vzniká dnem, kdy ztráta výdělečné schopnosti nabude trvalé povahy, nejpozději však uplynutím jednoho roku od skončení ošetřování v nemoci.

Úrazový důchod činí, je-li zraněný pro úraz

a) úplně výdělečně neschopný, dvě třetiny průměrného ročního výdělku stanoveného podle § 71, odst. 5 a 6 (plný úrazový důchod),

b) částečně výdělečně neschopný, onu část plného důchodu, která odpovídá stupni ztráty výdělečné schopnosti (částečný úrazový důchod).

Jednorázové úrazové odškodné činí trojnásobek ročního důchodu vypočteného podle § 82, písm. b).

(¹) Změní-li se stupeň ztráty výdělečné schopnosti, podle něhož byl přiznán úrazový důchod, rozhodne se o nároku na odškodnění (§§ 80, 82 a 83) znova.

(²) Byl-li nárok na odškodnění zamítnut, protože úraz nezpůsobil ztrátu výdělečné schopnosti aspoň 10%, nebo bylo-li vyplaceno jednorázové úrazové odškodné podle § 83, náleží při zhoršení následků úrazu úrazový důchod jen za podmínky uvedené v § 80, odst. 2.

(¹) Je-li výdělečná schopnost zraněného zmenšena pracovním úrazem o méně než 10%, poskytuje se odškodnění jen tehdy, je-li výdělečná schopnost zmenšena také jiným pracovním úrazem nebo několika pracovními úrazy a úhrnná ztráta výdělečné schopnosti dosahuje aspoň 10%. Nevznikl-li nárok na odškodnění za tyto dřívější úrazy, vyměří se u pozdějšího úrazu odškodnění podle úhrnné ztráty výdělečné schopnosti. Toto ustanovení platí i při souběhu úrazů nastalých za účinnosti tohoto zákona s úrazy, nastalými za účinnosti předpisů o úrazovém pojištění.

(²) Bylo-li při několika úrazech za některý z nich již poskytnuto jednorázové úrazové odškodné, náleží odškodnění jen ve výši rozdílu mezi odškodněním za úhrnnou ztrátu výdělečné schopnosti a odškodným již poskytnutým.

Sbíhá-li se nárok na úrazový důchod pro zraněného s nárokem na důchod invalidní nebo starobní, odpočívá nárok na úrazový důchod a invalidní (starobní) důchod se zvyšuje při ztrátě výdělečné schopnosti způsobené úrazem od 20% do 60% o 15%, nad 60% do 80% o 25%, a nad 80% o 40% plného úrazového důchodu. Takto zvýšený důchod nesmí však býti nižší, než úrazový důchod podle § 82 a nesmí přesahovati 85% průměrného ročního výdělku podle § 71, odst. 5 a 6.

(¹) Nastala-li pracovním úrazem pojištěncova smrt, přísluší pozůstalé vdově nebo družce (§ 66) jednorázové odškodné ve výši 50% a na každé dítě zemřelého, o které pečuje, jednorázové odškodné ve výši 10% průměrného ročního výdělku zemřelého (§ 71, odst. 5 a 6).

(²) Oboustranně osiřelému dítěti zemřelého přísluší jednorázové odškodné ve výši 20% ročního výdělku zemřelého (§ 71, odst. 5 a 6).

(³) Vdovský důchod, důchod družky a důchod sirotčí podle tohoto zákona se zvyšují, nastala-li smrt pojištěncova pracovním úrazem, o 5% plného úrazového důchodu.

Činí-li ztráta výdělečné schopnosti z pracovního úrazu aspoň 20%, ale nejvýše 45%, může býti důchodci na žádost místo úrazového důchodu nebo jeho části vyplaceno odbytné. Směrnice pro způsob výpočtu odbytného vydá Ústřední národní pojišťovna se schválením ministerstev sociální péče a financí. Po výplatě částečného odbytného řídí se nárok na další odškodnění podle míry ztráty výdělečné schopnosti, která odpovídá zbývajícímu důchodu.

(¹) Československým státním občanům, kteří pracovali způsobem zakládajícím povinné pojištění podle § 2, odst. 1, byť před účinností tohoto zákona, náleží sociální důchod, jsou-li starší 65 let nebo invalidní podle § 63, odst. 5 a potřební. Tento důchod nenáleží osobám, které mají nárok na některý důchod podle § 60, odst. 1, písm. a) až e) nebo na důchod podle § 80, odst. 2 nebo na odpočivné (zaopatřovací) požitky z veřejného pensijního zaopatření.

(²) Důchod podle odstavce 1 náleží také potřebným vdovám po osobách v odstavci 1 uvedených, jsou-li invalidní podle § 63, odst. 5 nebo starší 65 let a nemají-li nárok podle odstavce 1 nebo nemají-li nárok na některý důchod podle § 60, odst. 1, písm. a) až e) nebo na důchod podle § 80, odst. 2 nebo na odpočivné (zaopatřovací) požitky z veřejného pensijního zaopatření.

(³) Oboustranně osiřelé děti po československých státních občanech, které nemají důchod ani po dle § 60, odst. 1, písm. f), ani podle dosavadních předpisů o veřejnoprávním důchodovém pojištění nebo veřejném pensijním zaopatření, mají rovněž nárok na sociální důchod do 16 let, jsou-li potřebné. Ustanovení § 67, odst. 7 platí i zde.

(⁴) Československým státním občanům, kteří nemají nárok na důchod podle odstavce 1, může býti přiznán sociální důchod, jsou-li potřební a jsou-li zároveň invalidní ve smyslu § 63, odst. 5 nebo starší 65 let. Sociální důchod může býti přiznán též potřebným vdovám, u kterých není splněna podmínka odstavce 2, pečují-li alespoň o dvě děti pojištěncovy (§ 67).

(⁵) Za potřebnou se považuje osoba, která nemá příjmy, zabezpečující její výživu z vlastního majetku nebo z jiného pramene nebo právního nároku. K výměnku, který se poskytuje ze zemědělského hospodářství, a to do 5 ha v oblasti řepařské, do 8 ha v oblasti obilnářské, do 10 ha v oblasti bramborářské a do 15 ha v oblasti pastvinářské, se při posuzování potřebnosti nepřihlíží, zřekne-li se výměnkář plnění výměnku nejvýše do hodnoty dvou třetin sociálního důchodu; toto zřeknutí může býti vyjádřeno též peněžitou úhradou. Rovněž se nepřihlíží k jiné vyživovací povinnosti podle § 154 občanského zákona poskytované osobami, jejichž příjem nedosahuje daněprostého minima. Při posuzování potřebnosti se přihlédne též k výdělečným, majetkovým, osobním a rodinným poměrům žadatelovým, jakož i k okolnosti, zda lze vydobýti pohledávku z právního nároku.

(⁶) Sociální důchod činí 8.400.- Kčs ročně. Sociální důchod sirotků činí 6.000.- Kčs ročně. Má-li důchodce jiný pravidelný příjem s výjimkou nároků na výživu, uvedených v odstavci 5, větách druhé a třetí, může se důchod snížiti o tento příjem, nejvýše však na 3.600.- Kčs ročně.

(⁷) Jsou-li u obou manželů, žijících ve společné domácnosti, splněny podmínky pro přiznání sociálního důchodu, vyplácí se jediný důchod ve výši 150% částky uvedené v odstavci 6. Totéž platí i při soužití s družkou (§ 66). Jsou-li u téže osoby splněny zároveň podmínky uvedené v odstavcích 1, 2 nebo 3, náleží jí důchod jen jednou.

(¹) Nárok na dávky důchodového pojištění vzniká splněním časově poslední podmínky nároku (nápad dávky). Stejně vzniká nárok na zvýšení důchodu, pro něž jsou stanoveny zvláštní skutkové podmínky.

(²) Nárok na invalidní důchod vzniká dnem ztráty nebo podstatného poklesu pracovního výdělku. Národ na invalidní důchod podle § 63, odst. 4 a 5 vzniká dnem, kdy nastal zdravotní stav jej podmiňující.

(³) Nelze-li zjistiti, kdy byla splněna poslední podmínka nároku, vzniká nárok dnem uplatnění.

(¹) Nárok na důchod zaniká odpadnutím některé jeho podmínky, pokud tento zákon nestanoví jinak, a smrtí důchodcovou. Stejně zaniká nárok na zvýšení důchodu, pro něž jsou stanoveny zvláštní skutkové podmínky.

(²) Nárok na starobní a invalidní důchod zaniká zahájením činnosti s výdělkem dosahujícím míru uvedenou v § 62 a v § 63, odst. 3 nebo zvýšením výdělku na tuto míru. Nárok na invalidní důchod zaniká také, není-li tu již nepříznivý zdravotní stav podle § 63.

(³) Nárok na invalidní důchod manželky zaniká, počne-li manželka opět vykonávati obvyklé práce v domácnosti nebo není-li tu již nepříznivý zdravotní stav podle § 64, odst. 1.

(⁴) Nárok na vdovský důchod (důchod družky) zaniká také provdáním.

(⁵) Sociální důchod zaniká též nápadem některého důchodu podle § 60, odst. 1, písm. a) až f).

(¹) Sejde-li se důchod podle tohoto zákona s odpočivnými (zaopatřovacími) požitky z veřejného pensijního zaopatření, kromě případu podle § 72, odst. 2, nebo s důchodem podle zákona ze dne 18. července 1946, č. 164 Sb., o péči o vojenské a válečné poškozence a oběti války a fašistické persekuce, a přesahuje-li úhrn obou důchodů průměrný výdělek (§ 71, odst. 5), z něhož byl důchod podle tohoto zákona vyměřen, krátí se důchod podle tohoto zákona o polovinu částky, která tento průměrný výdělek převyšuje, nejvýše však o polovinu nižšího důchodu. Činí-li průměrný výdělek více než 30.000 Kčs, krátí se důchod obdobně podle věty první, přesahuje-li úhrn 30.000 Kčs.

(²) Sejde-li se v jedné osobě starobní (invalidní) důchod s vdovským důchodem nebo důchodem družky a jejich úhrn přesahuje vyšší z průměrných výdělků (§ 71, odst. 5), z nichž byly důchody vyměřeny, krátí se důchod o polovinu částky, která tento průměrný výdělek převyšuje, nejvýše však o polovinu nižšího důchodu. Činí-li tento průměrný výdělek více než 30.000 Kčs, krátí se úhrn obdobně podle věty první, přesahuje-li 30.000 Kčs. Krácení podle předchozích vět činí však vždy alespoň 5000 Kčs.

(³) Má-li důchodce výdělek a přesahuje-li úhrn důchodu a výdělku 18.000 Kčs ročně, krátí se důchod o polovinu částky, o kterou úhrn převyšuje 18.000 Kčs, nejvýše však o polovinu výdělku.

(⁴) Při krácení důchodů podle odstavce 1 až 3 se nezapočítává do výše důchodů výchovné a zvýšení pro bezmocnost. Zkrácení vdovského důchodu provedené podle odstavců 1 až 3 se snižuje o třetinu za každé dítě zemřelého pojištěnce (důchodce), na které vdova bere výchovné.

(⁵) Krácení důchodů podle odstavce 3 se provede nejprve zatímně podle výdělku pravděpodobně očekávaného. Po uplynutí šesti kalendářních měsíců výdělečné činnosti důchodce, stanoví se krácení podle průměrného výdělku v této době docíleného. Zvýší-li nebo sníží-li se výdělek aspoň o pětinu, upraví se krácení obdobně podle věty první. Nehlásí-li důchodce výdělek nebo jeho změnu vůbec nebo včas (§ 227, odst. 1), může býti důchod krácen se zpětnou platností od počátku výdělečné činnosti, po případě od zvýšení výdělku. Vdovské důchody se krátí podle odstavců 1 až 4 nejdříve po uplynutí jednoho roku od smrti manželovy; toto ustanovení platí obdobně i pro důchod družky.

(⁶) Odpočivnými (zaopatřovacími) požitky z veřejného pensijního zaopatření podle předcházejících odstavců nejsou přídavky za zranění a válečné přídavky podle §§ 66 a 74 zákona ze dne 17. února 1922, č. 76 Sb., o vojenských požitcích zaopatřovacích.

(¹) Důchod se nevyplácí, zdržuje-li se oprávněný v cizině bez souhlasu pojišťovny. Důchod se nevyplácí cizinci, byl-li vyhoštěn z Československé republiky.

(²) Důchody vyplácené do ciziny se krátí o třetinu.

(³) Ministr sociální péče může v dohodě s ministry financí a zahraničních věcí povoliti výjimky z ustanovení odstavců 1 až 3 s ohledem na vzájemný obdobný postup cizích států i tehdy, není-li uzavřena mezistátní dohoda.

(⁴) Důchody sociální se do ciziny nevyplácejí.