Vážné důvody hospodářské, organisační a administrativně technické vedou k tomu, že se navrhuje, aby různé části zákona o národním pojištění vstoupily v účinnost v různých termínech. Tyto poměrně krátce za sebou nastupující etapy účinnosti zákona jsou: ustanovení o organisaci národního pojištění a o řízení u nositele pojištění; ustanovení o důchodovém pojištění; ustanovení o nemocenském pojištění zaměstnanců, důchodců a nezaměstnaných; ustanovení o nemocenském pojištění samostatných a spolupracujících členů rodiny; ostatní ustanovení a ustanovení (§ 120 a § 135) o tom, kdo platí pojistné (za pojištění zaměstnanců a za nemocenské pojištění důchodců).

Důvodem těchto etap jsou tyto úvahy:

1. Je snaha, aby starodůchodcům se dostalo výpomoci co nejdříve, jak bylo ze směrodatných míst slíbeno. Proto § 276 stanoví, že důchodcům Ústřední sociální pojišťovny, Všeobecného pensijního ústavu a Ústřední bratrské pokladny (kromě těch, kteří pobírají již pense podle zákona č. 44/1947 Sb.), dostane se v květnu 1948 dvojité důchodové splátky a v červenci 1948 jednorázového přídavku, aby tím byla překlenuta doba do 1. října 1948, kdy nabývají účinnosti ustanovení o valorisaci důchodů (§ 270).

2. Je snaha, aby nově zřizovaný nositel pojištění mohl fungovati už nějakou dobu přede dnem účinnosti materielních předpisů tohoto zákona. Nový nositel pojištění v období od 1. července 1948 do 1. října 1948 připraví zavedení nového pojištění a přechod z dosavadního právního stavu, provede nejdůležitější úkony likvidace dosavadních nositelů pojištění a učiní organisační a personální opatření nutná k tomu, aby 1. října 1948 mohlo národní pojištění býti hladce uvedeno v život.

3. Je snaha, aby všechna odvětví národního pojištění byla uvedena v život současně a to co nejdříve. Proto byl volen den 1. října 1948. Z této zásady však musela býti učiněna výjimka pro nemocenské pojištění osob samostatně hospodařících a spolupracujících členů rodiny. Důvodem toho jest, že zdravotnický aparát (lékaři, ostatní zdravotní personál, nemocnice, ambulatoria a jiné léčebné ústavy), jímž národní pojištění do 1. října 1948 bude disponovati, by asi nemohl zvládnouti tento příliv velikého množství nových pojištěnců. Neboť při zásadě ipso iure pojištění (srv. ad 3) již počínaje prvým dnem účinnosti zákona má každý pojištěnec i jeho rodinní příslušníci nárok na dávky v nemocenském pojištění, zejména na mimoústavní a ústavní léčení. Proto byla účinnost nemocenského pojištění pro tyto skupiny pojištěnců odsunuta až do doby, kdy poskytování těchto dávek jim bude v plném rozsahu zajištěno.

První část zákona shrnuje pod titulem "Všeobecná ustanovení" velmi důležité normy, tvořící základ pojištění. Obsahuje úvodní § 1, vymezující stručně obsah zákona, a rozděluje se na dva oddíly, z nichž první (§§ 2 - 11) vymezuje osobní rozsah pojištění, druhý (§§ 12 až 24) pak obsahuje ustanovení tvořící podklad pro provádění povinného pojištění.

Pod pojem národního pojištění spadá jak krátkodobé pojištění nemocenské, tak dlouhodobé pojištění důchodové, do něhož je včleněno i dosavadní samostatné pojištění úrazové.

Výpočet risik krytých pojištěním a uvedených v § 1 není úplný. Nemocenské pojištění kryje též risiko pohřebných výloh jednorázovým pohřebným (§ 49); v pojištění důchodovém zůstalo dosud z důvodů spíše historických jednorázové výbavné (§ 70), poskytované pojištěncům (důchodcům) při sňatku.

První oddíl obsahuje ustanovení o osobním rozsahu pojištění. Po výpočtu uvedeném v § 2 následuje v dalších paragrafech definice jednotlivých skupin pojištěnců (§§ 3 - 9). V § 10 je ustanovení o pojištěni osob vykonávajících několik činností a konečně v § 11 jsou vypočítány důvody vynětí z povinného pojištění.

Zákon o národním pojištění má sloužiti k dobru všem pracujícím, včetně těch, kdož po vykonané celoživotní práci odešli na zasloužený odpočinek (důchodci), nebo kteří beze své viny byli dočasně vyřazeni z pracovního procesu (nezaměstnaní).

Hlavní podmínkou pojištění je výdělečná činnost; pod tento širší pojem lze vřaditi pojmy jak "zaměstnání", tak "povolání", jichž zákon promiscue užívá. Přesná determinace těchto pojmů není však pro potřeby pojištění nutná. Stejně je tomu u pojmu poměru pracovního a poměru služebního; oba pojmy se vlastně kryjí. Pojem "poměr služební" byl v zákoně ponechán spíše z důvodů historických a vzhledem k všeobecně vžité terminologii, která jako poměr služební označuje poměr soukromých zaměstnanců ve vyšších službách a služební poměr veřejných zaměstnanců. Totéž platí pro pojmy "práce" a "služby".

V odstavci 1 jsou uvedeny skupiny pojištěnců podléhající národnímu pojištění. Z ustanovení odstavce 1, písm. a) plyne, že vojenští gážisté, t. j. důstojníci a rotmistři z povolání (v aktivní službě nebo v záloze) nepodléhají národnímu pojištění vůbec. To odpovídá dosavadnímu stavu, neboť i ustanovení zákona čís. 221/25 Sb. o Léčebném fondu vztahovalo se pouze na civilní zaměstnance, nikoliv na osoby vojenské. O vynětí poživatelů vojenských odpočivných (zaopatřovacích) platů viz ustanovení § 8, lit. b). Důvod je zřejmý: vyloučit možnost porušení vojenského tajemství. Naproti tomu příslušníci SNB pojištění podléhají.

Všechny skupiny osob uvedené v odst. 1 nepodléhají národnímu pojištění v celém rozsahu. To plyne z ustanovení odst. 2, z něhož je patrno, že část zaměstnanců (srovn. § 7), jakož i důchodci a nezaměstnaní podléhají pouze pojištění nemocenskému [§ 1, lit. a)], nikoliv však pojištění důchodovému [§ 1, lit. b)].

Z úvodu odst. 1 a 2 plyne, že národní pojištění je pojištěním ze zákona (pojištění ipso iure). Jeho vznik a trvání není tedy vázáno na přihlášku a placení pojistného.

Rozdělení pojištěnců do skupin uvedených v § 2 má své odůvodnění, poněvadž rozdílné životní postavení vyjmenovaných skupin musilo míti za následek rozdílné vymezení nároků na některé dávky, dále odchylné stanovení vyměřovacího základu (§ 20) a konečně i různou sazbu pojistného (§ 117).

K odst. 1:

Z definice zaměstnance obsažené v odst. 1 plyne, že zahrnuje:

1. osoby vykonávající práce nebo služby na základě služební smlouvy podle § 1151 obecného zákona občanského,

2. osoby vykonávající práce nebo služby na základě veřejnoprávního poměru pracovního (služebního) a

3. osoby, které jsou v poměru učňovském, volontérském nebo praktikantském, ať již jejich poměr má charakter soukromoprávní nebo veřejnoprávní.

Zaměstnancem ve smyslu odst. 1 je tedy osoba pojištěná přede dnem účinnosti tohoto zákona podle zákona č. 221/24 Sb. (dělníci), podle vlád. nařízení čís. 365/41 Sb. a zák. čís. 26/29 Sb. (soukromí zaměstnanci), podle vlád. nařízení čís. 70/43 Sb. a zák. č. 44/47 Sb. (horníci) a podle zákona čís. 221/25 Sb. (veřejní zaměstnanci), resp. osoby pojištěné podle obdobných norem platných na Slovensku. Pojistné povinnosti se podrobují i osoby, které podle dosavadních předpisů byly vyňaty z pojištění proto, že jim t. zv. privilegovaný zaměstnavatel (stát, země, okres, obec nebo korporace postavené jim na roveň) zaručil nárok na rovnocenné dávky [srovn. na př. ustanovení § 5, písm. b) zákona čís. 221/24 Sb., nebo ustanovení § 3, č. 3 vlád. nařízení č. 365/41 Sb.].

Předpokladem pojistné povinnosti jest, aby zaměstnanec vykonával práce nebo služby na uzemí Československé republiky. Pojistná povinnost se tedy nevztahuje pouze na československé státní občany, nýbrž i na cizince, kteří vykonávají na našem státním území činnost podléhající pojištění.

K odst. 2:

Bližší definici domáckého dělníka obsahuje ustanovení vládního nařízení č. 261/42 Sb. o domácké práci. Tuto podrobnější definici převzaly také dosavadní směrnice Ústřední sociální pojišťovny pro pojištění domáckých dělníků pro případ nemoci, invalidity a stáří. Domácká práce je prací zakázkovou a proto je vykonávána s malými výjimkami na základě smlouvy o dílo, nikoliv na základě smlouvy služební. Přesto je nutno vzhledem k životnímu postavení domáckých dělníků pojmouti je do kategorie zaměstnanců. To má zatím (§ 255) význam zejména pro rozdělení břemene pojistného mezi podnikatele a pojištěnce. Vzhledem k zvláštní povaze domácké práce nevystačí se při provádění pojištění domáckých dělníků se všeobecnými ustanoveními zákona a jest proto dána možnost jejich pojištění v různých směrech upraviti odchylně směrnicemi Ústřední národní pojišťovny, vydanými podle ustanovení § 24, odst. 1.

K odst. 3:

Podobné důvody jako u domáckých dělníků vedly k tomu, že do kategorie zaměstnanců byla pojata i ta část zástupců na provisi, jichž životní postavení jeví nepochybně značnou obdobu s životním postavením zaměstnanců. Jsou to zástupci na provisi, u nichž zastupování na provisi je jejich jedinou výdělečnou činností a tudíž výhradním zdrojem jejich hospodářské existence. Za zaměstnance bude tedy pokládán takový zástupce na provisi, který pro podnik pracuje jako jiný podnikový zaměstnanec a ze získaných provisí uhražuje svoje životní potřeby, nebude však pokládán za zaměstnance na příklad živnostník (kovář, majitel železářského závodu a pod.), který občas uzavře obchod pro jinou firmu jako její zástupce na provisi (na př. prodá několik hospodářských strojů pro továrnu, již zastupuje); taková osoba nebude pojištěna jako zaměstnanec (§ 3), nýbrž jako osoba samostatně výdělečně činná (§ 4).

Nejvyšší správní soud řešil dříve ve velké řadě sporů právní povahu poměru zástupce na provisi a za účinnosti zákona o národním pojištění by trvalo dále nebezpečí obdobných obtížných sporů o tom, zda zástupce na provisi je zaměstnancem (§ 3) nebo osobou samostatně výdělečně činnou (§ 4). Ustanovení odstavce 3 těmto sporům zabraňuje.

K odst. 4:

Přechodný výkon prací mimo území Československé republiky nemá vlivu na pojistnou povinnost; přitom je nerozhodné, zda jde o československého státního občana nebo cizího státního příslušníka.

Výjimečně ani trvalý výkon prací mimo uzemí Československé republiky nemá vlivu na pojistnou povinnost, avšak jenom v tom případe, jde-li o zaměstnance určitých skupin zaměstnavatelských v zákoně taxativně vypočtených a jsou-li tito zaměstnanci československými státními příslušníky.

Pokud jde o právo ministerstva sociální péče vyjímati osoby pracující mimo území Československé republiky z pojistné povinnosti v tuzemsku, není důvodu, aby toto právo bylo omezováno jen na československé státní příslušníky pracující trvale mimo území ČSR a nutno je vztahovati na všechny osoby uvedené v § 3, odst. 4, tedy i na osoby pracující přechodně v cizině. I při přechodném výkonu prací v cizině může totiž jíti o zaměstnání případně několik let trvající, na př. při dlouhotrvajících montážích mostů, továrních zařízení a pod.

K odst. 1:

Předchozí snahy zavésti pojištění osob samostatně výdělečně činných se setkaly s nezdarem. Zákon č. 148/25 Sb. upravoval pouze důchodové pojištění osob samostatně hospodařících a nevstoupil nikdy v působnost. Vládní nařízení č. 29/45 Sb. upravovalo sice jak nemocenské, tak i důchodové pojištění, ale vztahovalo se pouze na zemědělské podnikatele a nevstoupilo prakticky rovněž v účinnost.

Odstavec 1. obsahuje kromě úvodní definice osoby samostatně výdělečně činné demonstrativní vypočet těchto osob. Při zkoumání pojistné povinnosti bude proto nutno v konkretních případech se přesvědčiti, zda jsou splněny předpoklady úvodní věty odstavce 1. Okolnost, že na př. komisionáři, sběrači a výkupčí zemědělských produktů, pachtýři, obchodníci s tabákovými výrobky, porodní asistentky, dentisté, zkoušení zubní technikové a zubní technici vykonávající živnost, nebo i jiní zdravotničtí pracovníci (na př. masáři), pracující na vlastní vrub, nejsou uvedeni v demonstrativním výpočtu v odstavci prvním, nemůže nic změniti na zahrnutí jich do povinného pojištění.

Vzhledem k celkové konstrukci zákona je možno všechny osoby samostatně výdělečně činné podléhající pojištění podle § 4 rozděliti do dvou skupin, z nichž první tvoří zemědělci a druhou všechny ostatní samostatně výdělečně činné osoby. Toto rozdělení je odůvodněno odchylným způsobem, jímž se stanoví vyměřovací základ těchto osob, mající význam jednak pro stanovení výše pojistného, jednak pro stanovení výše opakujících se peněžitých dávek (§§ 20, 36 a 71, odst. 5).

Základní předpoklady povinného pojištění podle § 4, jsou:

1. aby šlo o osoby samostatně výdělečně činné (nikoliv tedy o osoby v námezdním poměru pracovním), čili o podnikatele;

2. aby šlo o osoby, které vyvíjejí samostatnou výdělečnou činnost na území Československé republiky;

3. aby tyto osoby byly osobně činny v podniku na vlastní vrub.

Podmínku osobní činnosti v podniku nutno zvláště zdůrazniti. Pro povinné pojištění nestačí pouhé vlastnictví podniku (na př. u nedospělců, kteří jsou jen vlastníky zemědělského podniku), nýbrž musí býti splněna podmínka osobní činnosti v podniku na vlastní vrub. Poněvadž vymezení pojmu osobní činnosti může v praxi působiti potíže, jest podle § 6, odst. 2 dána možnost, aby po zkušenostech, které se získají při provádění zákona, byl blíže vymezen pojem osobní činnosti v podniku vládním nařízením.

I kdyby však k vydání takového nařízení v dohledné době nedošlo, jest pojem podnikatele v obecném slova smyslu natolik jasný, že nelze za zemědělce povinného pojištěním podle § 4, pokládati majitele weekendových chat, domovních zahrádek a pod., poněvadž nejde o podnik v obecném slova smyslu. Slovy "na vlastní vrub" se rozumí podnikání charakterisované jednak možností podnikatelského zisku, jednak podnikatelským risikem.

K odst. 2:

U osob samostatně výdělečně činných vyskytují se četné případy spolupodnikatelů v různé podobě, na př. u živnostenských nebo jiných podniků. K tomu přistupují různé druhy společníků podle zákona obchodního, resp. společníků společností podle občanského práva. Jestliže podnik patří dvěma nebo více spolupodnikatelům, u nichž nejsou splněny předpoklady obsažené v definici spolupracujícího člena rodiny (§ 5), t. j. patří-li podnik dvěma nebo více osobám, mezi nimiž nejsou svazky příbuzenské nebo podobné svazky rodinné, anebo patří-li sice dvěma příbuzným, kteří však nežijí ve společné domácnosti (na př. dvěma bratřím, kteří mají oddělené domácnosti), pak každý z těchto spolupodnikatelů je pojištěn podle § 4.

Pojem spolupodnikatele byl vynesen obsáhlou judikaturou nejvyššího správního soudu, z níž vyplývá, že za spolupodnikatele možno považovati osobu, která vykonává podnikatelskou činnost společně s jinou osobou, resp. osobami v poměru k práci nebo k dílu, jež má býti vykonáno. Musí při tom jíti o takovou činnost, kterou tato osoba v podniku vyvíjí koordinovaně s ostatními, t. j. vedle nich, k dosažení podnikatelského, ve většině případů výdělečného účelu. Dalším podstatným znakem spolupodnikatele jest, že výsledek podnikové činnosti musí jíti na jeho vrub, to znamená, že docílený zisk nebo ztráta se projeví přímo v jeho majetku (srov. na př. nález Nss č. 810/44).

Spolupodnikatelé podléhají pojištění podle § 4 jenom tenkrát, jestliže nejsou k podniku v poměru služebním. Je-li tomu tak, má pojištění podle § 2, odst. 1, písm. a) přednost před pojištěním podle § 2, odst. 1, písm. b).

K odst. 1:

Z definice spolupracujícího člena rodiny, který je přímým pojištěncem, plyne, že za takového pojištěnce možno pokládati určitou osobu za těchto předpokladů:

a) spadá-li do okruhu osob spojených příbuzenskými nebo jinými rodinnými či quasi-rodinnými svazky s osobou podnikatele, při čemž výpočet těchto svazků je v zákoně uveden taxativně;

b) jde-li o osobu starší 15 let. Před dovršením tohoto věku nebylo považováno za účelné podrobiti osoby, o něž jde, přímému pojištění za pojistné; ochrany nemocenského pojištění se jim dostane jako rodinným příslušníkům (§ 54). Vzhledem k tomu, že věková hranice byla stanovena jinak pro rodinné příslušníky (§ 54) a jinak pro spolupracující členy rodiny (§ 5, odst. 1), předepíše nemocenská pojišťovna výměrem z moci úřední pojistné, po případě pořádkovou pokutu nebo náhradu (§ 18), jestliže zjistí, že u rodinného příslušníka osoby samostatně výdělečně činné staršího 15 let jsou splněny předpoklady § 5;

c) sdílí-li společnou domácnost s podnikatelem (spolupodnikatelem);

d) je-li spolupracující člen rodiny trvale činný v podniku osoby samostatně výdělečně činné, a to tak, že nahrazuje cizí pracovní sílu. Tyto podmínky mohou býti blíže vymezeny vládním nařízením podle § 6;

e) nevykonává-li spolupracující člen rodiny práce na základě smlouvy služební nebo není-li správcem podniku. V prvém případě je pojištěn podle § 2, odst. 1, písm. a) jako zaměstnanec, v druhém případě je pojištěn jako podnikatel podle § 2, odst. 1, písm. b).

Spolupracující členy rodiny bylo nutno pojmouti do pojištění jako přímé pojištěnce zejména proto, že by jinak vznikla disparita mezi nimi a ostatními pojištěnci jiných kategorií. Zejména v zemědělství se vyskytuje, že syn jest činný v podniku otcově jako spolupracující člen rodiny do poměrně vysokého věku, i když mezi tím založil vlastní rodinu. Kdyby s jeho přímým pojištěním mělo býti započato teprve, až se stane samostatným podnikatelem, byli by jeho rodinní příslušníci zbaveni ochrany nemocenského pojištění a kromě toho by to mělo v budoucnu nepříznivý vliv na jeho osobní nároky i na nároky jeho rodinných příslušníků z pojištění důchodového.

K odst. 2:

Spolupracují-li v podniku členové rodiny a jsou-li u několika z nich splněny předpoklady definice přímo pojištěného člena rodiny podle odst. 1, pak je pojištěn podle § 4 ten ze členů rodiny, který podnik spravuje, kdežto ostatní jsou pojištěni podle § 5. Nezáleží tedy na tom, zda, resp. jaký podíl v podniku ten který spolupracující člen rodiny má, nýbrž záleží jedině na zjištění, kdo je pověřen správou podniku. Vznikne-li v tomto případě pochybnost, platí zákonná domněnka o pořadu spolupracujících členů rodiny, která byla převzata z vlád. nařízení č. 29/45 Sb.

K odst. 3:

Snaha ulehčiti břemeno plynoucí z povinnosti osoby samostatně výdělečně činné platiti celé pojistné za sebe i za spolupracující členy rodiny (§ 120, odst. 2) vedla k výjimečnému ustanovení odstavce třetího, podle něhož ani manželka podnikatele (spolupodnikatele) (§ 4), ani manželka spolupracujícího člena rodiny (§ 5) není přímo pojištěna. Nepodléhá přímému pojištění ani jako spolupodnikatelka, ani jako spolupracující člen rodiny. Ochrana nemocenského pojištění jest jí však zaručena ustanovením § 54, neboť spadá do okruhu rodinných příslušníků, u nichž není převážná odkázanost výživou na pojištěnce pojmovým předpokladem.

Vedle snahy ulehčiti břemeno pojistného mluví však pro vynětí manželek z povinného pojištění ještě tyto další úvahy:

U zemědělců, kteří pravidelně mají větší počet spolupracujících členů rodiny, jest - až na případy zcela výjimečné - manželka vždy zaměstnána v podniku takovým způsobem, že nahrazuje cizí pracovní sílu, kdežto u jiných podnikatelů (živnostníků, obchodníků) není spolupráce manželky v podniku zdaleka zjevem tak obecným a pravidelně se vyskytujícím, i když se s ní také zde někdy setkáváme. Kdyby i manželky byly podrobeny přímo povinnému pojištění, pak by tím vznikla disparita mezi zemědělci a ostatními podnikateli, a to v neprospěch zemědělců. U osob samostatně výdělečně činných může však býti docíleno přímého pojištění manželky tím, že manželé uzavřou služební smlouvu v těch případech, kdy manželka je skutečně zaměstnána v podniku jako námezdní síla. Tím lze dosáhnouti pojištění podle § 2, odst. 1, písm. a).

Ovdoví-li manželka a stane-li se sama podnikatelkou, bude ovšem pojištění podléhati. Také ovdovělá snacha, která byla manželkou syna spolupracujícího v podniku otcově, uvádí se z těchže důvodů v okruhu osob podléhajících přímému pojištění.

K odst. 1:

Stejně jako zaměstnanci, podléhají osoby samostatně výdělečně činné a spolupracující členové rodiny - splňují-li zákonné předpoklady - povinnému pojištění bez ohledu na svou státní příslušnost. Přechodné vykonávání činnosti zakládající povinné pojištění podle § 2, odst. 1, písm. b) a c) mimo území Československé republiky nepřerušuje povinné pojištění. Půjde na př. o samostatné obchodní jednatele, kteří zajíždějí do ciziny za obchodem, nebo o spolupracujícího člena rodiny zemědělcovy majícího část pozemků za hranicemi státu.

K odst. 2:

Jak již řečeno, osnova zákona nedefinuje blíže pojem podnikatele a spolupodnikatele, vycházejíc spíše z toho, jak se těmto pojmům obecně rozumí. Objeví-li se toho potřeba, může býti pojem podnikatele a spolupodnikatele blíže vymezen vládním nařízením. Do skupiny osob shrnutých pod pojem provozovatelů svobodných povolání, jejichž jednotlivé druhy jsou příkladmo uvedeny v § 4, odst. 1, písm. c), spadá celá široká stupnice nejrůznějších druhů činnosti, které lze zahrnouti pod pojem svobodného povolání. Vyskytnou-li se v praxi potíže, je možno i zde provésti bližší vymezení tohoto pojmu vládním nařízením.

Také pojem osobní činnosti v podniku by zasluhoval bližší definice vzhledem k tomu, že tvoří základní předpoklad pojistné povinnosti. Od jednotné definice však osnova upouští vzhledem k tomu, že různé podniky vyžadují různé druhy, rozsah a intensitu osobní činnosti. Přes to však i zde, ukáže-li se toho potřeba, bude možno vládním nařízením pojem osobní činnosti v podniku blíže vymeziti, ať již všeobecně nebo pro určité kategorie podniků. Pokud je o přímé pojištění spolupracujících členů rodiny (§ 5), mohl by působiti obtíže výklad pojmu "trvalé činnosti v podniku" a "nahražování cizí pracovní síly". Nedojde-li k bližšímu vymezení těchto pojmů vládním nařízením, nutno ponechati jich krystalisaci příslušné judikatuře. Pro zamezení nepopulárních sporů zatěžujících agendu, bude však pravděpodobně vydání vládního nařízení účelné, byť i po případném kratším časovém odstupu, umožňujícím zhodnotiti zkušenosti nashromážděné praktickým prováděním.

K odst. 1:

Úkolem národního pojištění je zvýšiti nároky pojištěnců na nejvyšší možnou a hospodářsky únosnou úroveň. Přes značné zlepšení důchodů nebylo možno dosud dosáhnouti takové úpravy, která by se vyrovnala úpravě normálních pensijních nároků státních a jiných veřejných zaměstnanců.

Z těchto i z jiných vážných důvodu bylo rozhodnuto nepodrobiti takové zaměstnance prozatím národnímu pojištění důchodovému. Budou podléhati proto jen pojištění nemocenskému. Výpočet zaměstnanců uvedených v odst. 1 je taxativní; kryje se s okruhem osob uvedených v § 36, odst. 5 a v § 117, odst. 2, písm. b).

K odst. 2:

Ustanovení odstavce 2 dává možnost rektifikace ve dvojím směru. Vládní nařízení může vyjmouti i jiné skupiny zaměstnanců, než které jsou uvedeny v odstavci 1, z povinného pojištění důchodového a naopak zase může Ústřední národní pojišťovna na žádost obce (v úvahu přicházejí zejména obce malé, resp. střední) její zaměstnance do pojištění převzíti. Povolení jednou dané týká se všech zaměstnanců obce, která žádost podala, a je neodvolatelné.

K odst. 3:

Vydání vládního nařízení, upravujícího přestupy, je nutné. Umožňuje se tím jednak upraviti právní situaci přestupujících, jednak formu a výši eventuelních úhrad mezi pojišťovnou a nositelem veřejnoprávního zajištění.

Pojištění důchodců je pojištění pouze pro případ nemoci a podléhají mu osoby uvedené pod písm. a) - c) pouze, pokud se zdržují na území Československé republiky a nejsou v pracovním nebo služebním poměru, zakládajícím jejich pojištění jako zaměstnanců, případně pokud nejsou osobami samostatně výdělečně činnými nebo spolupracujícími členy rodiny takových osob. Pojištění důchodců, které neposkytuje nároku na nemocenské (§ 36, odst. 6), je sekundérní proti pojištění založenému výdělečnou činností.

Důchodcům přísluší zásadně nárok na všechny dávky, vypočtené v § 25 kromě nemocenského (§ 36, odst. 6) a podpory při ústavním ošetřování (§ 45).

Důchodci uvedení v § 8, písm. a) nepřispívají ničím na své pojištění, což přinese úlevu důchodcům kategorie dělnické a důchodcům z řad soukromých zaměstnanců ve vyšších službách, pokud dosud přispívají na své nemocenské pojištění určitou srážkou z důchodu (§ 7 vládního nařízení č. 99/42 Sb., § 86, odst. 3 vládního nařízení čís. 365/41 Sb.). V budoucnu přijde tato úleva k dobru i důchodcům pojištěným dosud u Léčebného fondu (zák. č. 221/25 Sb.). K tomu srovnej ustanovení §§ 135 a 255, odst. 2.

K písm. a):

Pod toto ustanovení spadají:

1. důchodci Ústřední sociální pojišťovny a Fondu pro invalidní a starobní pojištění poštovních zaměstnanců, pojištění dosud pro případ nemoci podle vlád. nař. č. 99/42 Sb.,

2. důchodci Všeobecného pensijního ústavu a pensijních ústavů náhradních, pojištění dosud pro případ nemoci podle vládního nařízení č. 365/41 Sb.,

3. horničtí provisionisté a poživatelé hornických pensí (zákon č. 44/47 Sb.), pojištění nemocensky dosud podle příslušných ustanovení vládního nařízení č. 70/43 Sb.,

4. osoby požívající důchod podle úrazového zákona, pokud jejich výdělečná schopnost byla úrazem snížena alespoň o polovinu,

5. důchodci pojištění podle obdobných předpisů platných na Slovensku,

6. osoby, jimž napadne z jakýkoliv důchod podle tohoto zákona, zejména i důchod sociální (§ 89). Poživatelé státních starobních podpor podle zákona č. 43/29 Sb. ve znění zákona č. 155/45 Sb. a podle nařízení č. 107/45 Sb. n. SNR, budou míti ode dne začátku účinnosti tohoto zákona nárok na sociální důchod (§ 273) a budou proto také pojištěni pro případ nemoci.

K písm. b):

Pod ustanovení písm. b) spadají poživatelé odpočivných a zaopatřovacích požitků, kteří byli dosud nemocensky pojištěni u Léčebného fondu veřejných zaměstnanců nebo jiných fondů podle zákona č. 221/1925 Sb., případně obdobných předpisů slovenských. Jde nejen o osoby požívající normálních odpočivných a zaopatřovacích platů, nýbrž i o osoby požívající pensí administrativních nebo opakujících se darů a pensí z milosti z veřejných prostředků. Poživatelé vojenských odpočivných (zaopatřovacích) platů jsou z pojištění vyňati, a to ze stejných důvodů, jako vojenští gážisté aktivní.

K písm. c):

Důsledky první a druhé pozemkové reformy, jimiž byl likvidován velký majetek pozemkový, projevily se i nutností zajistiti dávky nemocenského pojištění bývalým zaměstnancům odešlým na odpočinek s nárokem na důchod, případně jich rodinným příslušníkům požívajícím zaopatřovací požitky podle zákona číslo 130/21 Sb. ve znění doplňujících předpisů a podle zákona č. 16/47 Sb.

Pojištění nezaměstnaných bylo dosud upraveno v § 29 vládního nařízení č. 250/43 Sb. O tom, komu přísluší peněžitá podpora v nezaměstnanosti, rozhoduje příslušný úřad ochrany práce podle platných předpisů. Trvání nemocenského pojištění nezaměstnaných se váže k době požívání podpory v nezaměstnanosti [srov. § 12, písm. d) a § 13, písm. d)]. V tom směru nebyla změněna dosavadní konstrukce daná ustanovením § 29, odst. 7 vlád. nař. č. 250/43 Sb. Odchylně však bylo ustanoveno o nároku na nemocenské (§ 36, odst. 6).