Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

(¹) Stát, zastoupený ministerstvy sociální péče a financí, může i bez předchozí výpovědi splatiti státními dluhopisy zápůjčky, zaručené podle zákona ze dne 23. května 1919, č. 281 Sb., o státní podpoře stavebního ruchu, podle zákona ze dne 6. února 1920, č. 92 Sb., kterým se povoluje další státní podpora stavebního ruchu, nebo podle zákonů o stavebním ruchu ze dne 11. března 1921, č. 100 Sb., ze dne 27. ledna 1922, č. 45 Sb., ze dne 25. ledna 1923, č. 35 Sb., a ze dne 7. března 1924, č. 58 Sb. Na Slovensku může stát splatiti takto též zápůjčky (jejich části), zaručené podle § 4 zákona ze dne 18. dubna 1941, č. 75 Sl. z., o podpoře stavebního podnikání, po případě ve znění zákona ze dne 15. dubna 1943, č. 40 Sl. z., kterým se mění a doplňují právní předpisy o podpoře stavebního podnikání, nebo podle § 21 nařízení ze dne 22. října 1945, č. 128 Sb. n. SNR, o výstavbě měst a obcí na Slovensku.

(²) Ministr financí se zmocňuje, aby úhradu, potřebnou podle odstavce 1, opatřil vydáním 3% státních dluhopisů, znějících na jméno, a aby stanovil bližší podmínky jejich vydání, jakož i podmínky, za jakých bude možno je převáděti. Věřitelé jsou povinni přijmouti tyto dluhopisy ve jmenovité hodnotě k vyrovnání všech svých nároků, vyplývajících ze zápůjčky a ze záruky.

(³) Směrnice pro postup při splácení zápůjček podle odstavce 1 stanoví ministr sociální péče v dohodě s ministrem financí.

(¹) Zápůjčky, zaručené podle zákonů uvedených v § 1, odst. 1, se neumořují. Úroky z nich se snižují na 3%, pokud přesahují tuto sazbu; jde-li o zápůjčky emisní, stanoví úrokovou sazbu ministr financí v dohodě s ministrem sociální péče.

(²) Úrokové sazby se snižují podle odstavce 1 ode dne, kdy budou po vyhlášení tohoto zákona po prvé podle dluhopisu splatné pravidelné roční splátky (anuity) ze zápůjčky.

(³) Z pravidelných platů ze zápůjček, zaručených podle zákonů uvedených v § 1, odst. 1, první větě, splatných po dni 30. září 1938 a včas nezapravených, nemůže věřitel požadovati úroky z prodlení.

(¹) Ministerstvo sociální péče dá vymazati zástavní právo za zaručenou zápůjčku, splacenou státem, jakož i poznámku státní záruky. Je-li splacená zápůjčka zaručena podle některého ze zákonů uvedených v § 1, odst. 1, první větě vymaže zároveň soud na návrh ministerstva sociální péče zástavní právo za pokutu, zajišťující povinnosti vlastníka domu, a omezení vlastnického práva podle § 4 zákona č. 281/1919 Sb.

(²) Ustanovení odstavce 1 o výmazu zástavního práva za zaručenou zápůjčku, jakož i o výmazu jiných břemen, platí přiměřeně též, splatil-li stát z důvodů záruky zaručenou zápůjčku před účinností tohoto zákona.

(³) Byla-li splacená zápůjčka zaručena podle zákona č. 75/1941 Sl. z., zůstává omezení vlastnického práva podle § 11 téhož zákona v platnosti po dobu, po kterou by trvalo umoření zápůjčky pravidelnými ročními splátkami podle umořovacího plánu. Nesplní-li vlastník domu v této době některou z podmínek, uložených mu podle § 3 uvedeného zákona, bude povinen zaplatiti státu podle rozhodnutí ministerstva sociální péče pokutu do výše 10% počáteční jistiny zaručené zápůjčky; zástavní právo za kauční pohledávku státu podle § 13 téhož zákona zůstává po tutéž dobu nedotčeno. Toto zástavní právo, jakož i omezení vlastnického práva podle § 11 zákona dá ministerstvo sociální péče vymazati před časem, nahradí-li vlastník domu státu část platů, učiněných na splacení zápůjčky, připadající na její zbytek, který by nebyl splacen při jejím umořování pravidelnými ročními splátkami podle umořovacího plánu.

(⁴) Byla-li splacená zápůjčka zaručena podle § 21 nařízení č. 128/1945 Sb. n. SNR, přechází pohledávka do výše splacené jistiny a zástavní právo ji zajišťující na stát (správu sociální péče); tento přechod se vloží podle kvitance na návrh ministerstva sociální péče do pozemkové knihy.

(¹) Splacením zaručené zápůjčky (§ 1, odst. 1 a § 3, odst. 2) zůstává nedotčena povinnost vlastníka domu k náhradě podle zákona ze dne 21. prosince 1937, č. 260 Sb., o náhradě podle zákonů o stavebním ruchu, jakož i k náhradám, předepsaným podle vládních nařízení ze dne 21. května 1921, č. 191 Sb., ze dne 19. července 1923, č. 160 Sb., a ze dne 3. května 1924, č. 96 Sb., vydaných k provedení zákonů uvedených v § 1, odst. 1, první větě.

(²) O zapravení náhrad, předepsaných podle vládních nařízení č. 191/1921 Sb., č. 160/1923 Sb. nebo č. 96/1924 Sb., a o jejich zajištění, po případě o odkladu jejich umořování nebo zapravení splátek, platí přiměřeně ustanovení § 13, odst. 1 a 3, §§ 14 až 17 a §§ 23 a 24 zákona č. 260/1937 Sb., pokud ministerstvo sociální péče nedalo nebo nedá podle § 13, odst. 4 téhož zákona souhlas, aby byly zapraveny jiným způsobem.

(³) Byl-li dům, vystavěný s podporou podle zákonů, uvedených v § 1, odst. 1, první větě ve spojitosti s válečnými událostmi nebo s nepřátelskou okupací zničen nebo tak poškozen, že ho nelze užívati nebo že ho lze užívati jen z části, může ministerstvo sociální péče v dohodě s ministerstvy financí a techniky se zřetelem na rozsah škody, po případě na její náhradu, a na sociální poměry vlastníka domu upustiti od vyměření náhrady podle zákona č. 260/1937 Sb. nebo vyměřiti ji jen z části anebo náhradu již vyměřenou zcela nebo z části prominouti.

(⁴) Náhrady, vyměřené podle zákona č. 260/1937 Sb. u domů, konfiskovaných dekretem presidenta republiky ze dne 21. června 1945, č. 12 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, na Slovensku nařízením ze dne 23. srpna 1945, č. 104 Sb. n. SNR, o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i nepřátel slovenského národa, ve znění předpisů je měnících a doplňujících, nebo dekretem presidenta republiky ze dne 25. října 1945, č. 108 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a o Fondech národní obnovy, se zapraví tak, že se jejich úhrn odečte od úhrnu zaručených zápůjček věřitelů, jejichž majetek podléhá konfiskaci.

(¹) Platy na zaručenou zápůjčku, které po 30. září 1938 učinili vlastníci domů a k nimž by byl z důvodu záruky podle zákonů uvedených v § 1, odst. 1, první větě povinen stát, vyúčtují se na žádost, podanou nejpozději do 31. prosince 1949 ministerstvu sociální péče, po odečtení částek, jež snad vlastník domu obdržel podle předpisů, vydaných v době nesvobody pro pohraniční území zemí České a Moravskoslezské, na náhradu podle zákona č. 260/1937 Sb., jakož i na náhrady, předepsané podle vládních nařízení č. 191/1921 Sb., č. 160/1923 Sb. nebo č. 96/1924 Sb., a po případě na jiné platy, k nimž je vlastník domu povinen z důvodu podpory. Zbytek, pokud vyplývá z platů učiněných po osvobození, se nahradí hotově, a to, jde-li o náhradu platů, učiněných před 1. listopadem 1945 nebo z vázaného vkladu (účtu) později, poukazem na vázaný vklad (účet) vlastníka domu; vyplývá-li zbytek z platů, učiněných před osvobozením, lze jej nahraditi toliko podle rozhodnutí ministerstva sociální péče v dohodě s ministerstvem financí v případech hodných zvláštního zřetele, avšak vždy jen poukazem na vázaný vklad (účet).

(²) Ustanovení odstavce 1 platí přiměřeně též o platech na zápůjčky státu, poskytnuté podle zákonů uvedených v § 1, odst. 1, první větě nebo z peněz podle §§ 32 zákonů o ochraně nájemníků ze dne 27. dubna 1922, č. 130 Sb., a ze dne 30. dubna 1923, č. 85 Sb., nebo na pohledávky státu, které na něj přešly podle § 26 zákona č. 260/1937 Sb., pokud ovšem tyto platy neměly povahu náhrady podle zákona č. 260/1937 Sb. nebo náhrad, předepsaných podle vládních nařízení č. 191/1921 Sb., č. 160/1923 Sb. nebo č. 96/1924 Sb.

(³) Ustanovení odstavců 1 a 2 neplatí u domů, konfiskovaných dekretem č. 12/1945 Sb., na Slovensku nařízením č. 104/1945 Sb. n. SNR ve znění předpisů je měnících a doplňujících nebo dekretem č. 108/1945 Sb.

Zákon č. 260/1937 Sb. se mění a doplňuje takto:

1. Ustanovení § 8, odst. 1, 2 a 4 se zrušují.

2. Ustanovení § 13, odst. 1 zní:

"(¹) Vlastník domu je povinen umořovati náhradu pravidelnými ročními splátkami (anuitami) o 2% vyššími nad 4% úrok z počáteční jistiny náhrady a splátky takto vypočtené odváděti státní pokladně v pololetních lhůtách, splatných předem vždy dne 1. dubna a 1. října každého roku."

3. Ustanovení § 17, odst. 1 zní:

"(¹) Z částek náhrady včas nezaplacených platí se 4.5% úrok z prodlení."

4. Ustanovení § 19, odst. 1 a 2 znějí:

"(¹) Dokud náhrada není zapravena, je vlastník domu povinen plniti povinnosti, uložené mu vládním nařízením č. 191/1921 Sb. nebo vládním nařízením č. 160/1923 Sb.

(²) Nesplní-li vlastník domu zcela nebo z části některou z povinností, uložených mu podle podstavce 1, bude povinen zaplatiti státu podle rozhodnutí ministerstva sociální péče pokutu ve výši 20% počátečního kapitálu splacené zaručené zápůjčky (§ 3, odst. 1). Zaplacení této pokuty může býti na návrh ministra sociální péče zajištěno ve prospěch státu (správy sociální péče) na nemovitosti zástavním právem."

5. Ustanovení § 22 zní:

"Zapravil-li vlastník domu náhradu podle tohoto zákona, jakož i náhrady, předepsané podle vládních nařízení č. 191/1921, č. 160/1923 Sb. nebo č. 96/1924 Sb., dříve, než by byly umořeny pravidelnými ročními splátkami podle § 13, odst. 1 až 3, dá ministerstvo sociální péče vymazati reálné břímě nebo vyznačení jiného způsobu zapravení náhrady podle § 24, odst. 1 a 2, zástavní právo za pokutu, zajišťující povinnosti vlastníka domu (§ 19, odst. 2), a omezení vlastnického práva podle § 37, odst. 1. Vlastník domu nesmí však po dobu 25 let, počínajíc dnem udělení obývacího povolení, provésti na domě změnu, kterou by dům pozbyl povahy obytného domu (§ 10, odst. 2). Při porušení této povinnosti může býti vlastníku domu uložena pokuta až do výše 10% stavebního nákladu, z něhož byla podpora vyměřena; na návrh ministerstva sociální péče může býti tato pokuta zajištěna v pozemkové knize zástavním právem."

6. Ustanovení §§ 20, 21 a 25 až 30 se zrušují.

(¹) Zrušuje se použivatelnost

1. vládního nařízení ze dne 10. února 1939, č. 21 Sb. II., kterým se nově upravuje splácení zbytků zaručených zápůjček podle § 21 zákona ze dne 21. prosince 1937, č. 260 Sb., o náhradě podle zákonů o stavebním ruchu;

2. vládního nařízení ze dne 26. září 1940, č. 432 Sb., kterým se mění § 8 zákona ze dne 21. prosince 1937, č. 260 Sb., o náhradě podle zákonů o stavebním ruchu.

(²) Dále neplatí

1. vládní nařízení ze dne 12. dubna 1939, č. 36 Sl. z., o splácení zbytků zaručených zápůjček podle § 21 zákona ze dne 21. prosince 1937, č. 260 Sb., o náhradě podle zákona o stavebním ruchu;

2. ustanovení § 2, odst. 2 až 6 a §§ 4, 5 a 7 vládního nařízení ze dne 8. května 1939, č. 97 Sl. z., o prodeji domů, vystavěných za podpory státu podle zákonů o stavebním ruchu, a o splácení náhrady a státem zaručených zápůjček;

3. ustanovení § 6 zákona ze dne 29. března 1940, č. 85 Sl. z., o změně některých ustanovení zákonů o stavebním ruchu.

Působnost, příslušející ve věcech upravených tímto zákonem ministerstvům sociální péče, financí a techniky, vykonávají tato ministerstva na Slovensku zásadně prostřednictvím příslušných pověřenectev, která se při tom řídí jejich rozhodnutími směrnicemi.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení; provede jej ministr sociální péče v dohodě se zúčastněnými ministry.

Prudký vzestup stavebních nákladů po první světové válce, jejichž index dosahoval v roce 1921 asi 1.600 až 1.800 bodů oproti 100 bodům z roku 1914, měl za následek naprostou nerentabilnost staveb. Stavební podnikání mohlo se proto rozvinouti jen za předpokladu, že stavebníkům bude očekávaný pokles hodnoty domů, jakož i schodek ve výnosu nájemného nahrazen z veřejných prostředků.

Právní normy, které tuto myšlenku realisovaly, byly zákony o stavebním ruchu z let 1919 až 1924. Základní normou byl zákon č. 281/1919 Sb., jehož účinnost byla prodloužena zákonem č. 92/1920 Sb. Na něj navazovaly další zákony č. 100/1921 (§ 30), č. 45/1922 (§ 25) a č. 35/1923 Sb. (§ 25), takže v tomto ohledu měly povahu jen jakýchsi novel; poslední zákon č. 58/1924 Sb. byl pak novelou k zákonu č. 35/1923 Sb. K zákonům byla vydána prováděcí nařízení, a to, pokud šlo o přímou podporu obytných domů, vl. nař. č. 191/1921 Sb., které platí pro zákon č. 281/1919 a č. 100/1921 Sb. a podle vl. nař. č. 355/1922 Sb. též pro zákon č. 45/1922 Sb.; další vl. nař. č. 160/1923 Sb. se vztahuje na zákon č. 35/1923 a č. 58/1924 Sb., z nichž tohoto týká se ještě vládní nařízení č. 96/1924 Sb.

Stěžejním druhem podpory podle všech těchto zákonů byla státní záruka za hypotekární zápůjčky, poskytnuté na stavby obytných domů nad mez zákonné jistoty. Rukojemský závazek státu byl však při tom zesílen tak, že stát se zavazoval věřiteli a od zák. č. 45/1922 Sb. též hlavnímu dlužníku, že bude za něho sám platiti ze zaručené zápůjčky úrok, úmor a jiné vedlejší platy.

Poněvadž státní záruka i při této své modifikaci nepozbyla povahy rukojemství, mohl stát podle všeobecných zásad občanského práva (§ 1358 obč. zák.) žádati na hlavních dlužnících náhradu platů, které za ně učinil. Toto postihové právo uplatnil z části ihned v §§ 58 a 76 vl. nař. č. 191/1921 Sb., v § 51 vl. nař. č. 160/1923 Sb. a v § 8 vl. nař. č. 96/1924 Sb. K jeho konečné úpravě došlo zákonem č. 260/1937 Sb., k němuž bylo vydáno vl. nař. č. 48/1938 Sb.

Vycházeje z prvotního účelu podpory, stanovil tento zákon, že vlastníci domů jsou povinni zaplatiti státu jako náhradu částku, o kterou je zaručená zápůjčka větší než ona část stavebního nákladu, o níž lze předpokládati, že na její zúročení a úmor nestačí výnos domu. Výši tohoto nákladu stanoví přímo zákon pevnými částkami. V některých případech lze však vyměřiti náhradu podle nynější hodnoty nákladu na stavbu, zjištěné odhadem. Tu se již nevychází z výnosnosti domu, nýbrž z pořizovacího nákladu domu v době odhadu, takže náhrada se rovná částce, o kterou je zaručená zápůjčka větší než rozdíl mezi stavebním nákladem, z něhož se vyměřila podpora, a hodnotou tohoto nákladu, vyplývající z odhadu.

V některých případech upustil zákon ze sociálních důvodů vůbec od náhrady, v jiných připouští její snížení a v některých dovoluje její zvýšení.

Jako primerní způsob zapravení náhrady stanovil zákon její umořování pravidelnými ročními splátkami o 1% vyššími nad 5% úrok z počáteční jistiny (§ 13, odst. 1). Vlastníci domu mohou však zapraviti náhradu též jiným způsobem (§ 13, odst. 4), a to buď hotově do státní pokladny (§ 23) nebo věřiteli zaručené zápůjčky na její účet anebo tak, že převezmou část zaručené zápůjčky ve výši náhrady k vlastnímu zúročení a umoření a věřitel propustí tuto část zápůjčky ze státní záruky (§ 20, odst. 2). Při těchto posledních dvou způsobech zapravení náhrady (§ 20, odst. 2) mohl stát zbytek zápůjčky splatiti dluhopisy 4.5% unifikační půjčky (§ 21); v takovém případě vymazalo se pak zástavní právo za zápůjčku, jakož i zástavní právo za kauční pohledávku státu podle § 62 vl. nař. č. 191/1921 Sb. nebo § 55 vl. nař. č. 160/1923 Sb. a omezení vlastnického práva podle § 4 zák. č. 281/1919 Sb. (§ 22, odst. 1). Tata břemena - vyjímajíc zástavní právo za zaručenou zápůjčku - mohou býti vymazána i tehdy, jestliže stát zbytek zaručené zápůjčky nesplatí nebo zaplatil-li vlastník domu náhradu hotově do státní pokladny (§ 22, odst. 2); obdobně tomu je i v případech, kde vlastník domu umořuje náhradu pravidelnými splátkami, avšak souhlasí, aby mu byla určena vyšší částkou, než stanoví zákon (§ 22, odst. 3). Stejným způsobem je možno postupovati i tenkráte, jestliže na stát přešla pohledávka věřitele zaručené zápůjčky a zástavní právo ji zajišťující proto, že z důvodu záruky splatil zaručenou zápůjčku, kterou věřitel vypověděl; zástavní právo na tuto pohledávku, jakož i ostatní uvedená břemena, váznoucí na domě, se vymažou, jestliže vlastník domu náhradu zaplatil hotově do státní pokladny nebo souhlasí, aby mu byla určena vyšší částkou, než stanoví zákon (§ 26, odst. 5).

Jakýmsi náhradním druhem podpory za státní záruku byla podpora ve formě zápůjček, poskytovaných přímo státem. Takovéto zápůjčky poskytoval stát z výnosu státní losové výpůjčky, a to podle zák. č. 100/1921 a č. 45/1922 Sb. na dokončení staveb, zahájených v létech 1919 a 1920, a podle usnesení vlády obecně prospěšným bytovým družstvům státních zaměstnanců na Slovensku vůbec na stavbu domů s malými byty. Vedle toho byly podle usnesení vlády poskytovány zápůjčky státu též z peněz, přikázaných zákony o ochraně nájemníků č. 130/1922 a č. 85/1923 Sb. na podporu stavebního ruchu, a to obecně prospěšným bytovým sdružením a jiným korporacím sociální povahy.

Poněvadž všechny tyto zápůjčky měly povahu náhradní výpomoci za zápůjčky zaručené, žádal z nich stát podle § 44, odst. 2 vl. nař. č. 191/1921 Sb. 6% anuity (5% úrok a 1% úmor) jen potud, pokud hlavní dlužníci zaručených zápůjček byli podle § 58, odst. 1 a 2 téhož nařízení povinni k náhradě. Ke konečné úpravě platů z těchto zápůjček došlo rovněž zákonem č. 260/1937 Sb. Podle něho může stát pohledávati na dlužnících takovou část zápůjček, kterou by činila náhrada, kdyby zápůjčky státu byly zápůjčkami zaručenými (§ 31, odst. 1).

Druhý hlavní způsob podpory, a to ve způsobu státního příspěvku na zúročení a úmor stavebního nákladu, zavedly zák. č. 100/1921, č. 45/1922 a č. 35/1923 Sb. (zák. č. 58/1924 Sb.). Záležel v závazku státu přispívati vlastníku domu, který uhradil stavební náklad vlastními prostředky nebo úvěrem bez státní záruky, po 25 let hotovými peněžitými částkami k částečné amortisaci tohoto nákladu. Kombinací tohoto způsobu podpory s podporou ve způsobu státní záruky vznikl její nový druh, jehož podstata záležela v tom, že stát převzal záruku za zápůjčku nižší, než mohla činiti podle zákona, a na částečnou amortisaci rozdílu až do přípustné výše zaručené zápůjčky poskytl stavebníku příspěvek na 25 let.

Předpisy zákona č. 260/1937 Sb. o náhradě platily též pro tento druh podpory, při čemž k zaručené zápůjčce se připočítávala počáteční hodnota státního příspěvku (§ 32). Jinak podpora ve způsobu státního příspěvku předmětem náhrady nebyla.

Zákon č. 260/1937 Sb., kterým byla provedena jednotně pro celý stát konečná úprava postihového práva při podporách podle zákonů o stavebním ruchu z let 1919 až 1924, byl v roce 1938 opatřením Stálého výboru č. 290/1938 Sb. z části změněn (§ 9) a doplněn (§ 42a).

V témže roce bylo vládním nařízením č. 306/1938 Sb. odloženo umořování zápůjček, pokud k platům na jistinu byl zavázán stát nebo státní fondy buď jako hlavní dlužník nebo jako rukojmí (§ 4). To se týkalo především zápůjček zaručených podle zákonů o stavebním ruchu z let 1919 až 1924. Jasně to vyslovilo vládní nařízení č. 59/1939 Sb. I (§ 19), které však bylo nařízením č. 73/1939 Sb. I odvoláno. Poněvadž toto nařízení bylo vyhlášeno až 16. března 1939, nenabylo již účinnosti na Slovensku.

Ještě před okupací bylo v roce 1939 vydáno pro české země vládní nařízení č. 21/1939 Sb. II, které zmocnilo ministra financí, aby pro splácení zbytků zaručených zápůjček, které až dosud byly spláceny podle § 21, odst. 1 zák. č. 260/1937 Sb. dluhopisy 45% unifikační půjčky, vydal dluhopisy 4.5% státní výpůjčky pro země Českou a Moravskoslezskou.

V době nesvobody vyvíjela se další úprava náhrad různým způsobem podle jednotlivých územních částí, na něž byla republika rozdělena.

I. Ve vnitřní oblasti českých zemí činily neumořené zbytky zápůjček, zaručených podle zákonů o stavením ruchu z let 1919 až 1924, ke dni 30. září 1938 úhrnnou částku 1.987,668.948.64 Kč.

Prvním z opatření, které se týkalo podpor podle těchto zákonů, bylo vl. nař. č. 142/1939 Sb. Nařízení omezilo podle obdoby vl. nař. č. 59/1939 Sb. I odklad umořování podle vl. nař. č. 306/1938 Sb. u zápůjček, zaručených státem podle zákonů o stavebním ruchu, toliko na zápůjčky zaručené státem podle zákonů z let 1919 až 1924 (§ 15). Obě tato nařízení byla zrušena v roce 1943 vládním nařízením č. 348/1943 Sb. (§ 22).

Toto nařízení zmocnilo ministra financí, aby předčasně zcela nebo zčásti splatil úvěry, z nichž byl stát zavázán jako dlužník nebo z nichž hradil úrok a úmor, a aby stanovil podmínky tohoto splacení. Podle tohoto zmocnění splatilo ministerstvo vnitra, jemuž za okupace příslušela agenda bytové péče, 3.5% pokladničními poukázkami ve vnitřní oblasti českých zemí - až na nepatrný zlomek 87.047.46 Kčs - všechny zápůjčky, zaručené podle zákonů o stavebním ruchu z let 1919 až 1924. Ve všech případech vyměřilo také náhradu podle zákona č. 260/1937 Sb., postupujíc, pokud jde o výmazy, podle obdoby § 22, odst. 1 téhož zákona. V této části území státu jsou tedy podpory podle uvedených zákonů téměř úplně likvidovány.

Pokud jde o znění zákona č. 260/1937 Sb., zrušilo za okupace vl. nař. č. 432/1940 Sb. jeho ustanovení § 8, odst. 1, 2 a 4, která přiznávala obcím, okresům, zemím a obecně prospěšným bytovým sdružením nárok na snížení náhrady u nájemních domů, obsahujících aspoň ze tří čtvrtin toliko dvoupokojové a menší byty. Motivem snížení byla snaha poskytnouti ve skutečnosti úlevu na nájemném osobám sociálně slabým. Poněvadž však výměra bytu nevyjadřuje vždy majetkové poměry jeho uživatelů a poněvadž mimo to řízení o věci bylo příliš komplikované, byla ustanovení zrušena. Přitom přihlíželo se zejména též k možnosti dosíci vhodnějším způsobem téhož účelu podle § 9 zákona, který zmocňuje státní správu, aby v případech zvláštního zřetele hodných snížila náhradu u domů obcí a obecně prospěšných bytových sdružení.

II. Jinak bylo s úpravou podpor podle zákonů o stavebním ruchu z let 1919 až 1924 v pohraničním území českých zemí. Zde přešly podle úmluvy z 30. dubna 1941 (vyhl. č. 263/1941 Sb.) práva a závazky ze státních záruk na Německo. Toto záruky zrušilo, poskytnuvší v náhradu za to věřitelům v jednotlivých případech státní záruku, avšak toliko ve formě pouhého subsidiárního závazku, takže vlastníci domů byli povinni zaručené zápůjčky sami úrokovati a umořovati; za určitých podmínek mohl jim býti poskytnut na částečnou úhradu těchto platů státní příspěvek (RABI/1941, str. 62).

Zaručené zápůjčky věřitelů se sídlem ve vnitřní oblasti českých zemí byly podle zmíněné úmluvy převedeny na věřitele se sídlem v pohraničním území nebo v Německu, po případě v Rakousku. Postupující věřitelé byli při tom většinou uspokojeni. Zvláštní skupinu tvořily sociálně pojišťovací ústavy. Podle úmluvy ze 14. března 1940 (vyhl. č. 205/1940 Sb.) přešla část plnění z pojistných případů na nositele německého sociálního pojištění, jímž byly vzhledem k tomu naše sociálně pojišťovací ústavy nuceny odevzdati poměrnou část svého jmění. Na účet této částky byly převedeny na německé nositele sociálního pojištění též zápůjčky, zaručené podle zákonů o stavebním ruchu z let 1919 až 1924 a zajištěné na nemovitostech v pohraničním území. Neumořený zbytek těchto zápůjček činil ke dni 30. září 1938 celkem 76,218.998.77 Kč.