Na poli mezinárodní spolupráce pracuje Československo
i Polsko stále jednotněji. Stanoviska obou států
se stále více a více přibližují.
Na poli hospodářském dochází
k mimořádně rychlému vzrůstu
vzájemných obratů a styků. Orgány
vytvořené dohodou ze dne 4. července 1947
intenzívně pracují. Jde tu o aparát
velmi výkonný, umožňující
spolupráci na nejširším základě.
V jeho čele stojí rada hospodářské
spolupráce československo-polské, která
řídí a usměrňuje veškerý
hospodářský vzájemný styk a
činnost všech vytvořených smíšených
komisí, jichž je řada. Zahraniční
obchod mezi oběma zeměmi podstatně stoupá.
R. 1947 až 1948 činil na obou stranách 2.750
mil. Kčs, r. 1948-1949 již 4.000 mil. Kčs a
má vzrůsty v r. 1953 na 9.000 mil. Kčs. Jde
tu o maximální hospodářskou spolupráci,
při tom však není nikterak omezována
suverenita obou států. Jde tu o spolupráci
vylučující egoistické vykořisťování,
jejímž cílem je plánovité vybudování
výrobního aparátu obou zemí a konečným
cílem pak zvýšení životní
úrovně jejich obyvatelstva.
Také spolupráce na poli kulturním přinesla
v krátké době utěšené
plody. Za rok se docílilo na tomto poli více než
za 20 let mezi oběma válkami. Jde tu o akci prováděnou
na základě pečlivě připravovaných
programů. Počítá se se všemi
vrstvami obyvatelstva: od mládeže v nejútlejším
věku přes studentstvo a mládež dospívající
až po výměnu učitelů, středoškolských
profesorů a vědců atd. Pamatuje se také
na zřizování lektorátů a jazykových
kursů, na udělování stipendií,
na zřizování ozdravoven, na přípravu
vědeckých prací, příruček,
slovníků, na vědeckou spolupráci,
na výměnu musejního materiálu. I při
tom se věnuje velká pozornost masovým akcím
za součinnosti odborových organizací, spolupráci
literátů, žurnalistů, umělců
a pod. Program počítá se všemi druhy
umění, s hudbou, divadlem, filmem, rozhlasem a výstavami.
Národy mají poznat své kultury ve všech
jejich vrcholných projevech. V celé akci jsou hybnými
silami masové organizace, odborové hnutí,
organizace žen a mládeže, společnosti
pro kulturní styky. Založení informačních
kanceláří v Praze a ve Varšavě
urychlí tento proces vzájemného poznávání,
a právě tak zřízení kulturních
ústavů.
Spolupráce československo-polská rozšířila
se postupně i na jiné obory. Byla uzavřena
řada resortních dohod, na př. v oboru ministerstva
pošt, ministerstva dopravy, ministerstva soc. péče
a ministerstva spravedlnosti.
Již po prvé světové válce byly
mezi oběma státy uzavřeny smlouvy o úpravě
právních styků. Byla to smlouva ze 6. března
1925, č. 5 z r. 1926 o úpravě právních
styků ve věcech občanských, trestních
a nesporných, úmluva z 10. února 1934, č.
38/37 o vzájemném vykonávání
exekučních titulů a o vzájemnosti
ve věcech konkursních, a konečně úmluva
z 25. ledna 1934, č. 39/37 o vzájemnosti ve věcech
pozůstalostních. Leč všechny tyto smlouvy
byly proniknuty duchem, který je vlastní všem
kapitalistickým státům, a nesloužily
zájmům pracujícího lidu.
Proto po druhé světové válce, po vítězství
lidových demokracií v obou státech, kdy v
nich dochází k nové kodifikaci nevyhovujících
právních řádů, dospěly
oba státy k přesvědčení, že
je nutno nově upraviti i právní styky mezi
oběma zeměmi. Při zájezdu československého
ministra spravedlnosti do Polska r. 1948 byla zjištěna
oboustranná potřeba nové smluvní úpravy
vzájemných styků a položeny základy
jednání o novou smlouvu, když také došlo
k vytvoření československo-polské
stálé právní komise. Oba ministři
spravedlnosti, československý i polský, sešli
se pak ještě několikráte a konečně
došlo k jednání v lednu 1949 ve Varšavě,
kde byla dne 21. ledna podepsána ministry spravedlnosti
obou států smlouva o vzájemných právních
stycích ve věcech občanských i trestních.
Jde o první smlouvu toho druhu, jež byla uzavřena
našimi lidově demokratickými státy a
bude patrně vzorem pro smlouvy obdobné. Nová
smlouva přispívá k prohloubení a ke
sjednocení vzájemných právních
styků. Její dosah je jasně patrný
ze skutečnosti, že co do právní ochrany
jsou občané obou stran postaveni na roveň
a požívají za stejných podmínek
stejných práv jako ve svém státě
domovském. Se žádným jiným státem
nemáme dosud smluvně zajištěnu takovou
smluvní pomoc ve věcech civilních a trestních.
(Předsednictví převzal místopředseda
Žiak.)
Pokud jde o úpravu věcí civilních,
ustanovuje smlouva, že příslušníci
jedné smluvní strany požívají
co do své osoby i jmění na území
druhé smluvní strany stejné zákonné
i soudní ochrany, jako by šlo o příslušníky
druhé smluvní strany. Zajišťuje se jim
osvobození ob žalobní jistoty i právo
chudých. Dosažení práva chudých
je pak velmi usnadněno, neboť protokolární
návrh s chudou stranou, která je na území
jednoho státu a žádá o povolení
práva chudých před soudem druhého
státu, může být sepsán u soudu
jejího bydliště nebo pobytu. Smlouva zavádí
dále přímý a bezprostřední
styk mezi soudem, právní pomoc žádajícím,
a soudem dožádaným, nevyžaduje předložen
i překladů a podstatně usnadňuje doručení,
upouštějíc od řady formalit. Při
tom náklady právní pomoci nese stát
soudu dožádaného, neboť se vychází
ze zkušeností, že vydání konaná
takto za druhý stát se v podstatě během
let vyrovnávají vydáním státu
druhého. Smlouva obsahuje dále důležité
ustanovení z oboru mezinárodního práva
soukromého, pokud jde o poručenství a opatrovnictví,
zbavení svéprávnosti, prohlášení
za mrtva, osvojení a některé otázky
práva dědického. Smlouva stanoví v
podstatě dále, že soudní rozhodnutí
jedné strany, která podle jejího práva
nabyla právní moci, budou uznávána
i na území druhé strany. Při tom rozsah
těchto soudních rozhodnutí je v podstatě
rozšířen a také exekuce na základě
těchto titulů vedená je podstatně
usnadněna ve všech směrech.
V projednávání pozůstalostí
je základní myšlenkou, že k projednávání
pozůstalosti ať movité či nemovité
jsou zásadně příslušné
soudy toho státu, jehož příslušníkem
byl zůstavitel. Tato koncepce svědčí
o vzájemné důvěře mezi oběma
státy. Smlouva ustanovuje dále, že veřejné
listiny, zřízené na území jednoho
státu, se uznávají bez dalšího
ověření, a ty listiny, které na území
jednoho státu platí za listiny veřejné,
mají tutéž průvodní moc i na
území státu druhého.
Pokud jde o úpravu věcí trestních,
zavazují se strany, že si na žádost navzájem
vydají osoby, které jsou na území
jedné z nich a jsou stíhány nebo byly odsouzeny
soudy strany druhé pro zločin nebo přečin,
v některých případech i pro přestupek.
Jde o nejširší možný rozsah extradičních
činů, jaký nemáme smluvně zajištěn
se žádným státem. Smluvně je
zajištěno převzetí trestního
stíhání domovským státem, na
jehož území se zdržuje vlastní
občan, provinivší se na území
druhé strany. Zároveň je zaručeno
urychlené provádění vydávání,
styk mezi oběma státy je meziministerský
a obě strany používají vlastního
jazyka.
Co do právní pomoci ve věcech trestních
je rovněž provedena zásada nejrychlejšího
přímého styku mezi justičními
úřady a používá se rovněž
vlastního jazyka. Kriminální ústředny
obou států mají právo žádat
přímo výpisy z rejstříku trestů
od úřadů rejstříku trestů
druhého státu. Jde o důležitou novotu,
neboť až dosud měly toto právo jen soudy
a justiční úřady. Na útratách
právní pomoci nenahrazují se právní
útraty znalečného, neboť i zde se vychází
z výsledku zkušeností, které svědčí
o tom, že náklady obou států se i zde
v podstatě vyrovnávají.
Smlouva tedy vyjadřuje nový obsah právních
styků mezi lidově demokratickými státy
a především zajišťuje, aby soudy
i v případech, kdy musí spolupracovat se
soudy sousedního státu, dobře a rychle sloužily
pracujícím, a aby byla poskytnuta všestranná
právní pomoc příslušníkům
obou spřátelených států. Je
odstraněn všechen zbytečný formalismus
a ačkoli je plně respektována suverenita
obou států, je zároveň vědomě
upuštěno od tradice zdůrazňovat pod
pláštíkem zachovávání
suverenity malichernosti a ztěžovat rozumný
postup. Smlouva je proto nejlepším dokladem toho,
jak budování socialismu a společné
cíle všech lidově demokratických zemí,
sdružených kolem Sovětského svazu, vytvářejí
široké možnosti a předpoklady pro těsnou
spolupráci lidových demokracií ve všech
směrech, tedy i v úpravě právních
styků. Je také jasným svědectvím
toho, jak se neustále prohlubuje a rozšiřuje
pokojná mírová spolupráce všech
lidových demokracií, které směřují
ke společnému cíli - k vytvoření
spravedlivého společenského řádu
ku prospěchu všeho pracujícího lidu
spojeneckých států. Nutno proto i tuto smlouvu
hodnotit jako doklad mírové spolupráce a
jako cenný příspěvek k zajištění
trvalého a spravedlivého míru.
Výbor zahraniční a výbor ústavně
právní projednaly ve své schůzi ve
dnech 15. a 16. února 1949 vládní návrh,
kterým se předkládá Národnímu
shromáždění republiky Československé
k projevu souhlasu smlouva mezi republikou Československou
a republikou Polskou o vzájemných právních
stycích ve věcech občanských i trestních,
podepsaná ve Varšavě 21. ledna 1949, a navrhují,
aby s ní Národní shromáždění
projevilo souhlas a přijalo navržené schvalovací
usnesení:
"Národní shromáždění
republiky Československé souhlasí se smlouvou
mezi republikou Československou a republikou Polskou o
vzájemných právních stycích
ve věcech občanských i trestních,
podepsanou ve Varšavě dne 21. ledna 1949." (Potlesk.)
Podpredseda Žiak: K tejto veci sa ku slovu prihlásil
p. posl. dr Haim. Prosím, aby sa ujal slova.
Posl. dr Haim: Slávne Národné zhromaždenie,
panie a páni!
Smluva medzi republikou Československou a republikou Poľskou
o vzájomných právnych stykoch vo veciach
občianskych a trestných, k uzavretiu ktorej má
dať Národné zhromaždenie súhlas,
je po stránke obsahovej a novým duchom svojej náplne
príkladom skutočného porozumenia a vzájomnej
pomoci.
Sme v medzinárodnom meradle svedkami toho, ako rozdielne
chápe úprimnosť uzavieraných medzinárodných
zmlúv svet kapitalistický oproti svetu smerujúcemu
k lepšej budúcnosti ľudstva po ceste socialistického
svetonázoru. V kapitalistickom svete zmluvné strany
zdanlivo slobodne pristupujú na vzájomné
záväzky. Pritom je však každému súdnemu
človekovi jasné, aká môže byť
sloboda rozhodovania vtedy, keď jedna zmluvná strana
je mocensko-politicky a hospodársky vydaná vôli
druhej zmluvnej strany. Imperialistické plány mocnejšej
zmluvnej strany dostávajú sa k plnému uplatneniu
a suverenita a skutočná politická a hospodárska
sloboda slabšieho zmluvného partnera sú doslovne
likvidované partnerom silnejším. Či
máme málo príkladov na podloženie tohto
tvrdenia v súčasnom medzinárodnom svete?
Netreba sa nám veľmi zamýšľať,
aby sme našli na tento typ úpravy medzištátnych
stykov plno príkladov a tým aj jasné doklady
o správnosti charakterizovania základných
rysov imperializmu ako najvyššieho štádia
kapitalizmu podľa marx-leninskej teórie. Naposledy
jednania o takzvanom Atlantickom pakte nám jasne ukazujú,
k čomu mieni silnejší partner využiť
záväzky slabšieho zmluvného partnera.
Veľmi dobre je táto situácia vystihnutá
v komentári našej dennej tlače: "Atlantickým
paktom prikovajú sa európske štáty k
Spojeným štátom americkým. Budú
nútené dôsledne vo všetkom stať
sa vykonávateľmi ich politiky. USA by mohly napríklad
vyprovokovať vojnu v západnej Europe. Na základe
Atlantického paktu sa budú musieť zúčastniť
tejto vojny všetky západoeuropské štáty
spoločne, len USA nie. Spojené štáty
americké sa budú dívať, ako im to pôjde,
ako sa vojna vyvíja, akými zbraňami sa bojuje.
Budú pritom prirodzene predávať zbrane, zarábať
na vojne, ale vyčkajú. Mohlo by sa napríklad
ukázať, že mocnosť alebo mocnosti, proti
ktorým USA nahnali do vojny západoeuropské
štáty, sú mocnejšie, ako sa očakávalo.
V tomto prípade si USA povedia, že riziko je príliš
veľké, a preto sa budú len dívať
na priebeh vojny. Je z toho úplne jasné, že
pre Spojené štáty americké majú
západoeuropské štáty hrať úlohy
pokusných králikov." Toľko naša tlač,
a zaiste veľmi správne a výstižne.
V tomto Národnom zhromaždení bolo už neraz
hovorené o pravej náplni takzvaného Marshallovho
plánu, naposledy v rozprave včera. Nemienim sa rozborom
tohto tiež plánu znovu zaoberať, ale je potrebné
znovu hovoriť o tom, že je to plán politického
a hospodárskeho zotročenia slabších
zmluvných partnerov, v zmysle toho, čo už bolo
skoršie povedané. Bude treba ťažkých
sklamaní a tvrdých skúšok vo svete kapitalistickom,
aby okolnosti a tendencie boly naplno jasnému v tomto svete,
a je nám úprimne ľúto miliónových
más príslušníkov pracujúcej triedy
v tomto svete, ktoré zatiaľ musia často trpne
prizerať tomu, ako vládnuca zradcovská buržoázia
zapredáva najdrahšie hodnoty ľudstva.
O čo šťastnejšie je položenie štátov
a pracujúcich más tých štátov,
ktoré zásluhou oslobodzovacieho boj a SSSR vykročili
na cestu k socializmu! V každom smere sa stala sloboda skutočnou
slobodou, rovnosť má náplň plného
porozumenia pre potreby každého vcelku i v jednotlivcovi
a bratstvo národov prestalo byť čačkou
na mámenie ľahkoverných a je pevným
pojítkom v zameraní na vybudovanie šťastia
každého pracujúceho človeka.
Ako krásne vystihuje tento pomer a nového ducha
vstupná formula nami schvaľovanej smluvy, keď
uvádza:
"Prezident republiky Československej a prezident republiky
Poľskej, prajúc si, aby trvalé a skutočné
priateľstvo a vzájomná dôvera medzi obidvomi
zemami došly výrazu tiež v priblížení
právnych poriadkov obidvoch spojeneckých zemí,
rozhodli sa dohodnúť túto smluvu."
Áno, je to snaha po trvalom a skutočnom priateľstve
a vzájomná dôvera, ktoré vedú
smluvné strany vo svete socializmu k uzavieraniu štátnych
smlúv. Je to plné porozumenie pre potreby každej
strany v záujme vzájomného urýchlenia
cesty k socializmu, ktoré je v zmluvách ľudovodemokratických
štátov medzi sebou a najmä v zmluvách
týchto štátov so socialistickým Sovietskym
sväzom zvýrazňované skutkami.
Bola už spomínaná pani zpravodajkyňou
história stykov a pomeru československo-poľského
a odchylnosť nami schvaľovanej smluvy od materiálne
podobných smlúv v minulosti.
Nech mi je dovolené dodať aspoň to, že
my Slováci sme osobitne vďační novému
svetu po druhej svetovej vojne za nadviazanie skutočného
priateľstva a vzájomnej dôvery medzi národom
poľským a slovenským. Máme dobre v pamäti
zaznávanie práv slovenského národa
so strany vládnucej reakčnej buržoázie
beckovského Poľska pred poslednou vojnou, kedy s feudálnymi
politikmi Maďarska by sa boli radi podelili o územie
Slovenska a gniavili v porobe náš slovenský
národ. Pracujúci ľud Slovenska tak ako aj Poľska
s odporom spomína na tieto časy a teší
sa úprimne vzájomnému bratskému porozumeniu.
Republika Československá i republika Poľská
idú po ceste k socializmu, tak ako to železná
sila a nutnosť rešpektovania vôle pracujúcich
vyžaduje. Milióny ľudí našich národov
túžia po ozajstnej slobode, porozumení a mierovom
budovaní. Aj prejednávanou smluvou prikladáme
ďalší kameň do základov mohutnej
stavby spravodlivého sveta socializmu.
Nech silnie priateľstvo a vzájomná dôvera
ľudovodemokratického Poľska a Československa,
opretá o podporu a porozumenie najspravodlivejšieho
štátu sveta - Sväzu sovietskych socialistických
republík! (Potlesk.)
Podpredseda Žiak (zvoní): Ku slovu nie
je už nikto prihlásený, rozprava je skončená.
Dávám slovo k doslovu zpravodajkyni za výbor
zahraniční a ústavno-právny, posl.
dr Patschovej.
Zpravodajka posl. dr Patschová: vzdávám
se slova.
Podpredseda Žiak: Sú nejaké návrhy
opráv alebo zmien textových?
Zpravodajka posl. dr Patschová: Nejsou.
Podpredseda Žiak: Pristúpime k hlasovaniu.
Kto súhlasí so schvaľovacím uznesením
tak, ako je uvedené v zpráve výborov zahraničného
a ústavno-právneho, nech zdvihne ruku! (Deje
sa.)
To je väčšina. Tým Národné
shromaždenie prijalo toto schvaľovacie uznesenie
vo znení zprávy výborovej.
Tým je vybavený 7. odsek poriadku.
Pristúpime k prerokovaniu ôsmeho odseku poriadku,
ktorým je
8. Zpráva výboru soc.-politického a zdravotníckeho
k vládnemu návrhu zákona (tlač 208)
o Štátnom zdravotníckom ústave (tlač
224).
Spravodajcom je pán posl. dr Kácl. Dávam
mu slovo.
Zpravodaj posl. dr Kácl: Slavná sněmovno,
paní a pánové!
Vláda republiky Československé předložila
nám osnovu zákona o Státním zdravotnickém
ústavu. Tímto zákonem se nezřizuje
nová instituce, nýbrž se jenom reorganizuje
zařízení již existující,
pozměňuje se také jméno dosavadního
ústavu, vyjímají se z jeho působnosti
některé úkony, přidělují
se mu některé nové povinnosti, prohlubuje
se jeho dosavadní činnost a dochází
současně také ke spojení ústavu
pražského, který dosud nese jméno Státní
zdravotní ústav, s ústavem bratislavským,
který se dosud jmenuje Štátny zdravotne-sociálny
ústav.
Po stránce formální bych chtěl především
upozornit na to, že dosavadní název "zdravotní"
se mění na "zdravotnický". Slov
"zdravotní" a "zdravotnický"
bývá používáno střídavě,
při čemž vnitřní náplň
obou slov je přece jenom poněkud rozdílná.
Zdravotním prostředkem se rozumí zpravidla
léčebný prostředek, zdravotnické
opatření je výraz širší,
který zahrnuje nejen léky, nýbrž i legislativu,
aparaturu zdravotnickou a zdravotnický personál.
Volí-li se tedy pro Státní zdravotní
ústav nový název, a to Státní
zdravotnický ústav, zdůrazňuje se
tím jeho široké pole působnosti a především
také to, že se nezabývá jen zkoumáním
léků nebo jen konkrétní diagnostikou
při infekčních chorobách, nýbrž
vedle těchto úkolů širokým zkoumáním
základních přírodních podmínek
života a jejich vlivu na zdraví, a to nejen lidí,
nýbrž i zvířat a rostlin ve vzájemné
spojitosti života.