Předloženým zákonem spojuje se v jeden
ústav dosavadní ústav pražský,
který vznikl téměř před 25
lety, a to včetně všech svých poboček,
se Státním zdravotně-sociálním
ústavem v Bratislavě, který vznikl dne 1.
května 1939 podle slovenského zákona č.
101. Tak jako všude, i tímto zákonem se zdůrazňuje
jednota československého státu a odčiňují
opatření způsobená okupanty, současně
však se respektuje plně svébytnost slovenského
národa, čemuž je vyhověno tím,
že bratislavský ústav bude sice součástí
jediného Státního zdravotnického ústavu,
avšak ve formě ústavu oblastního, který
po stránce administrativní i hospodářské
bude samostatný.
Z nového Státního zdravotnického ústavu
se vyjímají některé úkony,
které byly podstatnou součástí dosavadního
ústavu a podle statutu z r. 1925 byly vlastně položeny
na první místo. Je to výroba ser a očkovacích
látek a výroba vakcín, která se časem
tak rozrostla, že převážila veškerou
ostatní činnost dosavadního ústavu.
V jistém slova smyslu možno tuto výrobu nazvat
přímo výrobou tovární, budiž
však přitom poznamenáno, že se všemi
dobrými vlastnostmi tovární výroby
a téměř s žádnými nepříznivými.
Výroba očkovacích látek a vakcín
ve Státním zdravotním ústavě
požívala dobré pověsti v celé
střední Evropě a tyto výrobky se také
vyznačovaly nízkými cenami. Je třeba
připomenout tyto věci dnes, kdy se tato výroba
od ústavu odděluje, a vzpomenout příznivého
prostředí, které ve Státním
zdravotním ústavě měla, a vzpomenout
s vděčností i zakladatele této výroby,
doc. dr Bohuslava Feierabenda, který zahynul před
lety tragicky s celou svou rodinou v Alpách.
Jest si přáti, aby práce tohoto oddělení
po opuštění svazku Státního zdravotnického
ústavu byla stejně úspěšná
a stejně prospěšná jako až dosud.
Z této výroby, sloučené s výrobou
penicilinu, s výrobou hormonálních a vitamínových
preparátů, pokud se získávají
biologickou cestou, s výrobou sušené krevní
plasmy a s výrobou očkovacích látek
pro veterinární účely, bude zřízen
samostatný státní podnik.
Po oddělení výrobního sektoru bude
působnost Státního zdravotnického
ústavu jednotnější a ponese charakter
resortního výzkumu, t. j. ústav bude jako
složka státní zdravotní správy
konat odborně vědecké, výzkumné,
vyšetřovací, kontrolní a jiné
odborné práce v oboru zdravotnictví, potřebné
pro řízení, provádění
a kontrolu jednotné zdravotnické politiky.
Úkolem ústavu bude nyní zejména provádět
výzkumy, průzkumy a vyšetřování
nutná k zajištění zdraví lidí,
zvířat a rostlin ve vzájemné spojitosti
života, výzkum a kontrolu životního prostředí
se zvláštním zřetelem k základním
přírodním podmínkám a jejich
vlivu na život, bude prováděti biologický
výzkum výživy a kontrolu poživatina předmětů
potřeby a provádět výzkum a kontrolu
léčiv. Dalším jeho důležitým
úkolem bude vzdělávat a odborně cvičit
zdravotnické pracovníky pro veřejnou zdravotní
službu, a ministerstvo zdravotnictví za tímto
účelem připravilo již osnovu vládního
nařízení o Ústavu pro vzdělání
a výcvik veřejných zdravotníků.
Vláda právě včera tuto osnovu schválila.
Konečně bude úkolem Státního
zdravotnického ústavu účastnit se
při zdravotnické výchově lidu, zejména
v oboru ochranné zdravotní péče.
Z uvedeného je patrno, že přesto, že se
část činnosti od Státního zdravotnického
ústavu odděluje, bude činnost širší,
neboť se bude zabývati předpoklady pro zdraví
lidí, zvířat a rostlin, svůj odbor
potravinářský rozšíří
z kontroly potravin i na průzkum výživy, svůj
odbor farmaceutický z kontroly léčiv na výzkum
léčiv a svůj odbor hygienický rozšiřuje
z hygieny školní, bytové a živnostenské
na průzkum geoklimatický jakožto hlavní
a základní podklad veškeré zdravotnické
politiky.
Dosavadní Státní zdravotní ústav
vznikl zákonem č. 218 Sb. ze dne 12. října
1925 o zřízení, působnosti a organisaci
Státního zdravotního ústavu republiky
Československé. Jeho vybudování bylo
umožněno velikým darem Mezinárodního
úřadu Rockefellerovy nadace v částce
cca 25 mil. Kčs, dotací státní a ochotnou
spoluprací odborníků. Podle § 2 cit.
zákona byly tomuto ústavu na podkladě dohody
Mezinárodním úřadem Rockefellerovy
nadace uloženy tyto úkoly:
1. provádění odborně vědeckých
prací a výzkumů, nutných k účinným
zdravotním opatřením včetně
výroby očkovacích látek a léčivých
ser;
2. péče o praktickou odbornou výchovu zdravotnického
personálu;
3. podporování výchovy v preventivní
medicině.
Ústav měl býti rozdělen na jednotlivá
pracovní oddělení, k nimž měly
přistoupiti i pobočky zřízené
v jiných částech republiky. Činnost
oddělení i poboček mělo řídit
ústředí, které by jednak obstarávalo
administrativu celého ústavu i poboček, jednak
určovalo jejich činnost i po stránce odborně
vědecké a výchovné. Počet oddělení
hlavního ústavu byl stanoven pro začátek
na 12. Byla tehdy navrhována ještě jiná
oddělení mimo těchto 12. avšak od zřízení
těchto oddělení bylo upuštěno
a nebyla také ani pojata do stavebního programu.
Projektantem ústavu byl ing. arch. Kvěch a stavbu
provedla firma ing. Belada na pozemcích odkoupených
od vinohradské záložny v sousedství
státní nemocnice na Královských Vinohradech.
Projekt zněl na 11 samostatných budov, které
měly býti vybudovány na tomto pozemku. Pro
chov koní, nutných pro oddělení serologické,
jakož i pro chov malých zvířat byl zakoupen
dvůr Bohumile u Černého Kostelce, jemuž
náležel pozemek o rozloze 100 ha. Potřeba ústavu
projevila se ihned po zřízení Československé
republiky v roce 1918, kdy ministerstvo veřejného
zdravotnictví a tělesné výchovy pociťovalo
potřebu praktické odborné části,
t. j. části laboratorní, která by
je podporovala v jeho práci. O věc se zasloužila
velmi podstatně dr Alice Masarykova, která už
v roce 1919 zainteresovala v Paříži zástupce
Mezinárodního úřadu Rockefellerovy
nadace dr S. M. Gunna, a z toho se teprve vyvinula jednání,
která započal první ministr zdravotnictví
dr Vavro Šrobár, v nichž pokračoval
později ministr dr Ladislav Prokop Procházka,
po něm ministr dr Bohuslav Vrbenský a nakonec
ministr Jan Šrámek. O věc se zasloužilo
také tehdejší Národní shromáždění,
a to resolucí ze dne 29. ledna 1920, kterou bylo vládě
uloženo, aby se postarala o zřízení
Státního zdravotního ústavu. Věc
projednávala tehdy také Státní zdravotní
rada. Poslanecká sněmovna Národního
shromáždění projednávala zákon
18. září 1925 a zpravodajkou o zákonu
byla poslankyně Eliška Purkyňová,
senát tehdejšího Národního shromáždění
projednával zákon dne 19. října 1925;
zpravodajem byl senátor J. V. Klečák.
President republiky podepsal zákon dne 23. října
1925 a ve Sbírce byl publikován 31. října
1925.
Stavebně byl ústav budován postupně,
a to tak, že se stavbou první budovy bylo započato
v roce 1922, tedy ještě tři roky před
přijetím zákonné osnovy. Při
plném zahájení činnosti ústavu
fungovalo ihned 6 oddělení. Ke zřízení
všech oddělení tak, jak byla zamýšlena
v roce 1925, nedošlo ve skutečnosti nikdy, rovněž
tak teprve po 20 letech došlo ke zřizování
poboček. Do budovy Státního zdravotního
ústavu byly sice průběhem doby umístěny
Ústav pro kontrolu potravin a Ústav pro kontrolu
léčiv, které vsak fungovaly jako ústavy
zcela samostatné a které do ústavu byly vtěleny
teprve za války, v roce 1942, kdy také proti původnímu
programu bylo zřízeno při ústavu i
t. zv. 9. oddělení, oddělení veterinární.
Ke zřizování poboček došlo až
po druhé světové válce roku 1945.
Jakýsi náznak pobočky byl však proveden
již dříve, a to opět za války,
v roce 1940, kdy po uzavření československých
vysokých škol byl zřízen v Brně
z Hygienického ústavu Masarykovy university a z
tamního zdravotnického ústavu pro zkoumání
potravin Zemský zdravotní ústav, který
se zabýval bakteriologickou diagnostikou, hydrologickým
vyšetřováním vod pitných, povrchových
a odpadových a zkoumáním potravin. Od r.
1945 je pobočkou pražského Státního
zdravotního ústavu.
V r. 1945 byly zřízeny ještě další
pobočky, a to v Ústí nad Labem a v Čes.
Budějovicích. V r. 1947 byly zřízeny
dvě pobočky Státního zdravotního
ústavu na Moravě, a to epidemiologicko-mikrobiologická
pobočka v Přerově a v Ostravě.
V r. 1948 došlo ke zřízení epiemilogicko-irobilogických
poboček v Karlových Varech a v Hradci Králové
a byla převzata do provozu Státního zdravotního
ústavu Zemská diagnostická stanice v Uherském
Hradišti.
Mimo tyto mimopražské pobočky existuje od dob
války ještě pobočka v Praze, a to při
ústavu pro mikrobiologii a imunologii prof. dr Frant. Patočky,
která obstarává epidemiologicko-mikrobiologické
vyšetřování západních
oblastí země České.
Také v mateřském ústavu byly po r.
1945 provedeny některé změny. Z laboratoří,
které byly původně při 4., později
při 5. oddělení Státního ústavu
zdravotního a které se zabývaly vyšetřováním
vod pitných, povrchových i odpadních, vytvořeny
byly samostatně spravované laboratoře pro
hydrologii.
Z diagnostických laboratoří 4. oddělení,
zabývajících se diagnosou tuberkulosy, byly
vytvořeny samostatné laboratoře pod jednou
správou pro diagnostiku tuberkulosy a výrobu tuberkulinu.
Pro řešení biochemických problémů
bakteriologie a serologie byla vytvořena samostatná
laboratoř pro biochemii.
V čele Státního zdravotního ústavu
stáli od jeho vzniku až do dneška vynikající
odborníci, kteří se každý svým
způsobem a přiměřeně době,
ve které působili, zasloužili o jeho rozvoj.
Na prvém místě třeba vzpomenouti prvního
ředitele Státního zdravotního ústavu,
prof. dr Pavla Kučery, který položil základy
ústavu a jemuž jen předčasná
smrt, a to už v r. 1928, zabránila v další
činnosti.
Druhým ředitelem ústavu byl vládní
rada docent dr Bohumil Vacek, býv. zemský zdravotní
referent v zemi Moravskoslezské, který vedl ústav
po prof. dr Kučerovi do r. 1937 a který ještě
dnes přes svůj vysoký věk hraje vynikající
roli v našem zdravotnictví.
Třetím ředitelem byl vládní
rada prof. dr Hynek Pelc, a to od r. 1938 do 31. prosince 1940,
kdy byl násilně odstraněn německými
okupanty. Prof. Pelc byl nesporně nejvíce vynikajícím
členem Státního zdravotního ústavu.
Mezi pracovníky ústavu je jmenován již
v důvodové zprávě k zákonu
z r. 1925. Byl to muž velikého vzdělání
a zdravotnického rozhledu, veliké životní
kázně, energie, organisačních schopností
a pracovního nadšení a jeho ztráta není
ještě ani dnes oželena a jeho podnětná
práce není a nemůže býti ani
dnes a nebude ještě dlouho nahrazena. Patří
k obětem Heydrichovy éry, neboť byl popraven
za heydrichiády dne 2. července 1942.
Pomineme-li dobu okupace, kdy se tohoto ústavu zmocnili
jako všeho v této zemi Němci a kdy se zde vystřídali
dva němečtí ředitelé, a budeme-li
postupovati v chronologickém výčtu ředitelů
Státního zdravotního ústavu, pak musíme
jmenovati i nynějšího ředitele ústavu,
prof. dr Viléma Honse, který stojí v čele
ústavu od r. 1945, byl v úzkém vztahu k ústavu
při jeho vzniku a věnuje tomuto ústavu své
nejlepší síly a zkušenosti, které
nabyl zde i jinde.
Kolektiv pracovníků Státního zdravotního
ústavu přinesl také oběti na životech
za německé okupace. Mimo zmíněného
již prof. dr Hynka Pelce byli to z vědeckých
pracovníků docent dr Václav Strimpl, naposled
zástupce přednosty třetího oddělení,
dr Jaromír Bouček, přednosta druhého
oddělení, a dr Jaroslav Klíma, přednosta
pátého oddělení. Byly i oběti
z řad ostatních zaměstnanců ústavu
a jména všech jsou vyryta na desce, kterou ostatní
zaměstnanci pietně umístili brzy po osvobození
ve vestibulu ředitelské budovy.
Přihlédneme-li k úkolům, které
byly Státnímu zdravotnímu ústavu vytčeny
v r. 1925, porovnáme-li to s úkoly, které
ústav v přítomné době skutečně
koná, a vezmeme-li zřetel i k tomu, jak dospěl
k dnešnímu stavu, vidíme, že ústav
nesplnil vše, co mu bylo za úkol vytčeno, a
že i pokud to splnil, dostal se k novým úkolům
teprve za dlouhá léta.
Především za plných 20 roků jeho
trvání nedošlo k uskutečnění
ani jediné pobočky, ačkoliv jejich zřizování
bylo pevně vytčeno zákonem. Bylo to stanoveno
v § 3, odst 1, s těmito pobočkami se počítalo
a byly také nutné proto, aby ústav mohl splniti
své poslání. Po jejich zřízení
opětně volaly resoluce konferencí preventivního
lékařství. Nikdy také nebylo realizováno
oddělení pro biologický výzkum a lékařské
využívání radia. Další 4
oddělení, totiž pro zkoumání
vod, pro stavební a bytovou hygienu, pro školní
hygienu a školní lékařství a
pro hygienu živnostenskou a hygienu práce, splynula
v oddělení jedno, nazvané oddělením
pro sociální hygienu.
Trvalo také dlouhá léta, než byly do
ústavu vtěleny Ústav pro zkoumání
potravin a Ústav pro zkoumání léčiv.
Nebylo vlastně realizováno ani oddělení
pro výživu. Byly uvedeny v činnost tak zv.
laboratoře, které se zabývaly některými
speciálními problémy, jako na př.
laboratoř pro hydrologií, laboratoř pro hygienu
práce, avšak tyto laboratoře zůstaly
jenom torsem zamýšlených oddělení.
Nikdy nebyl také uskutečněn původní
plán zříditi při Státním
zdravotním ústavu školu pro zdravotníky
a myšlence bylo činěno zadost jenom tím,
že se občas ve Státním zdravotním
ústavu pořádaly přednášky
pro zdravotnické osoby.
Naproti tomu uskutečnila se některá oddělení,
na která nebylo v zákonu z r. 1925 pamatováno,
a to především oddělení pro biologickou
kontrolu léčiv, oddělení pro lidovou
výchovu a propagaci zdravotnictví a naposledy za
války t. zv. oddělení veterinární.
Jednotlivá oddělení nerostla také
úměrně. Zatím co oddělení
první, serologické, a oddělení druhé,
pro výrobu očkovací látky proti neštovicím
a pro výrobu látky proti vzteklině, narostlo
do mamutích rozměrů - a to zejména
proto, že za války muselo na sebe vzíti také
povinnosti výroby německé, zničené
válkou - zatím co oddělení pro bakteriologickou
diagnostiku a epidemiologii se také rozrostlo do velkých
rozměrů, některá jiná oddělení
atrofovala, na př. oddělení pro sociální
hygienu a oddělení pro lidovou výchovu a
propagaci zdravotnictví.
Rozebíráme-li tuto situaci dnes s odstupem téměř
čtvrt století, tu si uvědomujeme, že
určitá závada byla již v samém
zákonu, že totiž zákon zřizoval
příliš mnoho oddělení s oborem
působnosti tak příbuzným, jako na
př. oddělení pro výrobu neštovičné
vakciny a oddělení pro výroby očkovací
látky a očkování proti vzteklině,
dále čtyři oddělení, a to deváté
až dvanácté, jež se v podstatě
měla zabývati stejným problémem, t.
j. hygienou prostředí, ve kterém žije
člověk.
Překážky byly i v okolnostech a době.
První ředitel ústavu se ujal své funkce
už jako nemocný člověk a zemřel
za 3 roky po vzniku Státního zdravotního
ústavu. Druhý ředitel nebyl zprvu vybaven
plnou ředitelskou pravomocí, a když si tuto
pravomoc získal, nebyl již čas příznivý.
Nastala doba hospodářské krize, úspor
ve státních výdajích a restrikce zaměstnanců,
a ústavu se nedostávalo hmotných prostředků
k rozvinutí provozu ani ke krytí nákladů
osobních, ani ke krytí nákladů věcných.
Největší naděje byly kladeny, a to plným
právem, ve třetího ředitele ústavu,
prof. dr Hynka Pelce. Nastupoval místo ředitele
s plným pracovním elánem, promyšleným
programem, s bohatými zkušenostmi ústavními
i mimoústavními, avšak v době již
pohnuté, v době, kdy šlo nejen o existenci
státu, ale o samo bytí našeho národa.
Přesto v oné krátké době 3
roků podařilo se prof. dr Pelcovi, a to také
proto, že přišlo do ústavu mnoho vědeckých
pracovníků z propuštěné čs.
armády a z uzavřených vysokých škol,
vykonati mnoho pro prohloubení a zesílení
činnosti ústavu.
Je třeba, abych zde dnes upozornil také na to, že
ačkoliv ústav byl celkem dobře vybaven stavebně,
dobře vypraven věcně, nebyl správně
vybaven personálně. Pro vědecké pracovníky
bylo systemizováno několik míst třetí
a čtvrté platové stupnice, avšak veliký
počet vědeckých pracovníků
živořil po dlouhá léta ve formě
smluvních špatně placených sil a není
divu, že mnozí, a to často právě
ti nejschopnější, z ústavu také
odešli, a to tam, kde jejich práce byla lépe
oceněna.
Považuji za nutné dnes vše toto připomenout
proto, abychom se z toho při reorganizaci Státního
zdravotního ústavu poučili a abychom se nedopouštěli
napříště oněch chyb, kterých
jsme se dopustili tenkrát.
Již po mnohá desetiletí je hledána v
celém světě a v našem národě
zvláště cesta k socialismu. U nás odedávna
tato snaha po rovnoprávnosti lidí byla spojována
i se snahou po rovnoprávnosti národní. Boj
za svobodu člověka byl spojován s bojem za
svobodu národa, neboť obého se nám nedostávalo.
Málokterý národ je tak dobře k realizaci
socialistického řádu připraven jako
národ náš. Druhou světovou válkou
se cesta k socialismu podstatně zkrátila a poslední
rok znamená u nás další její
urychlení.
Přijali jsme ústavním zákonem formu
lidově demokratické republiky. Je to poslední
předstupeň k republice socialistické. Toto
údobí se sice vyznačuje stupňujícím
se třídním bojem, občanskou diferenciací
společenských tříd, avšak jeho
cílem jest beztřídní společnost.
Beztřídní společnost znamená
ve své podstatě rovnost všech pracujících
občanů státu. Této rovnosti v oboru
hospodářském a v oboru sociálním
nemohlo by býti dosaženo bez rovnosti kulturní
a rovnosti zdravotní. Jsme dokonce oprávněni
prohlásiti, že rovnost zdravotní je předpokladem
dosažení rovností ostatních. I když
nemáme absolutních možností zajistiti
každému člověku zdraví, máme
možnosti veliké a těchto možností
stále přibývá a bude přibývati.
Patří tedy péče o zdravý život
k nejzákladnějším úkolům
socialistického státu.
Naše republika je si toho vědoma. Ochrana zdraví
je zaručena přímo ústavou, neboť
podle § 29 přísluší každému
občanu právo na ochranu zdraví, přísluší
mu právo na léčebnou péči a
na zaopatření jak ve stáří,
tak i při nezpůsobilosti k práci a při
nemožnosti obživy. Přijali jsme mnoho významných
zdravotnických zákonů a jejich provádění
zasáhne podstatně v zdravotní stav veškerého
našeho obyvatelstva. Ať už jsou to zákony
o národním pojištění, o některých
opatřeních proti tuberkulose, o potírání
nemocí přenosných na lidi, o zestátnění
nemocnic, o zestátnění lázní
a jiné, včetně zákona dnešního,
všechny podstatně přispějí ku
zvýšení zdravotní úrovně
našeho obyvatelstva.