Dnes však už nejsme malí, protože nejsme sami, ale patříme k nejmocnějšímu táboru, jaký kdy znaly dějiny, k mírovému táboru v čele se Sovětským svazem. (Potlesk.)

Naším spojencem je nejlepší armáda světa, slavná sovětská armáda. (Potlesk.) Ze zkušeností této bratrské armády se budeme učit, z ní si budeme brát vzor pro naši armádu a usilovat o to, aby se naše armáda stala jejím důstojným spojencem. Geniální stalinská vojenská taktika a strategie bude zdrojem, z něhož musí čerpat vědomosti i naši důstojníci.

Pod vedením Klementa Gottwalda učinili jsme jíž mnoho pro vybudování naší nové branné moci. Mnoho jsme změnili, zejména od února loňského roku. Mnohé ještě zbývá vykonat. Náš nový branný zákon nám pomůže abychom mohli rychleji kráčet vpřed.

Ať žije a sílí naše lidově demokratická armáda jako spolehlivá záštita mírového budování našeho lidu! (Potlesk.) Ať žije vrchní velitel naší branné moci president Klement Gottwald! (Potlesk.)

Předseda: Dávám slovo p. posl. dr. Klingrovi.

Posl. dr. Klinger: Paní a pánové!

V únorovém plenárním zasedání jsme odhlasovali dva důležité zákony, zákon o úpravě právních poměrů souvisících s reorganisací velitelského sboru vojska a zákon o odnětí vojenské hodnosti některým důstojníkům, rotmistrům a poddůstojníkům vojska mimo činnou službu. První zákon odstranil po dříve již provedené očistě z nižšího velitelského sboru nezdravé, protilidové zásady hospodářských krisí, kterých chtělo využít dřívější vedení armády k uhrazení osobních potřeb. Druhý zákon, ve shodě se změnami našeho státního života, má umožnit, aby se dokončila očista nižšího a středního velitelského kádru, který tvoří ve válce záložní důstojníci a ostatní nižší velitelé.

Svědčí o prozíravosti vlády a našeho armádního vedení, že se vedle opatření zákonných pečuje o výcvik, materiální vybavení, o mravní a politickou výchovu příslušníků vojska, ale i o to, aby armáda byla co nejúže spjata s lidem. Zřízení škol důstojnického dorostu, v nichž si mladí dělníci a rolníci mají osvojit základní znalosti, potřebné pro odborné vzdělání na vojenské akademii, vyrovnává rozdíly v sociálním rozvrstvení důstojnického sboru. Vedle vysoké odbornosti bude armáda sloužit pracujícímu lidu a bude pomáhat pří výstavbě socialistického státu.

Aby naše armáda mohla splnit úkoly na ni kladené a aby byla strážkyní míru, předkládá vláda Národnímu shromáždění branný zákon, který je úhelným kamenem ve výstavbě naší lidově demokratické armády. Všechny armády na celém světě a ve všech dobách byly vykonavatelkami vůle vládnoucí třídy. Nebudu se pouštět do širokého historického rozboru tohoto tvrzení. Chci jen ukázat na příkladu z naší nedávné historie, jak v armádě záměrně udržovanou přísnou politickou nestranností byla po pravdě vojenskými předpisy provedena kastrace politicky uvědomělých lidí ve prospěch vládnoucích agrárních velmožů, provedená za souhlasu oportunistických vůdců socialistických stran, a jak vedla k národní katastrofě. Celý pokrokový svět při obsazení Československa v březnu 1939 nedovedl pochopit, když už Mnichov přišel, proč se u nás nebojovalo.

Odpověď na tuto otázku není tak jednoduchá. Když jsme byli ještě středoškolskými studenty, učili jsme se, že za příčinu nějakého zjevu nebo událostí se obyčejně pokládá poslední, bezprostřední příčina, že však je potřebí studovat souhrn všech předcházejících příčin a teprve pak zkoumat, proč se to nebo ono stalo. Posuzujeme-li věci takto, není Mnichov pouze událostí roku 1938, nýbrž výsledkem několikaletého mravního rozkladu liberalistické společnosti, ale zejména vedoucích politiků v jednotlivých státech. Vzpomeňme jen toho, jak v době, kdy útočné země, Japonsko, Italie a Německo, vytvořily ohniska války na Dálném východě, v Číně, v Habeši, zrála v Anglii politika appeasementu, usmiřování, která prakticky byla politikou neintervence. Naproti tomu vzpomeňme politiky Sovětského svazu a demokratických a pokrokových živlů na celém světě v boji o organisaci kolektivní bezpečnosti. Politika Sovětského svazu v té době byla bojem o mír, tak jak o to usiluje sovětský svaz dnes. Mír a klid, sociální a kulturní vzestup nebyl však v kalkulaci Sinclairových "Peněžních dravců". Vzniká pakt proti Kominterně, vystupuje ze společností národů Japonsko pak Německo, Hitler štve Anglii na protikomunistickou linii a nabízí své služby všude, kde šlo buď o skrytý nebo zjevný útok proti SSSR. Tehdy Anglie dělala appeasement. Dnes imperialisté zkoušejí taktiku obklíčení. Věru nic na světě se neopakuje, ale je velmi mnoho věcí, které se podobají. Hitler ve své zuřivosti proti sovětskému svazu našel konečně spojence v Mussolinim a vytvářejí spolu osu Berlín - Řím. Osa rozvalila Habeš a vyzkoušela své zbraně ve Španělsku. Hluboce zarmouceni stáli jsme při rekviem uspořádaném Anglií a Francií za Habeš. To bylo deklarací, to bylo slavnostních zapřísahání a opravdu to všechno bylo jenom rekviem! Cítili jsme však že boj o Madrid je bojem za Prahu. Jen někteří mezi námi našli odvahu naplnit slovo činem, a když vláda nedovolila jim vstoupit do demokratické armády protifrancovské, utekli a šli do Španělska bojovat. Španělsko je školním příkladem neintervence. Laval a Blum, tváříce se přátelsky, zakazují vývoz zbraní do Španělska. Zatím co Hitler posílá do Španěl "legii Condor," vštěpují nám agrárníci pochopení pro appeasement. Nejučenlivější žák je tehdejší náčelník hlavního štábu. Místo aby nutil důstojníky ke studiu vojenských věd, snažil se po příkladu svých učitelů dostat je do správních rad, do bank. Je charakteristické, že zakázal čtení bulvárního tisku důstojníkům generálního štábu, ale pravý opak byl výsledkem. Stříbrného noviny byly nejčtenějším časopisem ve štábu. A tak na konec se dostáváme do situace, že když mobilisační plány a strategická opatření nevyhovovaly, hodilo se všechno přes plot a přepracovalo. Syrový byl jmenován generálním inspektorem a tak suchou cestou byl odstraněn z vedení štábu.

Anglie a Francie neměly chuť k válce. Americké dolary investované do německých podniků postavily na nohy německý imperialismus, jehož exponentem, miláčkem a nakonec despotou se stal Göring a jeho pomocí Hitler. Ten hrál falešnou hru. Mluvě o míru chystal válku. V Československu se vidělo, že cizí investice pomohly Německu tak na nohy, že se stalo v Evropě dominantní silou. Proto byla snaha o narovnání s Němci. Ale Hitler měl karty rozloženy jinak. Vůči Československu prohlásil, že mu stačí t. zv. "odtržení sudetské oblasti". Že je to posledním teritoriálním požadavkem v Evropě, protože nemůže strpět, aby jeho Vaterlandsgenossen úpěli pod cizím jařmem. U nás se nepoznala falešná hra Hitlerova. Nevidělo se, že nejde o české Němce, ale že jde o prostor. Hitler, či lépe jeho generálové, nezapomněli železného kancléře a věděli, že Československo je branou do Panonské doliny, že ze Spiše lze jít do Polska a odtud do Ukrajiny, že tato dolina je branou k rumunskému petroleji a že benzín polský, znásoben benzínem rumunským, dovede ho na jih, na západ, na sever a na východ Evropy, zejména když před tím roku 1938 znásilnil Rakousko.

A u nás už počítali mnozí na obchody s Němci a jak budou držet lid na špagátě. Tak se stalo, že Hitler, který v Godesbergu zdánlivě ustoupil od svých maximálních požadavků ethnických i územních, vyřešil v Mnichově situaci ve svůj prospěch. Třetí zóna územních požadavků na Československu se narodila v Mnichově. Znamenala úplné okleštění Československa. Mobilisace dne 23. září 1938 měla zadržet Hitlera. Lid šel do ní s nadšením, ženy doprovázely muže na nádraží, tiskly jim ruce, vyzývaly je bojovat až do poslední kapky krve, a muži přísahali, že tak učiní. Byla to jedinečná mobilisace na světě. Nastoupilo 99 % Čechů, 99% Slováků, 80% Maďarů a přes 50% Němců. Ukázalo se však, že byla pouhým manévrem k tomu, aby se mohlo dále vyjednávat a smlouvat. Vedoucí třída rozhodla. Lid byl zklamán. Se slzami v očích opouštěli pak vojáci svoje bojová postavení. Zlomení v duši odcházeli do svých posádek. Ta mobilisace zlomila páteř sebevědomí lidu. A přece jsme mohli bojovat, poněvadž jsme v té době byli silnější než Hitler. Mohli jsme si vyřídit pravěký spor s Němci, kdybychom byli přistoupili na nabídku Sovětského svazu. Měli jsme smlouvu o vzájemné pomoci mezi Sovětským svazem a Francií, která byla podepsána dne 2. května 1935, a mezi Sovětským svazem a Československem, která byla podepsána 16. května 1935. Obsah této tripartitní smlouvy byl, že bude-li jeden stát napaden, druhý mu poskytne pomoc. Závazek vzájemné pomoci SSSR a ČSR byl platný jedině tenkrát, jestliže Francie dodrží závazky k oběma těmto zemím. Lavalova Francie nedodržela. Ale i přesto Rusové byli ochotni jít nám na pomoc i bez Francie. Příliš rozpačitě jsme se ohlíželi na západ a tak k nám v březnu 1939 namašírovali usurpátoři. Vzdávali jsme se bez boje. Ba dokonce jsme obdrželi rozkaz, abychom nepřekáželi hladkému průběhu nástupu esesáků a gestapáků. Lid přihlížel se zaťatými pěstmi nástupu plechového cirkusu, z něhož se stala armáda teprve tehdy, až nám ukradli prvotřídní výzbroj našich 40 divisí. Ale boj neustal. Lid ho vedl v podzemí dál, zatím co ti, kteří takto "diplomaticky" vyřešili osud své země, mnuli si ruce v důvěře, jak bude jejich pšenice kvést při obchodech s mohutnou průmyslovou Hitlerovou vlastí. A když za pomoci hrdinné Rudé armády dospěli jsme opět k samostatnosti, stihl všechny tyto mnichovany jejich zasloužený osud. (Předsednictví převzala místopředsedkyně Hodinová-Spurná.)

Vojsko, armáda, bývaly však také nástrojem kamaril, povalujících vlády a rozhodujících často o osudech parlamentů. Čistě československým zjevem pak bylo, že vznikaly kamarily i uvnitř armády a tvořily "vzájemně se podporující společnost vynikajících odborníků". Cílem těchto skupin bylo odstraňování lidí, kteří jim svým zdravým úsudkem a vojenskými odbornými znalostmi byli nepohodlní, protože stáli v cestě jejich kariéře. Vypracovali se tak daleko, že na př. při zkouškách pro povyšování důstojníků gen. štábu kamarila rozhodla již před zkouškou, kdo obstojí a kdo ne. Nejinak to bylo s manévry. Již před nimi věděli zasvěcenci, který generál je vyhraje a bude povýšen a který půjde do pense a kdo přijde na jeho místo. Tak to bylo v míru, kdy někteří z těch, kteří hráli roli v poslední válce, byli ještě učelivými majory. Není tedy divu, že to, co se v mládí své hodnosti naučili, jako by našli, když už byli starými plukovníky nebo generály. Je to méně slavná epocha posledního našeho zahraničního odboje a já se stydím, když musím mluvit o některých důstojnících, kteří zneuctili jméno čs. důstojníka. Jejich cesta byla, jak to napsal časopis "Obrana lidu", cestou "až na dno zrady". Serie článků obsahuje jak charakteristiku generála Fauchera o vedoucím důstojníkovi našeho zahraničního odboje, tak řadu podrobností, které opravdu jdou až na dno zrady. Stačí jen číst nadpisy kapitol, které líčí vše střízlivě a často dokládají své údaje citováním spisů. Podívejme se na nadpisy! "Východní jednotka nebyla v programu", "Londýnská klika přisunuje špiony", "Parašutistům z východu vstup zakázán", "Špehovali i předsedu státní rady a samotného presidenta", "Velkovýroba hanebných protisovětských pomluv", "Kdo mohl a kdo nemohl být důstojníkem", "Hrdiny vyznamenávat je zakázáno", "Degradace za přeběhnutí k Rudé armádě".

Není třeba příliš fantasie, aby se dal uhádnout obsah činnosti exponenta ministerstva nár. obrany v Rusku. Tak pracovala klika. Pracovala proti gen. Svobodovi, pracovala proti východní armádě, pracovala proti odboji za jidášský žold. Ale dopracovala.

Po návratu domů počíná ozdravovací proces v armádě, aby byla důstojnou pomocnicí skvělé Rudé armády. Únor 1948 odhalil také v armádě ty, kteří po léta nečinili nic jiného, než že stáli v cestě všem reformám, zejména proti tomu, aby pronikl do velitelského sboru duch lidu.

Je přirozené, že hluboké strukturální změny, které charakterisují údobí po poslední válce, pronikly i do naší armády. V lidově demokratickém státě se identifikuje armáda s lidem. Tento opravdový svazek je navenek dokumentován tím, že dělníci, jednotlivé závody, přejímají záštitu nad vojenskými útvary a jednotkami. Zájem o armádu a její vnitřní život je dnes daleko hlubší a opravdovější, než tomu bylo dříve. Přesvědčení, že po vykonané základní službě vojenské patříme my muži dále k armádě, je opravdovější. "Svrchovaný lid československý buduje brannou moc k obraně svobody a nezávislosti obou národů, jakož i k ochraně vymožeností národní a demokratické revoluce." Tak to vymezuje § 1 branného zákona.

Branná moc je Čechům a Slovákům společnou součástí lidově demokratického zřízení. Jednotnost armády je tu výrazem rovnoprávnosti všech občanů. Armáda dostává v našem branném zákoně velký sjednocovací úkol, vyplývající z demokratického soužití obou národů a z pěstění společné ideje. Ta pak vyplývá ze společné výchovy školní, která nakonec vyúsťuje v branné výchově všeho lidu. Branná výchova má odchovat člověka v lásce k vlasti, člověka pevného charakteru, připraveného k nejvyšším obětem. Branná výchova dá nám všem především vědomí, proč bojujeme v případě potřeby. Husité vyhráli proto, i když byli špatně vyzbrojení, že nosili v srdcí cíl, za který bojovali. Rakousko prohrálo proto, že národy nesly za cílem, který sledovali Habsburkové a vládnoucí peněžní žoky. Věc vládnoucích nebyla věcí lidu.

Naše armáda se skládá z lidí vychovaných v lásce k pracujícím, z lidí politicky uvědomělých. Náš lid chápe, že musíme mít armádu, pokud se dějí pokusy nahradit vymyšlenou železnou oponu skutečným železným kruhem kolem lidových demokracií. Ano, armádu musíme mít jako záruku světového míru.

Za všech dob a v kterémkoli společenském uspořádání světa se starali v dobách normálních o mezistátní vztahy diplomaté. Jakmile však se zatáhlo nebe světové pohody mraky, ujímal se práce voják. Zraky se obracely k mocenské síle státu. Dříve se počítala mocenská síla podle pušek a děl a podle jiných dobových vynálezů. Druhým měřítkem byl počet těch, kteří měli zacházet s vojenským materiálem. Již z první světově války jsme si přinesli zkušenosti, že tato měřítka nejsou jediná.

Poslední světová válka ukázala, že se musí bojovat všemi prostředky materiálními i morálními. Ukázala, že úsilí o vítězství nesměřuje jen k tomu, aby byly zničeny a poraženy protivníkovy armády. Úspěšné vedení války vyžadovalo nejen diplomatické isolování protivníka, ale i zničení jeho průmyslových center, zničení jeho zásob potravin a zdemolování dopravních cest. Ničením měst a obydlí se měla rozvrátit morálka občanů nepřátelského státu. Zkrátka šlo o to, podlomit všechny životní síly protivníkovy. Přesvědčili jsme se, že k mocenské síle státu patří a že jeho branný potenciál tvoří nejen vojsko a jeho výzbroj, ale i všechna zařízení, která musí sloužit armádě, má-li splnit svůj úkol. Jsou to průmysl, ať zbrojní, ať chemický, automobilky, lokomotivky, zásobárny, skladiště, zdravotní zařízení a pod. Válečný potenciál státu se pak měří podle kapacity všech těchto činitelů.

Aby tento potenciál i při veškeré naší žhavé touze po míru byl co největší, je třeba již v míru zaměřit k tomu veškerou politiku státu, ať výrobní, ať spotřební, k zabezpečení reserv chemikálií a živin a jejich rozmístění, zajištění branců, výcviku strážních oddílů a jiných oddílů pomocných služeb, ale hlavně k zvýšení mravních sil národa. Toho chceme docílit jednak výchovou školní, jednak brannou výchovou.

Branný potenciál zvyšuje vědomí bezpečnosti. Aby toto vědomí zde bylo, je vedle všeho toho, co jsem řekl, potřebí k tomu cílí zaměřit i veškerou činnost diplomatickou uzavíráním spojeneckých smluv o vzájemné pomoci surovinové, hospodářské, po případě vojenské. Vědomí bezpečnosti u nás je, protože se opíráme o mocný Sovětský svaz a jeho armádu, která je vzorem armádě naší. Proto s vděčností a v hlubokém přátelství vítáme ustanovení zákona, že základem obrany a bezpečností republiky je také spojenecký svazek se Sovětským svazem a s ostatními lidově demokratickými státy. To prakticky znamená, že i když bychom nebyli napadeni přímo, chceme podle svých sil pomáhat svým spojencům. Československý lid přijímá s nadšením tento závazek a je přípraven kdykoliv jej bezvýhradně splnit.

První světová válka skončila pokácením trůnů a zřízením samostatných, zejména středoevropských demokracií. Část lidu se dostala k spolupráci na tvoření těchto demokracií. Jedině v Rusku přišel tehdy lid suverénně k moci. Poslední světová válka změnila politický, hospodářský a sociální život demokracií, které se zrodily z první války. Učinila z nich lidově demokratické státy. Jejich socialismus, jejich lidová demokracie zdá se nebezpečnou buržoasní demokracií západu. Chápeme, že je to mnohým nepříjemné, ale proces se nezastaví. Jsou-li ještě dnes někde pokusy o udržení nebo zavedení diktatury, ať hospodářské nebo politické, jsou to zjevy zřejmě dočasné. Stojí za nimi buď petrolejoví magnáti nebo strach ze socialisace. Je to strach ze živelné síly lidu, který chce žít svým osobitým svobodným životem. Vidíme, že protilidové síly se opírají o staré zvyklosti. Víme, že je nelze změnit rázem, víme však také, že tábor demokratických mírových sil roste. Nevěříme proto ve válku. Musíme však býti stále na stráži. Proto musíme vést brannou politiku takovou, která nám zajistí všechny předpoklady pro vědomí bezpečnosti. Víme, že obě světové války, každá svým podílem, přiblížily nás k socialismu. Ani nějaká další válka nemohla by končit jinak, než zatracením války a konečným vítězstvím socialismu na celém světě.

Obrana země přestává být již jen otázkou generálního štábu. Obranu republiky přijímá lid, jednotná obrozená Národní fronta. Správná obrana země opírá se o iniciativu a hnutí lidu. Brannou politiku s tohoto hlediska vidíme jako uspokojení sociálních potřeb, jako hospodářské zabezpečení a politické uvědomění každého občana, tedy i politické uvědomování občanů povolaných k službě vojenské. Nynější president republiky Klement Gottwald řekl ještě jako poslanec ve své řeči k zákonu o obraně státu dne 28. IV. 1936: "Lid se dovede bít jako lev, jen když má volné ruce a ví-li, zač se bije." A k tomu, aby toto věděl, upneme veškeré své úsilí v branné výchově. Kasárenský dril, technická zdatnost, odvaha a válečné umění nestačí samy o sobě k udržení zdatné armády. Musí tu být vůdčí idea, mravní kvality, silná vůle, silné nervy a vůle k sebeobětování. Vůdčí ideou naší demokratické armády je tak jako v životě občanském vyšší sociální, politická, hospodářská a kulturní úroveň obránců vlasti. Všichni vědí, že jde o věc lidu, o věc spravedlivou a poctivou, že jde o nás všechny. Tak jako jsme všichni dnes hospodáři, ba právě proto, že jsme všichni hospodaří, musíme být všichni obránci. Naše armáda je národní i lidová. Demokracie armády je charakterisována tím, že z občanského úkolu rostou povinnosti vojenské. Žít v prácí, žít pro práci, ale bránit ji i její výsledky. Takové hodnoty, taková vůle roste ve škole, v továrně a v tělovýchovných spolcích. Výsledkem tohoto dlouhodobého procesu je ochota k službě vojenské. Vojenské předpisy hledí k tomu, aby výsledky byly co možná nejlepší. Branný zákon klade základy.