Předseda dr. John.

Místopředsedové Hodinová-Spurná, Komzala, dr. Polanský, Richter, Valo, V. David, Žiak.

Zapisovatelé Kleštinský, Kolář.

Členové vlády: náměstek předsedy vlády dr. Ševčík; ministři Erban, Kopecký, dr. Neuman, Nosek, inž. dr. Šlechta.

223 poslanců podle presenční listiny.

Z kanceláře NS: gen. tajemník NS Kováčik; jeho náměstkové dr. Ramajzl, dr. Rattinger.

1. Zpráva výboru kulturního k vládnímu návrhu zákona (tisk 239) o vydávaní a rozšiřování knih, hudebnin a jiných neperiodických publikací (tisk 250).

2. Společná zpráva výboru soc.-politického a zdravotnického a výboru ústavně-právního k vládnímu návrhu zákona (tisk 258) o placené dovolené na zotavenou v r. 1949 (tisk 260).

3. Zpráva výboru soc.-politického a zdravotnického a výboru ústavně-právního k vládnímu návrhu zákona (tisk 257) o výkonu veřejné správy v oboru organisace a ochrany práce národními výbory (tisk 259).

4. Zpráva výboru ústavně-právního k vládnímu návrhu (tisk 247) o organisaci správy v hlavním městě Praze (tisk 255).

Předseda (zvoní): Zahajuji 28. Schůzi Národního shromáždění.

Sděluji, že dovolenou podle § 1, odst. 4. jedn. řádu dal jsem na dnešní schůzi posl. Zimákové, Majtlovi, Tymešovi, Mrázikovi, dr. Šoltézsovi, Šmidkemu, Buchvaldkovi, Fr. Dvořákovi, Plechatému, Jos. Vlasákovi, Kubantovi, E. F. Burianovi, Šťastné, dr. Husákovi, Šalgovičovi, Honcovi, Jos. Pospíšilovi, dr. Steinerovi, Ing. Baráčkovi, Ľorkovi, Janečkové, Koštejnovi, Řezníčkovi, Sýkorovi, Hejzlarovi, Machačové-Dostálové, Mrázové, Rainerové, Pšeničkovi, Bašťovanskému, Jungwirthové, Vetiškovi, Uhrovi, Navračičovi; dodatečně na včerejší schůzi poslanci Uhrovi, Navračičovi a Kubánkovi.

Posl. dr. Mouralová žádá o udělení dovolené pro mateřství na dobu tří měsíců. Lékařské vysvědčení předložila.

Navrhuji udělení této dovolené.

Kdo s tímto návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku! (Děje se.)

To je většina. Dovolená se uděluje.

Do dnešní schůze dostavil se posl. Pavel Valehrach. Protože před tím podle § 5 jedn. řádu v kanceláři Národního shromáždění podepsal slibovací formuli, přistoupíme ke slibu podle § 42 ústavy a § 5 jedn. řádu tím způsobem, že přečtena bude ústavou předepsaná formule slibovací, pan posl. Valehrach ke mně přistoupí a vykoná slib podáním ruky a slovem "slibuji".

Žádám o přečtení slibovací formule a p. posl. Valehracha žádám, aby přistoupil ke mně vykonat slib. (Poslanci povstávají.)

Gen. tajemník NS Kováčik (čte): Sľubujem, že budem verný republike Československej a jej ľudovodemokratickému zriadeniu. Budem zachovávať jej zákony a svoj mandát vykonávať podľa najlepšieho vedomia a svedomia na prospech ľudu a štátu.

Posl. Valehrach (podávajúc predsedovi ruku): Sľubujem. (Poslanci usedají.)

Předseda: Předsednictvo klubu poslanců komunistické strany Československa oznámiIo přípisem ze dne 22. března 1949 spolu s poslanci dr. Palátem a Valehrachem, že jmenovaní poslanci vstoupili do klubu komunistické strany Československa.

Přistoupíme k projednávání prvého odstavce pořadu, jímž je

1. Zpráva výboru kulturního k vládnímu návrhu zákona (tisk 239) o vydávání a rozšiřování knih, hudebnin a jiných neperiodických publikací (tisk 250).

Zpravodajem je za posl. dr. Valoucha posl. dr. Julius Dolanský. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. dr. Jul. Dolanský: Pane předsedo, paní a pánové!

Ujímám se s obzvláštní a opravdovou radostí slova, abych podal jménem výboru kulturního zprávu o vládním návrhu zákona o vydávání a rozšiřování knih, hudebnin a jiných neperiodických publikací, tisk 239. Tímto navrženým zákonem přistupuje naše lidová demokracie také v oblasti kultury k dalšímu rozhodnému činu, po němž volali všichni zodpovědní kulturní pracovníci už dávno.

Od revolučního května r. 1945 uskutečnili jsme v našem hospodářském a sociálním životě mnoho pronikavých změn, které se nám rozuměly po špatných zkušenostech se starým liberalisticko-kapitalistickým řádem samy sebou. Velikými znárodňovacími zákony jsme u nás odstranili vykořisťování člověka člověkem. Nová sociální opatření zabezpečila klidný a spokojený život všemu pracujícímu lidu i v letech stáří. Ukázali jsme prakticky, co znamená v hospodářské a sociální oblasti lidová demokracie na cestě k socialismu.

Ale ani naše československá kultura nepřišla zkrátka. Vynasnažili jsme se, aby byla vysvobozena ze zmatků, rozvratu a kořistnictví staré buržoasní společnosti. Epochální zákon o jednotné škole učinil navždycky přítrž kulturní privilegovanosti zámožných měšťáckých tříd. Dělnictvu a rolnictvu se otevřely dokořán brány všech škol, nevyjímaje ani nejvyšší učiliště. Dobře organisovaná péče o lidovou osvětu zanáší plody vzdělanosti do nejodlehlejších končin naší republiky a umožňuje všem příslušníkům obou našich národů, aby se stali aktivními účastníky nejvyspělejšího kulturního tvoření.

Do rukou lidově demokratické správy přešel od května 1945 postupně film, rozhlas, divadlo, produkce hudební i artistické jako společný majetek a společný zdroj zábavy a poučení všech. Vybudovali jsme hustou síť lidového knihovnictví, takže není u nás vesnice, kde by nebylo zároveň veřejné knihovny. Radostně a nezadržitelně koluje životadárný proud kulturní mízy všemi cévami našeho lidově demokratického organismu. Vyrůstaje z revolučně obrozené hospodářsko-sociální základny, rozlévá se od nejvyšších vědeckých a uměleckých ústavů do hlav a srdcí každého občana a občanky v městech a na venkově. Kultura se nám mění po zákonech socialismu v chléb náš vezdejší, stejně potřebný a stejně přístupný všem jako vzduch a voda.

Rozumí se, že za takových okolností nám není a naprosto nemůže být lhostejné, jaký osud má česká a slovenská kniha a jak se s ní hospodaří. Kniha byla v obou našich národech od nepaměti nejdůležitějším prostředkem osvěty a vzdělání. Za své národní obrození děkujeme z veliké částí knize. Není třeba podrobněji uvádět, čím nám vždycky dobrá kniha byla a je. Provázela nás a provází od dětství po celý život jako věrný přítel a moudrý učitel. Pomáhá utvářet naše bytosti a otvírá nám pohled do světa. Dotváří a upevňuje náš světový názor.

Co jsme dosud udělali pro českou a slovenskou knihu? Věděli jsme, že právě jí se zmocnili - jako všeho nejcennějšího - kapitalističtí spekulanti. Hospodařili si s ní po svém. Stala se jím z největší částí předmětem zisku. Bez zřetele na skutečné potřeby národní kultury a národního zdraví vydávali si soukromí nakladatelé, co se jim právě líbilo a co šlo nejlépe na odbyt. Soukromí nakladatelé měli v rukou kapitálovou moc, a proto takřka neomezenou vládu nad knižním trhem. Diktovali spisovatelům, básníkům, učencům a překladatelům, co mají pro ně psát nebo překládat. Vybírali si podle svých zálib a podle svých zájmů. Dlouho rozhodovali neomezeně o výši honoráře a o výši nákladu. Spisovatelé všeho druhu jim byli vydáni na milost a nemilost. Nakladatelské firmy za rozkvětu kapitalismu tučněly a rozrůstaly se do mamutích rozměrů, zatím co málokdo z tvůrčích literárních pracovníků si mohl dovolit luxus aspoň skromně žít, ne-li živořit, ze své vlastní literární práce.

Vzpomeňme vděčně několika čestných výjimek. Byli mezi českými a slovenskými nakladateli také obětaví poctivci, kteří sloužili oddaně naší knize a národní kultuře. Ale ani oni ze své nakladatelské činnosti nikdy nezchudli a v okruhu svých zájmů, kulturně politických sympatií a stranických kotérií byli také oni většími či menšími diktátory.

Co platilo o vydávání knih, platí stejně o vydávání a rozšiřování hudebnin a jiných neperiodických publikací. Naši hudebníci by mohli nejlépe potvrdit, o jaké písně a skladby se hudební nakladatelé zajímali a co nejraději, s největším úspěchem a ziskem šířili do obecenstva. Podobně by mohli vyprávět výtvarníci. Rozmnožování a šíření výtvarných děl a fotografických reprodukcí patří k nejsmutnějším a často nejostudnějším kapitolám nekulturní kapitalistické džungle.

Ministerstvo informací a osvěty vykonalo od května 1945, mnoho, aby nakladatelské poměry u nás ozdravěly, ale byl to vpravdě nadlidský a vysilující zápas s dravou útočností soukromých podnikatelů. Vždycky si dovedli najít nějakou cestičku, jak obejít předpisy a přijít si přece na své.

Každému, kdo měl příležitost aspoň trochu nahlédnout do nakladatelského zákulisí, rozumělo se samo sebou, že vydávání knih, hudebnin a jiných nepravidelných publikací je za dosavadních podmínek naprosto neudržitelné. Nemluvím už ani podrobněji o šíření všech těch kulturních statků. Otázka knihkupectví by byla zvláštní otázkou pro sebe. Co vydělávali a vydělávají knihkupci na každé prodané knize, to u nás nikdy nedostal žádný autor na honoráři. A při tom se rozšiřují knihy, hudebniny a ostatní neperiodické publikace prostřednictvím knihkupců naprosto nedokonale, nahodile a často stranickopoliticky.

Je nejvyšší čas, aby náš lidově demokraticky řád vnesl pořádek také do činnosti nakladatelství a knihkupectví, do obchodů s hudebninami a výtvarnými reprodukcemi. Na tomto úseku kulturní práce dosud nejvíce bujela soukromo-kapitalistická zvůle a anarchie.

Proto předkládá vláda návrh zákona o vydávání a rozšiřování knih, hudebnin a jiných neperiodických publikací. Jeho znění je jasné a srozumitelné, takže nepotřebuje podrobnějšího vysvětlování. Kulturní výbor projednal ve své schůzi dne 15. března t. r. všecky paragrafy navrženého zákona velmi pečlivě. Doporučil v něm několik změn, obsažených ve zprávě výboru kulturního, kde je také definitivní návrh znění (tisk 250).

Podle návrhu tohoto zákona připadne nadále ministerstvu informací a osvěty veliký a odpovědný úkol. Má stanovit každoročně plán pro vydávání neperiodických publikací a řídit jejich vydávání. Plán vypracuje střední ediční rada, jmenovaná ministrem informací a osvěty a složená z Národní ediční rady české při ministerstvu informací a osvěty a z Národní ediční rady slovenské při pověřenectvu informací a osvěty. Vydavatelé jsou povinni řídit se při své vydavatelské činnosti stanoveným plánem. § 3 navrhovaného zákona určuje, kdo bude oprávněn vydávat neperiodické publikace. Ze zásady už to nebudou jednotliví soukromí podnikatelé, nýbrž jenom kolektivní orgány, významné korporace, organisace a družstva. §§ 4-7 stanoví podmínky pro šíření neperiodických publikací. Ostatních osm paragrafů vytyčuje všecka ostatní potřebná ustanovení, aby zákon mohl být hladce a bez nesnází proveden.

Paní a pánové, můžeme s dobrým svědomím doporučit a schválit tento zákon. Oč v něm jde? O nic menšího, nežli o znárodnění české a slovenské knihy, o znárodnění našich hudebnin a reprodukcí výtvarného umění. Pro koho píší naši spisovatelé a básníci? Pro koho tvoříme my, vědci a umělci? Pro nikoho jiného než pro lid, pro celek naší národní společnosti. My všichni kulturní pracovníci jsme prostými dělníky na společném velikém díle pracujícího lidu. Všichni jdeme společně k socialismu a k nové budoucnosti lidstva. Nemáme vroucnějšího přání, než aby výtvory kultury, literatury, umění a vědy se mohly co nejhojněji a nejsnáze šířit, rozmnožovat a pronikat k milionovým masám pracujících soudruhů a soudružek, sester a bratří. Nepotřebujeme a nechceme už mezi sebou překupníků, spekulantů a kořistníků , kteří kramařili ve svůj sobecký prospěch s kulturním bohatstvím národa. Svěřujeme rádi a v plné, svrchované důvěře výtvory kulturní práce naší lidově demokratické správě. Věříme a jsme přesvědčeni z nejplnějšího srdce, že ministerstvo informací a osvěty se svou Ústřední ediční radou budou dobře, svědomitě a nanejvýš spravedlivě plánovat vydávání a rozšiřování českých a slovenských knih, hudebnin a výtvorů ostatního umění.

Je holý nesmysl a naprosto jalová obava, že navrženým zákonem by se omezila svoboda projevu, zaručená ústavou. Pro každého poctivého Čecha a Slováka se rozumí samo sebou, že zůstává v plné platnosti § 20 Ústavy 9. května, kde se praví: "Každý má právo uvádět své názory a výsledky své tvůrčí duševní činnosti v obecnou známost a je jakýmkoli způsobem rozšiřovat a předvádět. Toto právo lze zákonem omezit jen se zřetelem k veřejnému zájmu a ke kulturním potřebám lidu." Naprosto nedotčena zůstává svoboda tisku, zaručená v § 21 téže ústavy, kde se v 3. odst. praví: "Zákon stanoví, jak bude při zachování svobody vědy a umění a se zřetelem k ochraně hodnotných děl plánovitě řízeno vydávání a rozšiřování neperiodických publikací, zejména knih, hudebnin a reprodukcí výtvarných děl."

Jak vidíme, navrhovaný zákon vychází z textu i ducha ústavy a ústavu naplňuje. Jenom je třeba, aby každý z nás si byl vědom také základních povinností občana k státu a společnosti: aby byl "Československé republice věrný, zachovával ústavu i zákony a ve všem svém jednání dbal zájmů státu" (§ 30). Svobodný a uvědomělý občan naší republiky se nemusí bát, že jeho práva a svobody se jakkoli zkracují. Naopak. Nově navrhovaný zákon nám všem umožňuje, abychom pracovali s tím větší chutí a radostí. Víme, že také při vydávání a rozšiřování knih, výtvorů umění a vědy jde nám lidová demokracie vstříc. Každý opravdový kulturní pracovník zajisté náleží oborem své činnosti do některé z těch kategorií, o nichž mluví § 3 navrhovaného zákona. Aby nebylo zbytečných obav a nedorozumění, výslovně připomínám, že tam - mezi vrcholné organisace kulturní, hospodářské a zájmové atd. - spadá i publikační činnost církví a náboženských společností. Na všecky tvořivé pracovníky se dostane.