Budeme moci vydávat knih i ostatních neperiodických publikací víc a lépe. Potřeme a zničíme jenom brakovou literaturu, brakové paumění všeho druhu. Ty nemají a nemohou mít v lidově demokratické vzdělanosti místa. O výběru knih a jiných uměleckých výtvorů, které se mají vydávat a rozmnožovat, už nebude rozhodovat sobecký zájem soukromého nakladatele, tedy jedincova libovůle. Rozhodující bude podle ústavy veřejný zájem a kulturní potřeby lidu. Ozývají-li se tu a tam zmatené hlasy, aby bylo povoleno vydávat knihy vlastním nákladem, je to stejně zvrácené a pochybené, jako kdyby někdo žádal, aby směl ve věku lidové demokracie a socialismu zakládat vlastní továrny či jiné soukromokapitalistické podniky. Privilegia bohatých jedinců se už nikdy nevrátí a neobnoví. Loňský vítězný únor tu vyřkl i pro nepoučitelné poslední a definitivní slovo. Všecko, co je hodnotné, tvořivé a živé, všecko, co má význam pro celek a pro společnost, bude v socialistické kultuře žít, plněji a krásněji než kdykoli dříve. Což není nám i tu skvělým příkladem a vzorem zázračně kvetoucí kultura Sovětského svazu, kde není ani soukromých nakladatelů ani soukromých knihkupců a obchodníků s uměním? A znáte zemi, kde se vydává a rozmnožuje více knih, písní a obrazů a kde jsou tak radostným majetkem a štěstím každého pracujícího člověka, jako ve velké socialistické vlasti dělníků a rolníků?

Paní a pánové, jménem výboru kulturního doporučuji, abyste přijali vládní návrh tohoto zákona se změnami a doplňky, jak je navrhl kulturní výbor ve své schůzi dne 15. března t. r. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Ke slovu se přihlásil pan ministr Václav Kopecký. Dávám mu slovo. (Potlesk.)

Ministr Kopecký (uvítán opětovaným potleskem): Vážená sněmovno, paní a pánové!

Pan zpravodaj použil velmi krásných a velkých slov, aby zdůraznil mimořádný význam návrhu zákona o vydávání a rozšiřování knih, hudebnin a jiných neperiodických publikací, návrhu zákona, který je dnes předložen k projednání v tomto slavném sboru. Osnovou zákona o neperiodických publikacích dostává se uzákonění jednomu z nejdůležitějších revolučních opatření, jež přinesl vítězný únor r. 1948 a na něž bylo pomýšleno jíž hned po květnu 1945. Vzpomínám v této chvíli, že když byl po květnu 1945 uváděn v činnost publikační odbor ministerstva informací pod vedením básníka Františka Halase, přejímali jsme jako velký odkaz po spisovatelích-mučednících v čele s Vladislavem Vančurou, Juliem Fučíkem, Bedřichem Václavkem jejich plán na novou úpravu vydavatelské činnosti v osvobozené republice. Vladislav Vančura a jeho přátelé mysleli již v době odboje na to, že v osvobozené republice bude nutno provést základní převrat v nakladatelské a vydavatelské činnosti, a odkázali nám uskutečnit jejich ideál, totiž aby se v nové republice kniha stala - podobně jako jiné prostředky kulturní - statkem národním, aby vydávání knih přestalo být předmětem soukromokapitalistického výdělečného podnikání, aby péči o vydávání knih vzal do rukou stát a aby řídil vydávání a rozšiřování knih s hlediska kulturních potřeb, především lidu, s hlediska vyšších zájmů, výchovných a vzdělávacích.

V tomto duchu jsme vypracovali ihned v prvých chvílích po květnu 1945 návrh zákona o nové úpravě záležitostí neperiodického tisku, leč k jeho uskutečnění během tří let až do února 1948 nedošlo. Pokud mohla naše státní správa v době do února 1948 vykonávat nějaký regulativní a kontrolní vliv na vydávání knih a jiných publikací, dělo se to jen na podkladě známé vyhlášky o hospodaření papírem. Avšak při existenci soukromých nakladatelství a do února i při existenci soukromých tiskárenských podniků bylo těžko zajistit takovou kontrolu hospodaření papírem, která by plně umožňovala účinnou regulaci knižního trhu. Nutno však říci, že reakční kruhy se s mimořádnou tvrdošíjností bránily všem kontrolním opatřením ve vydavatelské oblasti i státnímu řízení ediční činnosti. Dělaly to pod záminkou obrany tvůrčí svobody, ale ve skutečnosti se snažily zuby nehty bránit svou významnou reakční ideologickou posici. A zatím co předstíraly, jako by obranou tvůrčí svobody sledovaly podporu domácí tvorby, snažily se vpravdě všemožným způsobem, i vyděračstvím a utajenou vydavatelskou činností, uplatnit na našem knižním trhu tendenční cizí literaturu a zvláště pak známou západnickou literaturu memoárovou. My vskutku hořce litujeme, že tolik špatných knih mohlo u nás ještě vyjít v době do února 1948 a ještě částečně i pak, a hořce litujeme, že tolik cenného papíru, jejž bychom dnes potřebovali, bylo promrháno na vydání mnohdy bezcenných, zbytečných knih a na vydání škodlivých knih cizí západní produkce, zatím co domácí tvorba a díla národních klasiků byla všeobecně zanedbávána, takže v tomto ohledu musíme nyní i nejnutnější ediční činnost s horečným úsilím dohánět.

Vítězný únor svým důsledným očistným dílem a svým revolučním vzmachem učinil konec všemu škodlivému kompromisnictví a obojživelnictví i v oblasti vydavatelské činnosti, a my předložením vydavatelského zákona uzavíráme provždy minulost, kapitalistickou minulost ve vydavatelské činnosti a uskutečňujeme přechod do zcela nových poměrů, pokud jde o vydávání a rozšiřování nejen knih, nýbrž i hudebnin, výtvarných reprodukcí a všech jiných neperiodických publikací. Základní převratný význam předloženého vydavatelského zákona tkví v tom, že z oblasti vydavatelské činnosti jsou provždy vyloučeny soukromo-podnikatelské výdělečné zájmy.

Předložený zákon uskutečňuje zásadu, že na knihu se má pohlížet jako na kulturní hodnotu, jako na statek národního bohatství a jako na předmět státní péče. Znárodnění vydavatelské činnosti se tu neděje nějakým nacionalisačním opatřením v tom smyslu, že by soukromé nakladatelské a vydavatelské podniky byly znárodněny a prohlášený za majetek státu, nýbrž podobně, jako je tomu již u časopisu a tisku periodického, děje se to tak, že se zásadně mění osoba oprávněná k vydávání knih, že se z tohoto oprávnění vylučuje osoba soukromá, individuální podnikatelé, a že vydavatelské oprávnění bude napříště příslušet činitelům kolektivním, korporativním právnickým osobám, orgánům a organisacím veřejného charakteru.

V zákoně jsou uvedeny kolektivní osoby, jímž bude příslušet právo vydávat neperiodické publikace. Na rozdíl od poměrů v prvé republice, kdy se právo v oboru vydavatelské činnosti vztahovalo podle staré ústavy formálně na jedince, uskutečňujeme my v duchu nové ústavy ten nový vydavatelský systém, že vydavatelské oprávnění se přiznává vyjmenovaným kolektivním osobám, jimiž jsou státní orgány, politické strany, odbory, vrcholné národní organisace kulturní, hospodářské, zájmové, sociální, tělovýchovné, národní a komunální podniky, nakladatelská družstva, literární společnosti atd. Uvědomíme-li si, kolik je těchto orgánů, jež budou napříště oprávněny vydávat knihy a publikace, uvědomíme-li si, že jsou to organisace obchvacující národ téměř celý, národ ve všech jeho složkách a nejrůznějších formacích, seznáme, že novým systémem vydavatelského oprávnění uskutečňujeme zásady demokratického práva v největší šíři. Říkáme, že tendenční pomlouvači mohou ze zahraničí cokoli mluvit o omezování vydavatelské volnosti, o násilném usměrňování a totalitářství v naší zemi ve spojení s naším vydavatelským zákonem. Pravdou přece zůstane, že náš nový vydavatelský systém, zakládající se na vydavatelském oprávnění kolektivních osob a masových organisací národa, je desetkrát demokratičtější, dokonalejší a lepší než dřívější systém z doby prvé republiky (Potlesk.), lepší a dokonalejší, než když dříve v duchu měšťácké demokracie bylo vydavatelské právo vztahováno na jedince a spojováno s formálními právy individuální svobody. Fakticky se z toho vyvinul ten stav, že několik set soukromých nakladatelů a obchodně výdělečných vydavatelských podniků ovládalo monopolně knižní trh, a hnáni komerční ziskuchtivostí řádili kořistnicky v oblasti vydavatelské stejně, jako kapitalistické koncerny v jiných oblastech výdělečného podnikání a prodeje zboží. A je nesporné, že vyhrazením vydavatelského oprávnění kolektivním osobám, národním masovým organisacím, zajišťujeme, aby vydavatelská činnost sloužila vskutku vyšším zájmům, než je zájem výdělku, aby sloužila zájmům ideovým, politicky výchovným, kulturním, vzdělávacím a podobně.

Chci přitom, paní a pánové, zvlášť zdůraznit, že pokud jde o oprávnění týkající se vydavatelské činnosti, obsahuje předložená osnova ve svém § 3 důležité rozlišení mezi dvojím oprávněním. Je to jednak oprávnění vydávat knihy, hudebniny, výtvarné reprodukce a j. neperiodické publikace, a to buď jednotlivé nebo určitého povšechného druhu - kteréžto oprávnění bude příslušet všeobecně orgánům a organisacím v zákoně uvedeným a představuje v široké míře ono uplatnění demokratického práva, o němž jsem mluvil - a jednak vedle tohoto všeobecného vydavatelského oprávnění ještě zvláštní oprávnění zřizovat vydavatelský podnik jako hospodářskou a provozní jednotku, věnující se vydavatelské činnosti. V § 3 osnovy se praví, že ke zřízení vydavatelského podniku je třeba zvláštního povolení ministerstva informací a osvěty. Pro ilustraci tohoto rozlišení možno uvést takové příklady, že na příklad některý orgán státní, okresní národní výbor, místní národní výbor nebo některý komunální nebo národní podnik anebo posléze některá složka z kategorie masových organisací budou mít právo vydat tu nebo onu knihu nebo publikaci určitého druhu, jež se dá vytisknout v některé místní nebo oblastní tiskárně, ale nebudou při tom oprávněny zřídit si vydavatelský podnik. Vydavatelské podniky budou povoleny účelně jen jednotlivým korporacím při sledování zájmu, vydavatelskou činnost co nejlépe organisovat v jejích hlavních odvětvích, stejně prospěšně ji soustředit jako decentralisovat a ponechat pestrost a v ideálním smyslu i soutěživost ve vydavatelské činnosti a uchovat zvláště cenné tradiční hodnoty, pokud jde o vydavatelskou činnost a vydavatelské podniky. Vydavatelské podniky velkého rozsahu budou přitom spojeny s podniky tiskárenskými jako svou polygrafickou základnou a budou tvořit vydavatelsko-tiskárenské kombináty. Zůstanou pak i čisté podniky polygrafického průmyslu, jež budou sloužit všeobecné klientele v oblasti vydavatelské.

Je nepochybné, že novým vydavatelským zákonem bude tak dána možnost plánovité organisace a plánovitého řízení veškeré vydavatelské činnosti v českých zemích i na Slovensku. Bude konec oné anarchii, která za dřívějších poměrů a dřívějších opatření byla v oblasti vydavatelské tak těžko zvladatelná a která se projevovala v tom, že si vydavatelské podniky i různé korporace škodlivě na knižním trhu vzájemně konkurovaly, místo aby specialisovaně sloužily různým potřebám kulturním, výchovným a vzdělávacím. Vydávaly se, jak již uvedl pan zpravodaj, v nepřehledném sledu knihy přinášející zisk, a při tom důležitá literatura třeba těžko nalézala nakladatele. Napříště tomu bude tak, že bude všeobecně a kromě toho ještě zvláštním určením vydavatelství zajištěno vydávání knih krásného písemnictví, knih pro mládež, pro děti, pro politické vzdělávání, pro odborové hnutí, pro dělníky stejně jako pro zemědělce, pro techniky, lékaře, vydávání knih vědeckých všech druhů, knih pro hudebníky, knih a publikací výtvarného umění atd. Plánovité organisování vydavatelské činnosti nám přitom zajistí vydávání knih vskutku potřebných, knih hodnotných, cenných a hlavně levných.

Je třeba si uvědomit, že všemi těmi opatřeními, vtělenými v předložený vydavatelský zákon, se dostáváme postupně k tomu, abychom splnili náš veliký a hlavní ideál: vydávat pro lid, pro široké masy pracujícího lidu, knihy krásné a při tom levné.

S tím souvisí, paní a pánové, otázka plánování a státního řízení ediční činnosti. Uvedl jsem už, že doposud nebylo zákonného podkladu pro státní řízení ediční činnosti. Mohli jsme jen s poukazem na vyhlášku o hospodaření papírem rozhodovat o tom, které knihy se mají vydávat, a státní publikační komise, která byla po květnu 1945 povolána jako prozatímní orgán k rozhodování o vydávání knih, nebyla schopna zvládnout tento úkol, a to z důvodů, o nichž jsem se již zmínil, hlavně z toho důvodu, že při existenci soukromých nakladatelství a soukromých tiskáren bylo možno nekontrolovaně a pokoutně vydávat různé publikace. Kromě toho nebyl náš kontrolní aparát ještě zařízen na to, obchvátit vydavatelský provoz až do vzdálených míst, do venkovských oblastí. Po únoru se poměry změnily a byla dosazena - opět jen prozatímně - ediční rada nového složení.

Předložený vydavatelský zákon řeší otázku řízení ediční činnosti definitivně tak, že, jak bylo uvedeno, ministerstvo informací a osvěty, příslušné všeobecně k vydávání vydavatelských oprávnění, bude mít jako poradní a iniciativní orgán ve věcech neperiodických publikací Ústřední ediční radu, rozdělenou na dvě nacionální složky, Národní ediční radu českou a Národní ediční radu slovenskou. Ústřední ediční radě připadne navrhovat celkový plán pro vydávání neperiodických publikací, a národním edičním radám připadne spolupůsobit při rozhodování o vydávání knih, hudebnin, výtvarných reprodukcí a jiných neperiodických publikací. My se budeme starat o to, aby Ústřední ediční rada byla složena ze zástupců všech složek kulturního a veřejného života, interesovaných na vydávání knih a publikací, a zvláště pak o to, aby v ní měli vlivné zastoupení naši spisovatelé, vědci a učenci. Ediční rada bude přitom mít jednotlivé speciální komise, povolané vyslovovat se odborným hlasem o vydávání knih z různých oborů literatury, knih dětských, knih literatury mládežnické, vojenské, rolnické, vědecké atd. Kromě toho chceme, aby každý vydavatelský podnik měl svého ideologicky vůdčího literárního redaktora z řad významných spisovatelů, vědců nebo publicistů.

Postup při zadávání knih k povolení bude tedy napříště ten, že kniha posouzená a schválená odpovědnou redakcí příslušného vydavatelství bude předložena ministerstvu informací a osvěty, to znamená příslušným sektorem edičního oddělení v publikačním odboru našeho ministerstva bude dána k posouzení ediční radě, resp. její speciální komisi, a podle návrhu ediční rady pak ministerstvo informací a osvěty o vydání knihy rozhodne. Je jasné, že v nutných případech bude možno znovu posoudit oprávněnost učiněného rozhodnutí. Chceme vskutku všemi způsoby zaručit, co žádal pan zpravodaj, aby u nás již nevycházel knižní brak, aby u nás nevycházela vadná a škodlivá literatura, aby u nás byly vydávány knihy hodnotné a aby se významným a cenným dílům slovesného umění dostalo plné pozornosti, péče a důstojného vydání. Zdůrazňuji to zvláště proto, že vydavatelský zákon je tendenčně napadán i v cizím rozhlasu, jakoby znamenal nějaké omezování a rdoušení tvůrčí svobody spisovatelů a publicistů. Já jsem už na sjezdu Svazu československých spisovatelů poukázal na to, jak výsměšně zní obhajoba tvůrčí svobody v ústech reakčních emigrantů, v ústech představitelů československé buržoasie, která rdousila za prvé republiky tvůrčí svobodu, jak mohla, která proskribovala díla pokrokové literatury a která dávala, věznit nejlepší české básníky a spisovatele, jež naše lidově demokratická republika jmenovala národními umělci. A pan zpravodaj prof. dr. Julius Dolanský už správně vylíčil, jak to vypadalo s rozvojem původní tvorby, s vydáváním sbírek básní, knih, vědeckých spisů, a jak to vypadalo s postavením spisovatelů ve starých poměrech měšťácké demokracie, jež chtějí reakční pomlouvači nyní vychvalovat. Každý ví, jak vskutku těžko bylo jedinci - tvůrci se uplatnit s nějakým dílem, když neměl prostředků na využití formální vydavatelské svobody. Byl odkázán vskutku jen na blahovůli nakladatelů, takže svobodu měli nakladatelští podnikatelé - svobodu vykořisťování a odírání a ne svobodu tvůrčí. A vzpomeňme si, jak to nakladatelé dělali v tehdejších poměrech, kdy kniha byla předmětem obchodu, předmětem výdělečného podnikání. Nejhodnotnější kniha vskutku mnohdy nenalezla nakladatele anebo byla vydávána v malém nákladu, jak se dnes přesvědčujeme, zatím co knihy pochybné kvality a sentimentálního, mnohdy nemravného obsahu se dočkaly největších nákladů. Hodnotné knihy byly drahé a knižní brak, určený pro velký obrat, byl levný.

Nakladatelští podnikatelé vskutku hodně vydělávali, jak se o tom přesvědčujeme nyní, když jsme do soukromých nakladatelství dosadili zmocněnce. Je pravda, co řekl pan zpravodaj, že všichni nakladatelé - s výjimkou těch, kteří obětavě a oddaně sloužili dělnickému hnutí - přímo strašně zbohatli. A zatím co soukromí nakladatelé bohatli, spisovatelé zůstávali chudí, žili v bídě a nouzi. V první republice byl zvláštností spisovatel dobře nebo lépe situovaný. Ano, tak tomu bylo dříve, v poměrech měšťácké demokracie, a nikdo, kdo má cit pro pravdu, nemůže popřít, jak se již změnily poměry v naší lidově demokratické republice proti minulosti, pokud jde o podporu činnosti spisovatelů i pokud jde o jejich postavení funkční a o jejich poslání.

Nový vydavatelský zákon vytvoří ještě lepší podmínky pro rozvoj naší publikační činnosti. Každý tvůrce se bude moci vskutku uplatnit s dobrým dílem přes některou korporaci, již bude příslušet vydavatelské oprávnění. Týká se to všech oborů vydavatelské činnosti a v plné míře se to týká oboru literární tvorby. Uvedl jsem již, že spisovatelé budou vlivně spolurozhodovat v ediční radě a Svaz československých spisovatelů bude míti ještě nadto svůj vlastní veliký vydavatelský podnik. (Potlesk.)

Co se týče tvůrčí svobody, mohu opětně opakovat to, co jsem řekl na sjezdu spisovatelů. Naší novou ústavou je výslovně zaručena svoboda tvůrčí duševní činnosti. My chceme, aby se naši slovesní tvůrci cítili ve své činnosti co nejsvobodněji a aby tvořili nová díla co nejbohatěji. Stejně však uznáváme svobodu kritiky a svobodu výběru, pokud jde o výsledky tvůrčí činnosti. Nelze přece tvůrčí svobodu pojímat tak absurdně, že by mělo být tištěno, co se stvoří, ať je to sebenejapnější anebo sebereakčnější. Nikoliv; máme zájem na tom, aby se tvůrčí svoboda uplatnila co nejprospěšněji pro naši věc, pro věc lidové demokracie, pro věc socialismu. Tím je také nyní určena naše základní linie při řízení vydavatelské činnosti. Ano, je určena tím, že odstraňujeme kapitalismus s jeho pozůstatky a že jdeme k socialismu, že žijeme v nových poměrech a že si uskutečňováním pětiletky budujeme základ pro šťastný socialistický život, že chceme převychovat celý národ a že si chceme v naší zemi vychovat nového člověka, socialistického člověka. Tím vším je určováno naše posuzování otázky, jaké knihy se mají u nás vydávat. Celou naši vydavatelskou činnost budeme nyní orientovat jen na literaturu pokrokovou, revoluční, lidově demokratickou a na literaturu socialistickou. (Potlesk.) A jako budeme podporovat naši literaturu, tak budeme šířit díla velké literatury Sovětského svazu (Potlesk.), lidově demokratických zemí, a díla pokrokové literatury z druhých zemí, díla, jež jsou v souladu s našimi city a mohou nám podat obraz o tom, jak pracující lidé druhých zemí usilují o totéž, co my již v Československu máme.