Předseda dr John.

Místopředsedové Hodinová-Spurná, Komzala, dr Polanský, dr Procházka, Richter, Valo, V. David, Žiak.

Zapisovatelé Čáp, dr Jelínek.

Členové vlády: ministři Petr, dr inž. Šlechta, dr Neuman.

208 poslanců podle presenční listiny.

Z kanceláře NS: gen. tajemník NS Kováčik; jeho náměstkové dr Ramajzl, dr Rattinger.

1. Zpráva výborů ústavně-právního, hospodářského a rozpočtového k vládnímu návrhu zákona (tisk 306) o Československé poště, národním podniku (tisk 317).

2. Zpráva výboru pro řemeslo a obchod k vládnímu návrhu zákona (tisk 301) o vnitřním obchodě (tisk 307).

3. Zpráva výboru rozpočtového k vládnímu návrhu zákona (tisk 300) o konečné úpravě vnitřního státního dluhu a některých jiných dluhů z doby do 31. prosince 1945 (tisk 322).

4. Zpráva výboru ústavně-právního k vládnímu návrhu zákona (tisk 280) o stálých přísežných znalcích a tlumočnících (tisk 310).

5. Zpráva výboru branného a bezpečnostního k vládnímu návrhu zákona (tisk 284) o zbraních a střelivu (tisk 316).

6. Zpráva výborů ústavně-právního a rozpočtového k vládnímu návrhu zákona (tisk 298) o vojenských újezdech (tisk 320).

7. Zpráva výboru soc.-politického a zdravotnického k vládnímu návrhu zákona (tisk 286) o boji proti pohlavním nemocím (tisk 309).

Předseda (zvoní): Zahajuji 32. schůzi Národního shromáždění.

Sděluji, že dovolenou na dnešní schůzi podle § 1, odst. 4 jedn. řádu dal jsem posl. Buchvaldkovi, Havlíčkovi, Trojanové, Šalgovičovi, Bašťovanskému, Obuchové, Janečkové, Honcovi, Jos. Pospíšilovi, Zuzaňákovi, Sýkorovi, Martanovičovi, Šmidkemu, Kapounovi a Hornovi.

Přistoupíme k projednávání prvého odstavce pořadu, jímž je

1. Zpráva výborů ústavně-právního, hospodářského a rozpočtového k vládnímu návrhu zákona (tisk 306) o Československé poště, národním podniku (tisk 317).

Zpravodajem za výbor hospodářský je posl. Kolář. Dávám mu slovo.

Zpravodaj posl. Kolář: Pane předsedo, pane ministře, slavná sněmovno!

Jako zpravodaj hospodářského výboru mám za povinnost předložiti dnes slavnému Národnímu shromáždění k projednání a ke schválení vládní návrh zákona tisk 317 o přeměně státního podniku Československá pošta na podnik národní. Tato povinnost je pro mne tím radostnější, že kromě funkce zpravodaje o tomto zákoně zastávám také funkci odborového představitele poštovních zaměstnanců.

Dnešní den je pro všechny naše poštovní zaměstnance dnem velmi významným, a to nejenom snad proto, že z nich, z poštovních zaměstnanců jako zaměstnanců státních s charakterem t. zv. zaměstnanců definitivních, stanou se zaměstnanci národního podniku s novým charakterem jejich zaměstnaneckého poměru. Ale dnešní den je také proto a hlavně proto dnem významným, že projednáním a přijetím tohoto zákona budou položeny dobré základy pro vybudování podniku nového typu, který bude schopen lépe plnit svou společenskou funkci, nežli tomu bylo až dosud. A bude významným také proto, že v novém podniku budou zaměstnanci osvobozeni od všech zpátečnických opatření, zavedených ve státní správě rakouskou monarchií, všech opatření, která odsoudila všechny státní zaměstnance k bezduchému plnění příkazů a pokynů často více než nesmyslných. Budou zbaveni všech opatření, která v zárodku udusila a zašlapala jakýkoli pokus o iniciativu, o vlastní úsudek a názor.

Dále je pro poštovní zaměstnance tento den významný také proto, že přijetím zákona budou vytvořeny objektivní podmínky k započetí přeformování poštovních zaměstnanců na zaměstnance nového typu, že bude možno vytvářet a formulovat nového člověka, člověka pokrokového, iniciativního a socialisticky myslícího, že budou zeširoka otevřeny dveře novým pracovním methodám, novým organisačním formám a že i tak jako pracující ve výrobě, také poštovní zaměstnanci při zavedení nových pracovních a organisačních forem budou moci lépe a více rozvíjet socialistické soutěžení a údernické hnutí než dosud a vyrovnat se tak v úsilí o zvýšení produktivity práce a tím o rychlejší vybudování socialismu se všemi ostatními pracujícími.

Paní a pánové, dovolte mi, abych jako zpravodaj o tomto jistě alespoň pro poštu významném zákoně odůvodnil nutnost a správnost jeho vydání.

Již po první světové válce kapitalističtí národohospodáři cítili neudržitelnost ponechat zařízení, jako je pošta a poštovní provoz, v těsném svazku se státní správou. Již tenkrát si někteří političtí činitelé uvědomovali, že by bylo protismyslné chtít vést a řídit poštu jako každý jiný státní úřad. Proto byl vydán zákon č. 404/1922 Sb. a vládní nařízení č. 206/1924 Sb., jímž měl být zřízen státní podnik československá pošta, jemuž by bylo uloženo, aby hospodařil podle zásad obchodního podnikání.

Jediné z nejvýznačnějších opatření, které by bylo umožnilo vyhovět zásadám citovaných zákonných norem, to jest odloučení podniku od státní správy, však provedeno nebylo. Nebylo zřízeno generální ředitelství pošt, i když byla zřízena funkce generálního ředitele, který však byl zaměstnancem nikoli podniku, nýbrž zaměstnancem a součástí vrchního vedení ministerstva pošt, to jest státní správy. Odluka podniku od ministerstva pošt sice provedena nebyla, ale to nijak vysoké byrokracii v ministerstvu pošt nevadilo, aby nezřídila správní sbor a revisní komisi pro neexistující podnik.

A jako generální ředitel, byli i členové správního sboru a revisní komise vysokými úředníky ministerstva pošt, kteří pochopitelně a samozřejmě plně využili všech daných možností, aby podnik a veškeré poštovní podnikání bylo zcentralisováno v ministerstvu pošt a tudíž aby poštovnictví nebylo řízeno v duchu zásad obchodního podnikání, nýbrž aby bylo vedeno v duchu zásad státního byrokratického úřadu. Funkce generálního ředitele a funkce členů správního sboru a revisní komise tedy nebyly zřízeny proto, aby mohlo být vyhověno zákonu č. 404 a vládnímu nařízení č. 206, nýbrž jen a jen proto, aby těchto funkcí bylo použito ve prospěch centralistického řízení podniku a aby pro několik nejvyšších úředníků ústředního úřadu byla vytvořena nová místa, místa, která pro ně znamenala nový a další vysoký a ničím nezasloužený bezpracný zisk

A přece jen ještě v jednom bodě vysoká byrokracie velmi ochotně vyhověla duchu zákona č. 404, a to v tom, že zcela ve smyslu kapitalistických obchodních zásad byli vykořisťováni drobní poštovní zaměstnanci. Byly zřízeny nové, platovému zákonu č. 103 odporující kategorie t. zv. neplně zaměstnaných poštovních poslů a pomocníků, kteří se však od ostatních kategorií lišili pouze názvem neplně zaměstnaných a nejvyšší měsíční odměnou 380 korun. Nelišili se však menší zaměstnaností; naopak, právě tito nejubožejší s titulem neplně zaměstnaných byli ve veliké většině zaměstnanci nejvíce zaměstnanými.

Dále byla zřízena kategorie plně zaměstnaných poštovních poslů a pomocníků, kteří po dobu 15 až 20 let a někdy i více byli nuceni sloužit bez jediného platového postupu, bez jediného povýšení s věčnou hrozbou propuštění, když se domáhali zmenšení své bídy.

A tak zákona č. 404 a vládního nařízení č. 206 nebylo použito k zřízení podniku s obchodním vedením, nýbrž bylo jich použito pouze k zřízení, promiňte mi, několika tak zvaných žlabů a k soustavnému a bezohlednému vykořisťování drobných poštovních zaměstnanců, a pošta a poštovní provoz bez ohledu na platné zákonné normy byly spravovány a řízeny v duchu celé tehdejší byrokratické státní správy.

Ministerstvo pošt a jeho vedoucí zaměstnanci ve snaze co nejvíce se zavděčiti svým kapitalistickým chlebodárcům potlačili veškerou iniciativu pracujícího lidu poštovního tím, že ho zbavili veškeré možností spolu zasahovat do řízení poštovního provozu. Byly vydány obšírné předpisy, které se během doby staly snůškou obsáhlých svazků knih a které důsledně odporovaly praxi a životu, které z lidí vychovávaly nemyslící služebníky, jimž bylo zakázáno při výkonu služby myslet na cokoli jiného nežli na bezduché plnění předpisů.

Byly vydávány předpisy, podle kterých důsledně pracovat by bylo znamenalo prakticky sabotovat. Předpisy ty však dokonale chránily vysokou byrokracii před následky jejího neodpovědného vedení podniku. Stovky listonošů, stovky zaměstnanců vlakových pošt, pokladních úředníků a jiných zaměstnanců by mohly žalovat, že vinou rafinovaných předpisů byli na dlouhá desítiletí odsouzeni k bídnému živoření a zadlužení, často až k úplnému zničení s celými svými rodinami, často i s rodinami blízkých svých příbuzných, a to jen proto, že při výkonu služby došlo k nehodě. Při vyšetřování nehody bylo zjištěno, že zaměstnanec nepostupoval podle platných předpisů, podle kterých se však postupovat naprosto nedalo, a byli proto tito zaměstnanci odsouzeni zaplatit vzniklé škody.

Dovolte, abych uvedl alespoň jeden konkrétní případ. Vysoká byrokracie po celá desetiletí ví, jak se na př. při službě ve vlakových poštách každodenně manipuluje s peněžními závěry tak, že to zásadně odporuje platným předpisům. Celá desetiletí proti tomuto postupu vysoká byrokracie nic nenamítá a v duchu s ním souhlasí, protože prakticky jinak postupovat vůbec nelze. Avšak v okamžiku, kdy v peněžním závěru chybí cenný dopis nebo cenná zásilka a není zjištěn pachatel, vrhne se byrokracie s celou vervou na zjišťování, zdali se při manipulaci s peněžním závěrem postupovalo podle předpisů, a protože z desetileté zkušenosti ví, že se tak postupovat vůbec nedá, je v zápětí zaměstnanec usvědčen a zaměstnanci, u nichž byla ztráta zjištěna, jsou povinni ztracenou zásilku nahradit.

V tomto ohledu byla prostým zaměstnancům dána plná odpovědnost, ale pouze jen odpovědnost za jim svěřený úsek služby, zatím co ve vedení ministerstva pošt a všech ředitelství pošt vesele bujela anonymita práce a kolektivní neodpovědnost. Doručovatel byl osobně odpověden za správně doručený soudní dopis a v případě jeho chybného doručení musel nahradit vzniklou škodu.

Přednosta oddělení nebo odboru ministerstva nenesl na rozdíl od toho žádnou odpovědnost, třeba na př. za špatný výnos, jehož vydáním a prováděním vznikly statisícové a někdy i milionové škody. Nikdy se nestalo, a to ani v jediném případě, aby sekčnímu šéfovi nebo podobnému úředníkovi byla předepsána náhrada jím zaviněné škody, a přece těmito lidmi bylo způsobeno na našem hospodářství mnoho škod, a to nejen na poště, nýbrž v celém hospodářství.

Mohl bych uvést celou řadu konkrétních dokladů, jako je na př. stavba poštovní budovy v Kostelci nad Orlicí, stavba poštovních budov v Praze VIII. a XVIII., úmyslně špatně provedena výměna platných známek při výměně peněz po druhé světové válce, která umožnila šmelinářům a nepřátelům lidové demokracie "ulít" statisíce starých neplatných peněz do poštovních známek, které platily ještě 14 dnů po zavedení nové měny. A nejen prostí zaměstnanci, nýbrž i přednostové poštovních úřadů byli zbaveni jakékoli kompetence i ve věcech zcela malicherných. I přednostové poštovních úřadů se stali slepými vykonavateli vrchnostenské vůle.

Dovolte mi, abych uvedl několik konkrétních dokladů. Tak na př. přednosta úřadu, třebas i velikého úřadu, nejen že nemohl rozhodnout o tom, že si dá vymalovat úřední místnosti, když tyto místnosti nebyly malovány více než 15 nebo někdy i 30 let, ale on si nemohl a nesměl ze služebních peněz, které měl k disposici, koupit ani novou lopatku na uhlí, když stará již svému účelu dosloužila. O tom, zdali stará lopatka na uhlí na poštovním úřadě dosloužila nebo nedosloužila, nemohl rozhodovat vrchní poštovní ředitel jako přednosta úřadu, nýbrž to mohl posoudit pouze inspekční úředník příslušného ředitelství pošt, kterým v každém případě byl vysokoškolsky vzdělaný úředník. Aby mohl věc správně posoudit, zajel si inspekční úředník na úřad třebas i 150 km vzdálený a osobně se přesvědčil, zda si snad pan přednosta nechce dovolit přepych nové lopatky, když by ta stará mohla svou funkci ještě po nějakou dobu plnit. Skutečností, že pan poštovní rada ve funkci inspekčního úředníka uznal nutnost koupě lopatky, se však záležitost, paní a pánové, ještě nekončila. O svém zjištění musel podat cestovní zprávu svému přednostovi oddělení, který spis postoupil k vyřízení oddělení kompetentnímu, které jej projednalo, aby pak spis cestoval podle aprobačního systému od referenta k vedoucímu oddělení a odtud k vedoucímu aprobační skupiny. Po projednání spisu na ředitelství pošt bylo přednostovi úřadu dopisem sděleno, že byla uznána nutnost vyhovět jeho žádosti o zakoupení nové lopatky, a přednosta byl vyzván, aby ve smyslu x-tého předpisu si dal předložit od tří různých místních dodavatelů nabídku a tu aby obvyklou služební cestou postoupil ředitelství pošt k rozhodnutí. A tak po několika měsících vážného úředního jednání, kdy touto záležitostí strávili dobře placení úředníci ředitelství pošt několik hodin svého úředního času, který representoval několik set korun, po tom, kdy inspekční úředník obdržel na cestovních dietách taktéž alespoň 200 Kčs, ne-li více, po tom, kdy bylo popsáno několik archů papíru, dostal přednosta pokyn, aby ve smyslu učiněné nabídky odebral od určené firmy lopatku v ceně 10 korun a účet aby předložil do 7 dnů účtárně ředitelství pošt k proplacení. A celý tento závažný a těžký případ se končil prakticky tím, že živnostník, který lopatku dodal, čekal několik měsíců na zaplacení účtu.

A takovýchto případů, které byly běžné, bych mohl slavné sněmovně předložit stovky a tisíce. Byly by to často případy, které se odehrály také již v období lidové demokracie. Mohl bych vyprávět, jak v roce 1947 na jednom šumavském poštovním úřadě úředník, který ztratil klíček od psacího stolu, otevřel stůl násilím a částečně jej poškodil; jak pro poškozený stůl byl vyslán z ředitelství pošt nákladní vůz, stůl byl odvezen do Prahy, v Praze ve vlastních dílnách opraven a opět nákladním autem odvezen na Šumavu. Nákladní auto ujelo celkem 348 km, propálilo přes 80 l benzínu, strávilo 2 pracovní dny na cestě na Šumavu a zpátky, zatím co místní řemeslník by byl stůl opravil za 50 Kčs.

Nemohu a nechci o všech podobných případech mluvit, ale dovolte mně, abych použil této příležitosti a poukázal na nemohoucnost a nemožnost kapitalisty vybudovaného systému, podobné situace řešit a odstranit.

V roce 1947 vznesla jednotná odborová organisace vůči ministerstvu pošt kategorický požadavek, aby s tímto nemožným stavem bylo skoncováno, aby byl odstraněn. Odboráři si nápravu představovali prostě tak, že ministerstvo pošt vydá výnos, jímž budou přednostové úřadu zmocněni, aby do částky dejme tomu 5000 Kčs prováděli sami pod osobní odpovědností potřebné nákupy a činili různá drobná opatření, aby ředitelství pošt dodatečně předložili účetní doklady k přezkoumání. Na tento požadavek reagovalo ministerstvo pošt - prosím, znovu opakuji, v r. 1947 - svoláním obrovské porady všech přednostů odborů a oddělení ministerstva pošt, zástupců všech 8 ředitelství pošt, a na této celodenní poradě vysokých odborníků byl vypracován veliký, dlouhý seznam věcí a opatření, které může přednosta úřadu provést sám ve své kompetenci s podmínkou dodatečného schválení nadřízeného úřadu. Paní a pánové, nedomnívejte se snad, že z této porady vyšel seznam věcí závažných. Nikoliv, seznam obsahoval věci malicherné v ceně několika málo korun, jako je na př. zmíněná lopatka na uhlí, hadr na podlahu, křída, rýžový kartáč a podobné maličkosti.

A tak jako v těchto případech, tak bylo řízeno naše poštovnictví i ve všech věcech poštovního provozu vůbec. Na vedoucí a rozhodující místa se dostávali pouze zaměstnanci školou již předem pro podobné funkce vybraní. Přímo absurdní byla skutečnost, která vydržela po celá dlouhá léta až do února 1948, že inspekčním úředníkem ředitelství pošt, to znamená úředníkem, jemuž byl svěřen určitý veliký počet poštovních úřadů, u nichž měl provádět kontrolu poštovního provozu a instruktáž se stal člověk ihned po vystudování práv, bez jakékoli praxe. Vůbec nic poštovní správě nevadilo, že při studiu práv neměl příležitost poznat naprosto nic o poště a pošťácké vědě. Velmi často se stávalo, že inspekční úředník, který viděl provoz pouze z funkce svého úřadu, se až do konce své úřední dráhy nenaučil poště rozumět. Přesto se tito zaměstnanci dostávali v pozdější době na místa, s nichž poštovní provoz řídili. Tato skutečnost pochopitelně kapitalistickému režimu vůbec nevadila, neboť stačilo úplně, že tento vysokoškolsky vzdělaný úředník byl věrným ochráncem zájmů kapitalistické třídy a společnosti a že v sobě svěřeném obvodu byl postrachem všech těch zaměstnanců, kteří by snad našli dost odvahy, domáhat se změny ducha, který na poštách vládl.