Zpravodaj posl. dr Bláha: Pane místopředsedo, paní a pánové!

Vládní návrh zákona o výrobě a distribuci léčiv č. 407 je jedním z hlavních pilířů naší socialistické hospodářské a zdravotnické výstavby. Po zákonu o národním pojištění, po zestátnění poradenské péče a péče o dítě, po změně zákona o lékařské praxi, po různých opatřeních proti nakažlivým nemocem a zvláště tuberkulose, po zákonných úpravách poměru středního zdravotnického personálu a zákoně o zestátnění léčebných ústavů a nemocnic - jest nezbytným doplňkem celkového plánu na zabezpečení zdraví lidu.

Ústavou 9. května jsme zajistili všemu našemu lidu právo na ochranu zdraví a na vhodnou péči podle současného stavu lékařské vědy. Do toho patří i osnova zákona o výrobě a distribuci léčiv. Třebaže již dnes vývojem medicíny nepovažujeme otázku léčiv za jedinou a výlučnou součást therapie, přece jen zůstává otázka vhodných a dobrých léků jednou z nejdůležitějších součástí léčebného plánu každého jednotlivce i kolektiva a svým odrazem finančním tvoří součást celostátního hospodářství.

Všichni si zajisté dobře pamatujete, co znamenala otázka léků a léčiv ve starém kapitalistickém řádu. Pamatujeme všichni ty více nebo méně nevhodné a vtíravé reklamy nejrůznějších obyčejně bezcenných prostředků, z 90% zahraničních, protože tam, v prvé řadě v západním Německu, bylo největší zřídlo farmaceutického a chemického průmyslu. Byly to ne miliony, nýbrž miliardy vyvážené do ciziny, ochuzující národní důchod a hospodářství velmi často ne pro zdraví lidu, nýbrž pouze z hlouposti lidské. Každá farmaceutická firma bez jakékoliv vědecké a medicinské kontroly vyráběla nejrůznější druhy léků, které byly zpravidla bezcenné. Nanejvýš ještě v době zrodu nových léků bývaly dělány ze zištných důvodů svědomitě, po případě i předimensovány ve své skladbě, aby získaly oblibu. Ale jakmile některý lék získal reklamu a oblibu, okamžitě jeho hodnota klesala, zatím co stoupaly ceny do neúměrných výšek pro kapsu svých výrobců. Záměrná propaganda, která zpracovávala často dokonce i ve vědeckých časopisech koupenými a pseudovědeckými kritikami a recensemi lékaře, se neomezovala jen na odborný sektor, nýbrž pracovala s tím větším elánem mezi laickým obecenstvem. Tak se stávalo v době mezi první a druhou světovou válkou, že nemocní nebo i zdánlivě nemocní přímo vymáhali a vyžadovali určité léky od svých ošetřujících lékařů na neskutečné chorobné stavy. Tak tomu bylo mezi všemi vrstvami lidí, zejména mezi intelektuály. Povstávaly vrstvy nejenom narkomaniků, nýbrž požívačů a můžeme říci i požíračů velkého množství tablet léků z veliké části bezcenných a neúčinných nebo dokonce škodlivých a jedovatých, vyvolávajících dlouhou dobou užívání a návykem těžké, trvalé chorobné stavy.

Reklama a vlastně psychosa podporovaná i pseudovědeckými rozhlasovými reportážemi a novinářskými články vychovávala z tisíců lidí hypochondry, neurotiky a nakonec i lidi skutečně chorobné a nemocné. Protože právě tyto léky šly nejvíce na odbyt, nebylo často prostředků, ani dobré vůle na poctivé a svědomité zpracování léků hodnotných, pro uchovávání zdraví a někdy i záchranu života nezbytných léků a léčiv. Byly to skutečně zoufalé situace, kdy na jedné straně zdraví nemocní místo oběda nebo večeře požívali celé krabičky tablet nebo si dávali vstřikovat pro ně bezcenné injekce, které jim šarlatánsky slibovaly zabránění stárnutí a návrat mládí, vyhojení buď nevyhojitelných nebo neskutečných nemocí, zatím co lékař, když potřeboval v rozhodujícím okamžiku - na př. při porodu - nezbytný lék, který znamenal záchranu dvou bytostí, měl v ruce preparát bezcenný, neúčinný, který v rozhodujícím okamžiku nezabral.

Všechno bylo korigováno podnikatelským ziskem a kapitalistickou dravostí podnikatelů, i distributorů. Jen proto se mohlo stávat a ještě do nedávné doby se stávalo, že lékárny a drogerie byly plny preparátů, které neměly valné ceny, zatím co lidé s lékařskými předpisy, hledající skutečnou pomoc a záchranu, běhali marně a zoufale od lékárny k lékárně, aniž ji našli. Lékaři z velké části podléhali tlaku veřejnosti, předpisovali požadované a vymáhané léky nebo v případě, kde se lékař skutečně řídil svým lékařským svědomím a vědeckým poznáním, ztrácel pacienty, kteří dostávali v lékárnách, ba i v drogeriích tyto léky volně, bez lékařského předpisu, jenom když si je zaplatili. Takto zpracovaná veřejnost, lidé chudáci, zoufalci i hlupáci, se pak stávali snadnou obětí nepřátelské politické a rozkladné propagandy.

Pamatujete se všichni jistě ještě z doby nedávné a skoro přítomné, jak určité velmi účinné a důležité léky jako penicilin, streptomycin, kyselina paraminosalicylová a gluthionová, kterých jsme neměli dostatek a dosud jich nemáme nadbytek, byly obecenstvem, zvláště příbuznými nemocných, pod dojmem reklamy a namnoze i ponoukání od nesvědomitých lékařů vyžadovány a vymáhány u případů nejenom neindikovaných, ale i tam, kde naprosto nemohly už pomoci, spíš uškodit. Jak sta a tisíce lidí v černém a podloudném zahraničním obchodu platilo desetitisíce i statisíce za cenu vlastního ožebračení, aby zachránili zdánlivě své nejmilejší, jak jim bylo slibováno. Nejen že jsme tím vyváželi valuty a ochuzovali domácí trh a svým nepomohli, ale připravovali stovky a tisíce nemocných, kterým tyto léky rozhodně a nesporně mohly pomoci, o pomoc a záchranu. Byla to anarchie a v pravém slova smyslu džungle, využívající záměrně pro své temné politické cíle nejcitlivější momenty lidských osobností. Tak jako všude ten, kdo si mohl zaplatit, dostal drahý lék, stejně jako tomu bylo při léčení u skutečných odborníků nebo v pohodlných a skvěle vybavených sanatoriích.

Jenomže u léků hrála dokonce v psychose obecenstva důležitou roli i cena léčebného preparátu, jejich honosný obal a úprava. Jestliže lékař předepsal magistraliter lék, který nemocný skutečně potřeboval a byl to lék poměrně laciný nebo dokonce byl k dostání na nemocenskou pojišťovnu, byl považován valnou částí veřejnosti za lék neúčinný a lékař za špatného lékaře, když nechtěl předpisovat zbytečné a bezcenné, ale drahé speciality.

Po druhé světové válce po květnu 1945 jsme se snažili zavést do tohoto hospodářského a léčebného zmatku pořádek tím, že jsme vytvořili z našich největších farmaceutických závodů velký národní podnik, který měl ovládnout postupně celou naši farmaceutickou výrobu. Tomu však byl na překážku nejen soukromopodnikatelský sektor se svými dílčími zájmy, nýbrž hlavně nedostatek surovin a chemických polotovarů. Západní Německo, dodávající více než ⁴/₅ farmaceutických výrobků do střední Evropy, bylo úplně vyřazeno z výroby a západ, t. j. Francie a Švýcary, požadoval za své výrobky tvrdou valutu, která znamenala při neustále větším tlaku požadavků větší a větší ochuzování a vývoz kapitálu. Ani po únoru 1948, kdy jsme znárodnili veškerou farmaceutickou výrobu a kdy postupně došlo i na znárodnění velkodistribuce léčiv, jsme nedosáhli konečného pořádku. Jak by bylo na př. možné, aby ještě dnes slovenské lučební závody obrovskou reklamou doporučovaly na př. přírodní víno Miserulin s 20 g Laktoflavinu nebo víno Vinival s vitaminem B a PP-faktory, prostředek, který buď tyto složky neobsahuje, jak je v reklamě uváděno, anebo málo, což znamená jenom neodpovědné a zbytečné vyvážení peněz a valut za drahé chemické prostředky. Soukromá malodistribuce rovněž rozvracela každé jednotné plánování, protože podléhala ne jednotnému vědeckému a odbornému a hospodářsky podloženému plánu, nýbrž výkyvům, módám a také subjektivním tlakům.

Proto vládní osnova zákona o výrobě a distribuci léků je v tomto zákonem revolučním. Zavádí jednotný monopol nejen pro výrobu, nýbrž pro veškerou distribuci léčiv. Naše národní pojištění by nám mohlo udat, kolik peněz bylo zbytečně vyhozeno na bezcenná a neúčinná léčiva, při čemž ovšem nelze tvrdit, jak se domnívají namnoze ti tak zvaní odborníci, že by právě ten dražší lék byl skutečně drahý, když je opravdu účinný. Byla jich veliká řada a je dosud, poměrně laciných a lehce dostupných tabletek, čajů, syrupů a jiných podobných lektvarů i injekcí, které jsou ve skutečnosti velmi drahými léky, kdežto naopak jeden skutečně hodnotný, třebas nejdražší lék může znamenat rychlé uzdravení, snížení nemocnosti, zamezení invalidity, ne-li záchranu lidského života a tedy i pracovní síly.

Jenom těmito kriteriemi a s tohoto hlediska musí být v budoucím národním podniku vytvářen plán výroby a podle toho, t. j. výlučně podle lékařských předpisů a hledisek, musí být vedena i distribuce.

Je sice pravda, že stadium národního podniku není ještě naším ideálem. Přáli bychom si a věříme, že dospějeme v budoucnosti k tomu, aby všichni lidé dosáhli i léků zdarma stejně tak, jako lékařského ošetření jakéhokoliv druhu, které budou potřebovat. Avšak tak, jako jsme v léčebné péči museli nejdříve přistoupit na přechodnou formu národního pojištění, kde si bude ohromná většina naší veřejnosti sama připlácet na ochranu svého zdraví, než dosáhneme stadia, aby se o ně mohla starat přímo a výlučně veřejná a státní správa, musíme tak učinit i při výrobě léků. Věřím a zaručuje nám to přímá kontrola a plán ministerstva zdravotnictví, že jediným zřetelem bude otázka zdravotní a ne otázka fiskální, aby nám po stránce hospodářské národní podniky jen nevyměnily dosavadní kapitalistický výrobní systém i distribuci. Proto si musíme uvědomit, že vždy bude a musí být rozhodujícím ne to, kolik lék bude stát a kolik za něj národní podnik bude dostávat, nýbrž jakou bude mít hodnotu, jak bude prospívat nemocným lidem. Bude se nám to mnohonásobně vracet ve všech ostatních oborech hospodářských i politických.

Daleko horší chaos byl ovšem v malodistribuci našich léčiv. Je sice pravda, že stát, resp. veřejný zájem měl již velkou a stále stoupající ingerenci na velkou část lékáren. Byly to lékárny ústavní v nemocnicích, byly to lékárny ústřední národní pojišťovny a konečně konfiskáty, dávané do správy jednotlivých vedoucích magistrů. Všechny tyto lékárny se dnes stávají základem budoucího národního distribučního podniku. Věřím, že to nebude v ničem krokem zpět, protože zejména u ústavních lékáren jsme byli již dál než představuje náš dnešní pojem národního podnikání. Máme řadu speciálně vybudovaných ústavních lékáren, které sloužily zvláštním úkolům, t. j. zásobovaly vědecké a klinické ústavy. Jejich úkol je naprosto jiný než u lékáren sloužících veřejnosti. Je nesporné, že u každé lékárny, tak jako u každé velké farmaceutické továrny musí otázka hospodárnosti hrát důležitou roli. Avšak kliniky a vědecké ústavy pro své bádací a výzkumné účely potřebují jiná měřítka bez nichž by byly vědecká práce, výzkum a kontrola nemožné a podvázané. Jde o poměrné nepatrná kvanta nových a speciálních léčiv, ale také - a to hlavně - laboratorních pomůcek a přípravků, které nelze nahrazovat a které by bylo neúčelné a nehospodárné zatím hromadně po továrnicku vyrábět. Tyto lékárny je samy vyráběly a připravovaly a tím umožňovaly ruku v ruce s medicinou pokrok ve farmacii, další vývoj i kontrolu. Bude muset proto národní podnik výrobní i distribuční zajistit toto speciální poslání a další funkci takových laboratoří ať už kontrolních nebo vědeckých, aby nebyl brzděn vědecký rozvoj a pokrok. Jinak stanou se všechny tyto lékárny veřejnými, t. j. přístupnými všem, tak jako lékárny soukromé.

Podíváme-li se na soukromý lékárnický sektor, máme dnes dojem, že přistupujeme k něčemu, co znamená jakousi gotiku a starobylost, ne-li tajemnou alchymii v dnešním pokrokovém a revolučním kvasu. Vy všichni, kdo si vzpomínáte, jak bylo před 30 a 20 lety, stejně jako před 40 a 50 lety za dob našeho mládí, kdy jsme chodili do lékárny kupovat různé léky, víte, že se vlastně ve většině z nich nic nezměnilo, včetně těch starobylých vyřezávaných pultů a regálů, charakteristické vůně aromatických přípravků lékárnických a celého toho zvláštního prostředí. Zůstalo to tak i po stránce sociální a právní. Není to vlastně žádná ani buržoasní a kapitalistická forma, nýbrž přímo feudální, která v tomto snad jediném už dnes sektoru uchovala v radikovaných a volně prodejných lékárnách skutečně reálný jakýsi způsob fideikomisního majetku feudálního. Tento zákon, který mění zákonná nařízení ze staré rakouské doby minulého století, jako by teprve otvíral okna, větral a oprašoval starodávnost tohoto sektoru, který po stránce provozní znamenal typicky soukromokapitalistický a vykořisťovatelský způsob výroby i distribuce. Málo lidí si uvědomuje, že mohl dnes někdo, kdo lékárnictví vůbec nerozuměl ani je nikdy neprovozoval, mít z toho podstatný zisk a prospěch, t. j. brát vysoký pacht a nájem, protože byl majetníkem domu, na nějž právě byla přisouzena lékárna, nebo kdo se náhodou přiženil do takové rodiny, nebo z titulu dědického práva při volně prodejné lékárně. Na druhé straně magistři farmacie, kteří neměli štěstí nebo neštěstí být buď dostatek kapitálově silní nebo se přiženit do lékárny, museli platit doživotně vysoké dávky, což se pak nutně přenášelo a odráželo v taxách, honorářích a v režii za léky.

Tento zákon všechna podobná stará privilegia a výsady zrušuje a mění Stejně jako v národním podniku, tak i v soukromém sektoru může být odpovědným správcem jenom ten, kdo je skutečným odborníkem, má dokonalou praxi a je po všech stránkách k tomuto úkolu způsobilý. Proto zanikají fakticky i právně všechna podobná práva včetně vdovských, pachtovní poměry, exekuce, konkursní požadavky i systém filiálek, a konečně i domácích lékáren lékařů a veterinářů. Naproti tomu však budou lékárny zřizovány při ambulatoriích, léčebných a ošetřovacích ústavech jako příruční sklady potřebných léčiva měnit a plánovat novou lékárenskou síť podle potřeb pracujících, t. j. v prvé řadě v závodech a na místech nejvíce obydlených a frekventovaných.

Jediným regulativem výdeje léčiv bude lékopis, vydávaný ministerstvem zdravotnictví, který bude zároveň i určovat, které léky musejí být v každé lékárně trvale v zásobě, t. j. všechny takové, které v případě nutné potřeby musejí být ihned po ruce, aby se nestávalo, že by nemocní musili zbytečně a zoufale po celém městě shánět nevyhnutelné léky a aby nedostatku důležitých léčiv mohlo být využíváno i ze zlé vůle k vyvolávání nespokojenosti a politického zmatku. Bude jistě záležet na tom, aby bylo přesně stanoveno, že každý hodnotný a důležitý lék může být vydáván výhradně v lékárnách, a to jen na lékařský předpis. Bude třeba po této stránce dosáhnout větší koordinace a spolupráce mezi lékárnami i výrobními podniky a mezi lékaři, ať už ve veřejně zdravotnickém sektoru nebo v národním pojištění, aby činnost byla skutečně jednotná a měla na zřeteli jen a jen prospěch nemocných a zájem o jejich zdraví. Věříme, že i chystané a doufejme dokonalé sjednocení všeho našeho zdravotnictví, o němž se v tomto návrhu po prvé otevřeně mluví a k němuž je tento zákon cenným příspěvkem, nám po této stránce umožní další rychlý zdravotnický rozvoj a pokrok. Pod přímou ingerenci sektoru zdravotnického je postavena výroba biologických preparátů, jako na př. penicilinu, kdežto ostatní, pokud budou hromadně a po továrnicku vyráběny, spadají vedle dozoru a zdravotnického plánu ministerstvu průmyslu, jsouce svou povahou povětšině rázu výroby chemické, z oboru veterinárního za spolupráce s ministerstvem zemědělství.

Je samozřejmé, že tento zákon, který má jediné hledisko, to jest zvýšení zdravotní péče a tím blaha všech občanů, se bude hledět vyvarovat jakékoli nespravedlivosti a zbytečné tvrdosti, zejména při postupném převádění soukromého sektoru lékárenského do oboru národního podniku.

Je výslovně v osnově zákona zdůrazněno, že ministerstvo zdravotnictví k zamezení sociálních tvrdostí může stanovit zvláštním nařízením výjimku z ustanovení, která budou mít za následek změnu v osobě majitele lékárny. Týká se to především vdov po obětech druhé světové války a fašistické okupace i ostatních vdov sociálně nezabezpečených, a vládní nařízení, provádějící tento zákon, bude muset jistě pamatovat i na případy starých lékárníků, kteří budou v několika málo letech na odchodu do pense a nebudou mít tedy nárok z titulu národního pojištění na zabezpečení, aby byli odměněni za svou celoživotní práci. Jistě nechceme, aby ti, jak tomu v lékárnictví valnou většinou bylo, kteří sami nebo nanejvýše za přispění rodinných příslušníků vykonávali ve dne v noci po desítky let důležitou službu pro zdraví člověka, museli nakonec ve stáří trpět za to, že dávali veškeré výsledky své práce do materiálu a provozního zařízení své lékárny, které postupně budou jistě přecházet do národních podniků.

Účel celého nového zákona jest, aby jak výroba, tak i distribuce byla účelně a hospodárně plánována, aby byla vyrovnána disparita mezi změněnými vědeckými a hospodářskými podmínkami a základy a mezi zaostalými výrobními i distribučními formami tak, aby netrpělo národní zdraví. Aby celé farmaceutické poslání ztratilo osobní zájem komerční a stalo se hodnotným spolupracovníkem ve veřejném zájmu zdravotním. Tomu bude sloužit i řídící a dozorčí vliv veřejného zdravotnictví, počínaje ministerstvem přes krajské a okresní národní výbory. Lidová demokracie a socialisující vývoj nemůže dovolit, aby zdraví, bolest, úzkost, ba i neuvědomělost lidská byla předmětem obchodu anebo dokonce nezaslouženého zisku a vykořisťování. Povaha lékárnického povolání vyžaduje také stejně jako povolání lékařské a jiného odborného zdravotnického sektoru plné kvalifikace a dokonalé odpovědnosti. Vzájemný a těsný poměr sektorů výrobního, velko- i malodistribučního vyřadí jakékoli zájmy postranní, tedy i zbytečnou reklamu, a bude moci tím více zájmu věnovat uvědomělému a vědeckému postupu ve všech složkách výrobních i distribučních. Je samozřejmé, že armádní správa pro zásobování svých složek a pro zájem obrany státu musí mít své zvláštní formy, předpoklady a možnosti.

Domnívám se, že schválíce tuto zákonnou osnovu vkládáte do našeho socialistického budování a lidově demokratického režimu důležitý článek k základům šťastnější lidské budoucnosti a zvýšení pracovní schopnosti všeho našeho lidu k budování socialismu v naší vlasti.

Sociálně-politický a zdravotnický výbor stejně jako výbor ústavně-právní po důkladné diskusi projednaly tuto osnovu a s malými změnami formálními a stylistickými úpravami ji doporučují slavnému Národnímu shromáždění ke schválení. (Potlesk.)

Podpredseda Žiak: K slovu sa prihlásil pán minister zdravotníctva Plojhar. Prosím pána ministra, aby sa ujal slova.