Také naše ženy se dnes již nemusí obávat, že bychom kdykoliv v budoucnosti mohli a chtěli postrádat jejich pomoci při naší práci. Naopak, budeme je potřebovati ve stále vzrůstajícím množství, zaměstnáme je ve všech možných oborech a jejich pracovní příležitosti budeme čím dál tím více rozšiřovat. Vidíme, jak dnes všude, a to i v krajích dříve hospodářsky zanedbaných, rostou utěšeně nové velké moderní závody, vyžadující stále nové pracovní síly. Vynasnažíme se také, abychom pro lehké práce získali i méněschopné, jako jsou invalidé, mladiství a pod. Náš nový hospodářský řád nám umožňuje, že se již nemusíme obávat o nedostatek příležitosti k práci. Naopak, každý náš občan podle svých schopností bude do celkové práce a celkového úsilí zapojen, zatím co v kapitalistických státech nezaměstnanost nabývá hrozivých rozměrů a lidé staršího věku nenacházejí vůbec práci.

Odpadne také obava, která dříve mnohému státnímu zaměstnanci nedala spát, že v okamžiku, kdy dovrší svých 35 služebních let, bude dán do pense bez ohledu na to, zda je ještě svěží, práce schopný a zda by do pense skutečně rád šel. Nyní státní zaměstnanec bude sloužiti bez tohoto časového omezení a do výslužby odejde tehdy, bude-li skutečně práce neschopen, anebo dovrší-li 65 roků svého věku. (Předsednictví převzal místopředseda Komzala.)

Pro určování vlastní výše mzdy budou nyní rozhodné platové řády, vydané podle zmocnění tohoto zákona, které budou různé pro odlišné kategorie veřejných zaměstnanců. Bude zvláštní platový řád pro zaměstnance správní, pro učitele, pro zdravotní personál a pro zahraniční službu. Platové řády budou již zcela konkretně přihlížet k lepšímu a spravedlivějšímu rozvržení zaměstnanců do pracovních tříd, a to podle druhů prací, které zaměstnanec koná. Takové rozvržení odpovídá, pokud to vůbec lze, obdobnému rozdělení pracovníků ve výrobě a v důsledku toho umožňuje snadnější srovnání odměny za práci ve výrobě a ve státní administrativě. Již z tohoto důvodu bylo především zapotřebí likvidovat platovou nivelisaci, k níž došlo již během okupace a také v první době po květnu 1945, o které jsem se již zmínil. Důsledky této nivelisace byly ovšem veliké. Takto určené platy ve skutečnosti odstraňovaly a podlamovaly iniciativu a snahu po zvýšení pracovního výkonu u státních zaměstnanců, poněvadž již svým principem nedovolovaly odměňovati práci podle zásluhy. Výsledkem byla zmenšená pracovní výkonnost státního aparátu jako celku. Nová platová úprava, aby odstranila nedostatky, musí tedy na rozdíl proti starým platům lépe zhodnotit kvalitnější práci ve vyšších třídách. Jedině tím způsobem mohou nové platové řády prosadit socialistickou zásadu každému platit tolik, kolik si svou výkonností a kvalitou práce zaslouží. Přitom nelze ani takovéto úpravě upříti charakter sociální. Odstraněním kastovních přehrad umožňuje nový zákon nakonec každému, aby svou vlastní pílí, znalostmi a iniciativou byl zařazen do vyšší platové třídy, vykonával vyšší práce a dostával větší odměnu. Odpadnou nyní dříve tak časté námitky, že mnohý pracovník jenom proto, že jej rodiče nemohli poslat na nějakou školu, nemohl ve svém povolání dosáhnout odpovědnějších míst, třebaže sebevzděláním, dlouhou praxí a inteligencí stal se objektivně daleko schopnějším k výkonu vedoucí práce než mnohý, který příslušnou školu absolvoval. Dnes přichází do veřejné správy řada zaměstnanců přímo z továren, od soustruhů, bez vysokoškolského vzdělání, a přesto každý z těchto nových zaměstnanců může být zařazen, jestliže jeho schopnosti budou tomu odpovídat, na místo nejodpovědnější a v důsledku toho nejlépe honorované. Přitom výše platu nebude se řídit pouze zařazením do příslušné platové třídy. Platové řády budou zvlášť odměňovat i funkce ve veřejné správě, které z různých důvodů, jako je na př. odpovědnost za práci jiných lidí, dále vyšší druhy odpovědnosti atd., vyžadují si vyššího hodnocení, a to zvláštními funkčními přídavky.

Samozřejmě, že jsme věnovali velkou pozornost platovým řádům učitelů, a to nejen z toho důvodu, že učitelé jsou naším úzkým profilem, že zejména dnes, kdy dospívají početné válečné ročníky dětí a naše školy jsou přeplněny, se nám nedostává učitelů, zejména na venkově, nejen proto, že učitelé ve srovnání s ostatními kategoriemi státních zaměstnanců téže kvalifikace byli materiálně v nevýhodě, nýbrž též proto, že masa našich pracovníků v tomto oboru může působit výchovně nejen na mládež ve škole, nýbrž též mimo školu a také na ostatní občanstvo. Právě učitel svou průpravou, kulturou a politickým rozhledem, který má mít, může zejména na venkově být důležitým veřejným činitelem a pomáhat účinně ve výstavbě socialistického státu. Za dnešních poměrů se před něj staví celá spousta nesmírně vděčných a odpovědných úkolů, ať již jde o výchovu občanstva v novém lidově demokratickém duchu, či o práci kulturní, nebo také o spolupráci při plnění odpovědných úkolů drobného zemědělce. Pomůže nám zcela jistě prosazovat vyšší formy hospodaření na vesnici a stane se tak mocnou pákou pokroku v našem zemědělství.

Nesmíme zapomínat ani na odborné učitele v odborných školách nejrůznějších druhů a typů, které vštěpují mládeži vedle technických znalostí též lásku k tvořivé práci ve výrobě tak, jak to vyžaduje naše socialistické hospodářství. Nás nový typ lidově demokratického učitele naváže tak se ctí na pokrokovou tradici učitele velké éry buditelské, kdy byl spolunositelem velkých pokrokových národních myšlenek, a také na dobu pozdější, kdy ve velkém politickém zápase našeho proletariátu stála většina z nich vždy na straně lidu. Proto chápete, že jsme platový řád učitelů připravovali s obzvláštní pečlivostí a láskou.

Avšak nejen masa drobných učitelů našich národních škol, jejichž velký význam každý právě dnes pochopí, dozná zlepšení svého materiálního postavení. (Potlesk.) Chceme také, aby naši vysokoškolští profesoři, kteří postaví svoji vědu do služeb lidu, pocítili, že jejich snahy docházejí vděčného ocenění v národě.

Neméně důležitým oborem jsou naši zdravotničtí pracovníci, a to jak personál ošetřující v nemocnicích a zdravotních ústavech, tak i naši lékaři. Jsou to vesměs pracovníci konající nesmírně odpovědnou a pro zdraví lidu důležitou práci se stále se množícími a vzrůstajícími úkoly, jak to vyžaduje moderní lékařské věda a hygiena a jak to chápe též naše nová lidová demokracie, která chce postavit celé zdravotnictví na novou základnu, chce, aby každému pracujícímu občanu se dostalo v případě nemoci a úrazu pečlivého a rychlého odborného ošetření, zejména dnes, kdy budujeme v duchu naší ústavy a zákona ze dne 15. dubna 1948 naše nové národní pojištění. Úkoly, před kterými stojí naše zdravotní služba, jsou přímo obrovské. Chceme proto, aby každý náš zdravotnický pracovník - počínaje ošetřovatelkou v nemocnici - byl si vědom své odpovědnosti a proto také aby se mu dostalo za jeho namáhavou a obětavou práci spravedlivé odměny, abychom také mohli získat nové kádry spolehlivých pracovníků. Přitom také netřeba zapomínat, že od lékařů budeme stále více požadovat, aby věnovali své síly ne soukromé praxi, kde pouze zámožnému dostává se přednostního ošetření, nýbrž aby chápali své povolání jako skutečné velké humánní poslání, jako oddanou a obětavou službu lidu. Vše, co dnes investujeme do zdravotní služby, bude neobyčejně cenný vklad, který ponese bohaté úroky.

Spolu s ostatními státními zaměstnanci upravujeme současně zvláštním zákonem také pracovní a platové poměry soudců, soudcovských čekatelů a prokurátorů. Pracovní a platová úprava této kategorie státních zaměstnanců neliší se ve svých principech příliš od úpravy ostatní. Vzhledem k povaze práce bylo ovšem nutno připustit některé změny u soudců, kterým jejich postavení bylo v některých směrech upraveno přímo ústavou, a nový zákon staví dnes soudcům na roveň také prokurátory, jejichž odpovědnost a kompetence bude připravovaným novým trestním právem podstatně rozšířena. Zhodnocení práce celé této kategorie, která se novým zákonem uvádí v život, je zajisté přiměřené těžkým a odpovědným úkolům, které dnes soudům a prokuraturám v období zvýšeného třídního boje a střežení vymožeností, kterých si dělnická třída dobyla, připadá.

Jsem přesvědčen, že nová úprava pracovních a platových poměrů prakticky všech kategorií státních zaměstnanců a všech ostatních zaměstnanců veřejné správy bude uvítána ohromnou většinou těch, kterých se týká. (Potlesk.) Bude znamenat pro každého schopného a iniciativního pracovníka podstatné materiální zlepšení. Naše lidová demokracie splňuje znovu svůj slib; krok za krokem zvyšuje životní míru pracujících všech kategorií a zabezpečuje je proti krisím a nezaměstnanosti. Veřejní zaměstnanci musí si dobře uvědomit, že v době, kdy ostatní pracující na úseku výroby se snaží dosáhnout co nejvyššího výkonu a největších úspor a kdy velké hnutí úderníků v dělnické třídě má nás přivést k dalšímu zpevnění našeho národního hospodářství a ke zvýšení životní úrovně celého národa, musí se i u nich projevit snaha vyrovnat pracovní normy ve směru vyšší produktivity práce. Musí se snažit dosáhnout i ve veřejné správě co nejvyšší pracovní ekonomie. Každý jednotlivec musí zvýšit své pracovní úsilí, odbourat na svém pracovišti vše to, co je zastaralé, co ho v dosažení vyšší výkonnosti brzdí a co je neúčelné. Jen tak, jestliže plně uskuteční celá masa státních zaměstnanců tyto předpoklady, vyrovnáme postupně přehradu, která vlivem kapitalistické politiky vyrostla mezi pracující třídou a zaměstnanci státní správy, a uskutečníme i v tomto směru kýženou zájmovou jednotu pracujících mas.

Celková úprava státnězaměstnaneckého práva, jak jsem o ní již mluvil, nese v sobě řadu revolučních prvků, které nám ukazují cestu vpřed k socialismu.

Bude ovšem vyžadovat stálé a soustavné péče a stálého úsilí, aby v praxi přinesla výsledky, které si od ní slibujeme. Lze se nadít, že oba zákony se stanou novým kamenem ve velké budově našeho nového socialistického státu. (Dlouhotrvající potlesk.)

Podpredseda Komzala (zvoní): Ďalej sú prihlásení títo rečníci: posl. Horn, Koktán, Török, Sláva, dr Haim.

Dávam slovo pánu posl. Hornovi.

Posl. Horn (přivítán potleskem): Slavná sněmovno, paní a pánové!

Návrh zákona o pracovních a platových poměrech státních zaměstnanců je jednou ze základních a historických úprav, které provádíme v oboru státního zřízení, a dokumentuje, jak daleko jsme postoupili na cestě k socialismu.

Takováto historická úprava pracovních a platových poměrů někdejších základních opor kapitalistického státu a každého třídního státu nás nutí k tomu, abychom, přistupujíce vědecky k této otázce, se podívali do historie na to, jak stát vznikl, jak se rozvíjel a jak se rozvíjely orgány státní moci.

Engels ve svém Původu rodiny, soukromého vlastnictví a státu říká: "Stát tu tedy není od věčnosti. Byly společnosti, které se bez něho obešly, které neměly potuchy o státu a státní moci."

V raných dobách lidského věku žili lidé v rodech a rodové zřízení bylo společenskou formou, v níž nebylo třeba státu a státní moci.

"Na určitém stupni hospodářského vývoje, který byl nutně spjat s rozdělením společnosti do tříd, stal se tímto rozdělením stát nutností," říká dále Engels.

Teprve tehdy, když lidská společnost ve svém vývoji dosahuje takového stupně, že se dostává do neřešitelných rozporů sama se sebou, že se rozděluje do nesmiřitelných protikladů, které není s to sama zvládnout, že v ní vznikají protichůdné hospodářské zájmy, dochází ke vzniku státu proto, aby tyto antagonistické zájmy nezničily samu společnost.

Tyto antagonistické zájmy vznikají, když výrobní prostředky z rodového vlastnictví přešly do rukou jen určité skupiny lidí, když tím vznikají třídy a třídní rozpory. Stát vzniká uprostřed konfliktů těchto tříd a je proto zpravidla, jak ukazuje Engels, státem té nejmocnější hospodářsky vládnoucí třídy, která se tím stává politiky vládnoucí třídou a tak získává nové prostředky k ujařmení a vykořisťování potlačené třídy.

Tento charakter státu můžeme pozorovat u všech státních útvarů a vidíme na nich, že práva přiznaná občanům byla odstupňována podle majetku a tím bylo přímo vysloveno, že stát je organisací majetných tříd na ochranu proti nemajetným.

Prostředky, které získává vládnoucí třída a které si vytváří ve státě, který je zdánlivě nad společností, je veřejná moc. Veřejná moc existuje v každém státě, a jak říká Engels, "sílí však tou měrou, jak se zostřují třídní protiklady a jak se sousedící státy stávají většími a zalidněnějšími." K udržení veřejné moci je ovšem třeba vymáhat na občanech příspěvky, daně, které rodové zřízení vůbec neznalo. Jak postupuje civilisace, vidíme, že prostředky na udržení veřejné moci nejen že nejsou poskytovány vládnoucími třídami, neboť většinu daní nese v různých formách potlačovaná a vykořisťovaná vrstva pracujících, nýbrž že stát "vystavuje směnky na budoucnost, vypůjčuje si, dělá státní dluhy".

Veřejnou moc, jakož i právo vymáhat daně mají v rukou úředníci, a ti stojí jako orgán společnosti formálně nad společností, ve skutečnosti jsou však orgány vládnoucí třídy, orgány jejího třídního násilí. Výsadní postavení státního aparátu je tedy postavením orgánu státní moci, postavením zvláštního aparátu pro systematické užívání násilí a podrobování si lidí násilím.

Tak, jak se vyvíjí stát v různých etapách společenského vývoje, vyvíjí se i státní mašinerie, nezbytná pro panství buržoasie. Vyvíjí se centralisovaná státní moc. Lenin říká ve Státu a revoluci, že pro státní mašinerii jsou nejpříznačnější dva orgány, úřednictvo a stálá armáda. Tyto orgány jsou spjaty s vládnoucí třídou, s buržoasií, a Lenin praví: "Zážitky každého dělníka ozřejmují toto spojení neobyčejně názorně a důkladně. Dělnická třída na své vlastní kůži se učí poznávat toto spojení, a proto tak snadno chápe a pevně si osvojuje učení o nevyhnutelnosti tohoto spojení."

Jaké důkazy o správnosti Leninových slov nám podává celý vývoj společnosti i historie několika posledních měsíců! Scelbovi pochopové v Italii, Mochovy stvůry ve Francii poučují vražděním a krveprolitím dělnickou třídu o tom, koho chrání policajtský systém západních demokracií. V Anglii tak zvaná "dělnická vláda" zakazuje dělnické třídě oslavu svátku všech pracujících celého světa, oslavu 1. máje, a hrdiny, kteří tento den manifestují za tak strašnou věc, jako je "mír", rozhání policejními obušky a vodí do vězení.

Lenin říká, že "ve všech buržoasních revolucích, jež zažila Evropa od pádu feudalismu, je tento úřednický a vojenský aparát rozšiřován, zdokonalován a upevňován. Zejména střední vrstvy jsou získávány na stranu velké buržoasie a ve značné míře se jí podřizují s pomocí tohoto aparátu, skýtajícího hořejším vrstvám rolnictva, řemeslníků, obchodníků a pod. poměrně pohodlná, klidná a čestná místečka, která stavějí jejich držitele nad lid."

"Zvláště pak imperialismus, epocha bankovního kapitálu, epocha obrovských kapitalistických monopolů, epocha přerůstání monopolistického kapitalismu v kapitalismus státně-monopolistický zaznamenává neobyčejné zesílení "státní mašinerie", neslýchaný růst jejího úřednického a vojenského aparátu ve spojení se zesílenou persekucí proletariátu jak v monarchistických, tak i v nejsvobodnějších republikánských zemích."

Tato persekuce proletariátu, zvláště pak jeho uvědomělého předvoje, komunistické strany, nabývá různého rozsahu a různých forem. Zatím co Spojené státy severoamerické stavějí před poslušné soudy nejen představitele komunistické strany, nýbrž i všechny pokrokové lidi, ba v poslední době pokládají za zločince každého, kdo třeba jen souhlasil s presidentem Rooseveltem, postupuje Anglie, kterou dnes vedou tak zvaní představitelé dělnické třídy, ovšem samozvaní, jinou formou, jak nám o tom podává důkaz anglický list Times z 8. května 1950 v článku "Opatření proti komunistům". Zde se nejprve vypočítávají různá připravovaná anebo provedená opatření ve Francii, Australii, Jižní Africe a Kanadě, a pochvaluje se doslova, "že minulý měsíc bylo vidět pozorovatelný vzrůst aktivity v boji, který je stále veden mezi demokratickými vládami a komunistickými menšinami." V článku se dále praví: "Mnoho může býti uděláno, jako se to děje ve Velké Britannii, bez jakékoli legální diskriminace komunistů. Vláda nemá povinnost zaměstnávat jakékoliv osoby v jakékoli části služby, a ač je zvyklostí ve svobodných společnostech, že politické testy nejsou uplatňovány vůči těm, kteří si přejí pracovat ve veřejné službě, je vláda zcela oprávněna to provádět, je-li bezpečnost společnosti v sázce. Těmito způsoby a za pomoci výkonné bezpečnostní služby mohou být zabrzděny nejnebezpečnější formy komunistického pronikání."

Majíce na mysli vývoj událostí třeba jen v posledních měsících, nemůžeme se než obdivovat, když ze zkušeností poúnorové revoluce v r. 1917 v Rusku uzavírá Lenin: "Z toho vyplývá, že všechny buržoasní strany, i ty nejdemokratičtější, včetně revolučně-demokratických, jsou nuceny zesilovat persekuci revolučního proletariátu, upevňovat represivní aparát, to jest opět tutéž státní mašinerii. Takový průběh událostí nutí, aby revoluce soustředila všechny své ničivé síly proti státní moci, nutí, aby si vytkla za úkol nikoli zdokonalení státní mašinerie, nýbrž její rozmetání, její zničení."

Tím se dostáváme k otázce, zda proletariát potřebuje stát, jaké jsou jeho formy a funkce. Tato otázka je v theorii jasně vyřešena a Lenin říká: "Zatím co vykořisťovatelské třídy potřebují politické panství v zájmu zachování vykořisťování většiny menšinou, to jest v zájmu vykořisťování většiny menšinou, potřebují vykořisťované třídy politické panství v zájmu úplného odstranění jakéhokoli vykořisťování, tedy v zájmu obrovské většiny proti nepatrné menšině otrokářů, t. j. statkářů a kapitalistů."