Musíme si stále uvědomovat, že jak se mění funkce státu v epose přechodu od kapitalismu k socialismu, tak od policajtských úkolů státní mašinerie přechází státní aparát k řízení a organisování práce při výstavbě socialismu.

"Třeba pochopit, že v lidově demokratickém státu má státní úřad jinou funkci, než má za kapitalismu," říká s. Slánský na listopadovém zasedání Ústředního výboru KSČ v roce 1948.

Pro úkoly, které příslušejí státu a státnímu aparátu, t. j. pro úkoly vytvářet nové hospodářsko-společenské zřízení, tedy pro organisátorskou funkci státu je potřebí do státního aparátu povolávat zkušené pracovníky ze sektoru hospodářského, dosavadní pracovníky v tomto smyslu přeškolovat tak, aby poznali a dovedli úspěšně plnit organisování nového hospodářství.

Nebudu podrobněji rozvádět otázku definitivy státních zaměstnanců a připomínám jen, že slovo definitiva v kapitalistickém řádu platilo pro poslušné vykonavatele třídního útlaku. Na ty, kteří snad projevili odlišný názor na hospodářské uspořádání světa, na odstranění nezaměstnanosti, na buržoasní demokracie, chránící kapitalismus, nalezla vždy prostředky, jak je z řad státních zaměstnanců odstranit. V předmnichovské republice vydávalo presidium ministerstva vnitra všem ostatním úřadům pokyny, aby restrikčního zákona bylo v prvé řadě použito proti osobám komunistického smýšlení a z tohoto smýšlení podezřelých. Pro restringované definitiva neplatila.

Všimněme si vůbec vývoje veřejnozaměstnanecké otázky za prvé republiky! Nebylo voleb a nebylo stran, které by nebyly slibovaly veřejným zaměstnancům úpravu jejich otázek platových i pracovních, které by nebyly slibovaly novou organisaci veřejné správy. Co však bylo příčinou, že se tyto sliby stále a stále objevovaly, nikdy však nesplnily?

V roce 1926 došlo k vydání platového zákona, který byl očekáván všemi zaměstnanci a od jehož úprav si slibovalo zlepšení své životní úrovně veřejné zaměstnanectvo vůbec. Leč brzy se ukázalo, že provedená novelisace a úprava platových poměrů veřejných zaměstnanců jim přinesla více nespokojenosti a nesprávného posuzování a odměňování práce jednotlivých zaměstnanců než kdy předtím. Zevní příčina tkvěla v systemisaci služebních míst, v trvalém propůjčování těchto míst bez zřetele na práci, kterou ten, komu místo bylo propůjčeno, konal. Na zvýšení platu neměla vlivu práce zaměstnancova, nýbrž doba, po kterou sloužil, a otázka, zda je pro něho systemisované místo ve vyšší platové stupnici volné. Účetní tajemník neměl nadějí státi se vrchním tajemníkem nebo ředitelem, dokud někdo zařazený ve vyšší platové stupnici před ním nezemřel. Čekal tedy doslova na smrt svého kolegy. A tak se stávalo, že v některých resortech měl účetní úředník po 18 letech služby na př. jen 18.000 ročního služného, kdežto jeho kolega v jiném resortu za tutéž práci 30.000.

Můžeme si všimnouti ještě dalšího zjevu, který byl příznačným, ale také zákonitým zjevem kapitalistického pořádku, a to t. zv. aspirantského poměru. Vládním nařízením ze dne 13. července 1934, čís. 170 Sb. byl upraven plat aspirantů tak, že 3 měsíce museli vykonávat plně uspokojivou službu zadarmo a po 3 měsících dostávali měsíčně příspěvek pohybující se od 270 do 660 Kč měsíčně podle toho, zda šlo o službu kancelářskou nebo s vysokoškolským vzděláním. Po 15 měsících uspokojivé služby byl platový příspěvek zvýšen a byl vyplácen v částkách 420-900 Kč měsíčně. Aspirantský poměr mohl býti rozvázán jednoměsíční výpovědí bez udání důvodů.

Přes tyto a mnohé jiné nedostatky se považovala služba ve veřejné správě za zvlášť žádoucí. Můžeme si ovšem lehko vysvětlit důvody, pro něž se těšilo toto zaměstnání takové oblibě. Nebyly to ani důvody platové, ani důvody určitého výsadního a privilegovaného postavení, nýbrž jedině to, že veřejný zaměstnanec, pokud byl věrným služebníkem kapitálu, měl "své jisté", to znamená, že se nad ním nevznášela hrozba nezaměstnanosti tak naléhavě a tak vytrvale jako nad ostatními zaměstnanci v t. zv. soukromých službách. Nezaměstnanost, hlad, hospodářská krise činily veřejnou službu přitažlivou, svazovaly také veřejné zaměstnance s představiteli kapitálu a činily z nich poslušné vykonavatele jejich vůle v boji proti těm, kteří se domáhali chleba, práce, zaměstnání.

A tak jako licitovaly naše politické strany se státními zaměstnanci v dobách před Mnichovem, domnívali se příslušníci bývalých buržoasních a t. zv. socialistických stran, že budou v tomto svém vztahu k veřejným zaměstnancům pokračovat i po našem osvobození v květnu 1945. Reakční elementy, které se zahnízdily v politických stranách Národní fronty, viděly masu státních zaměstnanců jako vhodný objekt pro svoje falešné a demagogické sliby. Věděly z dob před Mnichovem, že velká část těchto zaměstnanců nemá třídního vědomí pracujícího člověka a že proto mohou na ni soustřeďovat svou propagandu o "pravých svobodách", "národních zájmech", o "vyšším poslání inteligence" a pod. Musíme si přiznat, že u některých jednotlivců našla tato propaganda odezvu a že zvláště ty kruhy, které byly těsně spjaty s vykořisťovatelskými vrstvami továrníků a velkostatkářů, se ujaly úlohy rozbít jednotu pracujících v sektoru hospodářském a v sektoru veřejné správy. Zvláště v r. 1947, když bylo nebezpečí, že by sucho a neúroda mohly zastavit naši vzestupnou linii, zesílil tlak reakce, a tak jsme se setkali v tomto roce s jednou z nejprolhanějších a nejdemagogičtějších kampaní, obrácenou na veřejné zaměstnance, a to s kampaní licitace o zvýšení platů.

Tehdy bylo všem rozumným lidem jasno, že suchem byly poškozeny naše vesnice, naši zemědělci a že jim musí přijít celý národ na pomoc. Naše reakce tuto samozřejmost také znala, ale činila vše, aby uskutečnění pomoci oddálila, aby ztížila anebo vůbec znemožnila její provedení. Proto chtěla zvýšení platů státních zaměstnanců v takové výši, že by to bylo ohrozilo finanční hospodaření vůbec, že by to bylo způsobilo měnový chaos, kterého by byla naše reakce využila proti našemu postupu k socialismu a také proti státním zaměstnancům samým. Jak nestydatě zneužila veřejných zaměstnanců, stejně nestydatě chránila kapsy boháčů při jednání o milionářských dávkách, jež měly pomoci našemu hospodářství při hledání finančních zdrojů pro naše suchem postižené zemědělce.

Reakce se domnívala, že již má dosti trumfů v ruce, že si zajistila pomoc státního aparátu, a proto se pokusila v únoru o zvrat naší cesty k socialismu, o restauraci kapitalismu u nás. Řekl jsem již, že se státní aparát v únorových dnech podle představ naší reakce nezachoval. Soudruh Gottwald o tomto údobí na listopadovém zasedání ústředního výboru KSČ v r. 1948 pravil: "Nakonec se v únoru ukázal obrovský význam státního aparátu. Měli jsme mnoho příčin býti v tomto směru nespokojeni do února. Od února se mnohé a mnohé napravilo, ale ještě všechno není tak, jak by mělo nebo mohlo být. Ale přes to všechno i při tom ještě neúplně vyhovujícím stavu našeho státního aparátu sehrál tento v únoru svoji velkou positivní úlohu a pomohl tak dělnické třídě, pracujícímu lidu zmařit spiknutí reakce."

V únoru náš pracující lid s dělnickou třídou v čele, pod vedením naší Komunistické strany Československa a soudruha Klementa Gottwalda odzvonil reakčním pučistům a od února definitivně odzvání výstavbou socialismu v naší vlasti domácí i cizácké reakci na věčné časy. Budiž státním zaměstnancům dík za to, že u tohoto velkého zvonění umíráčkem všem reakčním živlům nebyli a nejsou mezi těmi posledními a že se v podstatě snaží čestně stát po boku ostatních pracujících.

V únoru se totiž ukázalo, že poctivá politika komunistické strany přesvědčila zdrcující většinu veřejných zaměstnanců o tom, že návrat k buržoasně-demokratickému kapitalismu nemůže přinést veřejným zaměstnancům žádný zisk. Veřejní zaměstnanci se rozhodně postavili na obranu všech vymožeností nové, k socialismu spějící republiky a odmítli návrat fabrikantů, bankéřů a velkostatkářů do rozhodujících posic našeho hospodářského života a do politického vedení státu.

Po únoru jsme daleko rozhodněji přistoupili k budování socialistické společnosti a tím také bylo umožněno daleko intensivněji se věnovat řešení otázky státního aparátu vůbec. Bylo třeba přikročit ke zvýšení politického a hospodářského vzdělání zaměstnanců státního aparátu, bylo třeba učinit jasno o povaze a funkci státní administrativy, ukázat, co je smyslem činnosti tohoto aparátu, jaký je jeho vztah k ostatním složkám našeho národa a jaký je jeho význam.

Proto s. Slánský na zmíněném již zasedání Ústředního výboru KSČ zdůraznil nutnost politické výchovy nejen hospodářských, ale i státních úředníků a řekl: "Z politicky neuvědomělých státních úředníků se stávají nejhorší, nejvíce zkostnatělí byrokraté. Tací lidé, i když mají sebe lepší vůli sloužit dnešnímu režimu, nemohou, jsou překážkou a škodí... A jen vysoce politicky uvědomělý, marxisticky vzdělaný státní úředník může provádět svou funkci tak, aby to sloužilo pracujícímu lidu, může pomáhat při přebudování země v zemi socialistickou."

Rovněž předseda vlády s. Zápotocký jako předseda Revolučního odborového hnutí na všeodborovém sjezdu s bolševickou otevřeností řekl: "Nezastírali jsme nikdy pravdu, že naše státní a veřejná administrativa je vzhledem k současnému našemu národnímu důchodu neúnosně široká, málo výkonná a v důsledku toho i drahá. Nebáli jsme se poukázat na to, že veřejná a státní správa ani v lidově demokratické republice svou práci národní důchod nerozmnožuje, naopak že z národního důchodu žije a jej stravuje. Je proto nutno, aby administrativa a státní správa byla co nejvýkonnější a nejúspornější, aby zvláště v dobách krise národní důchod neúměrně nezatěžovala a nevedla hospodářství k bankrotu." Dále pak pokračoval: "Proto vydání na tuto administrativu mohou být zvyšována a rozmnožována tehdy, když se zvyšuje národní důchod, proto i administrativa musí mít zvláštní zájem na zvyšování produktivity práce, musí se snažit, aby byla pružnou, výkonnou a rychlou, aby sloužila občanstvu a zejména pracujícím a naší výrobě tak, aby tato se mohla rozvíjet, aby její prosperita nebyla byrokratickou pomalostí a lajdáctvím ochromována."

Jsou tedy před státní aparát postaveny konkretní úlohy a jejich splnění bude znamenat i obrození celého tohoto aparátu. Je třeba, abychom státní zaměstnance naučili politicky myslet, aby své odborné znalosti podložili vědeckým filosofickým názorem marx-leninského učení, aby vyzbrojení tímto uměním všech umění, vědou všech věd dovedli řešit své denní úkoly a organisovat svou práci ve prospěch lidu. Je třeba, aby i státní administrativa hledala a nalézala nové, pružnější, výkonnější a rychlejší pracovní methody, aby se nebála opustit tradiční a vyjeté koleje úřadování. Zákony socialistické výstavby platí nejen ve výrobě, nýbrž i ve správě. Produktivita práce je to, co odlišuje jednotlivé společenské formace navzájem od sebe, a jenom vyšší produktivita práce, než jaké jsme dosahovali v kapitalistickém řádu, zajistí u nás socialismus. Také ve státní administrativě musíme přejít, abychom uskutečnili socialismus a učinili život pracujících stále lepším, šťastnějším a veselejším, od malovýroby k velkovýrobě.

Konečně jsem řekl, že historický dosah navrhovaného zákona tkví i v tom, že ukládá státnímu aparátu, aby byl vykonavatelem vůle dělnické třídy a pracujícího lidu vůbec, že mu ukládá pracovat pro zajištění a rozvoj lidově demokratického zřízení, zejména k upevnění moci pracujícího lidu. Je tím plněn požadavek, který konkretisoval předseda vlády s. Zápotocký na II. všeodborovém sjezdu ROH v prosinci 1949 takto: "V lidově demokratické, k socialismu spějící republice se úkoly veřejné správy úplně mění. Místo přisluhovače kapitalismu a jeho znásilňujících vykořisťovatelských snah musí být veřejná správa a administrativa spolupracovníkem dělnické třídy při budování nové výroby a nového společenského socialistického řádu."

To znamená, že státní zaměstnanci jako vykonavatelé vůle dělnické třídy musí veřejnou správu provádět tak, aby byla k prospěchu lidu a aby zajišťovala a uskutečňovala socialismus v naší zemi.

Vyjadřujeme všechny tyto požadavky v návrhu zákona, jímž bude vytvářen další úsek socialistického práva, které se jeví jako výraz vůle širokých lidových pracujících mas. Tento zákon se nám jeví výrazem politiky vládnoucí třídy, namířeným k upevnění vlastní vlády, výrazem politiky směřující k rozvinutí oněch principů, které jsou prospěšné a výhodné všemu pracujícímu lidu v Československu.

Je u nás samozřejmostí, že hodnotíme stejně práci muže a ženy a že tomu tak je i v navrhovaném zákoně. Tato samozřejmost u nás není samozřejmostí na př. pro státní zaměstnance v Anglii. Ti, kteří nám ze Západu tak rádi udělují lekce z demokracie, nevidí, nebo ještě lépe, nesmějí vidět, jak nedemokraticky, jak nerovnoprávně je nakládáno se ženami ve státním aparátě kapitalistických zemí, kde platy žen jsou právními předpisy stanoveny a skutečně vypláceny nižší, ba často pronikavě a urážlivě nižší než platy mužů, a to za stejnou práci.

Paní a pánové, docházím k závěru. Jménem poslanců Komunistické strany Československa prohlašuji, že budeme pro navrhovaný zákon hlasovat, pokládajíce jej za akt vděčnosti naší lidově demokratické republiky za kladný poměr státních zaměstnanců k lidově demokratickému režimu, za jejich věrnou a oddanou práci na provádění generální linie naší cesty k socialismu a tak za jejich poctivý podíl na výstavbě naší vlasti a posilování míru.

Nechť je jim dobrá vůle a vděčnost naší lidově demokratické republiky, tímto zákonem vůči ním upřímně projevovaná, pobídkou, aby i ve svém nejvlastnějším zájmu po boku dělnické třídy a pod vedením Komunistické strany Československa v čele s naším presidentem s. Klementem Gottwaldem ještě víc než až dosud dále a směleji přiložili ruku k dílu v našem společném úsilí za socialismus, za vlast a za mír a tak i za sebe, za své rodiny a za své děti. (Potlesk.)

Podpredseda Komzala (zvoní): Dávam slovo ďalšiemu rečníkovi, ktorým je pán posl. Koktán.

Posl. Koktán: Slavná sněmovno, paní a pánové!

Je málo zákonů, jejichž zrod prošel ohněm tak ostrých politických bojů, jako je právě předkládaný zákon o úpravě pracovních a platových poměrů státních a veřejných zaměstnanců. A byla to naše předúnorová reakce, která ze státnězaměstnaneckých otázek dělala aféry, jež nebyly ničím jiným než formou nízké stranické licitace, jejímž cílem bylo rozkládat jednotu pracujících v odborech, na pracovištích a tím v celé republice. Nejtemnější stránkou této politiky reakčních stran bylo, že zde vůbec nešlo o řešení zájmů veřejných zaměstnanců, ale naopak. Tímto postupem byli nejvíce poškozováni právě veřejní zaměstnanci a především nejhůře placené kategorie dělnické a zaměstnanecké, poněvadž rozkladná práce reakce znemožňovala tím vůbec jakékoliv řešení. Tyto pokusy nechutné politiky pravicových stran nezasahovaly však jen do zásadního řešení platových otázek veřejných zaměstnanců. Odehrávaly se i kolem sociálních jednorázových výpomocí a jiných akcí, jež pro ně dělaly jednotné odbory v souhlase s pokrokovými a socialistickými složkami v republice. Teprve dnes veřejní zaměstnanci si uvědomují, v čem byli reakcí obelháváni, když se s jejich životními zájmy licitovalo v době určitých hospodářských potíží vzniklých z neúrody, což byl přímý útok na hospodářskou základnu státu. Uvědomují si, že každá úprava jejich platů a možnost vyšších mezd má pro ně teprve opravdovou cenu, když naše výroba, naši dělníci v továrnách vytvořili pro ně předpoklady výroby a tím i možnosti nákupu spotřebních statků.

Navrhované zákony o úpravě pracovních a platových poměrů státních zaměstnanců a soudců znamenají skoncování s přežitým státně-zaměstnaneckým systémem platovým a zastaralými předpisy pracovně-právními. Nepřebírají téměř nic ze starých norem. Zákon přináší zásady úplně nové. Je to logický důsledek revolučních změn v našem společenském řádu. jímž je lidová demokracie jako předpoklad k vybudování státu socialistického. Starý platový řád, jenž měl kořeny až v době tereziánské, dělal ze státních zaměstnanců, aniž si to někteří uvědomovali, policejně-byrokratický aparát, který měl za každých poměrů a v každém směru sloužit podle příkazů vrchnosti. Dnes nemáme vrchnosti, vládne pracující lid v čele s dělnickou třídou. A právě s dělnickou třídou nový platový zákon veřejné zaměstnance spojuje, odstraňuje byrokratické tituly, kastovnictví a nadřaděnost a zařazuje veřejné zaměstnance do socialistického budování naší lidově demokratické republiky a hospodářského plánu pětiletky. Jestliže z dřívějšího nástroje k potlačování třídy pokroku a socialismu se stal spojenec a pomocník vládnoucí dělnické třídy, pak je samozřejmé, že tato skutečnost se musí projevovat i v nové státnězaměstnanecké úpravě.

Projednávané zákony se s dědictvím odumřelé minulosti vypořádávají. Odstraňují neodůvodněné rozdíly a přežitky, které státní zaměstnance od ostatních odlišovaly. Naopak, jsou výrazem jejich spojení s ostatními pracujícími ve výrobě a v hospodářství. Uplatnění socialistických zásad v nových úpravách znamená ovšem velmi podstatné a převratné změny v platových a pracovních poměrech státních zaměstnanců. Nový platový a pracovní systém je veden zásadou jednotné mzdové politiky. Služební, platové a právní poměry státních zaměstnanců se nebudou výrazněji lišit od právních a platových poměrů všech ostatních skupin povolání v námezdním poměru. Hlavní zásadou celé naší mzdové politiky je plat podle zásluhy.

Tuto zásadu nový zákon pro veřejné a státní zaměstnance z valné části splňuje. Je to nejspravedlivější zásada, která kdy byla v nějakém platovém systému vyjádřena a dodržována. Platový zákon zaručuje a zabezpečuje všem, kdož normálně pracují, také normální plat. Účelem nového zákona je umožnit státní správě výběr a hodnocení zaměstnanců. zaručit v nejvyšší míře jejich osobní odpovědnost a vytvořit podmínky pro nový socialistický poměr k práci. Novou úpravou je možno hodnotit výkony zaměstnance a je to úprava v podstatě výkonově podnětná. Zaměstnanec bude existenčně a hmotně zainteresován na výsledku své práce v zájmu vlastního prospěchu a současně přispěje k zlevnění a zhospodárnění státní správy.