Zlepšení využití výrobních prostředků je jedním z důležitých úkolů, jehož plnění zároveň se stále vzrůstajícím údernickým a zlepšovatelským hnutím zvýší socialistickou peněžní akumulaci v národních a komunálních podnicích. Již projednávání rozpočtu na rok 1950 a v nedávné době exposé ministr financí Kabeše o výsledcích našeho hospodaření v r. 1949 nám v plném světle ukázalo význam socialistické peněžní akumulace pro další rozvoj našeho hospodářství a zvyšování blahobytu našeho lidu. Jde nyní o to, abychom socialistickou akumulaci jednak všemi prostředky neustále zvyšovali a abychom takto nashromážděné finanční prostředky správně rozmísťovali. K tomu slouží Fond znárodněného hospodářství, do něhož vplývá akumulace v podobě zisků a úroků z kmenového jmění. Již dnes je možno říci, že národní podniky, sečteme-li daň výdělkovou a odvody zisků a úroků z kmenového jmění, vytvoří takové hodnoty, že téměř kryjí náklady spojené s jejich plánovanými investicemi. To znamená, že již dnes si národní podniky na svoje rozvojové investice samy vydělají. Tyto fondem znárodněného hospodářství nashromážděné prostředky spolu s dotacemi ze státního rozpočtu a ostatními příjmy je nutno řídit tam, kde toho vyžaduje plánovaná výstavba našeho socialistického hospodářství, zájem a potřeba pracujícího lidu.

Z toho je zřejmé, jaký význam má úsilí o zvyšování peněžní akumulace v socialistických podnicích. Toho všeho je si pracující lid vědom, protože se neustále přesvědčuje, jaký je rozdíl mezi akumulací v kapitalismu a akumulací socialistickou. Kapitalisté nashromažďují do svých bezedných kapes produkt společné práce a výsledku potu a mozolů dělníků, rolníků a ostatních pracujících. Kapitalisté dovedou z krajíce národního důchodu urvat pro sebe vždy daleko největší podíl. Tak tomu bylo i u nás. Používali k tomu legálních i nelegálních prostředků. Když jim nestačil normální zisk, sáhli k defraudacím daňovým, k podvodům, jak o tom svědčí aféry pražcové, lihové a jiné, k sanacím ze státních peněz atd. Hodnoty, které vytvořil náš pracovitý český a slovenský lid, nesloužily k zvětšování národního bohatství, nesloužily k rozmnožování pracovních příležitostí, nýbrž pouze k zvyšování bohatství kapitalistické třídy, které bylo provázeno vzrůstající chudobou a nouzí, nezaměstnaností a vykořisťováním pracujících lidí. Tak je tomu i dnes v kapitalistickém světě. Na jedné straně hromadění obrovských bohatství, kterých se nakonec používá k porobě a útlaku dalších a dalších národů imperialistickými státy, na opačné straně utrpení, hlad a bída. Zisky amerických monopolů činily v r. 1948 přes 21 miliard dolarů, t. j. 3 a půlkrát více než v r. 1939. V r. 1949 se zvýšily o dalších 7 %. V této době se snížily mzdy dělníků v uhelných dolech o 29 %, v ocelářském průmyslu o 14 %, v ostatním průmyslu o 10 %. Výdělky farářů se zmenšily o 17 %.

V této době však také došlo ke krvavé intervenci v Řecku, k zásahům amerického imperialismu v západní Evropě, v této době se také připravovalo napadení korejského lidu. Socialistická akumulace má zcela jiné cíle. Socialistická akumulace slouží lidu, pracujícímu člověku. Staví továrny a výrobní zařízení, mechanisuje zemědělství, dává práci všem, tvoří nové a nové zdroje, z nichž pramení stále mocnějším tokem blahobyt, štěstí a spokojenost českého i slovenského lidu. Pracující lidé se denně o tom přesvědčují. Proto není na světě síly, která by jim mohla něco z toho vzít. Proto nenašli v lidu odezvy ti, kteří se spikli proti lidově demokratické republice, aby i za cenu války obnovili opět kapitalistický řád. Žádný dělník, žádný pracující se nebude již dále dřít, aby pánové Hejda, Pecl a ostatní kapitalisté mohli z jejich práce akumulovat vykořisťovatelské zisky. Právě naopak: Když se pracující lid dověděl o tom, co se děje v procesu před státním soudem, odpověděl zvýšeným pracovním úsilím, socialistickými závazky, překročováním plánu. Abychom mluvili v duchu tohoto zákona, odpověděl zvýšením socialistické akumulace. A tak je to správné. My víme, že nejlepší a nejúčinnější zbraní proti všem rozvratníkům, proti podněcovatelům války, proti kapitalistickému násilí je jedno jediné: Vybudovat naše socialistické hospodářství, naše národní podniky podle linie dané presidentem republiky Klementem Gottwaldem, aby zajistily stoupající blahobyt lidu, aby posílily tábor lidově demokratických států, aby daly příklad dělnické třídě a pokrokovým lidem v kapitalistických státech, aby se staly platnou silou toho světa, který v čele se Sovětským svazem přináší lidstvu mír, štěstí a socialismus. (Potlesk.)

Výbory hospodářský a rozpočtový projednaly ve svých schůzích navrhovaný zákon tisk 498 a doporučují Národnímu shromáždění, aby jej přijalo se změnami, které byly přijaty v obou výborech. (Potlesk.)

Místopředseda David: Ke slovu se přihlásil pan ministr průmyslu Aug. Kliment. Prosím ho, aby se ujal slova.

Ministr Kliment (uvítán potleskem): Slavná sněmovno, paní a pánové!

Nedávno jsme v květnových dnech vzpomínali pětiletého trvání našeho lidově demokratického státu. Vraceli jsme se ve vzpomínkách k národně-osvobozeneckému zápasu, který zásluhou Sovětského svazu a jeho slavné, nepřemožitelné a vítězné Rudé armády vyvrcholil naším osvobozením a obnovením naší samostatnosti. Připomínali jsme si při této příležitosti, jak musel pracující lid po květnu 1945 bojovat o udržení výsledků naší revoluce a jaké úsilí musel vynakládat, aby se neopakoval osudný rok 1920, kdy byla proti jeho vůli vybudována republika buržoasně demokratická, která nedovedla obstát v kritických dobách nacistickému náporu.

Je k prospěchu věci, připomeneme-li si tuto nedávnou minulost právě nyní, při projednávání znárodňovacích osnov. Celý vývoj nás přímo nutí, abychom se vraceli k začátkům našeho znárodnění a jeho vývoji až do dnešní doby a dospěli tak při hodnocení příčin, udávajících výstavbě socialistického státu směrodatný ráz, k našim národním podnikům dnešního typu. Vždyť znárodnění a národní podniky jsou vedle národních výborů nejpříznačnějším zařízením pro povahu lidově demokratického státu, jehož rozkvět, výstavba a pochod kupředu - k socialismu - jsou s rozvojem a úspěchem národních podniků nerozlučně spjaty. Proto znárodnění průmyslu a spolu s ním bank a pojišťoven se stalo ústředním bodem zájmu pracujícího lidu. Znárodnění bylo také prvým zkušebním kamenem v květnu 1945 utvořeného socialistického bloku. Když se totiž osnova dekretu po svízelných jednáních dostala na konci září 1945 na pořad jednání vlády, začaly se ozývat hlasy reakce, umlčené v květnu, a dožadovaly se revise navrhovaného rozsahu znárodnění. Máme dobře v paměti, jak reakce dokazovala mimo jiné, že koncepce dekretu o znárodnění porušuje zásady Košického vládního programu. Domnívala se mylně, že to bude dostačující argument na stále důraznější volání závodů po znárodnění. Teprve když bylo vidět, že znárodnění musí být provedeno a že na návrat fabrikantů, kompromitovaných z první republiky, ale zvlášť dobou okupace, není ani pomyšlení, začala reakce uplatňovat jiné názory a jiný obsah dekretu o znárodnění. Žádala zejména, aby každý podnik podléhající znárodnění byl podnikem veskrze samostatným, a to i vůči státu. Cílem bylo, když již nebylo možno zabránit znárodnění, dát mu hned od začátku do vínku taková ustanovení, která by vliv státu na národní podniky oslabila, ne-li vyloučila. Reakce se snažila vytvořit takový stav, aby závody sobecky uplatňovaly vlastní zájmy, štvaly se navzájem proti sobě a konec konců i proti státu, a zabránit, aby se jednotně vedený a společnou vůlí naplněný národní průmysl nestal mocnou pákou hospodářské, politické a společenské přestavby státu.

Nezapomněli jsme dosud, že se reakce pokoušela dokonce tvrdit, že Slovensko není pro znárodnění zralé, že by tam mohlo přicházet v úvahu nejvýše několik největších podniků. Kromě toho se tvrdilo, že konstrukce znárodnění je dokonce na újmu slovenských zájmů. Hlasy, šířící tuto legendu, se dožadovaly také toho, aby znárodňovací osnovy byly projednány Slovenskou národní radou, aby se neprovádělo znárodnění dekretem a aby se vyčkalo, až se sejde parlament. V této pro znárodnění kritické chvíli se ozvaly závody a důrazně a rozhodně žádaly, aby se upustilo od všech dalších průtahů a od oklešťování znárodňovacích osnov a aby znárodnění bylo urychleně vyhlášeno. Přestože jednota pracujícího lidu a jeho tlak, aby znárodnění bylo urychleně vyhlášeno, znemožnily mnohé plány reakce, byla nicméně hranice znárodnění počtem zaměstnanců stanovena nevýhodně, zvláště v odvětvích textilního a dřevopracujícího průmyslu.

V textilním průmyslu se posunula hranice v jednotlivých výrobních stupních tak nerovnoměrně, že znárodněný textilní sektor upadl do závislosti na spolupráci soukromých podniků. Z toho také vyplynuly mnohé nesnáze, jimiž jsme v textilním průmyslu trpěli, dokud druhé znárodnění po únoru 1948 tyto poměry neurovnalo. Nejinak tomu bylo v dřevoprůmyslu a jinde. Přepočítali se však všichni nepřátelé znárodnění a jejich pomahači, když předpokládali, že prosazením tohoto požadavku uchrání průmyslové majetky své a svých zahraničních přátel od znárodnění.

Proti úmyslům reakce vystoupilo sjednocené Revoluční odborové hnutí, které celou svou vahou se postavilo za znárodnění a vyhlásilo na den 25. října velikou manifestaci všeho pracujícího lidů v Praze na Václavském náměstí a ve všech městech republiky, při níž by se znárodnění slavnostně vyhlásilo jako konečný historický mezník doby útisku pracujícího lidu a upevnění jeho slavného osvobození. To také rozhodlo a v poslední chvíli v předvečer manifestace a čtyři dny před zasedáním Prozatímního Národního shromáždění byly slavné znárodňovací dekrety podepsány.

Mohutný dojem manifestace pracujícího lidu dne 25. října 1945, při níž byla veškerá práce zastavena, a rozhodnost odborů bezvýhradně se postavivších za znárodnění dovedly sice ztlumit rejdy nepřátel znárodnění, nikoli však zcela umlčet. Reakce pouze změnila svou taktiku a začala jinou špinavou hru. Předstírajíc starost o zájem státu, upírala podmínky znárodnění každé fabrice a snažila se na svou stranu přetáhnout postižené fabrikanty, jejich přisluhovače a s nimi též sympatisující cizinu. Reakční politikové však nezapomínali zejména na sebe a počínali si tak, že znovu potvrdili, že zůstali takovými, jakými byli ve dnech Mnichova, a že jsou ochotni za své třídní zájmy, za udržení svého bohatství a další obohacení znovu obětovat zájmy a svobody lidu. Vždyť nebyl to tehdy jen případ Jandery z Ústí nad Orlicí, který za jidášský groš, několik desítek tisíc, měl být vypuštěn ze znárodnění, ale byly to i případy jiné, jak v českých zemích, tak i na Slovensku, které pobuřovaly celou pracující veřejnost. Zvláštní zájem soustředila reakce zejména na podniky textilního odvětví a odvážila se hájit a navrhovat vypuštění ze znárodnění i takových podniků, které měly až 800 zaměstnanců, jen když se jim z temných pramenů podařilo získat potvrzení, že dekretem určený počet zaměstnanců nebyl podle předpokládaných poměrů rozvržen. Byli dokonce ochotní roztrhávat podniky a znárodňovat jen přádelnu nebo tkalcovnu a ostatní ponechat majiteli.

Také však obor chemicko-farmaceutický a obory papírenský, sklářský, dřevařský a kožedělný byly prostředím rejdů, pokoušejících se vyrvat podniky ze znárodnění. Zejména mimořádné obtíže byly vyvolány při znárodňování elektráren. Reakce se pokusila podnítit ve správách obcí úplnou kampaň proti převzetí komunálních elektráren a plynáren. A ještě nebylo skončeno toto tažení, již začala reakce se svými spojenci uplatňovat požadavek paritního zastoupení v představenstvech ústředních orgánů a později také národních podniků. Domáhala se paritního zastoupení, i když jí bylo prokázáno, že její zastoupení v osazenstvech závodů činí bezvýznamnou menšinu.

Také při projednávání osnovy statutu národních podniků průmyslových použili odpůrci znárodnění každé příležitosti, aby snížili možnost soustředit průmyslový majetek v rukou státu a organisačně zeslabili národní podniky a jejich vyšší orgány. Tyto snahy se však uplatňovaly již při projednávání osnovy dekretu, kdy se odpůrci znárodnění soustředili celkem na tři hlavní otázky: na vlastnictví majetku národních podniků, na rozsah majetku, z něhož je možno tvořit národní podniky, a na organisaci národních podniků. V otázce prvé prosazovali, aby majetek začleněný do národního podniku přešel též do vlastnictví tohoto podniku a aby stát k němu neměl s hlediska soukromoprávního žádného vztahu. Reakcí šlo o to, rozptýlit mohutnou silu národních podniků do útvarů, prosazujících vlastní zájem. Těmto záměrům se ve vládě s rozhodností jemu vlastní opřel nynější president republiky Klement Gottwald a energicky žádal, aby se vztah národních podniků ke státu v dekretu výslovně vyjádřil. Teprve toto vystoupení přinutilo reakci k ústupu. V § 13 dekretu pak bylo uvedeno, že národní podniky jsou majetkem státu. Ale ani potom nepřestaly rejdy okolo poměru národních podniků ke státu. V druhé otázce pak šlo o rozsah majetku, z něhož bylo možno tvořit národní podniky. Bylo nutno pokládat za samozřejmé, že se národní podniky zřizují nejen z majetku znárodněného, ale i z konfiskátů a z ostatního majetků, ať ho stát nabyl jakýmkoliv způsobem. Při projednávání osnovy historického dekretu však vyvinuli odpůrci znárodnění přímo zběsilý odpor, aby jakákoli zmínka o zřizování národních podniků z konfiskátů zmizela. Šlo jim také o jejich stoupence, nechvalně proslulé mnohé národní správce konfiskátů, zejména z první doby po osvobození. O tuto otázku vzešel známý boj při projednávání statutu v prosinci 1945 a v lednu 1946, kdy se podařilo, třeba v omezené míře, prosadit ustanovení o použití konfiskátů k začlenění do národních podniků.

První národní podniky neměly snadný úkol. Byly soustavně předmětem břítké kritiky odpůrců socialismu, přitom ovšem kritiky destruktivní, naplněné zlou vůlí a nepřátelstvím. Na jejich vrub se přičítalo vše špatné, co vůbec vycházelo z výroby, a to zejména z výroby soukromé, a na ně se svaloval nedostatek zboží, v poválečné době zcela pochopitelný. Hned z počátku se na nich požadovaly vysoké finanční zisky, třebaže i nejzatvrzelejší odpůrce musel uznat, že národní podniky převzaly majetkové podstaty z doby okupace silně podkapitalisované, že některé jejich objekty byly úplně v troskách, že převážná většina objektů byla značně zanedbaná nedostatkem údržby a že se jim starosti s obnovou a dokonce i se zvýšenými nároky hromadí. Národní podniky rozplynul svěřený jim majetek v přívalu různých hospodářsky neodůvodněných nároků bývalých fabrikantů a jejich přisluhovačů, kteří si je často v poslední chvíli smluvně zajišťovali. Národní podniky musely také vydržet nápor, který na jejich majetkovou podstatu vykonávaly neupravené ceny, a v době, kdy soukromý sektor převážně prodával za černé ceny, trpělivě vyčkávat opatření cenové politiky, jež vyrovnají nepoměr mezi náklady a výnosy. To byl jistě dosud málo doceněný příspěvek národních podniků hospodářské konsolidaci státu.

Přesto však se hospodaření národních podniků záměrně na veřejnosti, v tisku i v Národním shromáždění, a ještě ovšem skresleněji v soukromých hovorech, podrobovalo přehnané kritice tak, aby byl vyvolán dojem, že se znárodnění nezdařilo a že je nutno podrobit je revisi. To byla doba, kdy se objevovali lidé rázu Hejdova, kteří by nejraději byli národní podniky zaprodali kapitalistickým vykořisťovatelům. Veřejnosti se tehdy předstíralo, jako by iniciátorům šlo o hospodářské řešení ve prospěch národních podniků. Jaké však byly jejich pravé úmysly, to nám tato individua doznala v nedávném procesu s rozvratníky.

Také ve vedení národních podniků byly prosazovány formy typicky příznačné pro kapitalistické podniky. Víme ostatně, jakých jsme získali zkušeností s představenstvy, složenými z členů povětšině neznalých problematiky podniku, která s druhé strany umožňovala řediteli zbavovat se odpovědnosti. Představenstva však v národním podniků měla také být orgánem zmenšujícím a tlumícím váhu závodních rad, což se zvláště projevovalo při sestavování starého statutu národních podniků. A bylo zásluhou soustředěného úsilí komunistů ve vládě v čele s Klementem Gottwaldem, že se podařilo v tomto statutu - proti dekretu č. 100/1945 - zesílit postavení a pravomoc ředitele. Nechci se zmiňovat o zkušenostech s institucí náměstků ředitele podle starého typu. O tom je možno se dočíst v důvodové zprávě k osnově zákona o národních podnicích. Chtěl bych však jen konstatovat, že jak představenstva, tak i náměstkové byli pro národní podniky od jejich prvopočátků namnoze jen přítěží. Nemohli ovšem jejich rozvoji zabránit, neboť obětavé úsilí pracujících, zejména v některých odvětvích, dostoupilo takové míry, že mu nemohly odolat ani technické překážky, natož několik kazimírů, jimž politická zášť zaslepila oči při pohledu na průmysl, zvedající se z válečných trosek.

Když se skončilo formování národních podniků, začalo se s jiné strany. Po závodech a jejich okolí se roznášely šeptané zprávy, jež zřejmě měly za účel zneklidňovat pracující a odvádět je od jejich úkolů. S oblibou se k tomu vybírala průmyslová střediska, aby se při prolínání jednotlivých osazenstev dosáhlo působivějšího účinu. Tak se ve Zlíně, nynějším Gottwaldově, a jeho okolí šířily zprávy, že se vrátí člen rodiny Baťů, aby převzal zpět podnik a tak odvrátil pohromu, hrozící zvláště v zahraničním obchodě. V chemicko-farmaceutickém průmyslu se již dokonce uváděla cizí firma, které se prý raději nejvýznačnější objekty odevzdají do provozu, aby tak bylo zabráněno blížící se krisi. Těžkou chemii pak tyto pověsti již vydávaly do područí cizozemského koncernu, neboť se prý bez jeho přispění a technické pomoci neobejde. To nebyly snad jen zprávy, které vznikly u nás doma. Přinášel je také západní tisk, což dosvědčovalo svornou spolupráci domácí i cizí reakce.

Ruku v ruce, za plné pomoci zahraniční reakce byl veden zběsilý a záštiplný útok na existenci Stalinových závodů. Žel, stalo se, že i za pomoci vědeckých činitelů byla veřejnost přesvědčována o nevýhodě udržování provozu Stalinových závodů, o zbytečném mrhání penězi a podobně. Již dávno ví celá naše veřejnost, co tento tovární kolos, tato chlouba těžké chemie, pro hospodářství znamená, že jeho výroba nás činí nezávislými na cizině a že poskytuje naší výrobě i vývozu nepostradatelné výrobky.

Bylo nespočetné množství takových útoků na národní podniky. Přepočítali se však všichni odpůrci znárodnění. Nepodařilo se jim likvidovat znárodnění a vrátit doly a fabriky do rukou jejich dřívějších majitelů a tak znovu zotročit dělný lid, jak to zamýšleli a s kapitalistickou cizinou smlouvali. Navzdor potížím, překážkám a všem úkladům a útokům zůstaly národní podniky nejen neotřeseny, ale zásluhou slavné, vítězné Komunistické strany Československa vyrostly dokonce v mohutný živoucí kmen našeho národního hospodářství, vydávající bohaté ovoce ve prospěch všeho českého a slovenského pracujícího lidu. (Potlesk.)