A přes to nevoláme po přerušení
obchodních styků s těmito kapitalistickými
zeměmi, jak to provádí mnoho vlád
kapitalistických zemí v obráceném
směru, nýbrž hledáme možnosti zintensivnění
obchodu s nimi podle zásad rovnoprávnosti a nevměšování
se do našich vnitřních záležitostí.
Děláme to ze dvou příčin. Za
prvé proto, že hospodářské vztahy
nutně vedou ke spolupráci mezi národy a tím
i k udržení míru, a za druhé, že
to prospívá též našemu hospodářství.
Nevyvoláváme rekriminace na to, jak nás vykořisťovaly,
nýbrž hledáme trpělivě způsob
soužití.
V táboře míru a demokracie jsme zemí,
která má značně vyvinutý průmysl,
který se i dále prudce rozvíjí. K
tomu přichází stará průmyslová
tradice českých a slovenských dělníků
a techniků. Ne nadarmo mluví naši přátelé
z bratrských zemí o zlatých rukou našich
dělníků. Oba tyto statky nás však
zavazují, abychom ještě lépe plnili
svou povinnost vůči Sovětskému svazu
a ostatním lidově demokratickým zemím.
Je zahanbující, že přes tyto zkušenosti
některé statky zvláště důležité
pro hospodářství těchto zemí
se nedodávají včas. Každý stroj
a každé zařízení, které
dodáváme do druhých zemí o jeden či
více měsíců opožděně,
narušuje jejich plány a zpomaluje jejich cestu k socialismu.
Zahraniční obchod v této oblasti našich
vztahů přestal být obchodem ve starém
slova smyslu a stává se čím dále
tím více pojítkem mezi národohospodářskými
plány jednotlivých zemí. Jestliže jsme
tedy po prvé v historii střásli se sebe závislost
na zahraničním kapitálu, je nutné,
abychom jako svobodný národ na svých závodech
učinili vše k dochvilnému plnění
svých dodávkových povinností. Proto
by měl být dík za první skutečné
osvobození našich národů vyjádřen
závazkem všech vedoucích činitelů
našeho hospodářství, že vyvinou
maximální úsilí, aby v žádném
kraji nebylo závodu, který by nesplnil své
dodávkové povinnosti do zahraničí
ve slíbených lhůtách, a aby stovky
našich techniků a dělníků, kteří
pracují a v ještě větším
počtu budou pracovat zejména na výstavbě
průmyslu v zemích lidové demokracie, byly
opravdovými representanty naší svobodné
vlasti a průkopníky socialistického způsobu
práce. Tím posloužíme druhým
i sobě, neboť podle slov soudr. Gottwalda:
"Vzájemná bratrská spolupráce,
v niž samozřejmě nejvýznačnější
úloha připadá Sovětskému svazu,
je jedním ze základních předpokladů,
které nám umožňují budovat Československou
republiku jako stát svobodný a nezávislý
i jako stát lidový a socialistický."
A jestliže takto ještě účinněji
pomůžeme druhým i sobě, pomůžeme
současně v boji za udržení míru.
(Potlesk.)
Podpredseda Žiak: Dávam slovo p. posl. dr.
Berákovi.
Posl. dr. Berák: Soudružky a soudruzi, paní
a pánové!
Jednáme o státním rozpočtu. Je to
významná politická událost, která
je sledována celou naší veřejností.
V jednotě stanoviska všech poslanců Národní
fronty k tomuto jednotnému základnímu plánu
finančnímu odráží se i politická
jednota národa, politická jednota našeho pracujícího
lidu. Při projednávání rozpočtu
se setkáváme s významnou problematikou, která
je důležitá pro naše hospodářství.
Bylo zde hovořeno o odvodu zisků národních
podniků, o jejich ziscích, o rozpočtu jako
finančním plánu atd. Ve všech těchto
otázkách připadá významná
úloha našemu peněžnictví.
Jak podstatně se dnes liší jeho funkce a úkol
od ponižující úlohy peněžnictví
v období kapitalistickém! Za kapitalismu je peněžní
aparát v soukromém majetku jedinců, které
hlad po zisku vede ke koncentraci peněžnictví.
Taková koncentrace znamená ovšem současně
stálé svírání kleští
plných rozporů, ve kterých se ocitl hospodářský
život kapitalismu. Na jedné straně vede tato
koncentrace ke hromadění majetku u několika
málo finančních magnátů, na
druhé straně k ožebračování
milionů příslušníků dělnické
třídy a pracujících vůbec.
Můžeme si tyto skutečnosti ozřejmiti
ostatně i na našem vlastním, československém
příkladu. Předmnichovská Československá
republika byla přímo klasickou zemí vlády
finančního kapitálu, který také
využil hned zrodu předmnichovské republiky
k tomu, aby v ní získal nadvládu. Při
veliké moci tehdejších bank, zejména
Živnostenské banky, znamenalo to především
posílení jejich vlivu. Mezi jednotlivými
skupinami bankovního kapitálu se brzy rozvinul boj
o nadvládu, který měl svůj odraz ve
vývoji našeho peněžnictví až
do roku 1938. Není pochyby o tom, že tento zápas
a současně sepětí tehdejšího
finančního kapitálu nejrůznějšími,
přímými i nepřímými
cestami s kapitálem francouzským, anglickým
i německým vedlo ve svých důsledcích
k mnichovské kapitulaci. Ministři financí
od Rašina přes Kuneše Sontága
až po Engliše byli představiteli jednotlivých
skupin tohoto finančního kapitálu. Banky
na této osobní unii mezi státní politikou
finanční a politikou bankovní vydělávaly
zcela nestoudně. A vydělávaly na kom? Na
těch, kdož museli svými daněmi, vydřenými
z práce svých mozolných rukou, přispívat
do státního rozpočtu, na pracujícím
lidu.
Historie našeho peněžnictví v předmnichovské
republice podává nám o tom celou řadu
dokladů, nad nimiž žasneme, marně si kladouce
otázku, jak něco podobného bylo vůbec
možno. Nestačí mně bohužel čas,
abych o všech těchto finančních kouzlech,
která současně byla vykrádáním
republiky a ožebračováním pracujícího
lidu, mohl hovořit podrobně, jak by si toho vyžádala
třeba historie kolkování měny anebo
historie nostrifikace akcií.
Zmíním se aspoň o historii deflační
politiky z r. 1922, na níž těžké
miliony vydělala Živnobanka s dr. Preissem, která
si při této příležitosti vyřídila
účty se svými konkurenty. Způsob provedení
deflační politiky byl velmi prostý, ale pro
československý lid neobyčejně nákladný.
Na jaře r. 1922 byla obstarána v cizině velmi
drahá půjčka, zúročitelná
8 %, z jejíhož výnosu Bankovní úřad
ministerstva financí nakoupil v Anglii a v Americe cizí
valuty a devisy. Půjčka byla spojena s těžkými
podmínkami politického rázu. Tak na př.
londýnská City si vymínila při jejím
sjednání, že filiálky Anglo-rakouské
banky na čs. území nebudou podléhat
nostrifikaci akcií, nýbrž že se z nich
vytvoří Anglo-československá banka,
která bude ovládána anglickou finanční
skupinou.
Devisové reservy takto získané bylo ihned
použito ke zvyšování kursu koruny na zahraničních
bursách, především ve Švýcarsku.
Zatím co v r. 1921 kurs Kč v Curychu se pohyboval
od 5 do 8 c za 1 Kč, brzy potom, co dr. Rašín
nastoupil na úřad ministra financí, stoupl
tento kurs na 10, 12 a 19 a dosáhl posléze 23 švýc.
centimů. Pracujícím byl tento postup odůvodňován
tím, že kurs koruny byl prý nedůstojně
nízký a že cizina - rozuměj kapitalisté
v západních zemích - bude mít větší
důvěru k Československé republice,
totiž k čs. kapitalistům, jestliže bude
kurs koruny vyšší.
Rašínova politika zvyšování kursu
koruny vedla však současně k podlomení
našeho vývozu. Jestliže v r. 1921 jsme vyvezli
zboží za 29 miliard, vyvezlo se ho v r. 1922 už
jen za 19 miliard a v roce 1923 jen za 13 miliard. Na Rašínově
deflační politice vydělala Živnobanka
jednak levným dovozem surovin, jednak ovládnutím
dalších posic v průmyslu i bankovnictví.
Vývozní průmysl utrpěl těžké
ztráty. Řada podniků ohlásila úpadek
nebo vyrovnání. Počet vyrovnání
a úpadků začíná stoupat v posledním
čtvrtletí r. 1922, kdy dochází k nejprudšímu
vypětí deflační politiky. Vývozní
průmysl se proto snaží co nejvíce snížit
výrobní náklady, které jsou konec
konců určovány cenou pracovní síly.
Proto v r. 1923 podniká ostrý útok na mzdy,
k němuž se přidávají i ostatní
kapitalisté, kteří si brali za záminku
snižování mezd ve vývozních odvětvích.
Dělnická třída doplácí
na politiku Živnobanky a dr. Preisse snižováním
mezd a růstem nezaměstnanosti.
S úpadky průmyslu souvisí také úpadky
bank. První z nich byla Moravsko-slezská banka v
Brně, která požádala ministerstvo financí
o výpomoc. Rašín jako představitel
konkurenční skupiny ji samozřejmě
pomoc nehodlá poskytnout, nýbrž nařizuje
likvidaci. Po ní následuje úpadek banky Bohemie
a Pozemkové banky. Vkladatelé těchto bank
přicházejí o peníze, ale Živnobanka
rozšiřuje své posice.
Rašínova deflační politika poškodila
však současně čs. stát. Na umělé
zvýšení kursu koruny byla vyplýtvána
větší část zahraniční
půjčky, kterou náš pracující
lid musí potom splácet dlouhá léta.
Koncem r. 1922 nemá už Bankovní úřad
ministerstva financí dost prostředků, aby
udržel kurs naší koruny. Cizí kapitalisté
začínají spekulovat na její pokles
a vyvolávají její nabídku v cizině,
takže Bankovní úřad ministerstva financí
spotřeboval poslední zbytek drahé půjčky.
Byla způsobena nezaměstnanost, snížena
životní úroveň pracujících,
podlomen vývozní průmysl a ztraceny zahraniční
trhy. Ovšem zahraniční kapitalisté a
Živnostenská banka při tom vydělali.
Neméně příznačnou je historie
kolem sanace bank a bankovního zákona z r. 1930
a 1931. Nynější president republiky s. Klement
Gottwald ve své řeči, kterou pronesl
v poslanecké sněmovně dne 16. prosince 1930,
odhaluje, jak tehdejší ministr financi Engliš
dává ze státních peněz nových
200 milionů Kč Moravské bance, aby tato banka,
která je v nesnázích po krachu Liebiga a
jiných průmyslových podniků, byla
sanována. V této době, kdy vládnoucí
kruhy odmítají návrhy na pomoc nezaměstnaným,
vyplácí se ze státních peněz
300 mil. Kč Anglobance a 200 mil. Kč Moravské
bance. Ve své řeči v poslanecké sněmovně
dne 25. listopadu 1931 upozorňuje nynější
náš president Klement Gottwald, že připravovaný
bankovní zákon nebude zákonem na ochranu
vkladatelů, nýbrž zákonem na ochranu
bank proti drobným vkladatelům, a volá: "Proto
chcete dělat bankovní zákon, abyste bankovní
ředitele chránili před drobnými vkladateli.
Takový je státně kapitalistický princip:
Na účet pracujícího lidu zachránit
zisky kapitalistů a plánovitě rdousit výrobu."
A to, co se kdysi odehrávalo u nás, dosud se děje
v kapitalistických státech.
V Anglii právě dnes zvyšují sazbu bankovních
úroků na 4 %, aby bankovní kapitály
ještě ovládly průmysl a aby se zvýšila
beztak vysoká nezaměstnanost.
Finanční kapitál v Americe se neštítí
daňových korupcí a podvodů, které
zasahují až do nejbližšího okolí
presidenta Trumana, jak se o tom dočítáme
v anglických a amerických novinách.
U nás dnes peněžní kapitál nenáleží
soukromníkům, nýbrž lidu. Je státním
vlastnictvím a tak se mění z kořistnické
soustavy v soustavu socialistické služby. Pravda,
i v socialismu dochází ke koncentraci peněžnictví,
která však nemůže sloužit vykořisťování,
ani jednostranné akumulaci. Naopak socialistická
koncentrace peněžnictví posiluje rovnoměrnost
hospodářského vývoje socialistického
státu tím, že umožňuje, aby hospodářských
výtěžků mohlo být účelně
používáno ve prospěch celku.
Peněžní soustava v socialismu mobilisuje ohromné
peněžní zdroje, které nejsou zachyceny
redistribucí prostřednictvím rozpočtu.
Socialistické peněžnictví obstarává
ve své každodenní činnosti kontrolu
oběhu i hospodárného používání
peněžních prostředků, kontrolu
plnění hospodářských i finančních
plánů v podnicích, neboť v socialismu
mění se i funkce peněz, které přestaly
být nástrojem vykořisťování.
Vývoj našeho peněžnictví od května
1945 se shoduje s celkovou linií boje pracujících
Československa v čele s jejich předvojem,
komunistickou stranou, o nové socialistické peněžnictví.
Boj o znárodnění bank a pojišťoven,
boj o jejich reorganisaci, reorganisaci lidového peněžnictví
byl v podstatě bojem o novou jejich funkci.
Ústřední místo v našem peněžnictví
zaujala Státní banka československá,
která se stala peněžním ústředím
celého našeho hospodářství a
o níž dnes už plně platí slova
Vladimíra Iljiče Lenina, zdůrazňující
velký význam bank, postavených do služeb
budování socialismu. Hlavní úkoly
našeho peněžnictví, zejména obou
našich bank, Státní a Investiční
banky, při kontrole korunou můžeme stručně
shrnout do těchto bodů:
1. kontrola plnění plánu výkonu,
2. kontrola obratu peněžních prostředků
a vykonávání tlaku na zrychlení jejich
obratu a odkrývání reserv,
3. kontrola plnění plánu akumulace, jakož
i odvodů akumulace a v souvislosti s tím i kontrola
snížení nákladů,
4. kontrola mzdových fondů.
Máme a budeme tu mít řadu nesnází,
obtíží a problémů, se kterými
se musíme vyrovnat a které musíme rozřešit.
Nejsou to otázky a problémy lehké. Každé
jejich podceňování by se mohlo šeredně
vyplatit. Avšak v Československu lidovém a
demokratickém, v Československu pracujícího
lidu, najdeme prostředky, jak se s těmito problémy
vypořádat.
Významné úkoly tady připadají
zaměstnancům našeho peněžnictví.
Je zapotřebí, aby s tohoto místa bylo poděkováno
těm, o nichž se jinak tak málo mluví.
Je však nutno zaměřovat se těž
na sebe, na vlastní chyby a nedostatky, je nutno zvýšit
úroveň našich finančních plánů
a sledovat je s ostatními částmi celostátního
hospodářského plánu dokonaleji než
loni.
Je nutno zvyšovat snahu o soustavné zvyšování
vlastní kvalifikace. Podstatně musíme zlepšit
kádrovou práci, věnovat nejvyšší
pozornost rozmístění kádrů,
jejich výchově a růstu. Máme v peněžnictví
na jedné straně zaměstnance přestárlé
(s průměrným věkem 50 let), na druhé
straně je tu řada nově přijatých
žen, které mají dobrou vůli osvědčit
se a již se také uplatňují, ale které
je ještě nutno školit a zapracovat. Je nutno
zajistit užší styk funkcionářských
kádrů našeho peněžnictví
s masou pracovníků a zabezpečit rozvoj socialistického
soutěžení a zlepšovatelského hnutí,
upevnit jeho dosavadní formy a pak je zaměřit
k vyšším formám, především
k těm, které by vedly a mobilisovaly k dokonalejšímu
plnění vlastních hospodářských
funkcí peněžních.
Upevnění peněžní soustavy v Československu
je výsledkem hospodářského rozvoje
naší vlasti. Je v příčinné
souvislosti se stálým růstem průmyslu
a zemědělské výroby. A tento stálý
růst naší výroby, toto stálé
posilování a upevňování naší
peněžní soustavy právě tak jako
stálé rozpočtové přebytky jsou
zárukou jistoty pevnosti naší měny.
Není pochyby o tom, že postavení naší
měny bude ještě pevnější,
poněvadž jejím základem je socialistická
hospodářská soustava, která je základem
neustálého rozvoje výrobních sil a
neustálého růstu všeobecného
blahobytu. Proto naše měna bude ještě
pevnější navzdory všem šuškalům
a navzdory soptění zahraničního rozhlasu.
(Potlesk.)
Podpredseda Žiak: Prerušujem prejednávanie
poradu schôdze a oznamujem, že v rozprave o štátnom
rozpočte na rok 1952 a štátnom záverečnom
účte za rok 1950 budeme pokračovať zajtra
vo štvrtok 27. marca 1952 o 9. hodine.