Že naše školství je již dnes, dík péči lidové vlády, daleko lépe vybudováno než československé školství za první republiky, je každému zřejmé. Svědčí o tom mimo jiné i skutečnost, že je daleko většímu počtu školou povinných dětí než za první republiky umožněno nabýti kvalitního vzdělání na druhém typu školy. Na středních školách se u nás letos učí o ²/₃ dětí víc než v roce 1935 na tehdejších měšťanských i středních školách dohromady. Škol druhého stupně je přitom o 75,7 % více, tříd dokonce o 101,5 % více a učitelů o 95,3 % více. Na jednu třídu tehdy připadalo 41 žáků a dnes jen 33. Podobně národních škol máme dnes o 18,4 % víc, než bylo před válkou obecných, na nich máme o 17 % více tříd a o 13 % více učitelů, i když dětí, navštěvujících národní školu, je dnes o 7,7 % méně, protože na těchto školách dokončuje své povinné vzdělání podstatně méně dětí než za první republiky v důsledku toho, že je mohou dokončit na početnějších školách středních. V jedné třídě národní školy se dnes učí průměrně 32 dětí, zatím co před válkou 40.

Nejvýraznějším rysem, kterým se vyznačuje současný rozmach našeho školského výchovného systému, není však jen další rychlé rozvíjení těchto i jiných klasických typů škol, ale péče o to, aby bylo zejména dětem dělníků a rolníků prakticky umožňováno dosahovat na nich i nejvyššího vzdělání, aby dokonce sami dělníci a rolníci, nyní též bez přerušení zaměstnání, mohli své vzdělání doplňovat a prohlubovat, a konečně se v něm projevuje též daleko dokonalejší péče o výchovu dělnického dorostu - naděje a budoucnosti osvobozené dělnické třídy.

Takovéto zřetele kapitalismus při budování svého školského systému neznal. Kapitalismus nezná večerní školy pro pracující a my je dnes zřizujeme nejen při všech typech škol odborných, ale také při gymnasiích a na různých školách vysokých. Za kapitalismu i u nás plně platilo úsloví "učedník - mučedník". Učební pán nejen že na zlepšení sociálního postavení učňům nepřispíval, ale často bral za učení peníze. Tří- až čtyřleté učení spočívalo většinou ve vykořisťování učňovy práce, a o učňovských dílnách, instruktorech učňů a internátech pro učně, kromě Baťových robotáren, nebylo ani řeči.

Avšak dnes, kdy podle skvělého sovětského vzoru přistupujeme k rychlému budování státních pracovních záloh, máme učňů nejen skoro o polovinu víc než za první republiky, ale vybudovali jsme zcela nové základy jejich výchovy.

V podstatě za dva roky jsme jen v českých zemích vytvořili na 800 středisek pracujícího dorostu, ve kterých je přes 90.000 učňů a učnic. Vybudovali jsme pro ně někdy až neúměrně luxusní internáty se 64.000 lůžky. Dáváme učňům obleky, každému za mnohem víc než 10.000 Kčs, dáváme jim vychovávací příspěvky, dobře je stravujeme. Obklopujeme je všemožnou péčí, jak o tom svědčí fakt, že na př. v hornických SPD připadl loni jeden zaměstnanec na 3,3 učně a v ostatních odvětvích přibližně na 5 učňů. Náklady na jednoho učně činí dnes u nás měsíčně zhruba 4000 Kčs, a to do nich nepočítáme náklady na ošacení a na investice. Za takových podmínek nám samozřejmě budou ze středisek pracujícího dorostu a hlavně ze škol pracovních záloh vycházet každoročně desítky tisíc skutečně kvalifikovaných a pro výstavbu socialismu zapálených dělníků.

Takové jsou tedy, soudružky a soudruzi, závěry, které můžeme učinit k některým rozpočtovým položkám, určeným na výchovu mládeže a pracujících.

Tyto závěry plně potvrzují, že teprve stát dělníků a rolníků dokázal v naší zemi zajistit skutečně neobyčejný rozmach vzdělání, který nemohla zajistit republika kapitalistická.

O tom u nás není a nemůže být sporu. Jsou však ještě lidé, kteří přes mnoho výstrah a poučení mají přece jen iluse o poměrech v kapitalistických zemích a také o tom, jak v nich vypadá kultura a výchova. Pravda je však taková, že na př. v Americe se na rozvoj kultury a výchovy dávají směšně nepatrné obnosy a že ke všemu procento těchto nákladů v rozpočtech USA stále klesá. Tak na př. zatím co v roce 1947 bylo věnováno na školství, výzkumnictví, knihovny a musea dohromady 1,9 %, na rok 1952 se preliminuje již jen 0,7 % z úhrnné rozpočtové částky. Není proto divu, že v USA nenavštěvují školu 4 miliony školou povinných dětí a že v této zemi, která má t. zv. západní kultury a civilisace tolik, že ji chce světu vnucovat na bajonetech esesáckých vrahů, je přes 10 milionů negramotných, že, jak přiznává buržoasní "New York Times", tisíce amerických škol je přestárlých, přeplněných, s jedinou místností, chatrných, bez jídelny a záchodů, tekoucí vody nebo elektrického osvětlení, že mnoho dětí jeví znaky podvýživy, že velká část neumí vůbec číst, že nemají knihy, ani ne ten nejjednodušší slabikář, že není křída, tužky - nic, že na př. v New Yorku je z 582 školních budov 450 starších než 40 let a většinou v neudržitelném stavu, že učitelů v USA dnes schází asi 1 milion a to také proto, že v mnoha státech dostávají plat jen 10 dolarů týdně, zatím co hubená průměrná mzda dělníků činí 55 dolarů. Studium v USA stojí několik set tisíc našich korun a žádný pracující je tedy nemůže svým dětem dopřát. O duchu, který imperialisté vtiskují školám, svědčí tento výrok šéfa úřadu pro mobilisaci Wilsona žákům vysokých škol: "Naším cílem je vychovat z vás chladnokrevné zabijáky".

Že se v Americe kapitalistický stát ani v nejmenším nestará o výchovu dělníků a ostatních pracujících, to také patří neoddělitelně k vychvalovanému americkému způsobu života. Proto v USA 96 % mládeže nemá žádnou kvalifikaci. V celé zemi není ani jedna učňovská dílna a učňovská škola při závodě. Učební doba je od 3 do 7 let. Životní podmínky mladých pracujících v Americe raději nebudu rozvádět, právě tak jako fakt, že dva miliony školou povinných dětí nechodí do školy proto, protože jsou již protizákonně zaměstnány v průmyslu a zemědělství.

Tyto poměry, typické pro celý imperialistický svět, se liší od našich jako noc a den. Mládež a pracující mají u nás takové podmínky pro vzdělání, jako v žádné kapitalistické zemi. A to zavazuje, soudružky a soudruzi: zavazuje to zejména všechny pracovníky našeho školského systému a všechny žáky československých škol a učilišť, aby prostředků, které jsou jim z fondů dělnicko-rolnického státu k disposici pro rozvíjení vzdělání, využili co nejúčelněji, co nejhospodárněji. Aby se žáci dobře učili na kvalifikované pracovníky socialistického průmyslu a zemědělství. Aby si osvojili co nejširší a nejhlubší vzdělání všeobecné i odborné, aby systematickou tělesnou výchovou upevňovali svou brannou zdatnost. A zvláště ti, kteří se připravují na dráhu nové inteligence studiem na výběrových školách třetího stupně a školách vysokých, ať nikdy neztrácejí s mysli, že se učí proto, aby věrně sloužili dělníkům a rolníkům, organisovali v jejich státě rozmach socialistické výroby a kultury, upevňovali státní aparát - a ať nepřetržitě prohlubují svou oddanost dělnické třídě a Komunistické straně Československa, oddanost, jež tvoří základní předpoklad pro jakoukoliv jejich úspěšnou práci.

A zvláště k tomu musí naši mládež vést všichni učitelé a profesoři. Mělo by se již vyskytovat co nejméně případů, kdy pedagogové projevují chladnost, lhostejnost a někdy i obojakost při vykládání ideologických a politických otázek, jako na př. paní profesorka Kadourková z gymnasia v Hranicích, která žákům otázky o výhodnosti JZD, o našem poměru k SSSR a pod., nevysvětluje, ale odpovídá slovy: "Když je to napsáno v učebnici nebo v novinách, tak to musí být pravda." Mělo by být stále méně tak ostudných studentů jako Jiří Fojt ze Zdravotní školy v Praze II, který má tři nedostatečné, 7 čtyřek a dvě napomínání, avšak zato je mistrem v páskovském oblékání. Na štěstí takovéto zjevy již rychle z našich škol mizí, také tím, jak se do nich postupně vlévá nová dělnická krev a s nimi mizí všichni illegalisté, západníci, vyznavači pendrekářské demokracie první republiky, kosmopolité a podobná žoužel. I na školách a učilištích nám již ve statisících vyrůstá skutečná mládež nová - mládež Gottwaldova.

Dnes již nejsou výjimkou vzorní, aktivní, uvědomělí učitelé, jakým je Pavel Jetleb z II. národní školy v Aši, který má nejen úspěchy ve své pedagogické práci, ale zastává i významné veřejné funkce, mezi nimi funkci předsedy OV ČSM. Nejsou výjimkou vzorní studenti, jako devatenáctiletý s. Doležal z VHŠ Praha 12, který má již universitní zkoušku z angličtiny, nyní se připravuje na universitní zkoušku z ruštiny, vede na škole dílčí organisaci ČSM, 2 politické kroužky a 2 kroužky LKR.

Také na SPD a státních učilištích dobývá výchovná práce značných úspěchů, jak o tom svědčí třeba případ děvčat ze stavařského střediska Průmstav v Prostějově, která dík dobrému vedení instruktorů Švece, Dosedila a Kytináře překonala rekord ve zdění do Tencerova rámu a splnila učňovskou normu na 950 % a normu dospělých zedníků na více než 300 %.

To všechno svědčí o tom, že se žáci v našich školách většinou poctivě učí, že dosahují vynikajících výsledků, osvojují si nové methody práce, novou socialistickou vědu.

Největší radost, soudružky a soudruzi, můžeme však mít z našich pionýrů, kteří ve škole i v pionýrské organisaci dokazují, jak vážně se připravují na budoucnost, jak se chtějí dobře učit. Založili již tisíce mičurinských, technických, chemických, hornických a jiných kroužků, lepší žáci přijímají patronáty nad horšími atd.

Pionýři se ovšem na dobrou službu republice nejen poctivě připravují, ale nejrůznějšími způsoby už dnes republice pomáhají. Tak na př. jen v českých zemích vysázeli loni 22 mil. sazenic stromů, sebrali desetitisíce tun papíru, šrotu, sklenic atd.

A všecko to nové a krásné se rodí na školách a na učilištích proto, že pionýři a mládež správně chápou, že vyrůstají v radostném ovzduší budování socialismu, v ovzduší skvělé péče o jejich všestranný rozvoj, proto, že si čím dále tím více berou za svá Stalinova slova: "Abychom mohli stavět, musíme znát, musíme si osvojit vědu. Abychom znali, musíme se učit. Vytrvale a trpělivě se učit."

A naše mládež chce stavět a chce se učit. Chce si zasloužit hrdý titul budovatelů socialismu ve své vlasti. Chce jít ve skvělých stopách sovětských komsomolců a pionýrů.

Na školách záleží z velké části právě na mládeži, na její organisaci, Svazu mládeže a na Svazem vedených pionýrech, jak se bude zdárně rozvíjet výchovný a vzdělávací proces. Myslím, soudružky a soudruzi, že vám mohu slíbit, že jak náš Svaz mládeže s pionýry, tak všecka mládež na školách, v duchu oddanosti soudruhu Gottwaldovi a vedeni velkým příkladem sovětských žáků a studentů, se budou všemožně snažit, aby dělnických peněz, které stát z rozpočtu dává na rozvoj vzdělání, bylo skutečně dobře využito. (Potlesk.)

Místopředseda dr. Polanský: Děkuji posl. Pošustovi. Dávám slovo posl. dr. Káclovi.

Posl. dr. Kácl: Slavné Národní shromáždění!

Jsou-li fakta obsažená v rozpočtu na rok 1952 svědectvím ohromného rozmachu našich národních sil, jsou dokladem i růstu naší vědy. Neboť skutečná věda, věda zbavená všech pout, věda těšící se všeobecnému pochopení a podpoře, může být realisována teprve ve státě, v němž byl odstraněn třídní útlak, ve státě, ve kterém vládne osvobozená dělnická třída. Teprve v režimu, který si klade neomezené cíle v poznání problémů i jejich řešení, může se věda těšit nejen pochopení, ale také potřebné finanční podpoře.

Nejlepším dokladem toho je rozpočet ministerstva školství, věd a umění, který proti roku předchozímu je téměř o 6 miliard a proti roku 1950 dokonce o 8 miliard vyšší. I finanční náklady na vysoké školy se přiměřeně zvyšují. V letošním rozpočtu pamatuje se na ně částkou 1.527,197.000 Kčs, zatím co loni to bylo 1.032,121.000 Kčs. Proti roků 1949 zvýšily se náklady na vysoké školy více než dvojnásobně.

Náš stát vědě dává a od vědy zase požaduje. Postupně - nikoli ovšem v jednom roce - jí dává vše, co ona potřebuje ke své existenci i ke svému růstu, současně však od ní požaduje, aby se plně zúčastnila na výstavbě nového socialistického státu.

Touha po vzdělání a po vědění byla v našem lidu vždy velká. Proto si dovedl vynutit zřízení vysokých škol už za Rakouska a proto i v předmnichovské republice došlo k dalšímu rozšíření vysokého školství. Přece však, porovnáváme-li na př. stav z r. 1918, 1945 a 1952, nemůžeme nevidět, že skutečný rozmach našeho vysokého školství nastal teprve po roce 1945, že je úzce spjat s vítězstvím lidu a také s osobností našeho ministra školství, věd a umění, prof. dr. Zdeňka Nejedlého. (Potlesk.)

Rozmach našeho vysokého školství není dán pouze jejich počtem, který v přítomné době činí 24 mimo 5 poboček. Je dán i počtem studentů a zařízení, která jsou pro studium a výzkum k disposici. Je dán také sociální skladbou našeho studentstva, je také vyjádřen změnou poměru mezi universitami a technikami a změnou poměru mezí Čechy a Slováky. Jinými slovy: Je-li cílem první pětiletky industrialisace republiky, pak se na tomto úsilí podílejí také vysoké školy zvýšenou dodávkou odborných pracovníků. A je-li současně cílem vyrovnat kulturní a hospodářskou zaostalost Slovenska, pak se při tom zúčastní i vysoké školy tím, že vychovávají relativně stále více slovenských vysokoškoláků.

Povšimněme si nyní jen stručně, jak se mění skladba našich vysokoškoláků, pokud jde o poměr mezi směrem humanitním a technickým. Ještě v r. 1950 připadlo na 21.084 universitánů 15.445 techniků, zatím co v roce 1951 připadlo na 19.438 universitánů už 17.608 techniků. Ještě zřetelněji vysvitne posun směrem k technikům, když porovnáme pouze první ročníky. Tak v roce 1950 připadá v prvním ročníku na 5.293 universitánů 5.245 techniků, to je tedy už parita, a v r. 1951 na 5.965 universitánů už 6.349 techniků, což znamená, že technici mají již převahu. Při veškeré však preferenci technik a techniků, potřebné pro přítomnost i blízkou budoucnost, nesmíme upadnout a neupadneme do extrémů, abychom potřebu technických kádrů nepřeexponovali. Už dnes vypracovávají se směrná čísla pro léta 1953 až 1956, podle kterých obě velké větve, technická a humanitní, budou v rovnováze.

Poměr studentů Čechů a Slováků jeví se v číslech takto: v roce 1950 bylo v prvních ročnících universit a technik zapsáno 7.852 Čechů a 2.685 Slováků, v roce 1951 8.866 Čechů a 3.448 Slováků, zatím co v roce 1938 připadlo na celkový počet vysokoškoláků v českých zemích, který činil 17.566, pouze 2.227 vysokoškoláků na Slovensku.

Chci demonstrovat růst našich vysokých škol ještě na jednom konkretním případě, a to na pražské lékařské fakultě. I když je obecně známo, že tato fakulta přijala řadu povinností, kterých před válkou neměla, a že také nemůžeme její dnešní stav považovat za poslední vývojovou fázi, je přece jen její dnešní stav nesporným svědectvím naší péče o vysoké školy. Měla-li tato fakulta před válkou 37 ústavů a klinik a k tomu 36 profesorů, 109 asistentů a 95 vědeckých pomocníků a demonstrátorů, má dnes na 54 ústavů a klinik 54 profesorů, 418 asistentů a 149 vědeckých pomocníků a demonstrátorů.

Staráme se nejen o přiměřený počet technických studentů, staráme se nejen o přiměřený počet Slováků, ale také o správnou třídní skladbu našeho studentstva a také o to, aby alespoň část našich studentů mohla čerpat své vědomosti přímo ze sovětských pramenů. Rok od roku stoupá nejen počet studentů z dělnických rodin, ale stoupá i počet těch, kteří po absolvování dělnických přípravných kursů přicházejí na vysoké školy přímo z výroby. Je jich nyní na 1.500 ročně. Naši nejlepší studenti jsou také jako stipendisté posíláni do SSSR, případně do států lidově demokratických, stejně tak jako řada studentů z lidově demokratických států studuje u nás. Kromě toho jsou i na domácích školách potřební a úspěšní studenti podporováni. V roce 1951 bralo celých 46 % všech vysokoškoláků státní stipendia.

Naše vysoké školy spolupracují uvědoměle i s naší výrobou. Existuje a rozrůstá se družba vysokých škol s pracujícími. Vysokoškolští studenti účastní se o prázdninách podle svých vědních oborů praxe předem organisované a pedagogicky i odborně zajišťované. Nejen však studenti a profesoři přicházejí do závodů, ale také pracující, a to ti nejlepší, přicházejí na vysoké školy, aby zde hovořili o své práci a o svých zkušenostech. A tak se tu vytváří po sovětském vzoru úzký vztah mezi theorií a praxí, které se navzájem ovlivňují, podporují a tím svou práci prohlubují.

Jestliže před válkou vědecké bádání bylo omezeno téměř výhradně jen na vysoké školy a vědecký pracovník musel svoji práci dělit na práci vědeckou i pedagogickou, máme dnes desítky vědeckých ústavů, dotovaných stamilionovými částkami, kde se mohou soustředit vědečtí pracovníci pouze na vědeckou práci. Máme 7 ústředních výzkumných ústavů, o které se stará Státní úřad plánovací. Máme řadu vědeckých ústavů, z nichž na prvním místě nutno jmenovat Československo-sovětský institut, o které se stará ministerstvo školství. Avšak i jiná ministerstva mají své vědecké ústavy a jejich počet se bude ještě zvyšovat.

S rozvojem vysokých škol, vědeckých ústavů a vědy vůbec souvisí i otázka odborných vědeckých časopisů. I když byla někde provedena restrikce, celkový počet vědeckých časopisů je větší, než byl v roce 1938, ale co je důležitějšího, jejich úprava a jejich náplň je lepší.