Na vědecké pracovníky je pamatováno finančně a morálně také udílením cen a titulů. V roce 1951 udělil president republiky 18 vědcům státní cenu s čestným titulem laureát státní ceny, vedle cen, které uděluje ministr školství. Pro vědecké pracovníky bylo zřízeno "Ústředí vědeckých pracovníků" a byl pro ně rovněž zřízen "Dům vědeckých pracovníků" v Bechyni, kde se konají vědecké pracovní kongresy a kde možno také pobývat rekreačně a pracovat. Veliké opory se ovšem československé vědě dostane zřízením nové Akademie věd, tak jak ji projektuje a jak ji také odůvodnil pan ministr školství prof. dr. Zdeněk Nejedlý, od kteréžto instituce si velmi mnoho slibujeme.

Jsou ovšem i překážky a nedostatky. Všechny závady jsou v podstatě jednak obtížemi plynoucími z válečného rozvratu, způsobeného okupanty, který ani dnes ještě není zcela překonán, a jednak obtížemi plynoucími z našeho bouřlivého růstu. Stále ještě máme nedostatek kvalifikovaných učitelských a vedoucích sil. Stále ještě není dosti prostoru, dosti materiálu a dosti pomůcek a také naše vědecké ústavy nepřekonaly ještě všechny své počáteční obtíže a nezkoordinovaly ještě dostatečně svoji činnost.

Potíže jsme překonávali a překonáváme větším úsilím a obětavostí, lepší organisací a podřízením se jednotlivců celku a příkladem sovětských lidí. Z jejich práce jsme se naučili, že možno vytvořit veliké dílo, je-li zde vůle, je-li zde píle a je-li zde také spolupráce. A už na některých našich zkušenostech mohli bychom ukázat, že tento příklad byl nám k prospěchu a že i my jsme už mnohde v omezených možnostech vykonali práci, o které mnozí pochybovali, že by mohla býti vůbec vykonána.

Přes nedostatky a obtíže, které jsou, naše věda je dnes v té výhodné situaci, že jsou už navázány pevné styky se sovětskými vědci. Ve všech oborech máme už přístup k sovětské vědecké literatuře, zástupci vědců všech oborů byli již v SSSR a mnoho sovětských vědců bylo u nás. Velký význam má po této stránce i zřízení již dříve jmenovaného Československo-sovětského institutu.

Sovětská věda, která se dopracovává tak úžasných výsledků, má pro nás význam jednak svým ideologickým zaměřením, které ji chrání před jakýmkoliv sejitím s cesty pravdy, skutečnosti a lidského zájmu, jednak svými konkretními výsledky, ať v oboru věd přírodních, na př. v Pavlovské neurologii, nebo humanitních, na př. v jazykovědě. Je vůdkyní i podněcovatelkou i naší vědě.

Těší-li se naše věda tak veliké podpoře dělnické třídy, z jejíž práce se poskytují materiální prostředky, pak očekává zase dělnická třída od vědy a od vědců, že těchto bohatých prostředků bude i vhodně použito, že věda bude ideologicky správně zaměřena a že její výsledky budou maximální. A tu naši vědci ukázali, že chtějí být hodni této důvěry. Na tisíc vědeckých pracovníků se sešlo minulý měsíc v Brně, aby způsobem skutečně manifestačním prokázali, že je u nás konec veškeré "beznárodní", "nadstranické" a "objektivní" vědě, že je konec doby vzhlížení se v západních vzorech. Českoslovenští vědci se vyslovili nekompromisně proti kosmopolitismu a objektivismu, který je dnes hlavní ideologickou zbraní imperialistické agrese. V jeho jménu se vyrábějí atomové bomby, aby brzdily pokrok, a v jeho jménu se vyrábějí bakteriologické zbraně, aby jimi bylo masově vražděno pokojné obyvatelstvo.

Vstoupili jsme do boje proti kosmopolitismu ve vědě a tento náš boj je projevem našeho vlastenectví. Jde při tom o boj proti tomu, co naši vědu v její tvořivosti oslabuje, jde o boj za to, aby naše věda byla silná, svrchovaně plodná, aby mohla co nejvyšší měrou pomáhat budování socialismu v naší vlasti a aby se mohla postavit po bok všech pracujících a jejich vůdčí síly - dělnické třídy. (Potlesk.)

Kosmopolitismus je propagační heslo buržoasních politiků imperialistických států, které pod praporem světoobčanství chce ochromit vlastenecké národní cítění. Účelem tohoto hesla není pomoci lidstvu od válek, ale zbavit národy pocitu samostatnosti a pak je bez velkého odporu přivésti v kulturní, hospodářskou a nakonec i politickou porobu. Heslo kosmopolitismu je heslem nadvlády buržoasní třídy nad pracujícím lidem a k tomu ještě nadvlády buržoasní třídy jednoho nebo dvou národů nad pracujícím lidem celého světa. Boj proti kosmopolitismu je proto veliký úkol vědy jako opory duševní síly lidu a národů. Věda je vědou, odhaluje-li pravdu. Jen skutečnost je pravda. Musíme proto skutečnost znát. Musíme znát skutečnost, abychom ji tam, kde je třeba, mohli změnit - zlepšit. Nikoliv ovšem pro zisky jednotlivců, nýbrž pro dobro všech.

Českoslovenští vědci zaujali jasně stanovisko na straně lidu a na straně Sovětského svazu. (Potlesk.) Českoslovenští vědci jsou v jednom bojovém šiku vítězícího socialismu a zůstanou v něm. (Hlučný potlesk.)

Místopředseda Polanský (zvoní): Děkuji posl. dr. Káclovi a dávám slovo posl. Pelikánovi.

Poslanec Pelikán: Soudružky a soudruzi, paní a pánové!

Pohled na rozpočet průměrné domácnosti našeho pracujícího člověka ukazuje, že zvýšení životní úrovně se dnes projevuje nejen ve zvýšené spotřebě potravin, textilií, obuvi, sociálních a zdravotních služeb, ale také - a na to se často a neprávem zapomíná - ve zvýšeném a u nás nikdy nevídaném užívání kulturních služeb a hodnot, v bohatém kulturním životě našich pracujících. O bouřlivém růstu kulturní úrovně našeho lidu svědčí na př. fakta, že jen stálé biografy navštívilo za r. 1951 125 milionů diváků, představení jen stálých divadel vidělo 11,5 milionu lidí, za tentýž rok bylo vydáno 103,5 milionu knih a prodáno 7,5 milionu gramofonových desek.

Názorným příkladem toho, jaký nebetyčný rozdíl je mezi touto dnešní starostlivou péčí naší lidově demokratické republiky a mezi kultuře nepřátelskou politikou naší buržoasie, která ve svých rozpočtech dávala na kulturu žebrácké almužny, je naše divadelnictví. Ve státním rozpočtu r. 1935 byla na divadelnictví věnována částka Kč 12,780.000, ale v letošním rozpočtu celých Kčs 660,093.000. Před válkou bylo v celé republice 18 stálých divadel, nyní jich máme 52. Tak na př. krajské divadlo v Olomouci, jež bylo jedním z mála stálých divadel před r. 1938, dostávalo na subvenci od státu, od země a různých měst, kam zajíždělo, ročně průměrně 1,400.000 Kčs, zatím co na letošní rok dostává ze státního rozpočtu 27,5 milionu Kčs. V sezoně 1936/37 sehrálo toto divadlo 528 představení s průměrnou návštěvou 50 %, ale již r. 1950 sehrálo přes 1000 představení, jež vidělo 557.000 návštěvníků, většinou před vyprodaným hledištěm. Před válkou mělo divadlo 360 předplatitelů na rok, z nich byl pouze 1 dělník, letošního roku bylo předplatitelů 4.100 a z toho polovina dělníků ze závodů.

Tato čísla jasně ukazují, že teprve naše lidově demokratická republika, v níž vládne lid, ten lid, který nelitoval v minulosti obětí, aby sobě vybudoval Národní divadlo, dovedla splnit toužebné voláni J. K. Tyla po tom, aby divadlo bylo vysvobozeno "z podruží u pouhého spekulanta a dáno v srdce a ruce obecenstva, v interesy celého národa - a tak se mu povede dobře k naší radosti a slávě".

A skutečně - jak jinak se našemu divadlu vede dnes, za vlády lidu, než za buržoasního panství, kdy v r. 1935 zaznívají s parlamentní tribuny stesky, že čeští bohatí továrníci, bankéři a velkostatkáři nechtějí věnovat ze svých bohatých zisků sebemenší částku na kulturu! Poslanci se tehdy obracejí s prosbou na sportovce, aby "aspoň oni pamatovali nepatrnou obětí na udržení těch několika divadel" a poslanec Špaček v návalu upřímnosti volal: "Nedej pánbůh, aby se nám něco stalo a aby se nás potom někdo nezeptal, co jsme udělali pro práci kulturní!" Ale velmi se dnes mýlí ti lokajové buržoasie, kteří se spoléhají, že náš lid na to již zapomněl, a chtějí dnes ze svých emigrantských děr v západním Německu, jež sdílejí společně s nacistickými ničiteli kultury, starostlivě volat, že rozvoj našeho průmyslu prý dusí rozvoj umění u nás, když každý vidí na konkretních faktech pravý opak. A je navíc důkazem nejhrubší drzosti a cynismu, když se chtějí otírat o naše divadla špioni z Hlasu Ameriky, kteří našemu vysoce vzdělanému lidu, milovníku a ctiteli krásného divadla, chtějí dávat za vzor USA, kde v celé zemi mají méně stálých divadel než v samotné naší Praze a kde různé kočovné společnosti najímají herce vždy na jednu hru za horších podmínek než u nás v XIX. století.

A že tento rozdíl není jen v této hmotné péči a poctu divadel, ale také, a především, v tom, jaké ideje naše dnešní divadla dávají svým divákům, svědčí v minulosti nebývalé návštěvy her našich a ruských klasiků i současných her, z nichž na př. Cachovu hru o boji dělnické třídy "Duchcovský viadukt" vidělo za loňský rok jen v českých zemích přes 200.000 diváků. Stejně vysokých návštěv dosahují hry sovětských autorů, jež jsou pro naše diváky nedocenitelnou pomocí při řešení úkolů socialistické výstavby a prostředkem poznání sovětského života. Je nutno vyzvednout, že na těchto myšlenkově tak bohatých a umělecky přesvědčivých hrách se mohou plně rozvíjet tvůrčí síly našich divadelních umělců, kteří pracují s příkladnou obětavostí a láskou k divadlu a svému lidu a jimž patří náš nejupřímnější dík.

Tento nebývalý růst není prost nedostatků. V některých divadlech se ještě udržuje nízká umělecká kvalita představení, zájezdy oblastních divadel do venkovských míst jsou většinou plánovány mechanicky a místní orgány se dost nestarají o zajištění vhodného prostředí i o podchycení ještě širšího okruhu návštěvníků. Odpovědnost vedoucích divadel i národních výborů za hospodaření divadel je oslabována falešnými názory, že stejně všechny hospodářské schodky budou státem uhrazeny. Našim cílem zde musí být, abychom se ideovostí repertoáru, vysokou uměleckou úrovní provedení her, těsným stykem s diváky a dobrou organisací i hospodářstvím přiblížili k velkému vzoru sovětského divadla.

Zřetelným měřítkem růstu kulturní úrovně našeho lidu je rozšíření a četba knih. Jestliže za panství buržoasie v r. 1937 vyšlo 32 mil. knih a publikací, pak loňského roku vyšlo u nás 103,5 mil. knih v nákladech u nás nevídaných. Na př. jedno z největších děl světové literatury, Gorkého "Matka" vyšla před válkou v nákladu 3.000 výtisků a prodávala se několik let. Nyní vyšla v celkovém nákladu 172.000 výtisků a je rozebrána. Přední díla naší literatury, "Siréna" Marie Majerové a "Anna proletářka" Ivana Olbrachta vyšly před válkou v nákladech asi 6.000 výtisků. Po osvobození vyšla "Siréna" v nákladu 214.000 výtisků a "Anna proletářka" v 9 vydáních v nákladu 316.000 výtisků a po obou knihách je velká poptávka a vycházejí ve stále nových vydáních. Jak velké oblibě a úctě se dnes těší díla našich klasiků, svědčí stále vyprodaná nová a nová vydání jejich spisů, z nichž na př. Jiráskova slavná kniha "Proti všem" dosáhla již nákladu 253.000 výtisků, a už zcela neobvyklým zjevem je skutečnost, že z básnických sbírek, jež za předmnichovské republiky vycházely obyčejně v nákladu pouze několika set výtisků, byl vytištěn "Zpěv míru" od V. Nezvala v nákladu 66.000 výtisků. Ohromný zájem se projevuje u našich čtenářů o sovětskou knihu, takže na př. román Ažajevův "Daleko od Moskvy" musel vyjít rychle za sebou v několika vydáních v nákladu 231.000 výtisků.

Tato čísla nejen uvádějí v úžas a obdiv naše přátele na západě, ale také v bezmezný vztek naše nepřátele, kteří velmi dobře cítí, co tato čísla a názvy knih ukazují jako na barometru a co jim pochopitelně nejde pod nos.

Cožpak nemluví stejně zřetelnou řečí, že Dějiny VKS (b) vyšly v nákladu 551.000 výtisků, Stalinovy spisy, jejichž vydávání dále pokračuje, v celkovém nákladu zatím 842.000 výtisků a ve stejně statisícových nákladech spisy a projevy soudruha Gottwalda? Ano, tato čísla ukazují bouřlivý růst uvědomění našich pracujících, jejich lásku k vlasti a k Sovětskému svazu, jejich lásku a úctu k dílu Stalinovu a Gottwaldovu.

Služebníci buržoasie právem soptí vztekem, když vidí, že se vypořádáváme se zbytky nejen hmotného, ale i duchovního vykořisťování pracujících, že jsme vymýtili kosmopolitní brak, ubíjející v člověku pocit vlastní důstojnosti, a že nemohou zatarasit pravdě cestu, i když na západě vězní pokrokové spisovatele a pálí knihy, jak se nedávno stalo v USA se sovětskými knihami v Baltimore na příkaz oddělení výchovy při městské radě a jak se stalo také s knihami slavného spisovatele Howarda Fasta, jehož knihy byly spáleny v době, kdy v Praze byla dávána jeho hra "Třicet stříbrných". Imperialističtí jezovité vědí, že lid, který poznal svou sílu a zmocňuje se vědění, je nepřemožitelný. Avšak marně doufají, že se jim znovu podaří za pomoci nacistických lancknechtů nastolit u nás novou dobu temna, že k nám vyšlou hospodařit nové Koniáše, vybavené americkými zmechanisovanými hranicemi na pálení knih a nejnovějšími mučicími prostředky. Náš lid by je přivítal po husitsku tak, že by nestačili utíkat od našich šumavských lesů na západ jako jejich křižáčtí předchůdci u Domažlic.

Přes dosažené úspěchy je třeba naši vydavatelskou činnost dále zlepšovat, a to především pokud jde o technickou literaturu a také odstraňováním zbytků roztříštěnosti. Na př. vydávání technické literatury je zatím rozděleno mezi několik nakladatelství a tříděno podle kvalifikace čtenářů, což je nesprávné a přináší kompetenční rozpory, jež vedly k nehospodárnosti. Tak se na příklad mohlo stát, že Rossijského brožura "Kolektivní organisace stachanovské práce" vyšla v nákladu 8000 výtisků v nakladatelství SČSP a v téže době v nákladu 30.000 výtisků v nakladatelství Práce, ale ve dvou různých překladech od různých překladatelů. Totéž se stalo s Larinovou knihou "Rychlostní obrábění kovů" i s jinými knihami včetně beletrie, kde je rovněž značná roztříštěnost. Proto by bylo prospěšné, kdyby u nás byla zřízena podle sovětského vzoru přesně specialisovaná státní nakladatelství, jež by plánovitě vydávala literaturu určitého oboru, a kdyby byl také zaveden ještě větší pořádek a jednotnost do distribuce knih. Nehospodárně si počínají některé masové organisace i ministerstva, jež vydávají ve velkých nákladech různé brožury a propagační materiály, ale nedovedou zajistit jejich rozmístění, takže na krajských a zvláště okresních sekretariátech různých složek leží zásoby tohoto materiálu po celé měsíce, ačkoliv mezi lidmi je po něm poptávka.

Mohli bychom dokreslit obraz velikého růstu našeho kulturního života ještě dalšími čísly, na př. z oblasti filmu, našeho nejmasovějšího umění. Počet stálých biografů vzrostl z 1830 před válkou na 3597 kin. Kromě toho různé organisace a školy vlastní asi 4000 zvukových promítacích přístrojů na úzký film. Naše masové organisace a kulturně-osvětové složky by však měly věnovat větší péči využití této husté sítě kin a promítacích přístrojů pro vzdělávací činnost, a to nejen promítáním filmu hraného, ale také filmů dokumentárních, populárně-vědeckých, instrukčních a školních.

Převratné změny nastaly i v rozvoji výroby gramofonových desek, jež jsou dnes velmi důležitým prostředkem kulturní výhovy a jež rychle pronikají do domácností našich pracujících. Výroba gramofonových desek dnes stoupla proti roku 1947 27 krát, proti stavu výroby před válkou 42 krát, při čemž je zvlášť potěšitelné, že na prvním místě jsou desky s nejlepšími hudebními díly naší, ruské a sovětské tvorby.

To jsou jen některá čísla a skutečnosti. A co může proti tomuto kypícímu kulturnímu životu postavit kapitalistický svět? Stálé zavírání divadel a kin, rušení filmových ateliérů, pronásledování umělců a ani jedno umělecké dílo, jen filmový a knižní brak, propagující zločiny, násilí a mravní bahno. Vždyť právě skuteční umělci, opravdoví mistři kultury z imperialistických zemí - Pablo Neruda, Nazim Hikmet, Jorge Amado, Howard Fast, Paul Eluard, Louis Aragon, Martin Andersen Nexö a j. - jsou největšími žalobci a soudci kapitalistického zřízení a stojí v jedné řadě s našimi umělci na straně tábora míru a socialismu.

Soudružky a soudruzi, jestliže k uvedeným skutečnostem a číslům připočteme částky, určené v letošním rozpočtu na rozvoj školství, vědy a osvěty v celkové výši okolo 19 miliard, pak musí každý uznat, že ještě žádná vláda v minulosti neučinila pro kulturní povznesení našeho lidu tolik, jako naše lidově demokratická vláda pod vedením naší rodné komunistické strany a presidenta Gottwalda, vláda, která stále usiluje a také plní to, abychom i u nás ve smyslu slov soudruha Ždanova vytvořili nadbytek duševní kultury, neboť v tomto bohatství kultury je jeden z hlavních úkolů socialismu.

Tato stále rostoucí péče o kulturu je umožněna právě tím, že naše velká a svorná rodina pracujících stále více vyrábí a svůj zvýšený výdělek dává na další rozvoj mírového hospodářství a kultury. Tato péče a tento růst jsou dále umožněny tím, že se můžeme bezpečně opírat o ochránce největší vzdělanosti a o nepřemožitelnou sílu, Sovětský svaz, a že naším otcem a učitelem je největší tvůrčí duch naší epochy, moudrý Stalin. (Potlesk.)

Každý vlastenecky cítící člověk musí cítit štěstí a hrdost nad hospodářským a kulturním rozkvětem naší vlasti, jenž je dílem našich dělníků, zemědělců, naší inteligence. Jak vysoko ční svými morálními vlastnostmi každý náš pracující člověk nad smečkou dolarových šílenců, kteří ve smrtelném strachu před pravdou a ve zběsilé touze po moci nad celým světem dusí kulturu, rozsévají tmářství, ničí vynálezy, vězní a vraždí nejlepší vlastence svých zemí, přepadají zákeřně svobodymilovné národy a kteří se nyní snaží podlomit sílu lidstva morovými blechami a hmyzem, jsouce sami stiženi nevyléčitelnou epidemií kapitalismu - hospodářským a politickým rozkladem!

Avšak jakékoliv barbarské zločiny imperialismu nás neodvrátí od naší cesty, neboť tato krutost, cynismus, pálení knih, klatby nad vědci a umělci jsou nezvratnými příznaky a vlastnostmi světa, který zaniká, kdežto nové a nové miliony našich knih, naše nové filmy, divadelní hry, sochy, obrazy i hudební skladby, celý bohatý kulturní život našich lidí je přesvědčivým výrazem velké vnitřní síly našeho světa, jemuž patří budoucnost a vítězství. (Potlesk.)

Místopředseda dr. Polanský (zvoní): Děkuji posl. Pelikánovi.