Neprošlo opravou po digitalizaci !

Hlava V. Ustanovení společná a závěrečná.

§ 41. Stíhání cizinců.

Podle tohoto zákona bude potrestán i cizinec, dopustí-li se v cizině některého činu trestného podle §§ l, 2, 5, 6, 10, 14 až 19 a 36.

§ 42. účinná lítost.

O) Pachatel přestává býti trestným pro čin uvedený v §§ l, 2, 5, 6, 10 nebo 17, jestliže upustil od svého podniknutí a buď učinil oznámení bezpečnostnímu úřadu nebo orgánu včas, kdy škodlivý výsledek mohl býti ještě zamezen, anebo jej sám zamezil nebo napravil, pokud tak neučinil jen proto, že věděl nebo se domníval, že jeho čin vyšel najevo.

(2) Oznámením trestného činu nezanikne však trestnost toho, kdo čiň nastrojil nebo k němu navedl proto, aby dal podnět k trestnímu stíhání jiné osoby.

§ 43.

Zvláštní ustanovení o ukládání trestu.

Byl-li zločin uvedený v tomto zákoně spáchán za branné pohotovosti státu nebo v době ozbrojeného napadení republiky nebo v době, kdy se konají zvýšená bezpečnostní opatření pro obranu státu,, nelze trest na svobodě ani zkrátiti pod dolejší hranici zákonné trestní sazby ani změniti jeho druh v mírnější.

§ 44. Peněžitý trest.

Odsuzuje-li soud vinníka pro čin trestný podle tohoto zákona spáchaný ze zištnosti nebo v úmyslu poškodit republiku, uloží mu vedle trestu na svobodě peněžitý trest. Tento trest se vyměří při odsouzení za přestupek"' od 500 Kčs do 50. 000 Kčs, při odsouzení za přečin od 1. 000 Kčs do 250. 000 Kčs a při odsouzení za zločin od 10. 000 Kčs do pěti milionů Kčs.

§ 45. Konfiskace jmění.

Odsuzuje-li soud vinníka pro některý zločin uvedený v §§ l, 5, 10 a 36, vysloví konfiskaci jmění odsouzeného nebo jeho části; totéž může učiniti, odsuzuje-li vinníka pro některý zločin uvedený v |§ 2, 6, 11, 14 a 37.

§ 46. Zabrání.

(1) Odsuzuje-li soud vinníka, který přijal majetkový prospěch jako odměnu za čin trestný podle tohoto zákona, vysloví, že se zabírá to, co vinník takto přijal nebo co si za to opatřil.

(2) Nemá-li vinník to, co by mělo býti zabráno, ve svém majetku a neprokáže-li, že o to přišel bez své viny, nebo nelze-li to od jeho ostatního majetku oddělit, vysloví soud, že se z vinníkova majetku zabírá hodnota toho v penězích; zároveň určí výši této peněžité částky.

§ 47. Propadnutí.

(1) Věc, které bylo užito ke spáchání činu trestného podle tohoto zákona nebo která je k spáchání takového činu zřejmě určena, prohlásí soud, odsuzuje-li vinníka, za propadlou, náleží-li vinníkovi nebo jiné osobě, která zaviněně přispěla k spáchání onoho činu nebo k jeho přípravě.

(2) Ohrožuje-li věc uvedená v předchozím odstavci nebo věc, která byla činem trestným podle tohoto zákona vyrobena nebo získána, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost nebo veřejný pořádek, nebo je-li její držení vůbec zakázáno, prohlásí ji soud za propadlou vždy, nehledě na to, komu náleží, i když pachatele nelze stíhati nebo odsouditi.

(3) Odsuzuje-li soud vinníka, vysloví propadnutí jako vedlejší trest. Nelze-li pachatele stíhati nebo henáleží-li mu věc, která se má prohlásiti za propadlou, rozhodne na návrh veřejného žalobce o propadnutí soud, který by byl jinak příslušný k řízení o tomto trestném činu, usnesením. Veřejný žalobce a osoby tímto rozhodnutím dotčené mohou si na ně stěžovati do osmi dnů od doručení usnesení. O stížnosti rozhoduje soud, který by byl jinak příslušný rozhodovati o opravném prostředku proti výroku o trestu.

§ 48.

Ztráta živnostenského

oprávnění a ztráta oprávnění

vykonávat i povolání.

(1) Odsuzuje-li soud vinníka pro některý zločin uvedený v §§ l, 5, 10 a 36 nebo vůbec pro zločin podle tohoto zákona, jí niž byla ohrožena nebo napadena hospodářská soustava státu, vysloví zároveň ztrátu živnostenského oprávněni nebo oprávnění vykonávati reálnou živnost nebo povolání na čas nebo na

vády; totéž může učiniti, odsuzuje-li vinníka pro jiný zločin nebo přečin podle tohoto zákona, je-li obava, že vinník by mohl zneužít své živnosti nebo povolání ke spáchání činu trestného podle tohoto zákona.

(2) Platné předpisy o odnětí a zániku živnostenského oprávnění nejsou ustanovením odstavce l dotčeny.

§49. Ztráta státního občanství.

Odsuzuje-li soud vinníka pro některý zločin uvedený v §§ l, 5, 10, 11 a 36, může vysloviti, že odsouzený pozbývá státního občanství.

§50.

Ztráta čestných práv občanských.

(1) Odsuzuje-li soud vinníka pro zločin uvedený v tomto zákoně k trestu smrti nebo k trestu na svobodě na dobu delší jednoho roku, vysloví, neodsoudí-li ho ke ztrátě státního občanství (§ 49), že odsouzený pozbývá čestných práv občanských; to učiní také, odsuzuje-li ho pro zločin uvedený v tomto zář ' koně k. trestu kratšímu, byl-li tento čin spáchán z pohnutky nízké a nečestné.

(a) Ztráta čestných práv občanských znamená:

a) ztrátu vyznamenání, řádů a čestných odznaků, veřejných-úřadů a služeb, veřejných hodností, funkcí a titulů, akademických hodností a povolání, pro něž je taková hodnost podmínkou, jakož i ztrátu odpočivných a zaopatřovacích platů z peněz veřejných, platů z milosti a jiných podobných platů z veřejných peněz,

b) ztrátu způsobilosti k nabytí těchto práv a c) ztrátu práva volebního a práva hlasovati

ve věcech veřejných.

(3) Ztráta čestných práv občanských nastane právní moc; rozsudku. Ztráta práv uvedených v odstavci 2, písm. a) je trvalá; ztráta způsobilosti nabýti těchto práv [odst. 2, písm. b)] se skončí, uplyne-li od vykonání hlavního trestu nebo od promlčení jeho výkonu doba, kterou soud určí mezi třemi, až deseti lety, a byl-li vinník odsouzen k trestu státního vězení, vykonáním tohoto trestu. Ztráta práv uvedených v odstavci 2,. písm. c) se skončí, uplyne-li od vykonání hlavního trestu, od jeho prominutí nebo od promlčení jeho výkonu doba tří let, jde-li o zločin, a doba jednoho roku, jde-li o přečin nebo přestupek, a byl-li vinník odsouzen k trestu státního vězení, vykonáním tohoto trestu.

§51. Uveřejnění rozsudku.

(1) Je-li to ve veřejném zájmu, nařídí soud v odsuzujícím rozsudku pro čin trestný podle tohoto zákona, že se pravomocný rozsudek uveřejní na útraty odsouzeného nejvýše třikrát v jednom nebo několika časopisech, které soud v rozsudku určí. Soud může též naříditi, aby rozsudek byl veřejně vyvěšen nebo jinak uveřejněn v obci, kde odsouzený bydlí, nebo v obci, kde se dopustil trestného činu, anebo v obou.

(2) Soud stanoví, zda máji býti uveřejněny i důvody rozsudku nebo jejich podstatný obsah ve znění, které sám určí.

§ 52. Vypovědění.

(1) Odsuzuje — li soud cizince pro zločin podle tohoto zákona k trestu na svobodě delšímu jednoho roku, vypoví ho z území republiky.

(2) V ostatních případech odsouzení cizince podle tohoto zákona může tak soud učiniti, byly — li činem ohroženy bezpečnost státu, veřejná bezpečnost nebo veřejný pořádek.

§ 53. Podmíněné odsouzení.

U osob, které v době spáchání trestného činu byly starší osmnácti let, je podmíněné odsouzení vyloučeno,

a) jde-li o zločin podle tohoto zákona, nebo

b) jde-li o jiný čin trestný podle tohoto zákona a veřejný zájem vyžaduje výkon trestu.

Zastavení periodického tiskopisu.

§ 54.

(1) Uzná — li soud v trestním řízení proti určité osobě nebo v řízení podle §§ 492 a 493 trestního řádu ze dne 23. května 1873, č. 119 ř. z., že obsahem periodického tiskopisu byl spáchán čin trestný podle tohoto zákona a že, hledíc na předcházející takové rozhodnutí učiněné v době poměrně krátké o témž tiskopisu, byť i pod jiným názvem vydávaném, lze se důvodně obávati, že budou uvedené trestné činy obsahem téhož tiskopisu dále páchány, může zároveň vyslovit, že vydávání tiskopisu může být zakázáno. Byl-li obsahem tiskopisu spáchán některý zločin uvedený v §§ l, 5 nebo

6, může být přípustnost zastaveni vyslovena již v prvém případě.

(2) Výrok učiněný podle odstavce l lze bráti v odpor týmiž opravnými prostředky jako výrok o trestu nebo v řízení podle §§ 492 a 493 tr. ř. opravnými prostředky uvedenými v §§ 493 a 494 tr. ř.

(3) Nabyl-li výrok soudu učiněný. podle odstavce l právní moci, může ministerstvo vnitra po dohodě s ministerstvem informací nařídit zastavení tiskopisu na dobu od jednoho do šesti měsíců nebo zakázat jeho vydávání vůbec. Soudní výrok pozbývá účinnosti, nebylo-li zastavení tiskopisu nařízeno nejpozději do jednoho roku.

§ 55.

(1) Marii tiskový úřad za to, že zastavený tiskopis je vydáván nebo podle oznámení jemu učiněného má být vydáván dále pod jiným jménem, zakáže toto vydávání nebo odmítne vzít oznámení na vědomí, při čemž uvede tento důvod. To platí, i když rozhodnutí soudů, kterým bylo vysloveno, že vydávání tiskopisu může být zastaveno, ještě nenabylo právní moci.

(2) Stížnost na opatření tiskového úřadu učiněné podle předchozího odstavce nemá odkladného účinku.

§ 56.

Kdo periodický tiskopis, jehož vydávání bylo podle § 54 nebo § 55 zastaveno, zakázáno nebo nebylo vzato na vědomí, dále vydává anebo jej vydávati započne, bude potrestán pro přečin tuhým vězením od osmi dnů do šesti měsíců, a byl-li pro tento trestný čin již trestán, tuhým vězením od jednoho měsíce do jednoho roku.

§ 57.

Bylo-li započato s opětovným vydáváním periodického tiskopisu, litery byl zastaven podle ustanovení § 54, před uplynutím jednoho roku od konce doby, na kterou byl zastaven, platí po dobu jednoho roku od počátku jeho opětovného vydávání v tiskovém řízení jeho se týkajícím tato zvláštní ustanovení:

a) Lhůta k námitkám proti nálezům podle § 493 tr. ř. a proti výroku, jímž soud vyslovil přípustným jeho zastavení, činí tři dny,

b) veřejné seděni o námitkách proti rozhodnutím pod písm. a) uvedeným budiž ustanoveno nejdéle na dobu tří dnů,

c) okolnost, že se osoba, která námitky podala, k veřejnému seděni o námitkách z jakéhokoliv důvodu nedostavila nebo že se nepodařilo doručiti jí obsílku k němu, není na překážku, aby se konalo veřejné sedění, a

d) lhůta ke stížnosti na rozhodnutí o námitkách činí tři dny a počíná se vždy ode dne prohlášeni rozhodnutí.

§ 58. Výklad některých pojmů.

(1) Veřejně je čin vykonán, je-li spáchán obsahem tiskopisu nebo rozšiřovaného spisu, rozhlasem, filmem, na shromáždění nebo před zástupem anebo na místech a v místnostech přístupných veřejnosti bez omezení, mohl-li být postřehnut více lidmi.

(2) Osobami blízkými jsou příbuzní v řadě přímé, sourozenci a manželé; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby blízké jen tehdy, kdyby újmu, kterou by trpěla jedna z nich, druhá pociťovala jako újmu vlastní.

§ 59.

Zvláštní ustanoveni pro Slovensko.

Pokus přečinů podle tohoto zákona je trestný.

§ 60.

Stíhání osob vojenských.

(1) Ustanovení tohoto zákona platí také pro osoby podléhající vojenské soudní pravomoci. Ustanovení trestních zákonů, jimiž se stanoví přísnější trestní sazby pro činy spáchané za války, zůstávají nedotčena.

(2) Trestem smrti u osob podléhajících vojenské soudní pravomoci se rozumí trest smrti provazem.

§ 61. Příslušnost.

(1) Zákon o státním soudu stanoví, které zločiny a přečiny podle tohoto zákona náležejí k příslušnosti státního soudu.

(2) Souditi o ostatních zločinech a přečmech podle tohoto zákona přísluší sborovému soudu I. stolice (vrchnímu vojenskému soudu).

(3) Souditi o přestupku podle § 80, odst l přísluší okresnímu soudu v sídle sborového soudu I. stolice (krajskému soudu vojenkému).

§ 62. Zanedbání povinné péče.

Ustanoveni čl. III, č. 5 zákona ze dne 15. října 1868, č. 142 ř. z., jímž se mění některá ustanoveni trestního zákona a zákona o trestním řízení ve věcech tiskových ze 17. prosince 1862, č. 6 a 7 ř. z. z roku 1863, se mění a zní:

"5. Kdo se dopustí podle předcházejících ustanovení zanedbání povinné péče, bude potrestán pro přestupek, a to zakládá-li obsah tiskopisu zločin, vězením od osmi dnů do tří měsíců, zakládá-li přečin, peněžitým trestem od 250 Kčs do 15. 000 Kčs. Zakládá-li však obsah tiskopisu zločin nebo přečin podle zákona na ochranu lidově demokratické republiky, trestá se vinník za přečin tuhým vězením od čtrnáctí dnů do šesti měsíců; vedle tohoto trestu může býti uznáno na trest peněžitý od 500 Kčs do 50. 000 Kčs. Bylo-li by podle § 50 uvedeného zákona vyloučeno podmíněné odsouzení pro trestný čin spáchaný obsahem tiskopisu, je podmíněné odsouzení vyloučeno i pro přečin podle předcházející věty. "

§ 63.

Poměr zákona k dosavadním předpisům.

Kde se dosavadní zákony odvolávají na ustanovení zákona ze dne 19. března 1923, č. 50 Sb., na ochranu republiky, ve znění předpisu jej měnících a doplňujících, nastupují na místo dovolávaných ustanovení obdobná ustanovení tohoto zákona.

§ 64. Zákon o třaskavinách.

Zákon ze dne 27. května 1885, č. 134 ř. z., o opatřeních proti obecně nebezpečnému užívání třáskáván a obecně nebezpečnému zacházení s nimi, ve znění přílohy k zákonu č. 50/ 1928 Sb., platí na celém území republiky.

§ 65. Zrušovací ustanovení

Zrušují se všechny předpisy, které odporují tomuto zákonu, zejména

1. Zákon č. 50/1923. Sb.,

2. zákon ze dne 24. října 1947, č. 182 Sb., o stíhání trestných činů proti státu,

3. ustanovení § 303, odst. 2 tr. z. č. 117/1852 ř. z. ve znění zákona ze dne 20. února 1919, č. 111 Sb., jímž se doplňuje § 303 tr. z.

§ 66.

účinnost a provedení zákona.

Tento zákon nabývá účinnosti osmým dnem po vyhlášeni; provedou jej všichni členové vlády.

Důvodová zpráva.

Události z let 1988 až 1945 ukázaly, že nepřátelé republiky, kteří se dovolávají demokracie a svobody, aby mohli potlačovati svobodu jiných, dovedli zneužíti slabin dosavadní trestní ochrany státu, aby připravili katastrofu, která stát postihla v roce 1938. Ochranu státu poskytovanou dosud zákonem č. 50/1923 Sb., bylo tudíž třeba náležitě zvýšiti.

Přitom bylo však třeba přihlédnouti k hlubokým změnám v nazírání na stát a jeho úkoly, k nimž došlo v revolučním období v roce 1945, charakterisovaném postupující demokratisací státu, která došla výrazu ve zlidovění veřejné správy a v přechod k demokracii hospodářské. Stát budující na zásadách socialistických, nemůže ke své ochraně vystačit se zákonem, který byl zaměřen k ochraně státu budujícího na základech zcela jiných.

Je proto nutné vytvořit nový zákon na ochranu republiky, který by přihlížel ke změněným poměrům, a který by byl účinnou zbraní proti všem, jejichž činnost by byla zamířena proti státu a jeho lidu. Potřeba takové účinné ochrany je dnes tím naléhavější, když vnější nebezpečí pro stát dosud nepominulo.

Osnova v první hlavě nadepsané "Trestné činy proti státu" chrání stát proti přímým útokům na samu jeho existenci a na ty právní statky, které tvoří přímo základy jeho existence, základy, bez nichž by stát nebyl tím čím je. Jsou to samostatnost, 'ústavní jednotnost a územní celistvost republiky, její lidově demokratické zřízení, společenská a hospodářská soustava a národní charakter republiky, zaručené ústavou a konečně její nejvyšší ústavní orgány, které se zde ovšem chrání jako instituce. Podle nebezpečnosti útoku na tyto právní statky je trestnost odstupňována až k trestu nejtěžším.

Ustanovení hlavy druhé jsou určena k vnější ochraně státu. K vnější bezpečnosti státu patří především jeho brannost. Brannost státu je pak ohrožována nejen přímými útoky, nýbrž i nepřímo některými útoky proti branné moci spojence a proto takové útoky na brannou moc spojence je v zájmu státu třeba trestat. Další skupina trestných činů zde uvedených jsou

některá jednání spáchaná v době branné pohotovosti státu, v době ozbrojeného napadení republiky a v době, kdy se konají zvýšená bezpečnostní opatření pro obranu státu. K těmto ustanovením je třeba upozornit, že moderní způsob vedení války klade zvýšené požadavky nejen na samu brannou moc, nýbrž i na veškeré obyvatelstvo státu a že obrana může být poškozena i sabotáží v hospodářských podnicích a pod.

Třetí hlava shrnuje trestné činy proti vnitrní bezpečnosti státu. Postiženy jsou především útoky na vnitřní řád státu, na tělesnou integritu a čest ústavních činitelů. Dále jsou zde trestně postiženy útoky na některé základní principy, na nichž buduje stát. Trestná je zejména podpora a propagace fašismu a podobných hnutí, která sledují potlačování svobod pracující třídy nebo šíření národnostní, náboženské nebo rasové nesnášenlivosti vůbec. Konečně jsou zde zahrnuty některé trestné činy proti hospodářskému řádu republiky.

Hlava čtvrtá chrání stát proti útokům na jeho mezinárodní vztahy. Proti dosavadním zákonem ustanovením je trestní ochrana mezinárodních vztahů rozšířena a. prohloubena. Trestná je nejen prorada, nýbrž i za předpokladů v zákoně uvedených poškozování zájmů republiky, zejména také rozšiřování nepravdivých zpráv o politických, bezpečnostních, právních, hospodářských a sociálních poměrech v republice, hanobení spojeneckého státu a podněcování k útočné válce.

Ze závěrečných ustanovení a společných ustanovení obsažených v hlavě páté je třeba upozornit, že možnost konfiskace jmění se rozšiřuje, že se zavádí jako nový trest ztráta státního občanství, že se, v určitých případech připouští ztráta živnostenského oprávnění a v některých případech také uveřejnění rozsudku; které je třeba považovat za trest na cti.

Hlava I.

Jak již bylo naznačeno v úvodu, byly do této hlavy pojatý nejtěžší činy směřující proti samé existenci státu a těm právním statkům, které tvoří přímo základ existence státu a charakterisují stát jako takový.

K § 1.

Navržené ustanoveni navazuje na dosavadní ustanovení §§ l a 2 zák. č. 50/1923 Sb., v některých směrech se však podstatně liší. Pro označení činu se užívá názvu "velezrada", který lépe odpovídá povaze tohoto činu a terminologii v cizích zákonodárstvích běžné. Kdežto podle § l zák. č. 50/1923 Sb., byl trestný pokus o násilnou změnu ústavy atd., není podle navrženého ustanovení třeba, aby šlo vždy o pokus

o změnu "násilnou". Pokud v odstavci l, písm. d) bylo ponecháno omezení, že k dovršení této skutkové podstaty je třeba násilí, rozumí se tím nejen násilí fysické, nýbrž i hrozba násilím (násilí psychické), jak odpovídá judikatuře nejvyššího soudu. Užitím termínů "zničiti — odtrhnouti — rozvrátiti" je dostatečně naznačeno, že musí jíti o útoky závažné. Pod trestní ochranu je zde postaveno nejen lidově demokratické zřízení, nýbrž i společenská a hospodářská soustava (znárodnění) republiky, zaručené ústavou.

Vzhledem k nebezpečnosti takového jednání pro existenci státu je spolčení k velezradě a vejití ve styk s cizí mocí nebo s cizími činiteli k témuž cíli trestné jako velezrada sama.

Jsou-li tu zvláště přitěžující okolnosti, trestá se velezrada smrtí. Tyto zvlášť přitěžující okolnosti jsou příkladmo uvedeny v odstavci 3, písm. a) — d) a tento příkladný výpočet se stane nepochybně soudci vodítkem při posuzování, co jest považovati za jinou zvláště přitěžující okolnost. Považuje — li se tedy na příklad za zvlášť přitěžující okolnost, že čin byl spáchán za branné pohotovosti státu nebo v době ozbrojeného napadení republiky, bude nepochybně za zvlášť přitěžující okolnost považovat

i tu skutečnost, že čin byl spáchán v jiné době, kdy stát je podobně zvýšenou měrou ohrožen. Důvodem vyšší trestnosti je v případech uvedených v odstavci 3, písm. a) až d) zvláštní nebezpečí vyplývající z doby, kdy byl trestný čin spáchán, přiblížení se namýšlenému výsledku a zvláště nebezpečný způsob provedení činu.

K § 2.

Podobně jako ustanovení § l, směřuje i ustanovení 2 k ochraně proti útokům na samu podstatu státu (k ochraně některých právních statků uvedených v § l a k ochraně ústavou zaručené národní povaze republiky), avšak proti útokům menší intensity.

Rozdíl mezi skutkovou podstatou § l, odst. 2 a § 2 je dále v tom, že § l předpokládá spolčení k určitému skutku, kdežto § 2 trestá spolčení k podvratné činnosti vůbec.

Kvalifikovaným případem je i zde spácháni činu za branné pohotovosti státu nebo v době ozbrojeného napadení republiky.

Za zvláště nebezpečné jest považovati založení organisace sledující velezrádné cíle. Organisací je rozuměti každé spojení několika osob k společnému cíli za šetření určitých pravidel společného jednání a postupu. Navržené znění § 2, odst. 3, které na rozdíl od § 13, č. l zák. č. 50/1923 Sb., nemluví o organisací, jejímž účelem je podvraceti atd., nýbrž o založení organisace v úmyslu podvraceti atd., má vyloučiti pochybnosti o subjektivní stránce tohoto činu. Pokud se zde mluví o úmyslu, má býti postižen i úmysl, který v nauce bývá označován jako dolus eventualis (pachatel ví že svým činem může způsobiti trestný výsledek, a pro čin se rozhodne, jsa s tímto výsledkem srozuměn).

Je třeba připomenout, že ustanovení § 2 se užije jen tenkrát není-li čin trestný přísněji jako velezrada podle § 1.

K § 3.

Toto ustanovení navazuje na ustanovení § 14, č. l zák. č. 50/1923 Sb., je však o to širší, že nejen výpočet právních statků zde chráněných je tu rozšířen, nýbrž že má býti trestně postiženo i umožňování a usnadňování hromadného šíření pobuřujícího projevu, ať již prostředek tohoto šíření byl jakýkoliv, a to i tenkrát, kdyby čin nebylo lze postihnout jako účastenství na pobuřování ve smyslu § 5 tr. z. z r. 1852 nebo § 69 tr. zák. čl. V/1878 ve spojení s § 3, odst. l osnovy. Pobuřování proti republice podle odstavce l i 2 je trestné jako zločin, bylo-li spácháno za branné pohotovosti státu nebo v době ozbrojeného napadení republiky, ovšem za předpokladu, že jde o jednání úmyslné.

Třeba podotknout, že pojem "veřejně" je v § 58, odst. l osnovy vymezen šíře, než tomu bylo v § 39, č. 2 zák. č. 50/1923 Sb.

K § 4.

Navržené ustanovení až na malé změny navazuje na ustanovení § 14, č. 5 a § 20 zák. č. 50/1923 Sb. Považuje se za zbytečné požadovati, aby se hanobení stalo "způsobem surovým nebo štvavým a tak, že může snížiti vážnost republiky nebo ohroziti obecný mír v republice nebo její mezinárodní vztahy". Tímto hromaděním znaků skutkové podstaty se jen zatemňuje přirozený obsah pojmu hanobení republiky jakožto sprostého a surového snižování její vážnosti.

, Ve zničeni, poškození nebo odstranění vypodobení presidenta republiky, které by jinak mohlo být posuzováno jako přečin podle § 21, bude třeba spatřovati hanobení republiky přísněji trestné podle tohoto ustanovení, stalo-li se v úmyslu projevit tím opovržení republice nebo nepřátelské smýšlení o ní.

Hlava II.

Tato hlava obsahuje ustanovení o trestných činech proti vnější bezpečnosti státu.

Společným znakem činů trestných podle §§ 5 až 9, 12 a 13 je, že mohou být spáchány jak v době míra, tak i za války, činů trestných podle §§ 10 a 11, že mohou býti spáchány jen za branné pohotovosti státu, v době ozbrojeného napadení republiky a po případě v době, kdy se konají zvýšená bezpečnostní opatření pro obranu státu.

K §5.

Osnova převzala v tomto paragrafu ustanoveni § 1, č. 2 žák. ě. 50/1923 Sb., na ochranu republiky, s trestními sazbami zvýšenými zák. č. /1936 Sb. a přiměřeně je upravila-

K trestnosti činu podle § 5, odst. l poslední případ stačí vejíti ve styk s organisací tam uvedenou; nevyžaduje se tedy Členství v takové organisaci. Po stránce subjektivní stačí, že pachatel ví, že jde o vyzvědačskou organisací, je však lhostejné, zda ví, k jakému účelu tato organisace vyzvídá státní tajemství. Stran pojmu "organisace" lze poukázat na důvodovou zprávu k § 2.

Jako okolnost odůvodňující vyšší trestní sazbu se uvádí i spáchání činu po výdělečném způsobu [§ 5, odst. 2, písm. e)]. Tímto termínem vyjadřuje se totéž, co se v jiných zákonech rozumí výrazem "po Živnostensku", tedy páchání trestného činu s úmyslem opatřiti si tím alespoň na čas zdroj příjmů. Tím budou postiženi zvlášť nebezpeční vyzvědači z povolání, kteří se touto činností živí.

Okolnosti odůvodňující užití vyšší trestní sazby uvedené v § 5, odst-. 2, písm, a) až e) budou směrnicí pro posouzení, je-li tu jiná zvlášť přitěžující okolnost podle § 5, odst. 2, písm. f).

Jak patrno z § 5, odst 3 rozumí se státním tajemstvím také skutečnost, opatření nebo předmět, jež vláda tají v zájmu hospodářském a to proto, že moderní způsob vedení války okázal, jak důležitý význam pro obranu státu má utajeni zařízení hospodářské povahy před nepřítelem. V této souvislosti je třeba upozorniti, Že se podpůrně může uplatnit zákon z 9. dubna 1985, č. 71 Sb; o hospodářském vyzvědačství.

K § 6. -

Zájem vlastní ochrany vyžaduje, abychom chránili spojence proti vyzvědačství páchanému k jeho škodě, pokud se tím poškozuje republika. Je samozřejmé a nepotřebuje zvláštního zdůrazněni v textu zákona, že tam, kde se v § 5, odst. 3 mluví o vládě, rozumí se v případě § 6 vláda spojence a pod.

K §7.

Toto ustanovení odpovídá v podstatě § 6, odst. 4 zák. č. 50/1923 Sb.

K § 8..

Osnova v § 8 přebírá ustanoveni § 6, odst. 3 žák. č. 50/1923 Sb. s tím rozdílem, že upouští od požadavku "vědomého ohrožení republiky". Nebezpečí, aby se státního tajemství nezmocnil ten, kdo by z něho dovedl těžit na škodu republiky, vyžaduje, aby státní tajemství se nedostalo vůbec mimo okruh osob, které jediné podle jeho povahy jsou určeny k tomu, aby o něm věděly. Osnova trestá proto každé vyzrazení státního tajemství nepovolané osobě nebo vyzvídání státního tajemství v úmyslu, vyzraditi je nepovolané osobě. Trestné je — ovšem mírněji — ze stejného důvodu i pouhé neoprávněné vyzvídání státního tajemství (§ 9, odst. 2)-

K §9.

Skutková podstata § 9, odst. l byla převzata téměř beze změny z § 24, č. 2 zák. č. 50/1923 Sb., trestní sazba pak ze zák. č. 130/1936 Sb. Hledíc k významu činu byl však stanoven trest tuhého vězení, Společný znak všech způsobů trestné činnosti, totiž že pachatel jedná bez úředního povolení, byl vytčen na začátku, čímž bylo dosaženo zkrácení dikce. Opisování, obkreslování nebo ofotografovaní plánů; nákresů atd. je podle § 24 zák. č. 50/1923 Sb. trestné, jen když se vztahuje na úřední spisy, plány a pod. Osnova má za to, že toto omezení není odůvodněno a proto od něho upouští.

O ustanovení § 9, odst 2 se stala zmínka již v odůvodnění ustanovení § 8-

K §§ 10 a 11.

Skutkové podstaty trestných činů upravených v §§ 10 a U byly dosud shrnuty v § 6, č. 1 zák. č. 50/1923 Sb.

Až do zákona č. 130/1936 Sb., jímž byly trestní sazby na vojenskou žnuta v případech § 6, č. 2 až 4 podstatné zvýďeny, byly na všechny trestné činy uvedené v § 6, č. 1 a 2 stanoveny stejné trestní sazby. tím dal zákonodárce najevo, že všechny tyto činy třeba


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP