hodnotiti a trestati stejně. Byly proto v §§ 10 a 11 trestní sazby odstupňovány stejně jako v § 5. Okolnosti, odůvodňující užití vyšší trestní sazby, nemohly ovšem býti, hledíc k povaze věci, prostě převzaty z § 5 u těchto, trestných činů, nýbrž musily býti upraveny samostatně. Osnova rozšiřuje v §§ 10 a 11 trestnost na činy spáchané v době ozbrojeného napadení republiky a v § 10 i na činy spáchané v době, kdy se konají zvýšená bezpečnostní opatření pro obranu státu. To je odůvodněno tím, že republika může býti napadena cizím státem i bez vypovědění války, a pokud pak jde o činy uvedené v § 10 spáchané v době, kdy se konají zvýšená bezpečnostní opatření pro obranu státu tím, že právě v této době mohou býti snáze než za války samé způsobeny škody branné moci republiky nebo jejího spojence, které nelze později napraviti vůbec nebo jen s nadměrnými obětmi. Je proto plně odůvodněno, rozšiřuje-li osnova trestnost i na činy spáchané v těchto dobách.
Pojmem zvýšená bezpečnostní opatření nerozumí se pak jen opatření rázu vojenského. Rozumí se jimi bezpečnostní opatření všeho druhu, která sleduji zvýšenou obranu státu. Prostředkem ke spáchaní činu trestného podle § 10, odst l může být i hospodářská sabotáž a pod.
Vojenským podnikem ve smyslu § 10, odst. l nelze rozuměti snad "podnik důležitý pro obranu státu" ve smyslu § 18 zák č. 131/1936 Sb., nýbrž vojenskou akci jakéhokoliv druhu.
Alby ustanovení § 10, odst l o opatřování prospěchu nepříteli nebylo vykládáno příliš úzce, totiž ve smyslu opatření určitého konkrétního prospěchu, rozšiřuje osnova trestní odpovědnost na jakoukoliv podporu nepřítele nejen hmotnou, nýbrž i morami.
Nepřítelem bude rozuměti cizí moc, s kterou republika nebo stát, s nímž má republika vojenskou smlouvu (spojence), vede válku, dále ozbrojené síly napadnuvší republiku, jakož i cizí moc nebo ozbrojené síly, proti nimž se konají zvýšená bezpečnostní opatření uvedená v odstavci 1.
Místo výrazu "příslušník republiky" užila osnova v § 11 přesnějšího výrazu "československý státní občan".
K § 12.
Také činnost vymezená v tomto paragrafu je trestná již podle § 23 zák. na ochranu republiky doplněného zákonem č. 130/1936 Sb. Na rozdíl od tohoto ustanovení mluví osnova o jakémkoliv podniku, ústavu zařízení nebo opatřeni republiky nebo jejího spojence důle-
žitém pro obranu státu, chtějíc touto obecnější formulací vyhověti praktické potřebě.
Ustanovení § 12 alinea 2 a 3 bylo převzato doslovně z § 3 zák. č. 130/1936 Sb.
K § 18.
Účast při vojenském zločinu byla dosud trestná podle § 21, č. l zák. č. 50/1923 Sb. jako zločin žalářem od šesti měsíců do pěti let. Osnova toto ustanovení převzala a dále vybudovala, postihujíc — ovšem mírněji — i účast při vojenském přečinů. Pojem vojenského zločinu a přečinů není třeba blíže vymezovati, neboť okruh těchto trestných činů vyplývá z vojenského trestního zákona, který o nich jedná v samostatné části.
Zákon na ochranu republiky vymezuje trestnou činnost slovy "navádí, svésti hledí nebo pomáhá". Osnova užívá kratší dikce "působí", která neznamená věcnou změnu.
Protože není vyloučeno, že vojenský trestní zákon stanoví na čin, jehož se vinník účastnil, trestní sazbu nižší, než jaká je stanovena v odstavci l nebo 2 tohoto paragrafu, bylo nutné stanoviti výslovně, že v takovém případě bude vinník potrestán podle oné nižší sazby, aby snad účastník nemohl býti trestán podle trestní sazby vyšší nežli pachatel. Na druhé straně není však důvodu, aby účastnici, kteří jsou podrobeni pravomoci vojenských soudů a budou souzeni pro účast podle vojenského trestního zákona, byli trestáni podle sazeb stanovených v tomto paragrafu, jsou-li podle vojenského trestního zákona přísněji trestní. Aby při všeobecném znění odstavce l a 2 nebylo v tomto směru pochybností, pokládá osnova za účelné omeziti tato ustanovení výslovně na osoby, které nepodléhají pravomoci vojenských soudů podle § 11 vojenského trestního řádu.
Hlava III.
Vnitřní řád státu je v této hlavě chráněn potud, že se jednak zabezpečuje tělesná integrita a čest ústavních činitelů (§§ 14 až 22), jednak se stíhá podpora a propagace protidemokratických hnutí (§ 23), jednak se pak chrání obecný mír, pokojné soužití všech vrstev obyvatelstva a hospodářský řád (§ 24 až § 35). - -
K §§ 14 až 17.
Skutkové podstaty v těchto paragrafech uvedené se v podstatě kryjí se skutečnými podstatami §§ 7 až 9 zák. č. 50/1923 Sb.
Ustanovení § 153 tr. z. sice chrání (za podmínek tam uvedených) tělesnou bezpečnost
úředníka, třeba nejnižší jednotky moci vládní (výkonné), avšak nepamatuje v tom směru na člena zákonodárného sboru, jehož funkce je pro stát nepoměrně větší důležitosti. Osnova odstraňuje tuto křiklavou nesrovnalost a poskytuje členům zákonodárného sboru zvýšenou odíránu a tím i přispívá ke svobodnému výkonu jejich mandátu.
Trestní sazby za činy zde uvedené se proti dosud platnému právu poněkud zvyšují, zejména proto, aby snad příliš nízké trestní sazby nesváděly ku používání násilí v politickém životě.
K § 14 je třeba upozorniti, že pokud se zde mluví o vraždě, jest jí rozuměti vraždu ve smyslu § 134 tr. z. z roku 1852 a § 278 tr. z. z roku 1878 resp. § 413 voj. tr. z., úmyslným zabitím čin trestný podle § 279 tr. z. z roku 1878.
K §§ 18 a 19.
Není valného rozdílu mezi těmito skutkovými podstatami a trestnými činy naznačenými v § 10 dosavadního zákona. Trestní sazba byla zvýšena jen v případě uvedeném v § 19.
Ustanovením § 18 jest chráněn každý člen zákonodárného sboru. Pokud se zde mluví o "násilí", lze poukázati na výklad tohoto pojmu u § 1.
V osobování si pravomoci vlády (sboru pověřenců) nebo zákonodárného sboru lze nepochybně spatřovat i osobování si pravomoci člena vlády (sboru pověřenou) nebo člena zákonodárného sboru; pokud by v takovém jednání nebylo lze spatřovati čin přísněji trestný, na příklad podle § l, přicházelo by i zde v úvahu ustanovení § 19.
K § 20.
Tímto ustanovením jsou chráněny národní výbory a jiné sbory povolané ku projednávání veřejných věcí jako celek proti násilným útokům na výkon jejich pravomocí. Ustanovení toto bylo dosud v podstatě obsaženo v § 76 tr. z. z r. 1852 a bylo převzato do osnovy, ježto systematicky sem náleží. Trestní sazba byla převzata z § 77 tr. z. z r. 1852.
K §§ 21 a. 22.
Osnova zde přijímá ustanovení §§ 11 a 14, č. 6 dosavadního zákona na ochranu republiky a tím rozdílem, že chrání před hanobením též vládu (sbor pověřenců) jako celek i jednotlivé její členy před hanobením pro výkon jejich pravomoci nebo jejich činnosti v životě politickém, která je prakticky neoddělitelná od výkonu jejich pravomoci.
Sazby byly proti dosavadnímu stavu přiměřeně zvýšeny.
K § 23.
Pojmy "propagace" a "podpora" fašistického nebo nacistického hnutí byly při výkladu obdobného ustanovení § 3, odst. l retribučního dekretu dostatečně vymezeny judikaturou nejvyššího soudu. Podle ní jest za podporu takového hnutí označiti každou činnost, která má zá účel učiniti je přístupnější nebo přijatelnější občanům demokratického smýšlení, nebo aspoň na ně upozorniti občany jiného smýšlení anebo stejně smýšlející občany utvrdit v přijaté již příslušnosti k hnutí nebo v přijatých již názorech. Propagace nacistického nebo fašistického hnutí pak předpokládá takovou určitou aktivní činnost, jež je vedena snahou zjednat platnost a rozšíření názoru, učení, pojetí nebo působnost takového hnutí.
K §§ 24 a 25.
Osnova převzala v těchto paragrafech v podstatě ustanovení § 14, č. 2 až 5 zák. č. 50/1923 Sb. Trestní sazby zde byly citelněji zvýšeny, zejména proto, aby klidné soužití všech vrstev obyvatelstva, jehož je zvláště zapotřebí v době přebudování státu, nebylo rušeno.
Ustanovením § 25 je proti hanobení chráněn každý národ, tedy nejen národ státní (srv. slova "některý" národ), žádoucí omezení lze spatřovati v tom, že k trestnosti hanobení národa je třeba, aby byla způsobilé vzbudit veřejné pohoršení nebo ohrozit obecný mír.
K § 26.
Zneužívání úřadu duchovního nebo podobné náboženské funkce k politické agitaci může poškoditi náboženský mír ve státě. Je proto na místě tuto činnost trestně postihnouti jako čin proti vnitřní bezpečnosti státu.
Navržené ustanovení navazuje na ustanovení § 303, odst 2 tr. z. č. 117/1852 ř. z. ve znění zákona ze dne 20. února 1919, č. 111 Sb., jímž se doplňuje § 303 tr.. z., které se zároveň zrušuje. Trestní sazba se přizpůsobuje ostatním trestním sazbám navrženého zákona. Myšlenky obsažené v § 303, odst. 2 tr. z. se zde vyjadřují stručněji.
Pachatelem může býti jen duchovní nebo osoba, která má podobnou náboženskou funkci, na př. laický učitel náboženství
Pod pojem úřad duchovního nebe podobné náboženské funkce patří nejen náboženské úkony v užším smyslu, nýbrž i náboženské vyučování nebo cvičení kazání ať již v chrámu
nebo v modlitebně nebo na pouti nebo procesí nebo v podobném shromáždění.
Vykonávati vliv na věci politického života lze nejrůznějším způsobem; jest jím promlouvání o věcech politického života, doporučování určité politické strany nebo organisace nebo brojení proti ní, doporučování nebo odmítání tisku určitého politického směru, zasahování do volebního zápasu, kritisování věcí života státního, zejména zákonů a pod.
•
K §§ 27 až 29.
Tato ustanovení se celkem shodují s ustanoveními § 13 dosavadního zákona. Nové je proti dřívějšímu stavu to, že se stíhá i pouhé účastenství (členství) na vojensky organisovaném neb ozbrojeném sboru (spolku, skupiny), utvoře-. ném bez povolení úřadu.
Trestní sazby byly vzhledem k nebezpečnosti činů zvýšeny.
K § 30.
V § 30 navazuje osnova na ustanovení § 18 dosavadního zákona na ochranu republiky, jde však dále v tom směru, že trestem postihuje již rozšiřování poplašné zprávy (zprávy budící neklid, rozruch nebo rozhořčení), tedy po případě i zprávy pravdivé, přistoupí-li zde v tomto ustanovení naznačené subjektivní momenty na straně vinníka. Je-li však taková poplašná zpráva nepravdivá, je čin přísněji trestný.
Kvalifikovaný případ rozšiřování poplašné, zprávy je rozšiřovaní poplašné zprávy povahy naznačené v odstavci 2, děje-Ii se za branné pohotovosti státu nebo v době ozbrojeného napadení republiky nebo v době, kdy se konají zvýšená bezpečnostní opatření pro obranu státu, a to proto, že rozšiřování takové zprávy v této době může vážně ohroziti obranu republiky a je proto nutné účinně mu čeliti. Děje-li se rozšiřování tiskem, filmem, rozhlasem nebo podobně účinným způsobem, kvalifikuje se jako zločin; ke kvalifikaci činu jako zločinu ovšem nestačí, aby si pachatel mohl uvědomiti, jaké účinky by mohlo míti rozšiřování zprávy, nýbrž je třeba, aby si to skutečně uvědomil.
K §§ 31 a 32.
Skutkové podstaty zde uvedené navazují na ustanovení §§ 15 a 16 zák. č. 50/1923 Sb. Pokud to je odůvodněno povahou věci, byla trestní ochrana prohloubena. Náhradou za trest podle § 32 odst 2 bude nepochybně rozuměti i přímé zaplacení peněžitého trestu za vinníka. Důvodem, proč vedle nejtěžších trestných činů se v § 32, odst. 3 uvádějí též činy trestné podle
§§ 16 a 18, je potřeba poskytnouti zvýšenou ochranu ústavním činitelům.
Trestní sazby byly zvýšeny.
K § 33.
Toto ustanovení jest poněkud šíře pojato než původní ustanovení § 12 zák. č. 50/1923 Sb. Privilegium beztrestnosti pro osoby blízké (§ 58, odst. 2) je rozšířeno i na neoznámení trestného činu. Dosavadní zněni zákona nevylučovalo v tom směru pochybnosti.
K §§ 34 a 35.
Navrhovaná ustanovení § 34 a § 35 mají být provedením § 164 ústavy.
Navržené ustanovení § 34 je povahy subsidiární. Toto ustanovení přichází v úvahu jen tam, kde nejde o čin přísněji trestný. Kdyby vinník svým jednáním vykazujícím pojmové znaky tohoto trestného činu sledoval rozvrácení hospodářské soustavy republiky, mohlo by přicházet v úvahu ustanovení § 1. Podobně by bylo posuzovati podle přísnějšího ustanovení § 10 jednání, jehož by se vinník dopustil za branné pohotovosti státu nebo v době ozbrojeného napadení republiky nebo v době, kdy se konají zvýšená bezpečnostní opatření pro obranu státu a sledoval jím poškozování obrany.
V jednotlivostech je třeba upozorniti ještě na to, že povinnost, o níž mluví ustanovení § 34, odst. l a § 35, nemusí býti snad povinností výslovně uloženou zákonem nebo po zákonu, nýbrž jde o povinnost, která vyplývá ze společenské funkce úřadu, služby, povolání nebo zaměstnání, tedy z povahy zaměstnání (v širším smyslu) jako zaměstnáni společensky užitečného, plnícího' účely, jichž dosažení je v souladu s účely společnosti.
Hlava IV.
Tato hlava obsahuje ustanovení o trestných činech proti mezinárodním vztahům. Nedostatek těchto ustanovení byl v praxi velmi nemile pociťován.
K § 36.
Skutková podstata prorady je převzata v podstatě z § 4 žák. č. 50/1923 Sb. Výpočet různých způsobů trestné činnosti na listinách a jiných důkazech o právních poměrech republiky k cizí moci je doplněn ještě jich poškozením a učiněním neupotřebitelnými.
Podle osnovy se nevyžaduje na rozdíl od § 4, č. l, aby k porušení povinností se strany zmocněnce došlo "při jednání s cizí mocí". Zmocněnec republiky má dbáti bezpodmínečně povinnosti chrániti zájmy republiky, k jichž ochraně
je v cizině ustanoven, a je proto nutné trestat každé porušení těchto povinností, které bylo učiněno v úmyslu ohrozit důležitý zájem republiky bez ohledu, zda se stalo při formálním jednání s cizí mocí či nikoliv.
K § 37.
Navržené ustanovení, které se zpravidla uplatní jako ustanovení subsidierní, je odůvodněno událostmi z poslední doby.
K § 38.
Rozšiřování nepravdivých zpráv o právních, bezpečnostních, politických, hospodářských nebo sociálních poměrech v republice může, děje-li se v cizině, poškoditi vážně mezinárodní vztahy, ciziny k republice. Je proto třeba takové jednání zameziti. To se snaží osnova docíliti ustanovením § 38.
Ustanovením § 38 se postihuje jen československý státní občan, neboť ten má zvláštní povinnost nedopustit se v cizině ničeho, co by zájmy republiky ohrožovalo. Postiženy jsou nepravdivé zprávy nikoliv rázu nevinného, nýbrž pouze takové, o nichž pachatel ví, že jejich rozšiřování může ohroziti důležitý zájem republiky. Beztrestný je pouze ten pachatel, který mě] dostatečné důvody rozšiřovanou zprávu pokládati za pravdivou.
Přísněji trestný je pachatel, který zprávy v odstavci l uvedené rozšiřuje v úmyslu poškodit republiku. V tom případě se čin kvalifikuje jako zločin.
K § 39.
Bezpečnost státu vyžaduje, aby se nedalo nic, co by mohlo ohroziti dobré vztahy republiky ke spojencům a co by mohlo u spojence vzbuditi pochybnosti stran opravdivosti přátelského poměru republiky k němu.
Skutková podstata je upravena obdobně jako při hanobení republiky (§ 4). Cti spojeneckého státu dotýká se také útok na čest jeho hlavy nebo jiného jeho představitele nebo zástupce. Proto osnova stihá trestem i takové útoky. Představitelem spojeneckého státu může býti i osoba, která nemá oficielní funkce, která však symbolisuje spojenecký stát nebo jeho národ.
Spojeneckým státem bude rozuměti stát, s nímž má Československá republika smlouvu takového druhu, jako je na příklad smlouva se Svazem sovětských socialistických republik z 12. prosince 1943 (č. 11/1946 Sb. ), smlouva s Federativní lidovou republikou Jugoslávií
(č. 68/1946 Sb. ), smlouva s republikou Polskou (č. 154/1947 Sb. ) a s Bulharskem.
K § 40.
Naše republika sleduje politiku mírovou a
odsuzuje proto každou útočnou, válku. Tomu se
dává vnější důraz tím, že osnova prohlašuje
veřejné podněcování k útočné válce výslovně za
zločin.
Hlava V.
K § 41.
V § 41 se vypočítávají ony činy trestné podle tohoto zákona, u nichž se uplatňuje princip ochrany a pro které má být cizinec, i když se jich dopustil v cizině, souzen podle tohoto zákona stejně jako československý občan. Rozšiřuje se tak ustanovení § 38 tr. z. i na zločiny zde uvedené.
Ustanovení § 38, odst. 2 zák. č. 50/1923 Sb. nebylo zapotřebí výslovně přejímat, ježto beztrestnost cizince, zaručená mezinárodním právem, je samozřejmá vzhledem k nadřazenosti práva mezinárodního právu vnitrostátnímu.
K § 42.
Toto ustanovení odpovídá v podstatě ustanovením § 27 zák. č. 50/1923 Sb.
K § 48.
V tomto ustanovení se stanoví výjimka. z obecných zásad platných o ukládání trestu za činy spáchané za branné pohotovosti státu, v době ozbrojeného napadení republiky nebo v době, kdy se konají zvýšená bezpečnostní opatření pro obranu státu. Tato výjimka jest odůvodněna povahou věci.
Vzhledem k nynějšímu znění § 54 tr. z. (§ 88 zák. č. 232/1940 Sb. ) se nejeví potřebným stanoviti výjimky další.
K §§ 44 až 47.
Ustanovení tato odpovídají v podstatě stavu dosud platnému. Sazby peněžitých trestů stanovených v § 44 byly stanoveny způsobem odpovídajícím dnešním cenovým poměrům a závažnosti spáchaných trestných činů.
K § 49.
Stanoviti možnost vyslovení ztráty občanství jako trestu při spáchání trestných činů vypočtených v § 49 se považuje za zcela odůvodněné.
Lze předpokládati, že soud tento vedlejší trest bude ukládati je tehdy, může-li míti ztráta
státního občanství praktický význam, to je jen proti takovému státnímu občanu československé republiky, který je mimo státní území.
K § 50.
Ustanovení toto odpovídá v podstatě ustanovení § 32 zák. č. 50/1923 Sb.
K § 51.
Ustanovení o možnosti uveřejnění odsuzujícího rozsudku zák. č. 50/1923 Sb. neznal. Uveřejnění rozsudku má býti omezeno na případy, kdy je v zájmu veřejném, na př. jestliže se doporučuje, aby se obecenstvo ve svém vlastním zájmu o odsouzení pro výstrahu dovědělo. Shle-
dá-li soud, že tu takový zájem je, musí tento vedlejší trest uložiti.
K §§ 52 až 57.
V těchto ustanoveních se přejímají ustanovení §§ 33 až 35 dosavadního zákona.
K § 59.
Vzhledem k obecným ustanovením trestního zákona platného na Slovensku o trestání pokusu bylo třeba pojmouti do osnovy toto ustanovení.
Provedení zákona si nevyžádá zvláštních finančních nákladů.
V Praze dne 7. září 1948.
Předseda vlády: A. Zápotocký v. r.
Ministr spravedlnosti: Dr. Čepička v. r.
Státní tiskárna v Praze. — 4767-48.