Máme vôbec odvetvie života, pre ktoré by sme nemali vysokú školu? Ja myslím, že nemáme.

A na týchto školách študuje vyše trinásťtisíc poslucháčov, vyše trinásťtisíc chlapcov a dievčat, ktoré tam vyslal náš pracujúci ľud, aby sa naučili dobre vládnuť, dobre hospodáriť, dobre organizovať výrobu, chrániť zdravie nášho ľudu, rozvíjať jeho kultúru.

A vysoké školy, to je vrchol. To je strecha mohutnej, zo širokého základu vyrastajúcej budovy rozvetveného systému škôl všetkých stupňov, od materských cez národné k stredným a odborným školám najrozličnejších smerov, ktorých počet neustále rastie tak, ako si to vyžaduje tempo rozvoja nášho národného hospodárstva. K týmto státisícom detí a mládeže treba prirátať tisíce dospelých, ktoré si pre svoje nové úlohy rôznymi formami štúdia doplňujú vzdelanie, aby sme mali aspoň hrubý obraz o stále sa rozvíjajúcom vzdelávaní slovenského ľudu.

Pozrime sa teraz do oblasti umenia. Práve minulý rok sme boli svedkami nebývalej udalosti v slovenskom výtvarnom umení. Bola to výstava k desiatemu výročiu Slovenského národného povstania, na ktorej sme sa presvedčili, akým mocným inšpiračným zdrojom stalo sa pre našich maliarov i sochárov bojové vystúpenie nášho ľudu proti fašizmu, ako mnohým umelcom práve vyrovnávanie sa s touto tematikou pomohlo zbavovať sa formalizmu a poctivo hľadať cestu k socialisticko-realistickému výrazu.

Na tejto výstave stretli sme sa nielen s novými talentmi, ale aj s novým zjavom, pokiaľ ide o vzťah nášho ľudu k dielam výtvarného umenia. Nie je náhoda, že práve táto výstavba zaznamenala na slovenské pomery predtým nikdy nebývalý počet vyše 30 tisíc návštevníkov, že k dielam tu vystavovaným diskutovali a písali svoje pripomienky prostí pracujúci ľudia.

Ďalej treba pripomenúť, že v oblasti hudobnodramatickej tvorby pribudla nám v minulom roku nová slovenská opera "Jánošík", že sa nám na velikú radosť rozvinulo recitačné umenie, vychovávajúce najmä mládež k láske k národnej kultúre, k láske a úcte k rodnej materinskej reči, k láske ku dobrej knihe.

Keď sme už pri knihe, nemožno nespomenúť fakt, že v uplynulom roku nám v oblasti umeleckej prózy pribudlo vari desať nových diel, prirodzene rôznej kvality. Ale čo je radostné, to je to úsilie zobrazovať súčasný život, najmä život našej dediny, že umenie aj tu je čím ďalej, tým viac zviazané s životom našej spoločnosti, s životom a zápasom nášho ľudu.

Osobitne a veľa zaujímavého by sa dalo povedať o ľudovej umeleckej tvorivosti. Môžeme byť a právom sme hrdí na to, že máme vyše 4.800 rôznych súborov ľudovej umeleckej tvorivosti a že veľká väčšina týchto súborov neustále skvalitňuje svoju prácu v repertoári i v umeleckom prejave. Teraz prebieha celoštátna súťaž, na ktorej sa v celej republike zúčastňuje okolo 10.000 súborov s približne 360.000 členmi.

V rámci I. celoštátnej spartakiády vyvrcholí v Prahe súťaž speváckych a tanečných súborov a na záver spartakiády chystá sa vystúpiť niekoľko tisíc krojovaných skupín z celej našej vlasti, aby náš ľud aj takto prejavil bratskú družbu kultúr obidvoch našich národov i všetkých národností našej republiky.

Konečne, ale vôbec nie v poslednom rade, chcem sa zmieniť ešte o jednej veci. Na Slovensku máme deväť stálych profesionálnych divadiel a o niekoľko týždňov zdvihne sa opona na ďalšej novovybudovanej scéne v Bratislave, aby z nej zaznel na premiére zvonivý verš Hviezdoslavov.

Vážené Národné zhromaždenie!

Kde sa toto všetko vzalo odrazu v živote slovenského ľudu? Veď slovenský ľud v minulosti rovnako dychtil po vzdelaní, po kultúre, veď nebol menej talentovaný, veď vydával zo svojho lona i keď len hŕstky, ale predsa verných, vlasteneckých synov: básnikov, spisovateľov, učencov i osvetových pracovníkov. A predsa veľká väčšina nášho nadaného, tvorivými schopnosťami obdareného ľudu, bola po celé generácie nútená žiť v kultúrnej zaostalosti.

Nuž teda odkiaľ to bohatstvo a mnohotvárnosť súčasného kultúrneho života nášho ľudu?

To všetko ani z neba nespadlo, ani v hore nenarástlo. (Potlesk.)

To všetko je tu preto, že ľudovodemokratická Československá republika, spoločná a nedeliteľná vlasť českého a slovenského národa, spoločná a nedeliteľná vlasť občanov všetkých národností, je štátom pracujúceho ľudu, že v nej našiel slovenský ľud konečne možnosť pre plné rozvinutie a uplatnenie svojich tvorivých schopností, pre plné rozvinutie svojej národnej kultúry. (Potlesk.)

To všetko je tu preto, že náš ľudovodemokratický štát rok čo rok plne zabezpečuje vo svojom rozpočte kultúrne potreby všetkého československého ľudu.

Tak je to aj v návrhu na tohoročný štátny rozpočet, ktorý sa opiera o návrh štátneho plánu národného hospodárstva na rok 1955. Veľké sumy, venované na rozvoj kultúry, znamenajú však nielen veľké možnosti, ale aj veľké záväzky: záväzky pracovať aj v oblasti kultúrnej výstavby našej vlasti lepšie ako dosiaľ.

Vieme napríklad, že potrebujeme nové školy, lebo nám počet žiakov stúpa, mnohé školské budovy dožívajú svoj vek a štát preto aj veľa na výstavbu škôl vynakladá.

Len v roku 1955 bude daných v republike do prevádzky 80 nových všeobecne vzdelávacích škôl. No pôjde o to, aby sme naozaj využili prostriedky, ktoré nám štát dáva, aby sa neopakovalo to, čo minulého roku, keď na Slovensku bol splnený plán investičnej výstavby v oblasti školskej len na 65 %, čo je vinou nielen príslušných povereníctiev, ale aj príslušných národných výborov.

Alebo si vezmime slovenský film. Toto umenie na Slovensku v minulosti neexistovalo. Mohlo sa rozvinúť len po oslobodení našej vlasti Červenou armádou, a to vďaka veľkej starostlivosti komunistickej strany a vlády Národného frontu i bratskej pomoci pracovníkov českej kinematografie.

Po prekonaní počiatočných ťažkostí máme na Slovensku k dispozícii solídne filmové ateliéry i potrebný počet pracovníkov, a predsa sme v tejto dôležitej oblasti pre nesprávne metódy vedenia práce v roku 1954 nesplnili plán a slovenská verejnosť dostala miesto plánovaných dvoch hraných filmov len jeden.

Veľká starostlivosť, ktorú naša vláda venuje rozvoju kultúry, zaväzuje všetkých pracovníkov kultúrneho frontu od Ministerstva a Povereníctva kultúry až po pracovníkov národných výborov, od profesionálnych divadiel až po ochotnícke súbory, od vrcholných vedeckých a kultúrnych ustanovizní až po osvetové besedy a materské školy k tomu, aby rozumne využívali každú korunu, lebo je to koruna nášho pracujúceho ľudu, aby sa učili skromnosti a obetavosti, aby sa naučili aj na kultúrnom fronte rozumne hospodáriť.

Treba mať neustále na pamäti, že ako doterajší rozvoj našej kultúry bol podmienený obetavým budovateľským úsilím ľudu, tak aj naďalej bude ona rásť a rozkvitať len v službách ľudu, len po jeho boku.

Obidva predložené návrhy, návrh zákona o štátnom pláne rozvoja národného hospodárstva aj návrh štátneho rozpočtu, vytvárajú pre to bohaté predpoklady. Odrážajú velikú silu nášho ľudu. Sú výrazom našej neoblomnej vôle pod vedením KSČ a vlády NF vybudovať v našej milovanej vlasti socializmus, ubrániť po boku SSSR a mocnej rodiny demokratických národov svetový mier. (Potlesk.)

Obidva návrhy znamenajú vo svojej hlbokej podstate čin výsostne kultúrny a kultúru našich národov ďalej rozvíjajúci, sú vyjádrením našej velikej lásky k životu, našej viery v schopnosti človeka a v ľudský pokrok.

Preto budeme za návrh zákona o štátnom pláne rozvoja národného hospodárstva republiky Československej na rok 1955 a za návrh štátneho rozpočtu na rok 1955 hlasovať.

Preto budeme za ich splnenie vedno s naším ľudom pracovať a bojovať. (Potlesk.)

Místopředseda dr Polanský (zvoní): Nyní dávám slovo poslankyni Glazarové.

Posl. Glazarová: Vážený soudruhu presidente, vážené Národní shromáždění!

Chci říci jen několik docela prostých slov k velkým a krásným důkazům o tom, jaká péče, podpora a jaké náklady se v našem státě věnují na kulturu a na vzestup kulturního života všeho našeho lidu. Jako kulturní pracovnice jsem ve stálém styku s nejrůznějšími pracovišti a vidím, jak intensivně se u nás žije kulturně, jak rok co rok vzrůstá touha po kráse a po umění jako nezbytná životní nutnost. A naproti tomu v našich umělcích, spisovatelích, pracovnících všech odvětví kulturního života den ode dne roste a krystalisuje krásný pocit, že patří do pospolitosti všech. Že jejich práce je neodmyslitelnou součástí výstavby nového života, neodmyslitelnou složkou společné snahy všech pracujících za uskutečnění nejkrásnějšího snu. Myslím, že nemůže být většího pocitu hrdosti a štěstí, nežli prožívat jako účastník a jako spolutvůrce toto společné úsilí.

Dovolte mi, prosím vás, vyprávět několik malých příběhů. Je to už takovým zvykem spisovatelů, že mluví raději o lidech nežli o abstraktních věcech. V těch drobných příbězích je však naše kulturní politika a náš poměr ke kultuře právě tak, jako jsou řeky a oblaka v krůpěji deště.

Besedovala jsem se žáky osmiletky v severočeském městečku. Končil se školní rok a poslední třída se chystala na zájezd do Brna a na Macochu. Byla to také odměna za velké úspěchy, kterých si třída dobyla svým pěveckým sborem v Lidové tvořivosti. Přezpívali mi svůj krásný repertoir, ředitel školy a sbormistr se pyšnili nejenom dětským, ale přece také svým úspěchem, nálada byla radostná a plná cestovních plánů. Najednou se otevřely dveře a do třídy vešla mladá drobná ženuška, sociální a kulturní referentka továrny na dětskou výživu. Všichni ji znají, protože továrna má se školou stálou družbu. Děti utichly. Dívají se s očekáváním na soudružku Marii, která vystoupila na stupínek. "Drahé děti", řekla tiše a vztáhla k nim ruku s bílou obálkou. Děti čekají. Znají dobře kurážnou Marii, která pevně řídí tovární internát a recitační sbor. Marie však pevně stiskla rty. Ruka s obálkou poklesla. Než jsme se nadáli, vyběhla ze třídy. Našla jsem ji na chodbě, opřenou o zeď. Otřásala se pláčem. Co se stalo?

Továrna, hrdá na úspěchy své školy, uspořádala sbírku. Dělníci sebrali dětem na přilepšenou větší peněžitý obnos. Marie měla odevzdat obálku a říci při tom několik slov. Rozhodla se povědět dětem, jak sama nikdy, nikdy nebyla na školním výletě. Nejchudší dítě ve třídě, z nejchudší chaloupky ve stráni nad městečkem. Otec invalida, maminka ochrnuta, těžce nemocná sestřička. Každodenně s kopce dolů do školy, zpátky do kopce, uklízet, prát, nosit vodu a trávu. Nikdy žádná radost, žádný odpočinek nebo hra. Rozpadlé a přešívané šaty, veliké škrpály odložené dospělými. Každoročně jezdila většina dětí na výlet a ona se dívala se svého kopce, jak jdou k nádraží, jak odjíždějí za kopce, kam už vidět není. - Chtěla to vyprávět dětem, aby pochopily, jak se život změnil, jak je jim lehko a krásně v životě, který nezná ponižování a bídu. Zpívají, jsou krásně oblečeny, jedou si na Macohu, a dělníci jim ještě dávají tolik peněz na přilepšenou.

Tváří v tvář veselým, usměvavým dětem taková lítost nad vlastním dětstvím a mládím jí projela srdcem, že promluvit nemohla. A zatím co jsem ji držela v náručí na školní chodbě, celý veliký zázrak všech změn mi proletěl hlavou. Odstrčené a ponížené dítě je významnou pracovnicí a funkcionářkou. Má dvě hezké děti a bydlí ve slunném, vzdušném továrním bytě. Učitel, který se s usedavou lítostí dívával na její žal a nemohl pomoci, pracuje mezi dobře oblečenými, sytými a pěknými dětmi, které se bezstarostně učí, zpívají jako ptáčata a oblažují svým zpěvem továrny a vesnice v okolí.

V jiném severočeském městečku je krásná škola uměleckého průmyslu. Má znamenitý kolektiv učitelů-umělců, malířů a sochařů. Seděla jsem nedávno v rozhovoru s jedním z nich. Neúnavnýma, pilnými rukama vyřezával slonovou kost. Laskavé oči se smály, vzpomínal na studia na akademii. Doma, v chaloupce vtištěné do stráně, tatínek s maminkou třeli bídu. Ikony se přestaly objednávat a porcelánové dýmky vycházely z módy. Synovi pomáhat nemohli. Student se živil suchým chlebem. Aby se to lépe polykalo, maloval si křídou před sebe na stůl jitrničku. S každým soustem chleba umázával sousto jitrničky. Organismu ovšem zůstaly trvalé památky na tuto výživu. Bojuje s tím dodnes. A nyní vymýšlí krásné šperky z polodrahokamů pro mladé ženy nové společnosti. S ostatními umělci této školy vymýšlejí mříže a kovová zábradlí do nových sídlišť a uvažují, kam proti světlu umístit průhledné kozákovské kameny, aby to v domech vypadalo co nejkrásněji. Aby lidé bydleli a žili v kráse, aby byla součástí života, v němž je jen jediný hlad, hlad po kráse, vkusu, umění a radosti. Takové školy máme a málokdo o tom ví. Školy, jež vychovávají umělce jako tvůrce drobných krásných radostí. I to je velká, překrásná věc. I to je pohled do budoucna, daleko za práh potíží, jež provázejí růst nové společnosti a provázejí i neklid z mezinárodní situace a opatření, která si tento neklid vynucuje. Lidé touží po kráse, vděčně ji přijímají a radují se z ní.

Přicházím velmi často mezi ženy do továren a na vesnici. Poznala jsem, jak se dovedou nadchnout, s jakou intensitou dovedou prožívat básně. Nesčíslněkrát jsem se dívala, jak poslouchají na př. Ludmilu Pelikánovou. Jak prožívají básně Nezvalovy, Pujmanové, Branislavovy, básně četných našich mladých básníků. V první řadě je ovšem zase úchvatnou věcí, že recitátoři a básníci takto přicházejí za nimi až na pracoviště. A neméně krásné je pozorovat vždycky znovu, jak se kradmo otvírají kabelky, jak vyplouvají kapesníky z úkrytu, jak zachycují slzy, které si vynutil mocný citový prožitek krásné básně. Vzpomínám na nejmocnější dojem, jaký jsem prožila v tomto ohledu. Před nějakou dobou odjelo několik spisovatelů a básníků na Ostravsko na besedy s horníky. Měla jsem besedovat společně s básníkem Františkem Branislavem v domově brigádníků ve Stalingradě. Byl to takový černý den, jak se to někdy stává. Kolektiv se zřejmě rozkládal. Toho dne vyfárali před koncem směny. Nějaké destrukční živly je demoralisovaly. Nálada byla mizerná. Nechtěli poslouchat básně ani prózu, ani výklady, chtěli jet domů. Sál byl skoro prázdný. Z lidí i z prostoru vál chlad. A do takové atmosféry začal František Branislav recitovat verše, Byla to obrovská sebevláda, byl to kus odvahy i krásného optimismu. Byl to básník zapálený a věřící, který plál a svítil svým vnitřním ohněm. Někdo odběhl mobilisovat brigádníky. Začali se trousit, usedali tiše na lavice a začali poslouchat. Za nějakou dobu se sál naplnil, tichý, pozorný, zaujatý. A do této atmosféry, již zdaleka ne studené a odmítavé, jsem vyprávěla o městě Leningradu a jeho boji za osvobození. Je to historie strhující, silná a překonávající. Musí zaujmout a musí strhávat příklady nevypověditelného hrdinství, odvahy a obětavosti. Vím dobře a nikdy nezapomenu, jaký účin měl na brigádníky příběh patnáctiletých mistrů v dílně na opravu tanků. Umírali hladem a slabostí, ruce jim přimrzávaly ke kovu. Jediná věta je sílila: Raz rodině nužno, my sdelajem! - A potom nové básně - a dál už se skoro ostýchám vyprávět. Brigádníci se nejen rozhodli že zůstanou, ale prodloužili si brigádu o tři měsíce a svůj závazek splnili.

Ta věc je krásná ze dvou důvodů. Jednak je důkazem, jak lidé otvírají svá srdce umění a kráse a dávají se jimi přemáhat. Krásná je také proto, že je důkazem, jak umění je bojovým prostředkem, a jak umělci rádi, s velikou vroucností se této zbraně chápou a pomáhají, kde je třeba. Co jenom bylo vykonáno v boji za mír! Není tak příliš známo, že na příklad o Koreji bylo u nás napsáno 150 básní. Pomysleme v této souvislosti na Nezvalův Zpěv míru nebo Pujmanové Miliony holubiček. Není dnes továrny, dílny, není města, vesnice, kde by nezazářil oslňující ohňostroj básnických obrazů těchto sbírek, jejich láskyplná vroucnost k rodné zemi i slova nenávisti a palčivého hněvu, když jsme tak brzo museli poznat, že žhář znovu stojí připraven s hořlavinou v ruce. - A řadu prozaických děl máme, která jsou chloubou naší socialistické literatury. Postavy hrdinů se s jejich stránek odstěhovaly přímo do života a působí na mysl a skutky lidí jako živé osoby. Formují nový, soudružský a rovný poměr mezi mužem a ženou, dávají výraz kladnému a radostnému poměru k práci, ke kultuře a vzdělání, k přírodě, k dětem, k rodné zemi, k zemědělské práci a jejím novým formám. V těchto dnech se rozjede 20 spisovatelů k novým osídlencům pohraničí a jeden z nich se tam docela odstěhuje.