Zpravodaj posl. Štambera: Vážené
Národní shromáždění!
Investiční výstavba a z ní vyplývající
dokončené stavby nebo jejich části
jsou jedním ze stěžejních úkolů
naší Československé republiky, který
nezaznamenává dosud žádoucí rozvoj,
ve kterém neplníme dosud plán, což působí
značné potíže v další výrobě
našeho národního hospodářství.
Vláda Československé republiky neustále
zkoumá příčiny neplnění
plánu v investiční výstavbě
a na tomto podkladě vydala dne 22. února 1956 vládní
nařízení o odevzdání a převzetí
dokončených staveb nebo jejich částí
a o povolení k jejich uvedení do trvalého
provozu. Toto vládní nařízení
bylo vydáno proto, že často docházelo
k nesouladu mezi investorem a stavebníkem a tím
byla brzděna investiční výstavba.
Vládním nařízením se sleduje
zajistit kvalitní, hospodárné a rychlé
provedení investiční výstavby, využívat
investičních prostředků, zabezpečovat
a prověřovat soulad prováděných
prací a dodávek se státním plánem
rozvoje národního hospodářství,
se schválenou projektovou a rozpočtovou dokumentací,
se sjednanými hospodářskými smlouvami
a se všemi obecně závaznými předpisy,
které upravují výstavbu a provoz všech
nových, rozšířených nebo rekonstruovaných
staveb a objektů. Vládní nařízení
upravuje vztahy mezi investorem a jeho dodavateli a vytyčuje
prostředky kontroly, zda odpovídají závazkům
a obecně platným předpisům.
Povolení uvedení staveb do trvalého provozu
spočívá již na jiné základně,
jejímž účelem není již kontrola
plnění závazků mezi investorem a dodavatelem,
ale zjištění, zda stavba neb investiční
celek byl proveden, jak předpokládal plán,
zda je způsobilá ve vztahu k výrobním
potřebám našeho národního hospodářství,
zda bude plnit trvale funkci, kterou od ní očekává
plán, jehož výsledkem jest určitá
výrobní kapacita.
Důležitost povolení uvedení staveb neb
investičních celků do provozu je v tom, že
se vztahuje jak na investiční výstavbu, tak
i na generální opravy, které provádějí
nejen závody povahy státních a národních
stavebních podniků, ale i na stavby, které
investoři staví ve vlastní režii. Na
tomto podkladě musí jednotlivá ministerstva
vydati předpisy po dohodě se státním
výborem pro výstavbu nejpozději do 1. září
1956, a to s přihlédnutím k povaze a zvláštním
potřebám staveb prováděných
v oboru jejich působnosti.
Vládní nařízení v jednotlivých
částech vytyčuje povinnosti dodavateli a
investorovi při uvádění staveb do
trvalého provozu a vytyčuje též potřebnou
terminologii, kterou je nutno bezpodmínečně
zachovati. Upravuje s konečnou platností termíny
nároku obou stran, které jsou nepřekročitelné,
s výjimkou tak zvaných skrytých vad a škod.
Vládní nařízení vytyčuje
povinnosti investorovy v dokumentaci, kterou musí připravit.
Povolení k uvedení do trvalého provozu jest
aktem komplexním, řešícím s konečnou
platností veškeré otázky užívání
stavby. Do trvalého provozu nesmějí být
uváděny stavby nebo jejich provozně ucelené
části, které nezajišťují
bezpečný a hospodárný provoz.
Dalším důležitým článkem
vládního nařízení jsou opatření
pro případ, že u staveb neb provozně
ucelených částí jsou takové
nedostatky, které způsobují nemožnost
uvést stavbu do trvalého provozu.
Vláda přesunuje u některých staveb
vydávání povolení uvésti stavbu
do trvalého provozu též na národní
výbory. Tento způsob byl převzat ze Sovětského
svazu, kde se velmi osvědčil, a to proto, že
některé resortní složky nerespektovaly
potřeby provozů spadajících do kompetence
národních výborů.
Vládní nařízení uvádí
data, na které stavby se vztahuje termín po 31.
srpnu 1956 a u kterých staveb provede příslušné
řízení jednodušším způsobem
státní výbor pro výstavbu. Vláda
nesleduje tímto vládním nařízením
utvoření nějakých nových institucí
a povinností pro orgány státní správy
a nezakládá tedy ani nový výdajový
titul.
Vládní návrh nesmí způsobit
rozbujení dokumentace a administrace, ale musí vésti
ke zpřesnění a k vytyčení působnosti
jednotlivých orgánů a k rozšíření
pravomocí národních výborů
v investiční výstavbě. Vláda
sleduje ten cíl, aby při předávání
staveb neb ucelených částí do provozu
byla dodržena základní pravidla socialistické
zákonnosti ve prospěch pracujícího
lidu Československé republiky, ve prospěch
růstu socialisace.
Rozpočtový a hospodářský výbor
Národního shromáždění
projednal ve své schůzi dne 31. května 1956
toto vládní nařízení, a poněvadž
nemá finančních důsledků pro
státní rozpočet a pro systemisaci u státního
aparátu, poněvadž nevznikají přímé
požadavky na zvýšení počtu pracovníků
ani na zvýšení rozpočtové úhrady
kromě případů, které se v současné
době řeší vládními opatřeními,
navrhuje výbor vládní nařízení
ze dne 22. února 1956 o odevzdání a převzetí
dokončených staveb nebo jejich částí
a o povolení k jejich uvedení do trvalého
provozu plenu Národního shromáždění
republiky Československé ke schválení.
(Potlesk.)
Místopředseda Fiala: Hlásí
se někdo o slovo? (Nikdo.)
Nikdo, přistoupíme k hlasování.
Kdo souhlasí s vládním nařízením
ze dne 22. února 1956 č. 8 Sbírky, o odevzdání
a převzetí dokončených staveb nebo
jejich částí a o povolení k jejich
uvedení do trvalého provozu (užívání),
nechť zvedne ruku! (Děje se.)
Je někdo proti? (Nikdo.)
Zdržel se někdo hlasování? (Nikdo.)
Děkuji. Tím Národní shromáždění
jednomyslně schválilo toto vládní
nařízení.
Tím je vyřízen sedmý bod pořadu
schůze.
Přistoupíme k projednávání
posledního bodu pořadu, kterým je
8. Zpráva výboru rozpočtového a
hospodářského k vládnímu nařízení
ze dne 22. února 1956 č. 9 Sbírky, o dodávce
a odběru vývozních investičních
celků (tisk 56).
Zpravodajem je posl. Štyndl, dávám mu
slovo.
Zpravodajca posl. Štyndl: Vážené
Národné zhromaždenie!
Základom pre tuzemské zmluvné vzťahy
pri vývoze investičných celkov bola vyhláška
Štátneho úradu plánovacieho č.
200 z 23. júla 1952. Podľa tejto vyhlášky
bol založený základný zmluvný
vzťah medzi hlavným dodávateľom a hlavným
odberateľom. Zmluvný vzťah vznikal podpísaním
vopred schváleného návrhu zmluvy zahraničným
zákazníkom. Všetky ostatné doplňujúce
formy kompletácie tuzemských zmluvných vzťahov
boli však podľa pôvodnej úpravy veľmi
byrokratické, nakoľko od príchodu dopytu do
uskutočnenia dodávok strojného zariadenia
bolo treba v tuzemsku uzavrieť alebo vyhotoviť ešte
ďalších 15 dokumentov, zmlúv alebo protokolov,
ktoré neúnosne komplikovali priebeh obchodných
prípadov, vývozných investičných
celkov. V dôsledku tejto zložitosti postupu podľa
vyhlášky č. 200/1952 sme boli nepružní
a zdĺhaví pri vývoze investičných
celkov a boli sme predmetom častej kritiky, najmä
z krajín socialistického tábora, nakoľko
táto skutočnosť sa v značnom rozsahu
premietala do konečných dodacích lehôt,
ktoré okrem toho i z dôvodov výrobných
boli oproti konkurenčným lehotám značne
predĺžené.
Snaha vyhovieť požiadavkám krajín socialistického
tábora viedla k tomu, že podnik zahraničného
obchodu Technoexport i ďalšie zúčastnené
tuzemské výrobné a projektové orgány
neplnili niektoré ustanovenia vyhlášky č.
200/1952. Bolo to najmä ustanovenie § 15 o zaistení
dodávok vývozu investičných celkov
zvláštnym vládnym uznesením, ktoré
mal vláde predkladať minister zahraničného
obchodu na základe návrhu príslušného
ministra, hlavného dodávateľa. Neplnenie tohoto
úkolu ministrami, hlavnými dodávateľmi,
sa prejavilo v nedostatočnom zaistení mnohých
dodávok v príslušných ročných
plánoch výroby, keďže k tomuto zaisťovaniu
sa nepristupovalo s dostatočným predstihom. Nepružnosť
našich organizačných foriem a požiadavky
socialistických krajín na zaistenie medzištátne
prisľúbených lehôt viedli neskôr
k ďalším hospodársky pre nás škodlivým
formám provizórnych zmluvných vzťahov,
ktoré boli založené na definitívne nedohodnutých
technických špecifikáciách a provizórnych
cenách.
Ich neskoršia likvidácia v každom prípade
bola veľmi obťažná a často vyžadovala
značné cenové ústupky z našej
strany. Veľmi zložitým bol napr. postup pri ponukových
konaniach podľa vyhlášky č. 200/1952,
ktorý viedol k tomu, že ponuky boli vypracované
v dlhých lehotách po dopyte. Tak napr. návrh
záväznej ponuky na kompletnú elektráreň
bol v optimálnom prípade odoslaný odberateľovi
v lehotách 14 až 17 mesiacov po dopyte. Medzi podnikom
zahraničného obchodu a podnikom výrobným
bola celá rada medzičlánkov, ktoré
vytvárali zložitú administratívu pri
vypracovávaní ponuky. Ponuka bola často podaná
až na základe podrobného technického
projektu, čím sa neúmerne zvyšovali
nielen náklady za ponuku, ale i čas na jej zpracovanie.
Oproti tomu konkurencia postupuje oveľa pružnejšie,
predkladá ponuky v krátkych lehotách, bez
zbytočných podrobností, a tým si i
zaisťuje rýchle uzavretie obchodu.
Nová úprava vychédza z kritického
rozboru doterajších nedostatkov s prihliadnutím
na všetky dobré skúsenosti, ktoré sú
známe. Stanoví najmä jednoduchšiu štruktúru
zmluvných vzťahov medzi hlavným dodávateľom,
vývozným odberateľom a ostatnými účastníkmi.
Podľa novej úpravy vznikajú zmluvné
vzťahy medzi vývozným odberateľom a hlavným
dodávateľom, prijatím záväznej
ponuky, ktorá musí obsahovať obvyklé
zmluvné náležitosti, najmä cenu, údaje
o obale, fakturačné etapy, dodacie lehoty jednotlivých
zariadení, miesto plnenia, spôsob prevzatia, rozsah
a dobu záruky, ako i ostatné potrebné zmluvné
podmienky. Zmluvné vzťahy medzi hlavným dodávateľom
a finálnymi dodávateľmi zakladajú sa
vykonávacími príkazmi, vydanými hlavným
dodávateľom. Vládne nariadenie nanovo upravuje
majetkovú zodpovednosť v tuzemských vzťahoch.
Podľa pôvodnej úpravy niesol následky
nesplnenia zmluvy so zahraničným odberateľom
v plnom rozsahu podnik zahraničného obchodu. O úhrade
zmluveného penále a náhrade škody podniku
zahraničného obchodu rozhodovala vláda na
návrh ministra zahraničného obchodu. Podľa
novej úpravy stanoví sa priama vzájomná
majetková zodpovednosť medzi vývozným
odberateľom a hlavným dodávateľom, majetková
zodpovednosť finálnych dodávateľov a najmä
sa nanovo upravuje majetková zodpovednosť generálneho
projektanta. Vládne nariadenie rieši aj doteraz neriešené
otázky garancie, najmä komplexnej garancie za celý
investičný celok, a to ako z hľadiska technológie,
tak i z hľadiska funkcie.
Vládne nariadenie teda značne zjednodušuje
štruktúru zmluvných vzťahov pri vývoze
investičných celkov, posiluje zmluvnú disciplínu
účastníkov právnych vzťahov,
odstraňuje zbytočné medzičlánky
a vytvára tak predpoklad pre konkurenčnú
schopnosť československého zahraničného
obchodu na úseku vývozu investičných
celkov.
Súdružky a súdruhovia! Výbor rozpočtový
a hospodársky prerokoval vládne nariadenie o dodávke
a odbere vývozných investičných celkov
na svojej schôdzi dňa 31. mája 1956 a odporúča
plénu Národného zhromaždenia jeho schválenie.
(Potlesk.)
Místopředseda Fiala: Hlásí
se někdo do rozpravy? (Nikdo.)
Do rozpravy se nikdo nehlásí, budeme tedy hlasovat.
Kdo souhlasí s vládním nařízením
ze dne 22. února 1956 č. 9 Sbírky, o dodávce
a odběru vývozních investičních
celků, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
Je někdo proti? (Nikdo.)
Zdržel se někdo hlasování? (Nikdo.)
Děkuji. - Tím Národní shromáždění
schválilo jednomyslně i toto vládní
nařízení.
Tím je také vyřízen pořad schůze.
Končím schůzi a přeji vám příjemnou
dovolenou. (Potlesk.)