Napriek tomu, že je už ukutá pevná jednota našich národov, nesmieme podceňovať doznievanie ľudáckej ideológie i pokusy o jej oživovanie zo strany domácej a zahraničnej reakcie s cieľom oslabiť jednotu národov a zraniť tak našu republiku na jej najcitlivejšom mieste.

Preto malo pre všetkých pracovníkov kultúrno-ideového frontu taký zásadný význam januárové zasadnutie Ústredného výboru Komunistickej strany Slovenska, ktoré, vychodiac z moskovských rokovaní komunistických a robotníckych strán a zo zasadnutia ÚV KSČ v decembri minulého roku, postavilo do popredia výchovu nášho ľudu v duchu československého socialistického vlastenectva a proletárskeho internacionalizmu a v tej súvislosti tiež rozhodný a dôsledný boj proti zvyškom buržoáznonacionalistických tendencií na Slovensku.

Toto zasadnutie ÚV KSS vysoko vyzdvihlo pre dnešok pozitívny význam snáh českého a slovenského ľudu v minulosti o vytvorenie spoločného štátu, pokrokové kultúrne dedičstvo obidvoch našich národov, šľachetné úsilia ich najlepších synov a dcér, ktoré sa stali skutkom až v ľudovodemokratickej Československej republike. Toto všetko spolu s tým, že naša republika stala sa skutočnou vlasťou a starostlivou matkou tak pre Čechov, ako pre Slovákov, no i pre občanov maďarskej, ukrajinskej či poľskej národnosti, dáva do rúk všetkých, čo pracujú na poli výchovy, nepremožiteľnú zbraň, nevyčerpateľnú silu argumentov.

Je celkom pochopiteľné, že táto vec sa bezprostredne dotýka práce rezortu školstva a kultúry. A je chvályhodné, že tak Ministerstvo, ako aj Povereníctvo školstva a kultúry vyvodili zo spomínaného zasadnutia uzávery nie vo forme nejakej kampane, lebo vec nestojí tak, aby sme museli na upevnenie jednoty našich národov robiť kampaň, ale že na podklade solídneho rozboru situácie sa dohodli na celom rade konkrétnych opatrení, sledujúcich trvalé skvalitnenie a prehĺbenie výchovnej práce v duchu československého socialistického vlastenectva a proletárskeho internacionalizmu.

Na prvom mieste stojí, pravdaže, previerka učebníc, hlavne literatúry, dejepisu a zemepisu. Pokiaľ ja poznám slovenské učebnice týchto predmetov, nazdávam sa, že čo do rozsahu a koncepcie statí o českých dejinách a českej literatúre niet tam čo veľmi podstatne meniť alebo podstatne doplňovať. No problém je v tom, v čom je problém väčšiny našich učebníc vôbec, že táto látka sa podáva málo príťažlivo. Tak v piatom ročníku stretáva sa jedenásťročné dieťa v učebnici dejepisu po prvý raz napríklad s husitskou epochou. V knihe sa o nej píše síce obšírne, ale zložite, nezáživne, pre duševnú vyspelosť jedenásťročného dieťaťa miestami až nepochopiteľne, a kto chce tento kus československých dejín jedenásťročnému školákovi priblížiť, musí najprv túto učebnicu zavrieť a voliť na to iný, prístupnejší a hlavne príťažlivejší spôsob. Na ospravedlnenie toho možno uviesť, bohužiaľ, iba to, že rovnakým spôsobom sa v tejto učebnici zoznamuje školák aj s epochou štúrovskou.

Pri previerke učebníc, hlavne učebníc literatúry, dejepisu a zemepisu, treba mať na pamäti, že nie je ani tak dôležité, koľko budú obsahovať učiva čo do rozsahu, zabiehajúceho často do podrobností, ale hlavne to, aký záujem, akú lásku dieťaťa a študenta dokážu prebudiť k pokrokovým zjavom našich dejín, k nášmu spoločnému kultúrnemu dedičstvu. No, že ani najdokonalejšie učebnice nemôžu tento cieľ splniť bez iniciatívnej, nadšenej, vlasteneckej práce učiteľa, to hádam už osobitne zdôrazňovať netreba. Dôležité je, aby dieťa od prvého stretnutia s históriou pochopilo základné smerovanie našich dejín, spejúcich nevyhnutne k vytvoreniu spoločného štátu: že husitstvo bola hrdinská epopeja českého ľudu, že to bol veľký čin nielen politický, ale aj kultúrny, ktorý mal veľký dosah aj v dejinách Slovenska; že štúrovské hnutie neznamenalo nijakú odluku, ale uvedomenie slovenského národa ako základný predpoklad spolužitia s národom českým; že máme spoločnú minulosť, posvätenú bojmi proti Habsburgom, ale najmä krvou pracujúceho ľudu zo zápasov s vykorisťovateľmi; že tisíce synov a dcér českého národa zahynulo za okupačného teroru za náš spoločný štát, že Slovenské národné povstanie znamenalo vyvrcholenie ozbrojeného zápasu nášho ľudu za našu nedeliteľnú Československú republiku.

Vlasteneckej výchove zaiste len môže poslúžiť upevňovanie družby medzi slovenskými, českými, ale aj maďarskými a ukrajinskými školami. Ide len o to, odstrániť z nej všetku formálnosť, aby sa neobmedzovala len na písomný styk žiakov, ale aby si žiaci touto cestou, vzájomnými návštevami, výletmi upevňovali vlastivedné vedomosti o republike, aby sa naučili poznávať a vážiť si navzájom city našich národov.

Práve tak treba privítať postup Ministerstva a Povereníctva školstva a kultúry, podľa ktorého dôjde k ešte tesnejšej spolupráci medzi vysokými školami; že viac slovenských študentov bude študovať na českých vysokých školách a českých študentov na slovenských vysokých školách. Veď pre slovenských študentov české vysoké školy v minulosti znamenali nielen záchranu národa, ale aj krok do Európy, do sveta, k prameňom poznania, k politickému, pokrokovému uvedomeniu. Teraz je predovšetkým potrebné, aby u vynikajúcich českých vedcov a pedagógov si zvyšovalo svoju kvalifikáciu čo najviac slovenských asistentov a odborných asistentov. Je samozrejmé, že uskutočnenie týchto zámerov si vyžiada robiť takú internátnu a štipendijnú politiku, aby študenti, ktorých si Čechy a Slovensko budú vzájomne vymieňať, boli pri týchto výhodách uprednostňovaní. K lepšiemu poznávaniu, k ďalšiemu kultúrnemu zbližovaniu môže tiež len pomôcť taký významný čin, akým sa stane pripravované založenie katedry slovenského jazyka na Karlovej univerzite v Prahe a rovnako by bolo na mieste, keby sa na Univerzite Komenského v Bratislave podarilo zriadiť aspoň oddelenie českého jazyka pri katedre slavistiky.

Osobitne dôležitým nástrojom výchovy k socialistickému vlastenectvu je kniha, pokroková česká a slovenská literatúra. Na tomto fóre zaiste netreba naširoko rozvádzať, že málokde na svete zohrala literatúra v zápase ľudu za jeho národné a sociálne oslobodenie takú významnú úlohu ako u nás, ba na Slovensku bola svojho času už len jediným vonkajším dokladom existencie národa. Máme veľké pokrokové, demokratické literárne dedičstvo; dedičstvo Kollára, Šafárika, Nemcovej, Nerudu, Sv. Čecha, Vrchlického, Jiráska, Hviezdoslava, Jesenského, Tajovského, dedičstvo proletárskych spisovateľov Jilemnického, Fraňa Kráľa, Urxa, Wolkra, Fučíka, Neumanna, Zápotockého a mnohých ďalších. To je ohromná sila, znásobená novou tvorbou socialistických spisovateľov a básnikov obidvoch našich národov.

Preto bude veľmi správne, ak sa uskutoční systematické dopĺňanie školských, ale aj iných knižníc na Slovensku českou literatúrou a v Čechách literatúrou slovenskou. Pritom si treba uvedomiť, že je to otázka nielen záujmu o túto literatúru, ale aj otázka premyslenej vydavateľskej a distribučnej politiky. Treba, pravdaže, pritom tiež vychodiť z konkrétneho poznania situácie, a tá je trošku rozdielna na Slovensku a v českých krajinách. Na Slovensku je hlad po českej knihe a mýlil by sa ten, kto by povedal, že je to len hlad po českých prekladoch zo svetovej literatúry. Skutočnosť je taká, že sa v slovenských kníhkupectvách rýchlo míňajú aj pôvodné české knihy a ich množstvo spravidla nestačí na krytie dopytu. Túto okolnosť treba brať pri nákladoch českých kníh do úvahy a nekrátiť ich dodávky pre slovenský knižný trh. Veď komuže okrem vlastného národa sa majú tieto knihy prihovárať v prvom rade, ak nie k najbližšiemu bratovi.

V Čechách Kniha, n. p., slovenské knihy nedistribuuje a reprezentatívna predajňa - Slovenské kníhkupectvo - na Václavskom námestí v Prahe túto medzeru nijak zaplniť nemôže, ba ani to nemôže byť jej poslaním. Pravda, nastoľuje sa tu však problém: udomácňovať slovenskú literatúru v radoch českých čitateľov v origináli, či v preklade? Myslím, že tento problém nie je skutočným problémom. Dôležité je to, aby sa český čitateľ so slovenskou literatúrou oboznamoval - jedno, či v origináli alebo v preklade. Ak treba slovník slovensko-český - a zaiste ho treba, a to aspoň slovník odlišných slov - nech sa urýchlene vydá, ak to rozšíri v Čechách okruh záujemcov o slovenskú literatúru. No, nech sa ďalej aj sústavne prekladá. Veď sa tak veľmi osvedčili slovenské preklady diel Nemcovej, Nerudu, Jiráska, Olbrachta, Majerovej, Pujmanovej, Řezáča i ďalších, ako sa rovnako osvedčili v českom preklade diela Hečkove, Lazarovej, Karvaša, Mináča, Zgurišky a iných. Je ľen potrebné, aby si vydavateľstvá, no i Kniha, n. p., uvedomili politickú dôležitosť tejto otázky, význam dobrej, organizátorskej práce na tomto poli a nespoliehali sa na to, že tieto veci za ne niekto iný vyrieši. Keby si všetci pracovníci, zodpovední za vydávanie a distribúciu kníh, uvedomili, aké kultúrne škody sa pášu, ak sa diela prozaické, poetické, dramatické i hudobné, ktoré sú toho hodné, nestanú prístupnými pre všetok československý ľud, iste by v tomto smere postupovali pružnejšie ako dosiaľ. Práve tak je to s výmenou kultúrnych hodnôt aj na poli výtvarného umenia. Rád sa dozvedám ako člen kultúrneho výboru, že Národná galéria v Prahe a Slovenská národná galéria v Bratislave sa chystajú tiež spolupracovať a dúfajme, že sa tak konečne odstráni nemožný stav, že návštevník Slovenskej národnej galérie nemal možnosť dosiaľ uvidieť ani jedno české výtvarné dielo, a to ani od tých českých umelcov, ktorých významná časť tvorby sa pojila k Slovensku. V Národnej galérii v Prahe viseli jeden či dva obrazy Benkove, no keď člen kultúrneho výboru, akad. maliar poslanec s. Lörincz vlani kritizoval zlú spoluprácu medzi národnými galériami, výsledok jeho kritiky bol taký, že sa nič nenapravilo, ba ešte aj Benkove obrazy z pražskej galérie zmizli. Po vzájomnej dohode obidvoch riaditeľov.

Vážené Národné zhromaždenie !

Uvedomujem si, že som ani zďaleka nevyčerpal možnosti, ktoré máme na poli kultúrnej a výchovnej práce pre upevňovanie československého socialistického vlastenectva. Bolo by možné uviesť doklady napr. o tom, aká náhodilá a nedostatočná je spolupráca medzi divadelnými dramaturgiami, ako české literárne a umelecké časopisy taktne mlčia o slovenskom literárnom umení a problémoch, ako sa vyhýbajú najmä otvorenej súdružskej a bratskej kritike, ako slovenské literárne a umelecké časopisy to robia práve tak, a o tom, že by tu mal ísť príkladom hlavne časopis "Kultura" pri Ministerstve školstva a kultúry, ktorý je časopisom celoštátnym, ale zatiaľ v tomto smere príkladom vôbec nejde. Bolo by možné hovoriť aj o tom, že máme na vysokej úrovni pútavé reportážne prózy o krajinách takmer všetkých kontinentov, a že pokiaľ ide o toto literárne pole, jedinou neobjavenou krajinou pomaly zostane Československo. No ani tak by sme túto otázku celkom nevyčerpali. Predovšetkým nechcem ju vôbec zužovať do hraníc jedného rezortu, lebo ide o vec, ktorá sa týka všetkých politických pracovníkov a v konečnom dôsledku všetkých občanov.

Česi a Slováci spolu s občanmi iných národností tvoria v našej vlasti jednu rodinu. Stmeľovať ich v jeden socialistický celok, predchnutý láskou k domovine, nášmu osloboditeľovi a spojencovi Sovietskemu sväzu, k mocnej rodine ľudovodemokratických štátov, k ideám pokroku a mieru, to je vznešený cieľ, ktorému slúži a bude slúžiť československá škola, literatúra, umenie i celý náš kultúrny front. Nech každá koruna, vynaložená zo štátneho rozpočtu na školstvo a kultúru, na vedu a umenie, slúži tomuto cieľu! (Potlesk.)

Místopředseda Fiala: Dávám slovo poslanci Drdovi.

Posl. Drda: Soudružky a soudruzi poslanci!

Náš letošní rozpočet, tento sumář promyšlených čísel, která ukazují, co můžeme, co chceme a co máme tento rok uskutečnit v rozvoji našeho průmyslu, zemědělství, obrany vlasti, zdravotnictví i kultury, je zrcadlem nejbližšího vývoje naší republiky. Před několika nedělemi jsme oslavovali desáté výročí dne, kdy dělnická třída a její revoluční strana, komunisté, vzali do svých rukou plnou odpovědnost za řízení naší vlasti. Plná odpovědnost za vládu pro komunisty nemůže znamenat nic jiného než plnou odpovědnost za proměnu, za přestavbu starého státu na stát nový, za přestavbu staré společnosti na společnost novou. My komunisté můžeme být hrdi na to, že pro toto dílo přestavby jsme získali nejen souhlas, ale i aktivní součinnost nejširších občanských vrstev našich národů, čehož výrazem je i ten živý, pevný a činů schopný útvar, jakým je naše Národní fronta. Jsme všichni, marxisté i nemarxisté, zajedno v tom, že vývoj a charakter našeho státu musí být socialistický. Tudíž i náš rozpočet má a musí mít socialistický charakter. Náš rozpočet není opatření k tomu, jak máme udržet, čeho už jsme dosáhli, nýbrž nad všecko jiné prostředkem k tomu, jak dále postupovat v procese proměny, do něhož jsme se před desetiletím pustili a kterému říkáme budování socialismu v naší vlasti.

Jiní přede mnou mluvili o tom, jak tento proces proměny probíhá v oblasti hospodářství. Já chci připojit několik poznámek z oblasti výchovy lidu a kultury. Dnes už proud kulturní revoluce, podobný široko zdviženému říčnímu toku, zasahuje pronikavě do celého našeho života, od středu až do okrajin vlasti. Všecko, co se dnes děje v oblasti našeho školství, našeho kulturního, vědeckého i uměleckého života, probíhá za živé pozornosti a spoluúčastenství nejširších občanských mas. Z kultury se stala veřejná záležitost, která živě zajímá a vzněcuje statisíce, ba odvážím se říci milióny lidí.

Začněme třebas školstvím. Před nemnoha desetiletími, kdy jsme byli školáky my, i ti nejodpovědnější rodiče se starali nanejvýš o to, má-li jejich dítě dobrého učitele, nemá-li pokaňhané sešity a oslí uši na knihách a netoulá-li se za školou. Dneska statisíce rodičů sledují celý učební proces, vášnivě diskutují o správnosti osnov, o metodice výučby, o souladu mezi výukou a výchovou, o polytechnické, estetické a tělesné výchově, o správné délce školní docházky. Nikterak nemůže tomuto kvalitativně novému a radostnému jevu, jenž je rysem kulturní revoluce, ubrat něco ta okolnost, že máme ještě dost rodičů, kteří o škole a výchově svých dětí nevědí nic, nebo kteří dnešní školu sumárně kritisují způsobem kverulantským a klevetnickým, pramenícím někdy z nepochopení a někdy - přiznejme si to klidně - ze zpátečnického smýšlení.

Naše dnešní školství má kvality ve staré společnosti nebývalé a neuskutečnitelné. Dává nesrovnatelnou možnost všem dětem pracujících bez rozdílu, ať z měst či venkova, aby nabyly základního uceleného vzdělání. Hustá síť jedenáctiletek a vzrůstající počet kvalifikovaných učitelských kádrů přibližuje perspektivu, že všechny naše děti v průběhu krátkých let budou moci nabývat úplného středoškolského vzdělání. To není věc jen tak libovolně vymyšlená, ale naopak předvídání těch nároků, které bude klást vývoj společnosti, vývoj vědy a techniky a vývoj společenské výroby na pokolení nejblíže příští. Dnes se pojmem analfabetismu doposud označuje neznalost těch přibližně třiceti až čtyřiceti písmen, která tvoří lidské abecedy, a neschopnost skládat tyto znaky ve slova. Ale za krátkých pár desetiletí bouřlivého vědeckého a technického vývoje, jakého jsme už dnes svědky, se může stát, že bude za úplně nevzdělaného považován každý, kdo nebude rozumět ne písmenům a slovům, ale také základním matematickým, geometrickým, fysikálním a chemickým formulím a vzorcům. To není verneovská fantastika, ale otázka, která brzo přijde na pořad dne. Socialistické národy, mají-li vítězně naplnit to poslání, které před dějinami vzaly na sebe, musí být národy vysoce vzdělané a osvícené.

Otázku polytechnické výchovy ovšem nemůžeme odloučit od základní socialistické výchovy našich dětí, ba řekl bych, že správná polytechnická výchova je touto socialistickou, světonázorovou výchovou podmíněna. Nechceme z dětí přece dělat technické roboty, ani učené mloky, ale harmonicky rozvité, vnitřně bohaté a tvůrčí socialistické osobnosti. To znamená, že musíme umět otvírat před našimi dětmi ucelený a velkolepý obraz vývoje přírody, vývoje lidské společnosti a lidské kultury, odkrývat a ujasňovat jim všechnu složitost a mnohotvárnost, a přece zákonitost tohoto vývoje. Jenom to může vést k pevnému formování mladých duší, k tomu, aby vědecký světový názor pevně zakotvil v jejich myšlení. Musíme děti naučit chápat, co je to lidská práce a její výsledky, co všechno člověk uměl vynalézti a stvořit svým myšlením, dovedností své hlavy a svých rukou, obeznamovat je s touto druhou přírodou, kterou lidé vytvořili a která nás obklopuje, a ve které člověk nemůže byt líným a netečným zevlounem.

Když to domyslíte, jen na takových základech můžeme budovat i novou lidskou, společenskou mravnost, mravnost socialistickou. Proti staré bázni boží a proti strachu z mocných pánů, na nichž byla postavena stará morálka, musíme postavit uvědomělou lidskou kázeň, cit lidské důstojnosti, společenské odpovědnosti a dělného soudružství. Že při takovéto výchově se nemůžeme obejít bez tvořivého podílu výchovy estetické, která učí uměřenosti, citu pro rytmus a harmonii, vnitřnímu souladu, která zušlechťuje city a lidské vztahy, a stejně bez výchovy tělesné, jejíž nedostatek nám plodí tělesně neobratné padavky, to se stane myslím jasné každému, kdo o věci uvažuje jen poněkud hlouběji.

Provádí už dnes naše škola tuto výchovu tak, jak po tom toužíme? Odvážím se o tom pochybovat. My vynakládáme na školství mnoho prostředků. Tolik prostředků, kolik jen můžeme. Že jsme dosáhli významného kvantitativního růstu, to je očividné. Vynakládáme i mnoho energie, uložené do mnoha reformních opatření. Ale třebaže naše úsilí o novou socialistickou školu je si vědomo cíle a má i svou tradici, musí nám být jasné, že ne všude a ne ve všem jsme takovou školu už uskutečnili. Není to vinou naší neschopnosti, jako spíš výrazem toho, jak tato proměna je složitá a nesnadná. Jedno nejhlavnější nám dnes musí být jasné: novou školu nevytvoříme lepšími či horšími reformními a administrativními opatřeními, která by něco přidávala nebo něčeho ubírala, naše škola potřebuje novou, socialistickou koncepci, nového socialistického ducha, který by vyzařoval z každé učební hodiny, z každé školní knížky, z každého styku učitelů s žáky. A tohoto socialistického ducha nedocílíme tím - odpusťte, že to řeknu poněkud obrazně - když okoralé knedlíky od včerejška a předvčerejška polijeme čerstvou marxistickou omáčkou.