Za prvé republiky státní památková péče, organisačně začleněná do resortu ministerstva školství a národní osvěty a soustředěná v Státním památkovém úřadu v Praze a v Brně a ve Státním referátu pro ochranu památek na Slovensku, viděla svůj hlavní úkol v potřebě evidenčně zachycovat a odborně usměrňovat akce, jež nějakým způsobem památku měnily nebo ohrožovaly. Charakter její práce byl obranný a podpůrný. Pomocí subvenční politiky se snažila přimět vlastníky památek, aby dbali jejích pokynů, jestliže chtěli svůj památkově hodnotný majetek změnit nebo upravit.

Když po květnové revoluci moc v našem státě vzal do svých rukou lid a zejména když ji v únorových dnech roku čtyřicátéhoosmého natrvalo upevnil, změnily se podmínky pro práci státní památkové péče převratným způsobem. Změnily se kvantitativně i kvalitativně. Kvantitativní proměna byla způsobena tím, že odchodem německého obyvatelstva, konfiskačními dekrety a zákony o pozemkové reformě rozrostly se úkoly státní památkové péče do neobyčejné šíře, neboť stát se stal vlastníkem nepřehledného počtu památek, nemovitých i movitých, zejména hradů a zámků a památkově cenných měšťanských domů v historických jádrech měst v nově osidlovaném pohraničí. Kvalitativní proměna byla dána tím, že se náš stát stal státem lidově demokratickým, s kulturním programem opřeným o vědecký světový názor a určeným nikoliv pro výlučné majetkové vrstvy, nýbrž pro pracující lid. V tomto programu připadla i státní památkové péči významná úloha. Jejím úkolem se stalo nejenom památky uchovávat, nýbrž i v nejširší míře zpřístupňovat lidu, učinit z nich klíč k poznání minulosti národa, minulosti slavné i trpké, k poznání dějinného vývoje, který - nesen nikdy nepohaslou revoluční touhou po svobodě - vyústil nakonec v naší vítěznou přítomnost.

Ocitla se tedy po válce státní památková péče v situaci, kdy jí vedle tradičních úkolů připadl úkol nový, a to úkol organisačně i technicky zabezpečit velké památkové bohatství, jež přešlo na stát, ale současně s tím i uvést toto bohatství do kulturního života lidu. Tento nový úkol nemohly zvládnout po válce obnovené Státní památkové úřady, jež byly zřízeny v resortu ministerstva školství a osvěty v postavení zemských instancí, při čemž na Slovensku mělo jejich funkci plnit přímo pověřenectvo školství a osvěty. Proto byl vydán v r. 1946 zákon č. 137 Sb., který stanovil, že nejvýznamnější z památek nabývaných státem mají být prohlášeny za tak zvaný státní kulturní majetek, stanovil způsob péče o tento státní kulturní majetek a současně zřídil pro jeho správu a kulturní využití dvě Národní kulturní komise jako zvláštní orgány veřejné správy, a to jednu pro země české a jednu pro Slovensko. Z celkového počtu asi 2.500 hradů a zámků, které se staly národním majetkem, bylo za státní kulturní majetek prohlášeno 131 objektů spolu s přilehlými parky a památkovými prostorami v celkové výměře téměř 3.000 ha a s historicky cenným vnitřním zařízením, vlastním i částečně sem svezeným z ostatních objektů, v souhrnném počtu kolem 400.000 inventárních čísel, nečítajíc v to zámecké knihovny s počtem asi půldruhého miliónu knih.

Tak vznikl onen soubor našich státních hradů a zámků, jež ročně přitahují pozornost tolika lidí a jsou i pro cizince svědectvím, že si památek dovedeme vážit a že jim také dovedeme dát nové společenské, kulturní i hospodářské poslání.

Dalekosáhlé důsledky pro státní památkovou péči měly i únorové události v roce 1948, kdy jsme po odražení útoku na naši socialistickou budoucnost nastoupili cestu k důslednému rozvinutí plánovaného hospodářství a velkého díla socialistické výstavby, které postupně učiní z našeho státu zemi všech socialistických vymožeností. Bude naší trvalou chloubou, že do velkolepé koncepce rozvoje a budování vlasti pojala vláda i zhodnocení našeho památkového bohatství, jehož ochrana byla proklamována v Ústavě 9. května. V roce 1950 byl přijat vládou základní plán státní památkové péče, který se neomezil jenom na jednotlivé objekty, nýbrž počítal s obnovou celých památkových souborů, jaké nacházíme v historických jádrech našich měst. Podle tohoto plánu byla v řadě měst, jejichž historická jádra byla prohlášena za tak zvané městské památkové reservace, zahájena plánovitá památková obnova, spojená s asanací a hygienisací. Tím se má vrátit historickým městům nejenom jejich památková hodnota a výtvarná krása, nýbrž současně se mají v nich vytvořit i příznivé podmínky pro bydlení.

Těmito všemi skutečnostmi bylo poslání státní památkové péče v našem státě podstatně změněno. Ona někdejší ochranářská povaha její činnosti byla převážena tendencí, aby se péče o památky stala aktivní složkou naší kulturní politiky, jejímž cílem je v oblasti památkové péče nejenom chránit hmotu památek, nýbrž vracet památkám život a spojovat se s našimi dnešními kulturními i hospodářskými potřebami.

Je pochopitelné, že pro tyto nové úkoly státní památkové péče nebyly hned nalezeny potřebné organisační formy a pracovní metody. Naše státní památková péče prošla několika organisačními fázemi, z nichž, pokud jde o české kraje, poslední byla ta, že péče o památky byla soustředěna v resortu ministerstva školství a kultury, kde byl věcmi památkové péče pověřen zvláštní odborný orgán, Státní památková správa. Výkon péče o památky příslušel sice krajským národním výborům, ale jenom v omezeném rozsahu. Předkládaný návrh zákona má právě tuto skutečnost zcela změnit.

Pohlédneme-li zpět na celkovou účinnost státní památkové péče v posledních letech, můžeme zaznamenat řadu úspěchů. Rád bych zde uvedl několik fakt. Pro přehlednost je uvádím podle oborů, na něž se péče o památky dělila.

V oboru preventivní ochrany památek uplatňovaly se soustavně zájmy památkové péče při územním plánování a při stavebních akcích, jež se nějakým způsobem památek dotýkaly. Se zájmy preventivní ochrany památek souvisela i příprava směrnic pro ochranu památek ve zvláštních případech podle zásad Haagské úmluvy ze 14. května r. 1954 o ochraně kulturních statků v případě ozbrojeného konfliktu, kterou Československá republika ratifikovala.

Jedním z předních úkolů státní památkové péče byla soustavná a plánovitá ochrana památek architektury a urbanismu. Jde o objekty nejrůznějšího charakteru a hodnoty. Jsou mezi nimi památky v pravém slova smyslu posvěcené naší historií, dávnou i blízkou, a našimi revolučními tradicemi. Tyto památky se obnovovaly a upravovaly. Obnovili jsme Betlémskou kapli, památkově upravili letohrádek Hvězdu na Jiráskovo museum, dům "Pod kaštany" v Břevnově, Gottwaldův rodný dům v Dědicích, Havlíčkův dům v Havlíčkově Brodě a řadu jiných podobných památek. Opravili jsme, udržovali a někdy i nákladně rekonstruovali mnohé státní hrady a zámky. K velmi rozsáhlým zabezpečovacím pracím a památkovým úpravám došlo například na hradě Karlštejně, Křivoklátě, Kosti, Švihově, Buchlově, Horšovském Týně, nebo k rekonstrukčním pracím na zámcích v Mikulově a Slavkově.

V reservačních městech se při obnově památkově cenných objektů spojoval vědecký a kulturní zájem s aktuálními potřebami společenskými a hospodářskými. Památkovými úpravami se získalo ve starých domech v Českém Krumlově, Českých Budějovicích, Táboře, Kutné Hoře a v jiných reservačních městech na sta a sta bytových, dobře vybavených jednotek. Některé objekty byly však upraveny i pro jiné účely, například pro knihovny, kulturní domy, muzea, turistické noclehárny, objekty veřejného stravování, restaurace a hotely.

Z velkých akcí bych chtěl jenom příkladem uvést přestavbu a úpravu tří historických domů na náměstí v Českém Krumlově na hotel a restauraci, úpravu skupiny památkových budov v Třeboni na kulturní středisko a hotel, přestavbu tří památkově hodnotných domů v Kutné Hoře na prvotřídní cizinecký hotel.

Z velkých široce založených památkových úprav, jimiž se dostalo našim kulturním institucím krásných a dobře vybavených budov, uveďme Leninovo a Gottwaldovo muzeum v Praze nebo právě dokončované muzeum dělnického hnutí v Brně, dále bych chtěl uvést Strahov, upravený pro Památník českého písemnictví, klášter v Olomouci, upravený pro muzeum a koncertní síň, dům krajského muzea v Jihlavě, dům krajské galerie v Litoměřicích, dům pánů z Poděbrad v Brně rovněž pro muzeální účely upravený, kulturní dům horníků v Chomutově, který jest umístěn v citlivě upraveném pozdně gotickém domě s proslulými sklípkovými klenbami. Řada dalších příkladů, jako byla v Praze úprava letohrádku Amerika na Dvořákovo muzeum nebo Bertramky na Mozartovo muzeum a jiných podobných by se dala ještě uvést. Opravena byla i řada význačných církevních památek, například Loreta v Praze, bývalá Pinkasova synagoga jako židovský historický památník, provádí se soustavná rekonstrukce kláštera blahoslavené Anežky nebo Emaus v Praze apod. Zabezpečili jsme i mnohé památky lidové architektury, dokumentující kulturní vyspělost a dovednost našeho lidu v minulých staletích.

Odborná konzervace malovaných, sgrafitových a štukových průčelí zachránila nám mnoho historických výtvarných hodnot a dala našim reservačním městům vzácný umělecký výraz obdivovaný znalci i nejširší veřejností (například v Telči, Slavonicích, Českém Krumlově, Domažlicích apod.).

V našich krajích snad nenalezneme místa, kde bychom se nesetkali s doklady naší péče o památky architektury. Právě šíře této péče udivuje cizí návštěvníky. Jenom pro vytvoření představy o rozsahu obnovy našich památek architektury uvádím, že v průměru bylo Státní památkovou správou plánováno a řízeno ročně přes 500 akcí památkových úprav, nepočítajíc v to Cheb. Náklad na památkové úpravy, prováděné v resortu MŠK, činil bez Chebu za poslední 3 roky 91 mil. Kčs.

Stejně významnou součástí našeho památkového bohatství, jako památky architektury, jsou stará díla malířství, sochařství a uměleckých řemesel. Také jejich konservaci a restaurování byla věnována značná péče. Tvořilo by velmi dlouhou řadu, kdybychom chtěli vyjmenovat všechny akce, které byly z prostředků státu uskutečněny k záchraně vynikajících památek našeho výtvarného umění. Chtěl bych vzpomenout jen soustavně prováděné péče o záchranu, konservaci a restaurování našich středověkých nástěnných maleb, nástěnných maleb barokních umělců (například právě se blíží svému dokončení velkorysá obnova interiéru chrámu sv. Mikuláše v Praze), nástěnných maleb vynikajícího českého mistra 19. století Josefa Navrátila, nebo nástěnných maleb a sgrafit provedených podle návrhů umělce naším lidem tak milovaného, Mikoláše Alše. Nemenší pozornost byla věnována přenosným obrazům a plastikám, zejména gotickým dřevořezbám, pokud nebyly v péči muzeí nebo galerií. Velkým úkolem byla péče o záchranu plastik pod širým nebem, které zejména z období baroka, zahrnují mezi sebou díla, patřící k vrcholům umělecké tvorby v našich zemích. Jako příklad bych chtěl uvést záchranu souboru proslulých Braunových plastik stojících před hospitálem u Kuksu. Upravují se i zámecké parky, jež v mnohých případech představují vrcholná díla zahradní architektury.

Nezapomínalo se ani na památky uměleckých řemesel. Výtvarně i technologicky velmi náročné restaurování nástěnných koberců, gobelinů, provádí úspěšně státní dílna, pracující při Státní památkové správě.

Mezi úkoly státní památkové péče náleží i vědecké hodnocení, kulturní využití, popularisace a propagace našeho památkového bohatství. Mimořádné místo zde připadá státním hradům a zámkům. Jakou přitažlivost mají pro občanstvo naše státní hrady a zámky, dosvědčuje jejich návštěvnost. Za poslední čtyři roky je navštívilo na 10 milionů osob, z nichž na poslední rok 1957 připadlo třiapůl milionu.

Pozoruhodný je i zájem naší veřejnosti o publikace vydávané státní památkovou péčí. Od roku 1949 jsou vydávány malé monografie o státních hradech a zámcích a jejich sbírkách, přinášející často původní zpracování látky, dále monografie o městských památkových reservacích a reservacích přírodních. S příležitostnými publikacemi bylo celkem vydáno od roku 1949 96 různých edičních titulů v celkovém nákladu kolem půldruhého milionu výtisků.

Zahraniční odborníci, kteří navštívili v poslední době Československo, vyslovili se pochvalně o výsledcích činnosti naší památkové péče, o způsobu, jak se provádí, imponovala jim rozsáhlost prováděných prací. Pochvalné zmínky o naší státní památkové péči nalezneme i v zahraničních časopisech a dostalo se jí uznání i na mezinárodním foru, například na mezinárodním urbanistickém kongresu, který se konal v minulém roce v Miláně. Památkoví pracovníci ze spřátelených zemí mají zájem na co největší spolupráci s československou památkovou péčí, o jejíž vyspělosti mají vysoké mínění. Toho důkazem jest návrh vzešlý z jejich iniciativy, aby v Československu byla uspořádána prvá konference památkových pracovníků ze socialistických zemí.

Ale nebylo by správné, kdybychom si zároveň při této bilanci dosavadních výsledků státní památkové péče neuvědomili nedostatky, které se objevily v její činnosti a příčiny těchto nedostatků. Myslím, že základním nedostatkem bylo to, že nebyla jasná hranice, kde začínají a kde končí povinnosti státní památkové péče.

Jak jsem se již zmínil, byla provedena (a stále se provádí) řada velkorysých akcí, jimiž památkové objekty byly upraveny pro nové kulturní, společenské i hospodářské využití. Instituce nebo organizace, pro něž byly objekty určeny, většinou dosáhly toho, že se do nákladů památkových úprav zahrnovaly komplexně všechny stavební náklady i náklady na vnitřní vybavení, takže dostávaly do vínku budovu zcela již hotovou a připravenou pro své budoucí funkční určení. Takto například byly komplexně upraveny budovy pro místní národní výbor a krajskou galerii v Litoměřicích. V celé řadě akcí, u nichž náklady šly někdy do miliónů, se postupovalo obdobně. Pro budoucí uživatele objektů to bylo nesmírně výhodné a pohodlné. Ale tím se do činnosti státní památkové péče tlačila stále více a více složka investorská, při čemž ani Státní památková správa nebyla pro činnost tohoto druhu dostatečně vybavena. Zároveň se stále častěji a častěji z rozpočtového úvěru určeného pro ochranu památek hradily náklady, jež měli především nést budoucí uživatelé památek. Od jednotlivých objektů se šlo touto cestou k celým komplexům - například v Třeboni se z památkového úvěru upravuje kulturní kombinát včetně divadla, biografu, sálů, přednáškových síní a restaurace, při čemž se z tohoto úvěru hradí i náklad na zařízení restaurační kuchyně. Největších rozměrů dosáhla tato forma památkových úprav v Chebu, kde byl dán státní památkové péči úkol provést obnovu celého historického jádra města včetně zabezpečovacích prací a výstavby inženýrských sítí a občanského vybavení. Takto komplexně ukládané povinnosti státní památkové péči by však musily být provázeny současně i komplexním vybavením jejích orgánů pro investorskou činnost tak mimořádného rozsahu, aby nutně nepřerostly její síly. Tento základní rozpor ovlivňoval velmi silně všechny úvahy o tom, jak by měla být státní památková péče u nás organizačně uspořádána, zvláště když nedostatky Státní památkové správy zjištěné v Chebu se ukázaly nikoliv jako ojedinělé.

Kde je východisko z této situace, soudružky a soudruzi? Východisko je v usnesení strany a vlády o decentralizaci a zvýšení pravomoci národních výborů a o nové řídící úloze ministerstev, usnesení, které se stalo základem nového uspořádání celého našeho hospodářství.

Ve smyslu tohoto usnesení řeší situaci státní památkové péče i nový zákon.

Podle nového zákona bude péče o památky důsledně decentralizována. Přitom v ústředí má být prohloubeno ideové řízení a mají být vytvořeny předpoklady pro stálé zvyšování odborné stránky v činnosti státní památkové péče.

Dosavadní značná centralizace státní památkové péče vyvolávala nesprávný názor, že odpovědnost za stav památek nese jenom ústřední památkový orgán. Ve skutečnosti památky, jež tvoří součást životního prostředí našeho obyvatelstva, mají a musí být předmětem přímého zájmu těch orgánů, které nesou za budování a zkrášlování tohoto životního prostředí bezprostřední odpovědnost, a to jsou národní výbory.

Národní výbory musí přitom počítat s iniciativou a pomocí všeho našeho pracujícího lidu. Aby se pro tuto iniciativu a pomoc vytvořila náležitá základna a aby se zaktivisovala co nejvíce činnost dobrovolných spolupracovníků, zřizuje se podle zákona systém památkových komisí, o něž se budou moci výkonné orgány národních výborů při výkonu státní péče o památky opírat.

Decentralizujíce státní památkovou péči, nechceme se ovšem zříci toho, aby naše státní památková péče neměla jednotnou linii a aby nevycházela z jednotných odborných zásad. Pro zajištění těchto potřeb zřizuje se zákonem Ústřední komise státní památkové péče jako poradní orgán ministra školství a kultury, a Státní ústav památkové péče a ochrany přírody jako odborné středisko pro výzkum památek a způsobů jejich ochrany a pro poskytování metodické pomoci při provádění této ochrany. Očekáváme, že tento ústav, jemuž chceme dát všechny potřebné podmínky pro jeho činnost a rozvoj, zajistí potřebnou odbornou úroveň v péči o památky, zvláště pokud jde o využití nových poznatků při provádění konzervace a obnovy památek. Jeho úkolem bude také, aby svou metodickou pomocí přispěl k uskutečnění jednotně ideově pojatého programu instalací našich státních hradů a zámků, které nyní rovněž přejdou do správy národních výborů, a aby přispěl k zajištění potřebné úrovně kulturního využití těchto objektů.

Zákon řeší i další věc, která dosud ovlivňovala činnost státní památkové péče negativním způsobem. Stanoví, že udržovat památku v dobrém stavu a nést náklady na její úpravy jest povinen vlastník nebo uživatel památky. Toto ustanovení povede k zvýšení odpovědnosti u těch, jejichž potřebám památkové objekty slouží. Nebude se již očekávat ve všem a vždy finanční pomoc od památkových orgánů. Podpoří se tím i snaha předcházet škodám, neboť vždy je lacinější škodě zabránit, než ji napravovat. V zajišťování preventivní ochrany památek připadne tedy nyní národním výborům rozhodná úloha.