V § 4 základních ustanovení je vysloven požadavek, aby závazky pro svůj zvláštní charakter i cíl byly v souladu se zásadami hospodářské politiky ČSR, zejména s potřebami plánovaného proporcionálního rozvoje národního hospodářství a se zásadou hospodárnosti. To musí být zásadním vodítkem pro podniky při uzavírání smluv, při jejich plnění, ovšem i pro státní orgány při zakládání, měnění a rušení závazků úředním opatřením nebo arbitrážním rozhodnutím. § 4 sice nestanoví přímou sankci neplatnosti pro závazky, které nejsou v souladu se zásadami hospodářské politiky ČSR a § 7 návrhu zákona takové sankce stanoví pouze na právní úkony, přesto však dává jednotlivým organizacím podklad pro uplatnění požadavku zrušení takových závazků nebo jejich změny podle § 25.

Další zásadou je zvýšená samostatnost podniků při uzavírání smluv.

Dosud při uplatňování direktivnosti rozpisů plánů musely podniky smlouvami naplňovat daný roční úkol. Nebylo možno se od rozpisu odchylovat a smlouvy do výše plánu musely být uzavřeny, i když odběratel za změněných podmínek plnění nepotřeboval. I nadále přirozeně v našem plánovaném hospodářství budeme vycházet při uzavírání smluv z rozpisu plánu, ale tento bude pouze podkladem, na základě kterého bude odběratel moci - ne tedy muset - požadovat uzavření hospodářské smlouvy. Povinností dodavatele však bude uzavřenou smlouvu splnit co do množství, kvality a v požadovaných termínech, které musí být v souladu s rozpisem plánu. To na jedné straně dá možnost odběrateli kupovat pouze zboží, které nutně potřebuje, na druhé straně bude působit na dodavatele, aby zlepšoval kvalitu a dbal o odbyt svých výrobků a rozšiřoval sortiment. Tomu, aby nedošlo ke spekulaci nebo nepříznivým vlivům z přemrštěných požadavků, které by se neuskutečnily, brání zákon uložením povinnosti odběrateli, nahradit dodavateli, u něhož byl požadavek uplatněn, vzniklou újmu.

Dále je to dlouhodobost a stabilizace smluvních vztahů.

Návrh zákona zavádí nový typ - kapacitní smlouvu, jejíž hlavním posláním je vést dodavatele i odběratele k dlouhodobé, úzké a trvalé spolupráci. Zde nejde o zajišťování konkrétních okamžitých dodávek a odběru, je to právní forma trvalé spolupráce, obsahující hrubý výhled na několik let dopředu a podrobnější výhled na nejbližší dobu jako výsledek úzké spolupráce odběratele s výrobou a zdravý způsob ovlivňování výroby na základě společných znalostí potřeb a směrů vývoje. Kapacitní smlouva, neustále prodlužovaná a zpřesňovaná, stane se zvláště u podnikově plánovaných položek, jejichž počet stále poroste, výhodnou formou zajištění výhledu v rozšiřování výroby pro dodavatele, velmi dobrým podkladem pro vypracování plánů.

I když návrh zákona nejde cestou nařizovací, neukládá povinnost tyto smlouvy uzavírat, obsahuje řadu podnětů, které tyto smlouvy zvýhodňují, snižují riziko výrobce při přípravě kapacit, obstarávání surovin atd.

Další zásadou je jednoduchost při uzavírání smluv.

V dosavadním způsobu uzavírání smluv bylo hodně formálnosti. Byly stanoveny lhůty pro splnění určitých povinností pod majetkovými sankcemi nebo při jejich nedodržení došlo k jednostranné formulaci smlouvy podle návrhu protistrany i když to pro odběratele znamenalo dodání neupotřebitelného zboží. Aby se zjednodušilo uzavírání smluv a toto splnilo svůj účel, stanoví návrh zákona, že smlouva je uzavřena okamžikem dohody obou stran. Proto není třeba ani majetkových sankcí. Pamatuje se však i na zavedení pořádku do uzavírání smluv. Odběratel může smlouvu předložit kdykoliv, a je-li potvrzena, je uzavřena bez trestních sankcí. Předloží-li ji však pozdě a dodavatel ji nepotvrdí, nemůže se jejího uzavření domáhat ani arbitráží. Zjednodušení je i ve formě uzavírání smluv, kde není nadále předepsán speciální formulář a návrh smlouvy lze provést i dopisem, nebo při koupi za hotové může dojít k ústnímu uzavření smlouvy.

Dále je to majetková zainteresovanost na lepším plnění plánovaných úkolů.

Podle dosavadních úprav nemají podniky zájem na lepším plnění, zvláště zkracování termínu dodávek. A přece někdy je to velmi žádoucí a pro národní hospodářství nutné. Dosud je k tomuto postoji vede okolnost, že takovéto mimořádné zajišťování úkolů, mnohdy nařízené nadřízeným orgánem nebo arbitráží, znamená nekryté vícenáklady.

Návrh zákona proto zavádí možnost dohod o přirážkách v určitých uvedených případech. Odběratel, který nebude mít možnost dodavatele k urychlení dodávky donutit, bude jej moci dohodnutou přirážkou zainteresovat na předčasném splnění, přičemž zváží z ekonomického hlediska výhodnost různých řešení. Je však nutno zabránit tomu, aby u výrobce nedošlo ke spekulaci a aby při obdržení přirážky nebyla dodávka splněna bez zvláštních opatření na úkor jiného odběratele, jemuž by byla zpožděna.

Dále je to zjednodušení při penalizaci.

Výpočet a uplatňování penále je zjednodušeno v několika směrech. Je předně konstruováno jako sankce zákonná a odpadá proto jeho dohadování při uzavírání jednotlivých smluv. Ustupuje se také od jeho denního narůstání a návrh zákona stanoví je jednorázově, prvý den ve výši 2% a při prodlení delším jednoho měsíce dalších 5%. U odběratele na prodlení v odběru 5%. Zjednodušuje se penále u dodávek vadných, nekompletních, a zejména při neplnění sortimentu.

Návrh zákona zmírňuje i dosavadní tvrdost, že je penále nutno platit i při nezavinění. Tak při zdržení veřejným dopravcem je dodavatel od placení osvobozen. Rovněž i penále, jehož náklady na zjištění jsou podstatně vyšší nežli jeho výše, není třeba vymáhat. Na druhé straně však se stanoví obligatornost penále jako důležitý ekonomický podnět, nutící k plnění uzavřených hospodářských závazků. V případě neuplatnění této zásady by se totiž odběratel nedostatkových výrobků z osobního zájmu snažil vyhnout uplatnění této sankce, aby neměl v budoucnosti potíže s uzavíráním smluv. Penále by potom nesplnilo svou funkci právě tam, kde je jí pro napjatost kapacit nebo jiné potíže nejvíce třeba.

Poslední zásadou je zjednodušení reklamačního řízení.

Dosavadní předpisy ukládají odběrateli takovou snůšku povinností, termínů, formálních podmínek, že v řadě případů odběratelé nereklamují nebo se připraví o reklamační nárok. Odpovědnost za vady není tedy vždy uplatněna.

Zde návrh přináší radikální změnu. Předně upravuje jednotně a shod ně odběr a přejímku jak kvalitativní, tak kvantitativní. Neukládá odběrateli žádné povinnosti spojené se ztrátou práva při jejich nesplnění, ale ukazuje, co má dělat, aby měl důkazy o vadách dodávky. Přitom ovšem ekonomické důvody jej budou nutit i bez nebezpečí ztráty nároků provést přejímku co nejpečlivěji a včas a ihned nároky uplatnit.

Tolik k vlastnímu návrhu zákona. Tato nová úprava bude mít vliv na činnost našich hospodářských organizací dnes, v době, kdy zainteresovanost pracujících na výsledcích práce celého podniku neustále stoupá. Je třeba zdůraznit, že tak obsáhlá osnova, která nemá obdoby dosud ani v celém socialistickém táboře, byla vypracována důsledně za velké účasti pracovníků z podniků a celkem přehledně sjednotila a upravila pro nové vztahy řadu roztříštěných předpisů, které si vývoj vynutil. Nový zákon bude znamenat podstatné zlepšení na úseku závazkového práva.

Vládní návrh zákona o hospodářských vztazích mezi socialistickými organizacemi byl projednán dne 7. října 1958 ústavně-právním výborem a dne 9. října 1958 výborem rozpočtovým a hospodářským. Byl jsem oběma výbory zmocněn, abych se změnami, které výbory provedly, doporučil vládní návrh zákona o hospodářských vztazích mezi socialistickými organizacemi plénu Národního shromáždění ke schválení. (Potlesk.)

Místopředseda Fiala: Do rozpravy se přihlásil poslanec dr. Hulínský, dávám mu slovo.

Poslanec dr. Hulínský: Vážené Národní shromáždění!

Na tomto našem zasedání jsme projednali a schválili zákon o druhém pětiletém plánu, jehož hlavním cílem je dobudovat materiálně výrobní základnu socialismu. Plnění úkolů druhé pětiletky je spojeno s velkorysou organizační přestavbou našeho hospodářství, aby tak bylo ještě lépe využíváno předností socialistické soustavy. Ale k tomu musí napomáhat i právní řád, jehož důležitou součástí jsou předložené návrhy zákona o národních podnicích, a zejména zákona o hospodářských vztazích mezi socialistickými organizacemi. Přihlásil jsem se o slovo v diskusi k tomuto zákonu, protože v něm vidím důležitý nástroj, kterým se rozšiřuje pravomoc podniků, lépe využívá ekonomických podnětů, a který vede socialistické organizace k dlouhodobé a ustálené spolupráci. Proto tento návrh zákona má všechny předpoklady k tomu, aby přispěl ke zvýšení účinnosti našeho národního hospodářství. Myslím, že je třeba ocenit, že v předloženém návrhu zákona jde o prvý kodex závazkového práva socialistických organizací, který upravuje zvláštní, od občanského zákoníka odchylné, závazkové právo mezi socialistickými organizacemi při sestavování a provádění hospodářského plánu. Doposud byly tyto vztahy upraveny v zásadě občanským zákoníkem, který však nemohl plně těmto účelům vyhovovat, protože je vypracován z hlediska potřeb jednotlivých občanů. Proto bylo nutno tuto materii upravovat celou řadou vládních nařízení a speciálních vyhlášek. Důsledek ovšem byl, že na tomto tak důležitém úseku, bylo velké množství různých předpisů, počínaje šesti vládními nařízeními a více jak stem základních podmínek konče, které ve svém celku činily situaci nepřehlednou a komplikovaly administrativu podniků a závodů. Předkládaný návrh zákona představuje významné zjednodušení vztahů mezi socialistickými organizacemi a také zjednodušení právních předpisů, které tyto vztahy upravují. Jsem přesvědčen, že tuto úpravu uvítají všichni hospodářští pracovníci a všichni pracující vůbec, poněvadž dosavadní stav si vyžadoval značný počet administrativních sil a byl často příčinou vážných závad, které brzdily včasné plnění výrobních úkolů. Bude třeba, aby pracovníci na všech úsecích našeho národního hospodářství se důkladně seznámili se zásadami i s obsahem tohoto zákona, neboť jen tak je možno očekávat, že nová zákonná úprava hospodářských vztahů úspěšně naváže na opatření provedená ke zvýšení účinnosti našeho národního hospodářství a přinese očekávaný prospěch. Usnesení XI. sjezdu KSČ nám uložilo přenést řízení co nejblíže výrobě, rozšíření pravomoci podniků při současném posílení účinnosti jejich centrálního řízení v zásadních otázkách a zvyšovat aktivní účast pracujících na řízení hospodářství. Tyto zásady jsou plně respektovány v navrhovaném zákoně, jenž se vyznačuje tím, že dává podnikům podstatně širší volnost pro jejich rozhodování, avšak zároveň umožňuje v potřebné míře usměrňující zásahy nadřízených orgánů nebo arbitráže.

Aby se tato nová úprava plně uplatnila v praxi, musí všichni pracovníci pochopit, že pro hospodářské vztahy mezi podniky a závody nejsou závazné jen právní předpisy, nýbrž že tyto vztahy musí být v souladu se zásadami hospodářské politiky v ČSR a zejména s potřebami plánovaného hospodářství. Podle mého soudu jen správné pochopení této základní myšlenky zamezí byrokratickému a formalistickému výkladu četných právních ustanovení tohoto zákona a povede k tomu, že tento zákon se stane dobrým pomocníkem pro lepší uspokojování potřeb národního hospodářství i obyvatelstva. Závazkové poměry musí zajišťovat především stěžejní úkoly národohospodářského plánu, tj. v této době např. další rozvoj surovinové a energetické základny, potřeby státní investiční výstavby, zahraničního obchodu apod. Návrh zákona také umožňuje v dostatečné míře uplatnění všech ekonomických pobídek. Pokládám za velmi správné, že zákon přihlíží k tomu, že ve vztazích mezi socialistickými organizacemi působí také, i když v oslabené formě, hodnotový zákon, a že této skutečnosti využívá ke prospěchu našeho hospodářství. Chtěl bych upozornit na důležité ustanovení § 3 návrhu zákona, kde se ukládá všem organizacím socialistického sektoru povinnost spolupracovat, tj. pomáhat si a tak přispívat k zajištění úkolů státního plánu rozvoje národního hospodářství, i když nejde přímo o úkoly, které jsou povinny samy plnit. Součinnost organizace na plnění úkolů jiného podniku, k nimž nebyla smluvně nebo předpisy zavázána, nebyla dosud vždy samozřejmostí. I když šlo o takovou pomoc, která nemohla působit této organizaci podstatnou újmu. Uvedu příklad: Vozový park jednoho podniku nebyl v určitém časovém úseku zcela využit. Sousední podnik potřeboval nárazově dopravu, kterou nemohl krýt svými vlastními ani veřejnými dopravními prostředky. Pracovníci prvního podniku uvažovali asi takto: pomoc poskytnutá sousednímu podniku by nám přinesla zbytečné starosti a náhrada za poskytnutou pomoc tyto starosti a případné risiko nevyváží, a proto pomoc odmítli. Nebo jiný příklad: stavebně-montážní organizace potřebuje jednorázově stroje a zařízení, které má jiný podnik v místě stavby. Tento podnik však odmítl poskytnout tuto jednorázovou výpomoc, i když by to bylo samozřejmě za přiměřenou náhradu, vzdor tomu, že sám toho času strojů ani zařízení naléhavě pro sebe nepotřebuje. Pracovníci tohoto podniku jsou vedeni týmiž motivy jako majitelé vozového parku v případě prvém. O zapůjčení vozidel, strojů nebo zařízení musela pak rozhodovat nadřízená ministerstva. Bude záležet na pracovnících hospodářských organizací, pro něž je navrhovaný zákon určen, aby dovedli možnosti, které jsou jim podle tohoto zákona dávány, plně využít pro rozvoj našeho hospodářství, a to z hlediska celostátního. To ovšem předpokládá zvýšený politický a hospodářský rozhled všech, zvláště pak vedoucích pracovníků, aby byli schopni správně v konkrétních případech rozlišit, co je ekonomicky účelné a co je jen malicherné opatrnictví. Zejména je nutno vyloučit nesprávné chápání smluvní discipliny. O dodržení smluvní discipliny nejde na příklad v tomto případě: Podnik předpokládal, že bude potřebovat pro splnění svých úkolů určité zařízení a sjednal o jeho dodávce s druhým podnikem hospodářskou smlouvu. Později však zjistil, že zařízení, které objednával, potřebovat nebude. Kdyby objednávku, kterou dodavatelský podnik již rozpracoval, zrušil, musel by tomuto podniku platit náhradu. Proto opatrnicky vyčkával, zda dodavatel je schopen dodržet sjednané termíny. Poněvadž dodavatel pro určité důvody ležící mimo závod nemohl dodávku včas kompletovat, objednatel dodávku odmítl s odůvodněním, že nebylo plněno podle smlouvy a uplatnil proti dodavateli majetkové sankce. Výsledkem je, že bylo vyrobeno zařízení, které objednatel, ani jiný podnik, ani celé národní hospodářství nepotřebovalo, a to za velkých obětí dodavatele, který ještě navíc nese tíži majetkové sankce. A při tom bylo objednateli celkem brzy po uzavření smlouvy jasné, že zařízení tohoto druhu nepotřebuje a potřebovat nebude. Zde jde o nesprávně pochopenou smluvní disciplinu, což se projevilo v trvání na smlouvě, která již před splněním nebyla užitečným nástrojem pro plnění úkolů rozvoje našeho národního hospodářství. Pracovníci všech hospodářských organizací musí stále sledovat, zda smlouvy, které jejich organizace uzavřely, zůstávají hospodářsky účelné a zjistí-li opak, musí dát podnět k jejich změně nebo zrušení. A pokud druhá strana nesouhlasí, musí vyvolat o takové žádoucí změně nebo zrušení smlouvy rozhodnutí arbitráže. Tím ovšem nemá být podníceno neodpovědné uzavírání smluv s vědomím, že smlouva jednou uzavřená může být kdykoliv změněna nebo zrušena. V této souvislosti bych se zastavil ještě u ustanovení § 120, ve kterém kromě jiného se říká, že odběratel je oprávněn odmítnout odběr výrobků, které byly odeslány bez jeho souhlasu před dospělostí závazku. Toto ustanovení, které je z hlediska odběratele i celého národního hospodářství jistě správné, by se však mohlo projevit záporně při organizování socialistické soutěže na zkracování dodacích lhůt, zvláště pro důležité stavby, a na uplatnění zlepšovacích a novátorských metod ve výrobě. Vždyť právě v minulých dnech pražské závody vyhlásily ve výroční den 14. října 1918 společný souhrnný závazek, podle něhož kromě jiného splní letošní plán výroby do 17. prosince, a exportní zakázky dohotoví ještě o dva dny dříve. Proto nelze připustit, aby hospodářské smlouvy se staly brzdou této ušlechtilé snahy, která je projevem aktivního postoje pracujících k socialistické výstavbě a k boji za světový mír. Hospodářští pracovníci podniků musí proto pamatovat na to, aby takovéto krásné výsledky socialistického soutěžení byly včas projednány se smluvními hospodářskými organizacemi a promítnuty do hospodářských smluv. Soudružky a soudruzi, vážení přátelé! To je jen několik poznámek k návrhu zákona, který řeší rozsáhlou a složitou materii hospodářských vztahů mezi socialistickými organizacemi. Při správném pochopení a uplatnění přispěje jistě také tento zákon k uskutečnění usnesení XI. sjezdu KSČ, k dovršení výstavby socialismu v naší vlasti. (Potlesk.)

Místopředseda posl. Fiala: Hlásí se ještě někdo do rozpravy?

Do rozpravy se nikdo nehlásí, je tedy skončena.

Dávám zpravodaji posl. inž. Voborskému slovo k doslovu.

Posl. Voborský: Vzdávám se slova.

Místopředseda posl. Fiala: Můžeme přistoupit k hlasování. Vzhledem k tomu, že nebyl podán žádný pozměňovací návrh, dám hlasovat o celém vládním návrhu zákona najednou podle výborové zprávy.

Má někdo námitky proti tomuto způsobu hlasování? (Nikdo.)

Nemá.

Kdo tedy souhlasí s celým vládním návrhem zákona o hospodářských vztazích mezi socialistickými organizacemi ve znění společné zprávy výboru ústavně-právního a výboru rozpočtového a hospodářského, nechť zvedne ruku! (Děje se.)