Předseda Fierlinger.

Místopředsedové Valo, Hodinová-Spurná, dr. Polanský, Fiala, Žiak.

Předseda vlády V. Široký, náměstek předsedy vlády Kopecký, náměstkyně předsedy vlády inž. Jankovcová; ministři dr. h. c. Plojhar, dr. inž. Šlechta, Bakuľa, Ďuriš, Krajčír, Krosňář, Machačová, akad. Nejedlý, Uher, Jonáš, dr. Kahuda, genpluk. Lomský, dr. Neuman, Pospíšil

327 poslanců podle prezenční listiny.

Z Kanceláře NS:vedoucí Kanceláře NS Kováčik.

(President republiky Antonín Novotný, doprovázen místopředsedou NS Fialou, vstupuje do presidentské lóže. - Shromáždění povstává a vítá presidenta dlouhotrvajícím potleskem. - Shromáždění usedá.)

Podpredseda Valo (zvoní): Otváram 29. schôdzku Národného zhromaždenia.

Menom Národného zhromaždenia Republiky československej vítam medzi nami čo najsrdečnejšie prezidenta Republiky československej súdruha Antonína Novotného. (Poslanci povstávají a obráceni k presidentské lóži zdraví presidenta dlouhotrvajícím potleskem.)

Ďalej medzi nami srdečne vítam súdruha Ivana Timofejeviča Grišina, veľvyslanca Sväzu sovietskych socialistických republík. (Poslanci povstávají a vítají velvyslance dlouhotrvajícím potleskem.)

Spomíame dnes spolu so všetkým naším pracujúcim ľudom pätnáste výročie podpísania Zmluvy medzi Československou republikou a Sväzom sovietskych socialistických republík o priateľstve, vzájomnej pomoci a povojnovej spolupráci, zmluvy, ktorá spečatila na večné časy bratský zväzok medzi národmi oboch našich krajín.

Prosím predsedu Národného zhromaždenia súdruha Zdeňka Fierlingra, aby predniesol svoj prejav k tomuto výročiu.

Předseda NS Zd. Fierlinger: Vážení přátelé, soudruzi a soudružky,

scházíme se k slavnostnímu zasedání, abychom si připomněli událost nad jiné významnou a důležitou, která na všechny časy šťastně předznamenala dráhu našeho národního, sociálního a státního vývoje.

Patnáct let již uplynulo od podepsání naší smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci se Sovětským svazem. A každé výročí nám skýtá příležitost znovu zhodnotit význam této smlouvy, která má pro osud našeho státu tak dalekosáhlý význam. A pokaždé se nám jeví tato bilance pozitivnější a radostnější. Čím více se zvedá vlnobití mezinárodních sporů a konfliktů, dělící svět kapitalismu od světa socialismu, čím zřetelněji vystupují do popředí temné síly agrese a fašismu, hrozící uvrhnout lidstvo zpět do dob před druhou imperialistickou válkou, tím bezpečnější kotvou se nám jeví naše smlouva, která v dnešním ovzduší mezinárodního napětí dala našemu státu žádoucí jistotu a bezpečí, dovolila nám uskutečnit hluboké sociální přeměny, přivedla nás do velkého socialistického tábora a pomáhá nám dnes úspěšně budovat socialismus. (Potlesk.)

Historie této smlouvy je nesmírně poučná, neboť jednání, která podepsání předcházela, charakterizují výstižně poměry, které v oné době se projevovaly v postoji západních mocností k SSSR, ačkoliv společně bojovaly proti nacistickému Německu, a které ochromovaly podstatně jejich bojové úsilí, vytvářejíce ovzduší vzájemné nedůvěry a nedovolujíce využít strategických výhod koordinovaného nástupu proti nepříteli na dvou frontách. Projevily se tím silněji po skončení války v politice kapitalistického Západu a vedly nakonec k rozdělení Evropy a celého světa na dva proti sobě stojící nepřátelské tábory a k tomu, že západní velmoci popřely všechna společná ujednání dosažená na konferencích, které měly zajistit evropským národům plnou svobodu a možnost svobodně rozhodovat o svém osudu. Měly zabránit obnovení nacismu a revanšismu a umožnit mírové soužití všech národů, spojených vespolek novou velkou demokratickou Organizací spojených národů. Ve skutečnosti západní velmoci se všem těmto slavnostně proklamovaným zásadám nakonec zpronevěřily, což vedlo k rozdělení Německa a k vytvoření horečně zbrojící Německé spolkové republiky. Revanšistický duch, kterým je prostoupena, se znovu stal velkým nebezpečím pro mír v Evropě. V představě západního imperialismu připadla Německé spolkové republice úloha stát se úderným předvojem branných sil SAP v případě nového světového konfliktu.

Proto i z hlediska dnešní mezinárodní situace je historie naší smlouvy se Sovětským svazem hodna povšimnutí. Podepsání této smlouvy předcházely pokusy čs. emigrantské vlády, která se po zhroucení Francie ustavila v Londýně pod patronací britských vládnoucích kruhů, zavést nás na cestu, která by nutně znamenala návrat k předmnichovské republice. A právě tyto pokusy se staly předmětem prudkých zásadních politických sporů rozdělivších řady československé emigrace, která měla příležitost v okamžik přepadení Sovětského svazu nacistickou armádou vytvořit společnou frontu v boji za osvobození Československa. Je pochopitelné a přirozené, že rozhodující úloha v našem společném boji proti Hitlerovi za hranicemi připadla naší komunistické straně, jejíž vedení v čele se s. Gottwaldem se nacházelo na území SSSR, a které se snažilo mobilizovat všechny poctivé české a slovenské vlastence k aktivní účasti na tomto boji po boku Sovětského svazu, který v tragické době Mnichova se ukázal jako jediný náš věrný přítel a spojenec. (Potlesk.)

Náš lid pamatoval, jak v oné době těžké zkoušky se komunistická strana postavila proti kapitulantské politice naší buržoazie a jak se všemi silami snažila zabránit strašné katastrofě, která postihla Československo.

Právě v těchto nejtěžších pro naši vlast okamžicích si strana získala hlubokou vděčnost našeho lidu, který k ní právem vzhlížel po celou dobu války jako ke svému politickému vůdci. (Potlesk.)

Bylo ovšem třeba, aby spojenecký poměr, který náš lid vždy k Sovětskému svazu tak silně cítil, se skutečně projevil skutky doma i za hranicemi. A proto také strana a zejména soudruh Gottwald věnovali značnou péči vybudování našich prvních vojenských jednotek na území Sovětského svazu, k jejichž organizování bylo okamžitě po zrádném přepadení Sovětského svazu za plné podpory sovětské vlády přistoupeno.

Jakkoliv organizace našich prvních vojenských jednotek, které později za přispění sovětských úřadů se mohly rozvinout ve větší vojenské útvary, byla jen nevelkou pomocí v gigantickém zápase s nepřítelem, přece tato skutečnost projevovala vůli našeho lidu bojovat za svou svobodu a nezávislost, což kapitulantská politika buržoazní vlády nám svého času znemožnila. Celá tato politika komunistické strany, směřující k aktivizaci našeho národního odboje proti Hitlerovi, vedla i náš lid doma, který od okamžiku, kdy nacistická vojska napadla Sovětský svaz, pochopil, že udeřila hodina rozhodujícího zúčtování s nacistickými okupanty.

Komunistická strana, věrna své bojové tradici, moudře a obezřetně řídila doma z podzemí tento hrdinný boj veškerého čs. lidu, který zejména na konci války se stal ne bezvýznamným příspěvkem ke společnému vítězství nad nepřítelem.

Je pochopitelné, že široká naše veřejnost nemohla souhlasit s tím, aby čs. emigrantská vláda v Londýně předurčovala politiku budoucího Československa.

Nemohla se smířit s tím, že emigrantská vláda hodlala předem přijmout závazky, jež by obnovenou republiku, přivedly do tábora nejhorší reakce a učinily z ní nástupiště pro rozpoutání nového křižáckého tažení proti Sovětskému svazu. Bouře odporu - spolu s událostmi na bojišti - kterou tyto pokusy vyvolaly, přinutila Londýn k ústupu a nakonec i k tomu, že mohla být nalezena cesta správná, která odpovídala i tužbám našeho lidu doma. Naděje i touhy ohromné většiny Čechů a Slováků nesly se ve směru skutečně svobodné a sociálně spravedlivé republiky, která by se nestala znovu předmětem kupčení imperialistických velmoci, v níž naopak lid sám rozhodne, na jakých sociálních základech bude možno budovat nový život v osvobozené vlasti. (Potlesk.)

Vyvstala automaticky otázka, která do té doby zůstávala v pozadí našeho společného osvobozovacího boje, tj. v jakém směru se bude ubírat poválečný vývoj v Evropě, jak se bude utvářet vzájemný poměr mezi jednotlivými velmocemi a jaké místo v tomto novém vývoji zaujme ČSR. A tato otázka nabývala tím většího ostří, čím větší nervozita se zmocňovala státníků a politiků západních velmocí, znepokojených úspěchy sovětských zbraní na frontě. Dokud se na Západě mohl udržovat mylný názor, že Sovětský svaz vyjde z velkého zápasu s nacistickým Německem mocensky i politicky zeslaben, převládala domněnka, že to budou Anglie spolu se Spojenými státy americkými, které budou určujícím činitelem v Evropě, pokud arciť nebude nutno skončit válku kompromisním mírem, ať již s Hitlerem či s novým buržoazním Německem. Vždyť po celou dobu války, až do skvělého vítězství Sovětské armády pod Stalingradem, nemalý počet anglických státníků a politiků počítal s možností, ba i s nutností skončit válku kompromisním mírem s Německem. Zásadní obrat, k němuž došlo na východní frontě, a množící se porážky nacistických zbraní celou situaci od základu změnily, i když znovu a znovu, a to i těsně před vítězným koncem války, byly ze strany reakčních západních kruhů podnikány pokusy zastavit vítězný pochod sovětských vojsk i za cenu separátního míru a tím zachránit staré buržoazní Německo. V každém případě anglické vládní kruhy byly jaty obavami o své postavení všemocného rozhodčího v poválečné Evropě, a stejně byly jaty značným neklidem i londýnské emigrantské vlády, v nichž se namnoze uplatňovali politikové, kteří před tím zavinili porážku své vlasti. Těmto činitelům osobujícím si určovat osud svých zemí po jejich osvobození, leželo na srdci především přání obnovit nejenom státoprávní postavení svých zemí, ale i kontinuitu sociálně ekonomického řádu. Tomuto přání podřizovala oficiální emigrace i své metody vedení války a směrnice předávané domácímu hnutí, způsobujíce tím podstatné zeslabení společného válečného úsilí.

Naše smlouva a politický zápas, který se kolem ní rozhořel, je jednou z epizod, která vrhla ostré světlo na narůstající politické problémy, jež v souvislosti s konečnými cíli války vystupovaly stále více do popředí a jež se sovětská vláda snažila poctivě řešit, pokud možno v dohodě se svými spojenci a bez újmy pro společné válečné úsilí. Oproti všem plánům, které vycházely z Londýna na násilné usměrnění vývoje v osvobozených zemích ve směru dřívějšího společenského řádu, politika Moskvy důsledně hájila zásadu, že likvidace nacistické okupace má dát lidu na území osvobozeném od nacistických okupantů příležitost k svobodnému projevu vůle. Tato perspektiva neměla však podle náhledu Moskvy zavdat příčinu k oslabení společného válečného úsilí a k vzájemným sporům mezi spojenci.

Československá vláda, která se po zhroucení Francie pod patronací anglických vládních kruhů v Londýně ustavila, nesla zjevný vliv svého prostředí. V tehdejší Churchillově vládě zasedali ještě mužové kompromitovaní mnichovskou politikou. Churchillova vláda vzala sice na vědomí ustavení československé emigrantské vlády býv. presidentem Benešem, avšak zdráhala se dát jí skutečné právní uznání. Válečné úsilí československých vojenských jednotek a hrdinný boj československých letců nad Kanálem, jakož i vzrůstající aktivní odpor čs. lidu proti okupantům doma, byl zajisté oceňován anglickými politiky jako vítězný příspěvek k posílení společné branné fronty. Nicméně anglická vláda se nehodlala nikterak předem vázat určitým slibem, že československá samostatnost v té nebo oné míře bude obnovena. Zejména pak otázka hranic zůstala dlouho neřešeným problémem.

Přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem a tím vytvořený válečný stav mezi oběma velmocemi tuto situaci od základu rázem změnil. Sovětští soudruzi vždy předvídali konflikt s nacistickým Německem, soudili, že k takovému rozhodujícímu střetnutí s fašistickými silami Evropy jednou dojít musí a také se na tento zápas soustavně připravovali již od toho okamžiku, kdy neupřímná politika západních velmocí zmařila v roce 1939 poslední vážně myšlený pokus sovětské vlády o vytvoření velké protifašistické koalice. Dne 22. června 1941 došlo k přepadení Sovětského svazu a několik dní později sdělil sovětský velvyslanec Majský zvláštní nótou presidentu Benešovi plné uznání Československa Sovětským svazem. Toto bezvýhradné uznání čs. vlády ze strany Sovětského svazu bylo potvrzeno vzájemnou dohodou podepsanou dne 18. července 1941 představiteli Sovětského svazu a Benešovy vlády, v níž byla vyslovena zásada společného důsledného boje proti nacistickému Německu až do jeho konečné porážky. Moskva chtěla tím zdůraznit náš vzájemný poměr, zakládající se na plné rovnoprávnosti. Byť se i v daný okamžik náš příspěvek ke společnému válečnému úsilí spojenců jevil nanejvýš skromným, smlouva stavěla čs. vládu na roveň všem ostatním spojencům, účastným v boji proti Hitlerovi. To bylo již tehdá příznačné pro další vývoj našeho vzájemného poměru a pro úctu, kterou Sovětský svaz vždy projevoval vůči všem ostatním zemím a národům, s nimiž žil v míru a přátelství, a vůči jejich svrchovaným právům, byť i to byly národy slabší a potřebující jeho pomoc a podporu. (Potlesk.) Uznání plné rovnoprávnosti a svobody všech národů bylo od počátku pro leninskou zahraniční politiku Sovětského svazu vždy příznačné a platí podnes. Zračí se i v dnešní době v upřímné a ohleduplné politice Sovětského svazu vůči asijským a africkým národům, které zápasí za svou svobodu a nezávislost proti koloniálnímu útisku. (Potlesk.)

Vraťme se však k létům válečným. Zřejmé je, že každý pohyb fronty dále na východ a každý přechodný úspěch nacistických vojsk mohl být pro západní velmoci samé varovným signálem, avšak ve skutečnosti každý takový úspěch nacistických zbraní hověl špatně skrývanému přání mnohých západních politiků, vidět Sovětský svaz u svých nohou. Nejlépe vyjádřil toto přání americký politik Harry Truman, pozdější president USA, který prohlašoval, že je samozřejmě nutno Sovětskému svazu pomoci, aby předčasně svému soupeři nepodlehl, ale že je třeba pomáhat i nacistickému Německu pokaždé, bude-li svou věc prohrávat. Pouze ve smrtelném vyčerpávajícím zápase obou soků bylo třeba, podle Trumana, hledat spásu tak zvaného civilizovaného a svobodného světa. Našli se v Londýně prorokové, kteří se neskrývali s nadějí, že v tomto vyčerpávajícím zápase může dojít v Sovětském svazu i ke změně společenského řádu. První těžké ústupové boje budily na Západě zdání, alespoň u lidí naivních a politicky nezkušených, že všechny tyto jejich sny by se mohly jednou uskutečnit. Počítali již s okupací Moskvy, ale v prosinci 1941 a v lednu následujícího roku se dostavila mocná sovětská protiofenzíva, která zahnala nacistická vojska na uctivou vzdálenost od hlavního města. To byla první studená sprcha na horké hlavy. Leč nástup německých nacistických divizí pokračoval dále ve směru jihovýchodním a Sovětský svaz byl zbaven svého mohutného průmyslu na Ukrajině a v Doněcké pánvi. Avšak i tato těžká ztráta nezlomila ducha sovětského lidu. Pro Sovětský svaz představovala ona doba nejen těžký a krvavý zápas s nepřítelem, nýbrž i obtížný zápas diplomatický s jeho spojenci. Ze zřejmých důvodů vojenské strategie Sovětský svaz žádal velmi naléhavě o otevření druhé fronty ve Francii, která mu byla přislíbena již na konferenci tří velmocí v Moskvě koncem září 1941. Nacistické velení se vždy nejvíce obávalo války na dvě fronty, neboť dokazovalo, že již v době první světové války byla příčinou porážky vilémovského Německa. Proto také Hitler v roce 1939 se snažil tohoto nebezpečí se vyvarovat. Domnívaje se později, že vítězství nacistického Německa je na Západě zajištěno, vrhl se proti Sovětskému svazu. V průběhu roku 1942 bylo z 256 nacistických divizí 179 soustředěno na východní frontě. Kromě toho tam bylo 22 rumunských, 14 finských, 10 italských a 13 maďarských, a dokonce i 1 slovenská a jedna španělská divize. Celkem tedy 240 divizí. Přitom Japonsko soustřeďovalo své síly v severní Číně a v Mandžurii, hodlajíc přepadnout Sovětský svaz v nejpříznivější pro Japonsko okamžik. V Libyi, proti britské armádě, postavil Hitler pouze nepatrný zlomek svých vojsk. Lze říci, že po 3 léta Sovětský svaz sám vedl válku a sám drtil a ničil nepřítele, nepřihlížíme-li k britským a americkým akcím ve vzduchu, které však nebyly pro frontu rozhodujícími. Přes naléhání sovětské vlády, otevřít co nejdříve druhou frontu, došlo teprve v roce 1942 ve Washingtonu k pevné dohodě v tom směru. Leč rozhodující vliv na uskutečnění této akce měl britský spojenec. A ten nacházel stále nové důvody k jejímu odložení. Slova Churchillova, slibující vykonat vše, "aby byla sňata větší část břemene, tížící Rusko", zdála se velmi povzbudivá, leč zůstala pouhým slibem. Naproti tomu Churchillův plán směřoval k rozvinutí vojenských operací ve Středomoří, ke kteréžto oblasti směřovaly největší bezprostřední zájmy britského impéria. Vždyť Středomoří znamenalo cestu na Střední a Blízký východ, ale i dále, k Indii a k ostatním jihoasijským britským koloniím. Kromě toho se tam otevírala cesta k poměrně snadnému vstupu na Balkánský poloostrov, kde britská diplomacie měla své speciální zájmy. Američtí stratégové sice souhlasili s tím, že otevření druhé fronty ve Francii je nejúčelnějším a nejrychlejším způsobem, jak zdolat nacistické Německo, avšak nakonec též oni shledali výhodnějším zajišťovat zájmy Spojených států v Tichomoří ofenzívními akcemi proti Japonsku. Přirozený požadavek Moskvy o otevření druhé fronty zůstal nesplněn i v roce 1942, kdy Britové spolu s Američany měli již mohutnou armádu, čítající přes 6 miliónů. Slib nebyl splněn dokonce ani v průběhu roku 1943, kdy britsko-americká vojska čítala již přes 12 miliónů a početně daleko převyšovala síly nacistického Německa.

Leč dík hrdinnému úsilí sovětského lidu, který přinášel v tomto velikém zápase nesmírné oběti, se již koncem roku 1942 podařilo nepřítele nejen zastavit, nýbrž hned nato způsobit mu rozhodující porážku ve vítězné bitvě pod Stalingradem. (Potlesk.)