Stalingradské vítězství se stalo historickým mezníkem a znamenalo zásadní obrat ve vývoji na bojišti. Tento šťastný obrat na bojišti ochladil hlavy představitelů reakce v Londýně. Proto jsme také mohli formulovat přání, které nám od počátku leželo na srdci, to jest již v době války zajistit si i pro dobu poválečnou přátelství a nejtěsnější spolupráci se Sovětským svazem, v němž jsme vždy viděli svého osvoboditele a ochránce. (Potlesk.)

Když pak sovětská vláda tuto myšlenku přijala za svou, konány byly všechny přípravy k jejímu uskutečnění. Benešova vláda sice ještě váhala, ale když pak během léta se rozvinuly nové vítězné boje kolem Kursku a Orla, kde nacistickému vrchnímu velení byla definitivně vyražena iniciativa z rukou a kdy pak Sovětská armáda vítězně postupovala dále na západ, tu bylo i pro naše londýnské vládní kruhy nemožné s hlasem čs. lidu nepočítat.

Po celý průběh války vedoucí sovětští státníci ve svých projevech soustavně podtrhovali, že sovětský lid se nehodlá mstít na poraženém německém lidu, že však bude nemilosrdně soudit všechny nacistické kolaboranty a válečné zločince. Byli přesvědčeni, že lze a že "je nutno zničit nacismus, avšak nelze zničit německý národ". A přesvědčili jsme se také později, jak zásadně se Sovětský svaz snažil řešit otázku nového demokratického Německa v duchu učení Leninova. Díky jeho účinné podpoře mohl německý pracující lid vytvořit svůj první, skutečně demokratický německý stát, který je dnes naším sousedem a s nímž Polsko i Československo žijí v upřímném přátelství. (Potlesk.) NDR zůstává pro nás velkou nadějí a zárukou, že i západní Německo, až se jednou zbaví revanšistických iluzí živených dolarovou diplomacií, nastoupí cestu, která povede k opětnému sjednocení Německa, které se pak stane v Evropě činitelem míru a spolupráce mezi národy.

V onom na události tak bohatém roce 1942, začaly evropské národy, prožívající muka nacistického otroctví, s obnovenou důvěrou patřit vstříc budoucnosti. Též široké vrstvy obyvatelstva Anglie, které odhodlaně a hrdinsky nesly tíhu opětovaných náletů německých letadel proti nechráněným městům, sledovaly průběh událostí na bojišti se stupňující se nadějí. Při tom pronikalo přesvědčení, že život v poválečné Anglii musí spočinout na zcela nových, spravedlivějších základech, nemá-li se válka více opakovat. Anglický lid začal v plné míře oceňovat hrdinství a obětavost sovětského lidu a skvělé vojenské činy Sovětské armády. Mnohé lživé protisovětské legendy, šířené před tím s úmyslem otrávit vzájemný vztah mezi anglickým a sovětským lidem, se postupně rozplývaly. Anglický lid prohlédl umělou mlhu lží, kterou mnichované chtěli zakrýt svou politiku třídní nenávisti, jež vedla Chamberlaina k dohodě s Hitlerem.

V tomto ovzduší a pod dojmem dalších vítězství sovětských zbraní sešla se v říjnu v Moskvě konference zástupců spojeneckých velmocí, která se mohla již zabývat důležitými otázkami poválečného vývoje a vzala na vědomí vůli Československa, vstoupit ve spojenecký a přátelský svazek se Sovětským svazem pro dobu poválečnou. Též na konferencích, jež se později sešly na nejvyšší úrovni v Teheránu, v Jaltě a nakonec v Postupimi, mohly být jednomyslně řešeny všechny problémy společného postupu vítězných velmocí vůči poraženému nacistickému Německu.

Jako červená nit se všemi těmito historickými usneseními proplétá myšlenka likvidovat všechny fašistické a nacistické instituce a organizace, odstranit všechny fašistické a nacistické živly z veřejných institucí a organizací a odevzdat všechny politicky se provinivší předáky, generály a válečné zločince do rukou spravedlnosti. (Potlesk.) Ale i tu se dnes ukazuje, že všechny tyto sliby byly nakonec ze strany západních velmocí zašlapány v prach.

Čs. emigrantská vláda nemohla za těchto poměrů podepsání naší smlouvy se Sovětským svazem dále odkládat. Beneš po svém návratu ze zájezdu do Spojených států nastoupil se značným opožděním cestu přes Střední východ do Moskvy, kde naše smlouva, v přítomnosti čelných sovětských vládních činitelů, byla konečně podepsána. Sovětská armáda se blížila již k našim hranicím a na jihu pronikla již na území Rumunska.

Ještě v průběhu posledních patnácti měsíců, které nás dělily od vítězného konce války, poskytovaly nám sovětská vláda a Sovětská armáda nejširší pomoc, kdykoliv jsme o to žádali. Tak tomu bylo v případě Slovenského povstání, jemuž Sovětská armáda přišla na pomoc za cenu těžkých obětí. Slovenský lid nikdy nezapomene hrdinných skutků sovětských partyzánů a sovětských letců, kteří tak obětavě stáli po boku Slovenskému povstání. (Potlesk.)

Když nakonec Sovětská armáda si prorazila cestu Karpatami na Slovensko a Moravskou branou do českých krajů a když i armáda maršála Malinovského po osvobození Bratislavy došla až k Brnu, všude byla vedena snahou, aby válka zanechala na našem území co nejméně škod a abychom mohli co nejrychleji zacelit rány, které nacistická okupace zanechala. Náš lid nikdy nezapomene přímo zázračnou pomoc, poskytnutou tankovou armádou maršála Rybalka bleskovým nástupem ze severu, kdy ještě zuřila rozhodující bitva o Berlín, směrem k Praze, kde pražský lid se pozvedl k vítěznému povstání proti nacistické armádní skupině generála Schoernera, hrozící Praze zkázou. (Potlesk.) A myslím, že sovětští bojovníci, kteří se zúčastnili vítězného vstupu Sovětské armády do osvobozené Prahy, nezapomenou na to vřelé a bratrské uvítání, které jim připravil pražský lid.

Všude, kde to jen bylo možno, Sovětsky svaz se již tehdy osvědčil jako náš věrný přítel a velkomyslný spojenec, jemuž v první řadě vděčíme, že boje za naše osvobození nezanechaly u nás podstatných ztrát, že jsme byli šťastnou zemí, která mohla bezprostředně po svém osvobození přistoupit k tomu, aby byly položeny slibné základy nového, šťastného a svobodného života. (Dlouhotrvající potlesk.)

Naše smlouva, která je založena na zásadě vzájemné úcty, nezávislosti a svrchovanosti obou smluvních stran, plně dbá nejživotnějších zájmů ČSR, a to především z hlediska našeho bezpečí. Vždyť největším nebezpečím, které naší zemi může hrozit, je agrese ze strany obnoveného německého imperialismu, který znovu nachází podněcovatele a ochránce, tak jak tomu bylo v době po první světové válce. Dnešní situace v Evropě ukazuje, že sovětští soudruzi projevili již v oné době značnou prozíravost. Článek třetí naší smlouvy výslovně prohlašuje, že v případě, že by jedna ze smluvních stran byla zavlečena v poválečné době do válečných akcí s Německem, které by obnovilo svou politiku "Drang nach Osten", nebo s kterýmkoliv ze států, který se spojil s Německem přímo nebo v jakékoliv jiné formě v takové válce, druhá vysoká smluvní strana neprodleně poskytne smluvní straně, zavlečené takovým způsobem do válečných akcí, veškerou vojenskou i jinou podporu a pomoc, které jsou jí k dispozici.

Naše smlouva se Sovětským svazem z prosince 1943 dala podnět k dalším analogickým smlouvám, jež dnes vážou vespolek všecky lidově demokratické země. Vedla tak k vytvoření širšího mnohostranného svazku lidově demokratických zemí v čele se Sovětským svazem, který představuje vlastní jádro velkého a mohutného socialistického tábora prostírajícího se od Šumavy a Krušných hor až po Tichý oceán. (Potlesk.) Můžeme zajisté čerpat uspokojení z té skutečnosti, že naše smlouva se Sovětským svazem se jeví první smlouvou toho druhu a tudíž i prvním základním kamenem tohoto velkolepého, širokého obranného svazku, v němž věrnost přijatým smluvním závazkům patří k základům zahraniční i vnitřní politiky každého jejího člena.

Není tu místa ani času, abych se podrobně zabýval významem, který naše smlouva nabyla v oblasti hospodářské, neboť jak praví článek čtvrtý: "Vysoké smluvní strany jsou dohodnuty v tom, že budou vyvíjet v měřítku co možná nejširším své hospodářské styky a poskytovati si vzájemně veškerou možnou hospodářskou pomoc po válce."

Byla to právě účinná hospodářská pomoc Sovětského svazu a poskytnutí všech jeho zkušeností, jež nám dovolily - jak jsem již naznačil - v poměrně krátké době obnovit naše válkou a okupací rozvrácené národní hospodářství a brzo nato nastoupit cestu úspěšné socialistické výstavby. Dnes, kdy prohlubující se krize kapitalistického hospodářství vnáší do našich vzájemných styků s kapitalistickým světem nové rušící prvky, podává nám Sovětský svaz opět svou pomocnou ruku, poskytuje nám důležité suroviny pro náš průmysl, zaplňuje svými dodávkami zrnin citelné mezery v našem zásobování a zajišťuje našim závodům možnost dlouhodobého výrobního programu. Jeho vyspělá technika a všechny jeho zkušenosti nám stojí k dispozici. To nám dovoluje plnit úspěšně historická usnesení našeho XI. sjezdu. Stejná vzájemná všestranná hospodářská a technická spolupráce, která se rozvinula mezi ostatními zeměmi socialistického tábora, stává se pevným základem pro další rychlé rozvinutí jeho hospodářské moci, umožňující další narůstání životní úrovně jeho pracujících vrstev. Socialistický tábor, jehož zahraniční politika je cele postavena do služeb světového míru, vstupuje do úspěšného soutěžení s kapitalistickým světem v oblasti kulturní a hospodářské. V tomto soutěžení socialistická soustava již dnes ukazuje svou nepochybnou převahu nad kapitalismem. Podaří se nám tak s pomocí Sovětského svazu jako vedoucí síly socialistického tábora uskutečnit velikou myšlenku, která tanula na mysli již Leninovi, který již v roce 1920 poukazoval na nutnost "vědomě využít tendence k vytvoření jednotného světového hospodářství jako celku, řízeného podle společného plánu proletariátem všech národů, tendence, která se zcela jasně projevila již za kapitalismu a kterou je nutno za socialismu bezpodmínečně dále podporovat a plně uskutečnit". (Potlesk.)

Účelnou dělbou výrobních programů a co nejúčelnějším využitím všech přírodních zdrojů dovedou země socialistického tábora své síly zmnohonásobit. Můžeme už dnes říci, že se blíží okamžik, kdy předstihnou i průmyslově nejvyspělejší kapitalistické země. V tom ohledu se Sovětský svaz blíži mílovými kroky k cíli. Směrná čísla rozvoje národního hospodářství SSSR na léta 1959-1965 přijímají sovětští občané a s nimi všichni opravdoví stoupenci socialismu a tudíž i veškerý československý lid s oprávněnou hrdostí. Uskutečnění plánu hospodářského rozvoje značně posílí nejen hospodářství Sovětského svazu, ale i celé socialistické soustavy. Rozhodujícím způsobem změní se poměr sil mezi kapitalismem a největším podílem přispěje Sovětský svaz k tomu, aby v roce 1965 se vyrábělo v zemích socialistického tábora více než 50% světové průmyslové výroby. (Potlesk.) Tímto skutečně revolučním činem nám Sovětský svaz ukazuje i další perspektivu nezadržitelného vzestupu celé socialistické soustavy a jejího přechodu do éry komunismu.

Bude to současně i velké vítězství myšlenky míru, neboť věříme pevně, že právě tato vítězná soutěž na poli hospodářském i kulturním s celým světem kapitalistickým vyrazí definitivně z rukou válečných štváčů poslední zbraň a zažene jednou provždy přízrak nových válek. Vzorná spolupráce, která se rozvinula z iniciativy Sovětského svazu mezi zeměmi socialismu na poli hospodářském i kulturním v oblasti techniky, nutí mimoděk ke srovnání se spory a konflikty, které se odehrávají v lůně kapitalistického světa v souvislosti s myšlenkou zřízení tak zvaného "společného trhu" nebo tak zvané "oblasti svobodného obchodu". Zatím co všechny tyto plány jsou předmětem vleklých sporů a kapitalistickým zemím hrozí opět vzájemný neúprosný boj o trhy, zatím co počet nezaměstnaných tam stoupá a příznaky vleklé hospodářské krize se množí, dovedou socialistické země s úspěchem a co nejúčelněji využít všech svých tvůrčích sil a všech svých pracovních schopností, aby za stále stoupající produktivity práce zvyšovali životní úroveň všech svých pracujících ve stejném poměru jak narůstá jejich národní důchod. A proto je jisté, že jak pravil soudruh Chruščov "existence světové soustavy socialismu, těsná spolupráce a vzájemná pomoc a koordinace plánu hospodářského rozvoje socialistických zemí přispívají k rychlému jejich postupu vpřed".

Nicméně poměry vytvářející se ve světě a narůstající mezinárodní napětí mne nutí k tomu, abych se vrátil k nejvýraznějšímu a dnes stále nejaktuálnějšímu rysu naší smlouvy se Sovětským svazem, kterým je náš vzájemný spojenecký poměr. Jak se dalo již v průběhu války očekávat, imperialistické kruhy na Západě se nesmířily s revolučními změnami, jež pracující lid uskutečnil všude tam, kde se jeho vůle mohla svobodně projevit. Se záští pozorovaly úspěchy socialistického budování v lidově demokratických zemích. Těmto úspěchům nemohly zabránit kontrarevoluční pokusy vlastní buržoazie podpořené zvenčí. Leč nejvíce byly imperialistické kruhy na Západě ohromeny rychlou a takřka zázračnou obnovou sovětské ekonomiky a celého, válkou zpustošeného území evropské části Sovětského svazu. Sovětský svaz rychle obnovil svůj válkou zničený průmysl a od té doby jde obřími kroky vpřed. Jeho autorita nejen v oblasti střední a východní Evropy, ale v celém světě, nepřestala růst a se upevňovat. Jeho zahraniční politika, založená na leninských zásadách svobody a rovnoprávnosti všech národů a na zásadách mírového soužití všech zemí bez rozdílu hospodářského a politického režimu, si zjednává úctu v celém světě a je velkou mravní a politickou podporou národů Asie a Afriky v jejich boji proti kolonialismu. (Potlesk.) Imperialisté se přesvědčili o marnosti své politiky, směřující k zatlačení vlivu Sovětského svazu, kterou nastoupili již v době, kdy podpisy západních státníků na Postu. pimské dohodě ještě neuschly. Brzo po skončení války, to jest jíž v roce 1947, pocítilo hospodářství Spojených států na sobě první příznaky hrozící krize, která v průběhu dalších let mohla vážně ohrozit kapitalistickou soustavu, nebýt nové agresívní politiky, kterou vláda amerických monopolů v plné šíři rozvinula, připravujíc nejen nová válečná dobrodružství v jednotlivých oblastech světa, ale zřejmě cílíc i k přípravě nového světového válečného požáru.

Dolarová diplomacie, prosazující se v kapitalistických zemích s pomocí hospodářského nátlaku a korupce - a ne bez vydatné pomoci pravicových socialistů, mohla dopomoci reakční buržoazii Francie a Itálie strhnout moc ve státě opět na sebe. Ve francouzském Národním shromáždění se podařilo prosadit ratifikaci pařížských dohod, které schválily přístup západního Německa do útočného SAP a které otevřely cestu k jeho remilitarizaci. I tu pravicoví socialisté, kráčející v neblahých stopách Blumovy politiky, se znovu osvědčili jako zrádcové francouzské demokracie a francouzského národa a jako přisluhovači reakční velkoburžoazie.

Hlavní kartou v dullesovské politice "na pokraji války" stalo se nyní západní Německo, jemuž byla předurčena úloha úderného předvoje vojska SAP. Nedávný pamětní spis NDR o ohrožení míru politikou západního Německa, předložený veřejnosti celého světa, odhaluje vývoj v západním Německu, který vedl k obnovení agresívního militarismu a který nalezl plnou podporu tří západních velmocí - Spojených států, Velké Británie a Francie. Memorandum konstatuje, jak hrubým způsobem ze strany NSR jsou porušovány nejdůležitější zásady Postupimské dohody, zatím co Sovětský svaz vůči východní části Německa všechna její ustanovení důsledně dodržoval. V západním Německu zabránily tři západní mocnosti, především však vláda Spojených států, provedení zásadních demokratických reforem a zejména pak vymýcení nacionálního socialismu a militarismu a likvidaci moci monopolů, jak to bylo stanoveno v Postupimi. Tyto tři západní mocnosti mají hlavní odpovědnost za to, že v západním Německu byl znovu obnoven německý imperialismus, který nese největší vinu na rozpoutání dvou světových válek, v nichž tak mnohé národy přinesly nesčetné oběti na životech a hmotných statcích. Spiknutí reakčních buržoazních kruhů západního Německa s vládnoucími kruhy Spojených států a druhých západních mocností vedlo k roztržení národní jednoty německého lidu. Německá spolková republika byla zřízena proto, aby se zabránilo vytvoření jednotného, mírumilovného a demokratického Německa, aby západnímu Německu jako průmyslové mocnosti bylo zajištěno vládnoucí postavení v západní Evropě a aby jeho obnovená vojenská moc pomohla k uskutečnění útočných plánů proti mírumilovným národům. Memorandum NDR je strašným obviněním této neblahé politiky západních imperialistů. Remilitarizace západního Německa jde ruku v ruce s rehabilitací válečných zločinců, s uplatněním bývalých nacistických generálů na rozhodujících místech v armádě a s obnovením vlivu a moci bývalých nacistických průmyslových kapitánů. Západoněmecká vláda za blahovolného postoje západních imperialistů pokračuje v likvidaci demokratických práv a směřuje ke klerikálnímu, militaristickému a totalitnímu režimu. A je přirozené, že bonnská vláda, přisluhující dullesovské politice, potírá každou snahu o zmírnění mezinárodního napětí a všude ve světě vystupuje jako zásadní nepřítel národně osvobozeneckého hnutí.

Dávajíce v sázku svou vlastní bezpečnost, západní velmoci podporují všechny tyto snahy bonnské vlády, která činí ze západního Německa středisko nebezpečí nukleární války v Evropě.

V této neblahé politice připadla důležitá úloha západnímu sektoru Berlína, který se stal střediskem výzvědných, podkopných a sabotážních akcí, vysunutých na území NDR. Všechny tyto skutečnosti jsou těžkým obviněním západních velmocí, a zejména Spojených států, které poskytováním podpory bonnské vládě se dopouštějí stále nových porušení Postupimské dohody, kterou podepsaly. Z toho důvodu se také sovětská vláda cítí oprávněnou vypovědět čtyřstranný statut Berlína, který vznikl svého času proto, že Berlín, jako hlavní město Německa, byl určen za sídlo kontrolní rady, vytvořené pro správu Německa v počátečním stadiu okupace. Tento statut zachovával Sovětský svaz svědomitě až do nynějška, ačkoliv kontrolní rada přestala existovat již před deseti lety a v Německu již dávno existují dvě hlavní města. Avšak Spojené státy, Velká Británie a Francie nastoupily cestu hrubého zneužívání svých okupačních práv v Berlíně a využívají čtyrstranného statutu Berlína pro své účely, aby škodily Sovětskému svazu, NDR a jiným socialistickým zemím. Sovětská vláda prohlašuje, že je ochotna k jednání se západními velmocemi, aby nynější okupační režim mohl být se souhlasem všech v západním Berlíně zrušen, aby na jeho území bylo vytvořeno svobodné město, a aby na ostatním území NDR mohla převzít svá suverénní práva vláda NDR. Sovětská vláda usiluje o to, aby nutná změna postavení Berlína proběhla v klidu, bez překotného chvatu a zbytečných třenic, při plném zachování zájmů zainteresovaných stran. Nicméně prohlašuje přitom, že její rozhodnutí odstranit toto ohnisko studené války ze střední Evropy, kterým je západní Berlín, má v každém případě konečnou platnost, a že bude považovat každý útok německých militaristů a revanšistů nebo jejich spojenců na hranice a bezpečnost Německé demokratické republiky, jakož i ostatních spojeneckých zemí, za útok na SSSR a všechny členské státy Varšavské smlouvy. (Potlesk.)

Naše Národní shromáždění se staví zajisté jednomyslně a s plnou rozhodností za prohlášení naší vlády k návrhu vlády SSSR v otázce Berlína a plně podporuje jeho uskutečnění. (Potlesk.) Zřízením demilitarizovaného svobodného pásma na území západního sektoru Berlína by bylo odstraněno ohnisko studené války ze střední Evropy, což by mohlo být prvním krokem k navázání přímých styků mezi vládami NSR a NDR a k vytvoření konfederace obou německých států, jak to navrhuje vláda NDR. Tím by byl zjednán předpoklad k vytvoření jednotného, demokratického a mírumilovného německého státu.