Žiadam teraz predniesť zpravodajskú zprávu k tretiemu bodu poriadku, ktorým je.

3. Spoločná zpráva výboru rozpočtového a hospodárskeho a výboru ústavnoprávneho k vládnemu návrhu zákona o územnom plánovaní (tlač 281).

Zpravodajcom je poslanec dr. Hulínský. Dávam mu slovo.

Posl. dr. Hulínsky:Vážené Národní shromáždění!

K zabezpečení dovršení výstavby socialismu v naší zemi vytyčily celostátní konference a XI. sjezd KSČ nejen úkoly a cíle, ale i metody a prostředky k dosažení těchto cílů.

Opatření prováděná pro další zdokonalení organizace řízení, plánování a financování průmyslu a stavebnictví vycházejí ze zásady, že při řešení všech důležitých národohospodářských problémů je třeba postavit do popředí perspektivu a její postupné uskutečňování ve dvou liniích: odvětvové a územní.

Proto bylo uloženo vypracovat na základě podrobného rozboru 10-15leté perspektivní plány rozvoje národního hospodářství, koordinované s plány Sovětského svazu a ostatních zemí socialistické světové soustavy.

Zároveň s tím bylo uloženo vypracovat dlouhodobé plány rozvoje jednotlivých oblastí státu, aby se lépe využilo přírodních a ekonomických podmínek oblastí.

Uskutečnění této politické směrnice odstraňuje základní nedostatek v řešení otázek rozmístění výrobních sil a v hospodářském a kulturním rozvoji oblastí.

Územní otázky se přitom musí stát nedílnou součástí při řešení problémů hospodářské a kulturní výstavby státu. Je nutno si uvědomit, že zákon plánovitého proporcionálního rozvoje působí nejen v čase, ale i v prostoru.

Ne každé pro život obyvatel ideální životní prostředí umožňuje optimální rozvoj výroby, a naopak stroze ekonomická hlediska mají vždy nepříznivý vliv, větší nebo menší, na biologii krajiny, na životní prostředí pracujících a tím i omezují možnosti všestranného růstu životní úrovně obyvatel.

Dopis ÚV KSČ zdůrazňuje, že růst životní úrovně není možno zajistit pouze jednorázovými a jednostrannými opatřeními, nýbrž že je třeba zabezpečit trvalý a nepřetržitý růst blahobytu lidu souborně a ve spojitosti se mzdovou a cenovou politikou, ale také se zdravým a pohodlným bydlením, s dalším zvýšením kultury práce, se zabezpečením podmínek pro využití volného času pracujících, pro oddych, tělovýchovu, vzdělání i zábavu.

Jde prostě o to, aby v naší překrásné vlasti žil člověk krásným, plným a radostným životem v socialistické společnosti, jejímž cílem je blaho lidu a mír světu.

Není to úkol lehký. Vždyť při uskutečňování našich velkorysých plánů musíme zároveň i odstraňovat následky anarchistického období kapitalismu, který nejen ve sféře výrobní, ale i ve struktuře výstavby i osídlení způsobil značné deformace.

S pozůstatky této anarchie se setkáváme na každém kroku. Jsou to destrukce širokých území uhelné těžby Ostravska a Mostecka, je to neblahé dědictví periférií Prahy, Ostravy, Plzně a jiných průmyslových míst, jsou to důsledky kapitalistického rozmisťování výroby, které se projevují v neracionální přepravě, vzdálenostmi mezi bydlištěm a pracovištěm. Jsou to dále mnohdy obtížné nedostatky v základní vybavenosti, která ještě neodpovídá sociálním a kulturním potřebám pracujícího člověka, jemuž socialistická společnost zajišťuje příjmy úměrné podílu jeho zásluh o výstavbu socialismu, avšak mnohde ještě neumožnila místně dostupnou realizaci těchto příjmů ve správném směru. Zde jde o sociální a kulturní vybavenost např. v krajích a oblastech, tak důležitých pro dobudování materiálně technické základny socialismu, jako jsou Ostravsko, Ústecko, Sokolovsko, některé oblasti na Slovensku a další.

Hospodářská struktura našeho státu je značně složitá. Nerovnoměrné rozmisťování výroby za kapitalismu vytvořilo na jedné straně oblasti s nadměrným osídlením, na druhé straně pak oblasti s nepatrnou industrializací a s nízkou úrovní zemědělské výroby. Typickým příkladem jsou velké městské aglomerace Praha, Brno, Plzeň, Ostrava, průmyslové pásy na severu a severozápadě Čech, a na druhé straně jižní Čechy, Českomoravská vysočina, Valašsko a hlavně Slovensko. Slovensko zůstalo převážně agrární zemí s přebytkem pracovních sil, pro které nebyla budována v kapitalistické republice téměř žádná pracovní příležitost v průmyslu.

Velkolepé úspěchy výstavby socialismu v naší zemi za uplynulých 10 let částečně odstranily tyto hluboké rozdíly. Přesto však i dnes nalezneme v oblastním členění oblasti typicky nevyužité, jako je východní Slovensko, část českého pohraničí, a na druhé straně oblasti s vysokým stupněm industrializace, o nichž jsem zde již hovořil.

Za těchto okolností vystupuje tedy i u nás, zejména v období perspektivního plánování, otázka ekonomického rajónování zvláště do popředí. Přitom se samozřejmě nelze spokojit jenom s vytyčováním ekonomických oblastí tak, jak existují v současné skutečnosti, nýbrž je třeba přihlédnout především k potřebám velkolepého výhledu našeho perspektivního plánu.

Je dále přirozené, že husté osídlení naší republiky, vždyť máme přes 14 000 obcí, vyvolává řadu ekonomických a územních vztahů, často velmi složitých. Máme mnoho historicky cenných měst, jejichž jádro je třeba zachovat pro příští generace, aby v dalším vývoji byly harmonicky sladěny památky naší velké historie s obrovskými a velkolepými úkoly nové slavné socialistické doby.

Dosavadní zákon o územním plánování č. 280/1949 Sb., vládní nařízení a směrnice z tohoto zákona vycházející, nevyhovují již v mnoha směrech současným potřebám a nejsou s to zabezpečit náležitou vazbu mezi národohospodářským plánováním a územním řešením investiční výstavby a její projektové přípravy.

Vláda republiky předkládá proto Národnímu shromáždění návrh zákona o územním plánování. Hlavní zásady, které navrhovány zákon zavádí, jsou zejména tyto:

Územní plánování se zařazuje do rámce celkového procesu plánovité výstavby státu.

Řešení otázek rozmisťování výrobních sil hospodářského rozvoje oblastí přísluší především plánovacím orgánům a opírá se o rozbor přírodních a ekonomických podmínek jednotlivých oblastí. Oblastní plánování přitom řeší např. tyto otázky: Jaké hlavní výrobní kapacity mají být v příslušné oblasti budovány, jaká má být hospodářská struktura oblasti, jak má být v příslušné oblasti zvyšována životní úroveň pracujících, budování nových kulturních, sociálních, zdravotnických a jiných zařízení.

Oblastní plánování řeší tedy především v dlouhodobých plánech hlavní proporce hospodářského rozvoje oblastí.

Oblastní plánování však neřeší a také nemůže řešit, jak má být konkrétně prostor uspořádán k nejlepšímu dosažení daných cílů tak, aby komplex výroby, dopravy a osídlení byl uspořádán v určitém území co nejúčelněji a nejhospodárněji, aby byly zabezpečeny vyhovující podmínky nejen pro výstavbu a pro provoz budovaných závodů, např. zásobování vodou, řešení komunikací, dodávek elektrické energie, ale i vyhovující zdravotní, kulturní a sociální a jiné podmínky pro pracující a pro obyvatelstvo vůbec. Sladit tuto výstavbu prostorově a časově tak, aby nedocházelo k poruchám, přísluší územním plánům.

Územní plánování řeší proto hospodářskotechnické uspořádání území se zřetelem na jeho využití a rozvoj tak, aby v něm byla účelně usměrněna potřeba ploch, hospodárná výstavba a provozní spojení všech odvětví výroby, dopravy a osídlení. Územní plánování vychází tedy z národohospodářských úkolů a má vliv na časové a objemové zpřesnění národohospodářských plánů.

Výsledkem pak je územní plán, projekt určitého území, podle kterého se řeší rekonstrukce a výstavba v území. Existují však úzké vztahy oblastního plánování a územního plánování. Tento vztah spočívá v tom, že plán rozvoje národního hospodářství v příslušné oblasti je pro územní plánování činitelem direktivním, z něhož musí územní plánování vycházet, s cílem najít všestranně nejvýhodnější řešení jeho úkolů v daném území.

Územní plány však mohou a musí zpětně ovlivnit národohospodářské plány, zejména v otázkách komplexnosti výstavby, např. investice, tempa výstavby i hospodárnosti, v otázkách šetrného zacházení se zemědělskou půdou a dalších možností využití území v budoucnosti vůbec.

Proto je územní plánování chápáno jako soustavná, především koordinační činnost, která tvoří podklady pro jednotné a souborné řešení rozvoje v daném území. Návrh zákona odstraňuje idealistické nazírání na cíle a úkoly územního plánování, které vedlo k samoúčelnosti a nereálnosti územních plánů. Podkladem pro územní plánování jsou a budou výhledové plány hospodářského a kulturního rozvoje oblasti, vypracované v rámci státního plánu rozvoje národního hospodářství.

Touto zásadou byla vedena i vláda, když uložila vypracovat větší komplexní rajónové projekty Ostravska, Mostecka, východního Slovenska a některých jiných oblastí. Uzemní plánování při řešení svých úkolů se opírá o výhledový plán rozvoje jednotlivých odvětví národního hospodářství, o generální plán rozvoje báňských revírů, o výhledové plány, studie a generální plány výstavby jednotlivých závodů a zařízení v řešeném území apod. Vedle národohospodářských údajů si bude územní plánování opatřovat pro řešení svých úkolů vlastní podklady průzkumem daného území.

Návrh zákona zavádí kategorizaci územních plánů, které se rozdělují na územní plány rajónů pro předem určená hospodářsky a kulturně významná zájmová území, na územní plány urbanistického charakteru, kterými rozumíme územní plány sídlišť, a na zastavovací plány jako nejnižší kategorii územních plánů, které jsou již bezprostředně spojeny s projektováním jednotlivých staveb.

Navrhovaná osnova zákona v duchu socialistické demokracie a zvyšování účasti pracujících na řízení státu a národního hospodářství svěřuje péči o pořizování územních plánů podle povahy věci orgánům státní správy, tj. odborům rad krajských a okresních národních výborů, a podřizuje schvalování územních plánů voleným orgánům lidu, tj. vládě, sboru pověřenců, radám krajských a okresních národních výborů. Návrh zákona sleduje také stále se prohlubující decentralizaci pravomoci a odpovědnosti na nižší složky národních výborů tím, že k dosavadní soustavě orgánů odpovídajících za stav územního plánování počítá s postupným dobudováním odborů výstavby a vodního hospodářství rad vybraných místních národních výborů v čele s hlavním městským architektem, obdobně jako je tomu v řadě větších měst v Sovětském svazu.

Předložený zákon se v otázkách metodiky územního plánování omezuje na hlavní zásady, které mají zabránit dosavadní nejednotné praxi, avšak přitom ponechává dostatek volnosti k tomu, aby zákon byl pružně přizpůsobován podle rozdílné povahy úkolů, které bude nutno v územním plánování řešit.

Navrhovaná osnova zákona zjednodušuje dosavadní předpisy a v podstatě nezavádí žádné nové orgány státní správy. Proto schválením návrhu zákona nevzniknou nové další nároky na státní rozpočet.

Návrh zákona byl projednán ve výboru rozpočtovém a hospodářském a ve výboru ústavně právním. V bohaté diskusi členové obou těchto výborů přinesli mnohé podněty ověřené na pracovištích a v národních výborech. Z této diskuse vzešly návrhy na doplnění zákona, které jsou obsaženy ve společné zprávě výboru rozpočtového a hospodářského a výboru ústavně právního číslo tisku 281, který byl Národnímu shromáždění předložen.

Jménem obou těchto výborů navrhuji Národnímu shromáždění, aby vládní návrh zákona o územním plánování byl Národním shromážděním schválen ve znění společné zprávy výboru rozpočtového a hospodářského a výboru ústavně právního. (Potlesk.)

Podpredseda Žiak: Teraz žiadam predniesť zpravodajskú zprávu k štvrtému bodu poriadku, ktorým je

4. Spoločná zpráva výboru rozpočtového a hospodárskeho a výboru ústavnoprávneho k vládnemu návrhu zákona o stavebnom poriadku (tlač 282).

Zpravodajcom je poslanec inž. Litvaj, dávam mu slovo.

Zpravodajca inž. Litvaj: Vážené súdružky a súdruhovia poslanci!

Po druhý raz v období kratšom ako 10 rokov dochádza ku zmene stavebného práva, upraveného naposledy súborne v roku 1949 zákonom č. 280/49 Zb. Vtedy boli odstránené staré stavebné poriadky, pochádzajúce z osemdesiatych a deväťdesiatych rokov minulého storočia, ktoré boli ovládané zásadou, že právo zastavať pozemok je výkonom práva vlastníctva. Túto zásadu, neudržateľnú v našej súčasnej spoločnosti, úplne odstránil zákon z roku 1949 dôsledným uplatnením zásady o spoločenskom základe stavebného práva. Vtedy taktiež došlo ku zjednoteniu stavebného práva, do tej doby odlišného v rôznych krajoch a mestách nášho štátu.

l napriek tomu, že tento zákon znamenal značný pokrok v našom stavebnom poriadku, nesie na sebe pečať snahy po centralizovaní rozhodnutí u vyšších stupňov národných výborov. Rozmach výstavby, ktorého sme v posledných desiatich rokoch účastníkmi, si však vynútil postupom doby rôzne dielčie úpravy, vyplývajúce z metodiky plánovania a z projektovej prípravy investičnej výstavby. V ustanoveniach niektorých zákonných noriem, napr. zákonného opatrenia č. 44/1956 Zb., vládneho nariadenia č. 8/1956 Zb. a prevádzacích predpisov, ktoré boli k nim vydané, sa vyskytovali rozpory so zákonom o územnom plánovaní a výstavbe obcí.

Stúpajúci význam ekonómie a požiadavky komplexného riešenia výstavby spôsobili, že sa im prax stavebných úradov čím ďalej, tým viac prispôsobovala a dostávala sa do rozporu so stavebným zákonom.

Z tohoto dôvodu bolo potrebné znovu upraviť spolu so zákonom o územnom plánovaní i osnovu zákona o stavebnom poriadku za tým účelom, aby prax stavebných úradov bola v súlade so zákonom a slúžila neustále sa rozvíjajúcim ekonomickým, prevádzkovým, technickým a bezpečnostným požiadavkám a aby nová výstavba vyhovovala kultúrnym, sociálnym a iným oprávneným záujmom spoločnosti. Súčasne je potrebné zákonom zabezpečiť i rast právomoci národných výborov nižších stupňov v súlade so zásadami decentralizácie, schválenými vládou.

Zásadným prvkom novej osnovy zákona je snaha po sústredení všetkého stavebného riadenia do rúk národných výborov, i keď sa prihliada k nevyhnutným výnimkám u stavieb vodohospodárskych, dopravných a iných. Národné výbory doposiaľ mali pri riadení o povolenie stavby vo všetkých prípadoch, kde nešlo o stavby pozemné, postavenie účastníkov riadenia a ich stavebné úrady nemohli vykonávať bezprostredný vplyv na prejednávanie a schvaľovanie návrhov stavieb, ktoré však vytvárali v obciach a okresoch nové vzťahy a nové podmienky ďalšieho rozvoja územia, spravovaného národnými výbormi.

Zatiaľ čo doterajšie predpisy o stavebnom riadení sa vzťahovali len na pozemné stavby, vzťahuje sa nabudúce zákon o stavebnom poriadku na stavby všetkého druhu a jednotne upravuje vzťahy stavebných úradov k orgánom, ktorým prislúcha starostlivosť o stavby špeciálnych charakterov.

Zjednodušenie zaisťuje stavebný poriadok tým, že odstraňuje duplicitné preskúmanie stavebných projektov jednak v schvaľovacom pokračovaní projektovej a rozpočtovej dokumentácie, jednak v stavebnom riadení. Stavebný úrad sa sústredí na prešetrenie súladu dokumentácie s územnými plánmi a dodržanie podmienok územného rozhodnutia o umiestnení stavby, na preverenie zastavovacieho plánu z hľadiska zásad výstavby obcí, a to zvlášť tiež z hľadiska, ako je projektantom zaistené vytvorenie esteticky hodnotného a kultúrneho prostredia pre obyvateľov a pracujúcich miest a dedín.

Návrh zákona zaručuje však národným výborom, aby mohli u investorov všetkého druhu uplatniť požiadavky pokrokového technického riešenia, maximálnej efektívnosti navrhnutých stavieb i využívania miestnych zdrojov materiálu. Odpovednosť investorov za hospodárnosť navrhnutej stavby nie je návrhom osnovy zákona žiadnym spôsobom dotknutá, pretože ten, kto hospodári s finančnými prostriedkami, je na prvom mieste zodpovedný za to, akým spôsobom hospodári. Návrh zákona o stavebnom poriadku dáva národnému výboru právo, aby vyžadoval od investora zdôvodnenie v prípade, že pripomienky národného výboru v otázkach pokrokového technického riešenia neboli uplatnené. Bude môcť teda stavebný úrad národného výboru vedľa podmienok, ktoré záväzne predpisuje a ktoré vyplývajú z jeho povinnosti, hájiť obecný záujem, uplatňovať i technické a technologické hľadiská.