Místopředseda dr. Polanský: Zahajuji přerušenou 30. schůzi Národního shromáždění.

Budeme pokračovat v rozpravě.

Dalším přihlášeným řečníkem je poslanec Myška, dávám mu slovo.

Posl. Myška: Vážené Národní shromáždění!

Projednávání státního rozpočtu dává nám příležitost k tomu, abychom porovnávali nejen růst naší průmyslové i zemědělské výroby, ale také o kolik se v tom kterém roce zvýšila životní úroveň pracujících v našem státě. Je zajímavé porovnávat dnešní životní úroveň s dobou předmnichovské republiky, jaká byla za vlády Beranů, Preisů a Petschků a jim podobných, ale co hlavního, také s poměry, ve kterých žijí pracující v kapitalistických státech.

Životní úroveň je však nutno posuzovat podle uspokojování nejrůznějších potřeb člověka, jako je zabezpečení pracujících pro případ nemoci, stáří a invalidity, péče o zdraví člověka apod., jak o tom včera ve svém exposé mluvil min. fin. s. Ďuriš. Životní úroveň se musí posuzovat také podle toho, jak lidé bydlí, jak mohou používat těch nejnovějších moderních vymožeností, jak mohou uspokojovat svoje osobní potřeby, a současně co dostává každý z nás z té společenské spotřeby, která je každým rokem zvyšována a v porovnání s ostatními státy, hlavně se státy kapitalistickými, značně vysoká.

Pravdou je, že naše potřeby vzrůstají dnes často rychleji, než je lze uspokojovat. Není však možno vidět nedostatek v tom, že dnes chceme lépe žít než včera. Problém však často je v tom, že úroveň naší výroby, hlavně na úseku zemědělském v mnoha druzích výrobků zatím neodpovídá tomuto růstu požadavků. To u některých lidí vzbuzuje pochybnost o hospodářské síle našeho zřízení a často pro drobné nedostatky, které si zaviňujeme sami, přestávají vidět velké úspěchy, kterých jsme již od roku 1948 dosáhli.

Proto je potřeba věcně a střízlivě stavět si před oči dosažené výsledky naší výroby, a stále si uvědomovat, že jen na ní závisí další zlepšení uspokojování našich potřeb a při tom i srovnávat, jak to vypadalo dříve u nás a jak to vypadá ještě dnes v kapitalistických státech.

Tak např. v posledním předválečném roce 1937, který znamenal proti minulým letům zlepšení (ovšem rok 1933 znamenal přes 920 000 nezaměstnaných a značný počet polozaměstnaných) činila průměrná měsíční mzda zaměstnance v národním hospodářství 764,- Kčs, mzdy dělníků byly podstatně nižší a pohybovaly se u průmyslových dělníků kolem 500,- Kčs a u zemědělských dělníků dokonce kolem 300,- Kčs. V roce 1958 byla průměrná mzda zaměstnance v národním hospodářství 1277 Kčs, mzda dělníka v průmyslu 1325 Kčs a průměrná mzda zaměstnance v zemědělství činila 1074 Kčs.

K těmto částkám je však nutno ještě připočíst odměny z neosobních fondů, rodinné přídavky, příplatky na stravování v závodních jídelnách, které se před válkou nevyplácely. K tomu je nutno ještě uvážit, že vzhledem k vysoké zaměstnanosti připadá nyní v našem státě na jednu rodinu v průměru více jak 1 a půl osoby výdělečně činné proti 1,1 osoby před válkou, čímž příjmy většině rodin se zvýšily. Já to mohu nejlépe ukázat ze své vlastní rodiny, a to u mojí starší vdané sestry, která bydlí na Českomoravské vysočině v Hlinsku v Čechách. Její manžel jako pomocný dělník neměl za prvé republiky nikdy stálou práci, jako mnoho, jiných, a byl často bez zaměstnání. Ani sestra nemohla v tamějších textilkách získat zaměstnání. A dnes? Oba trvale pracují a obě jejich dcerušky, pokud byly doma, pracovaly také. Neboli v rodině mojí starší sestry před válkou byl sotva jeden příjem, a to ve výši 400 Kčs, v nejlepším případě 480 Kčs a po roce 1950 až do poslední doby měla sestřina rodina 4 příjmy v částce přes 5000 Kčs měsíčně. Dnes se její dcery vdaly a pracují obě zase dál i se svými manžely. A tak je tomu dnes ve většině rodin.

Proto porovnáme-li vysokou zaměstnanost u nás a velkou nezaměstnanost ve státech kapitalistických, ať jsou to USA, Anglie, Itálie i v západním Německu, potom rozdíl životní úrovně teprve vynikne v náš prospěch. Tak na příklad v USA v současné době mají více jak 4 milióny nezaměstnaných. O nic lepší není situace v západním Německu, v Itálii počet nezaměstnaných každým týdnem stoupá, v Anglii v současné době mají 620 tis. nezaměstnaných atd. Naproti tomu u nás se každým rokem zaměstnanost zvyšuje, čímž se také zvyšují příjmy jednotlivých rodin.

Za druhé je nutno uvážit, že u nás bylo několikeré snížení cen některých druhů zboží, zatím co ve státech kapitalistických ceny životních potřeb se stále zvyšují. Tak v USA životní náklady se během posledních 2 let velmi značně zvýšily, a to právě u potravin, v Anglii zatím co zisky monopolů a podnikatelů i za hospodářských potíží byly neúměrně vysoké a stále rostou, životní úroveň pracujících stále klesá. Značně se tam zvýšilo nájemné z bytů, a to proto, že 1. října 1958 vstoupil v platnost nový zákon, který umožňuje majitelům domů zvyšovat nájemné.

Ve Francii maloobchodní ceny stouply od 1. července 1956 do dnešního dne o plných 30 % . Desítky závodů dnes ve Francii plně nepracují a v důsledku toho se u 1 miliónu pracujících v posledním čtvrtletí 1958 snížily příjmy měsíčně asi o 10 miliard franků.

V Itálii současně trvá úplná nezaměstnanost téměř dvou miliónů pracujících a skoro stejně velký je počet těch, kteří pracují omezeně. Nezaměstnanost v Itálii je trvalým zjevem, přesto, že během posledních 10 let se vystěhovaly ze země asi 2 milióny osob. V minulém roce zvýšily se mzdy v průměru asi o 5 %, zatím však životní náklady stouply skoro o 7 %.

Jaká je životní úroveň v Rakousku je možno posoudit podle toho, že každý 10. dělník je tam nezaměstnaný a že 85 % pracujících nedosáhne měsíčního výdělku, který by odpovídal částce potřebné pro skromné živobytí 4členné rodiny. V Belgii podle úředních statistik vydělávaly v roce 1957, kdy byl vrchol hospodářské konjunktury, dvě třetiny dělníků měsíčně méně než bylo existenční minimum pro 3člennou rodinu a kde k 1. lednu 1959 bylo přes 300 000 nezaměstnaných.

A tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho ve výpočtu kapitalistických států, kde pracující vedle hubených mezd mají hrůzu z nezaměstnanosti, jak tomu bylo v letech 1930-1933 v naší předmnichovské republice. Ovšem je nutno k tomu přimyslet si ještě tu skutečnost, že v době nemoci nemají tam zabezpečenou existenci rodin a bezplatnou léčebnou péči jak tomu je u nás. Naše národní pojištění, které hmotně zabezpečuje pracující v době nemoci, ve stáří a invaliditě je jedním z významných ukazatelů výše životní úrovně. Náklady na tyto účely činí téměř ¹/₄ celého státního rozpočtu, což je jistě nejlepším dokladem nové socialistické péče o člověka v našem státě.

U nás všichni zaměstnanci, důchodci a jejich rodinní příslušníci mají nárok na bezplatnou preventivní léčebnou péči včetně všech léků, nemocničního a jiného ústavního ošetření, a to bez časového omezení. Bezplatná pomoc v mateřství se poskytuje všem ženám bez ohledu, zda jde o manželku zaměstnance, důchodce nebo osob samostatně hospodařících. Veškeré naše lázně jsou zcela k dispozici přednostně našim pracujícím, ve kterých se loňského roku bezplatně léčilo přes 250 000 zaměstnanců a jejich rodinných příslušníků. V kapitalistických státech jsou lázně přístupny jen těm, kteří si mohou pobyt v lázních zaplatit.

V lázeňské péči nebyla lepší situace před válkou u nás. Podle archívních záznamů v Libereckém kraji bylo za jeden rok před válkou vysláno okresními nemocenskými pojišťovnami do lázní celkem asi 1200 pojištěnců z celého kraje, a to se ještě na úhradě podílela bývalá Ústřední sociální pojišťovna. Naproti tomu jenom loňského roku KVOS zaměstnanců ve strojírenství vyslal 1400 pracujících do lázní a z celého kraje bylo vysláno na lázeňské léčení skoro 8000 pracujících. Tady nejlépe vidíme ten rozdíl.

Zatím co u nás je veškerá léčebná péče a léky zdarma, téměř ve všech kapitalistických státech se vyžaduje, aby pojištěnec připlácel na lázeňské a ústavní ošetřování nebo poskytování léků a léčebných pomůcek. Chtěl bych jenom ukázat, že o nic lepší to nebylo v dělnickém nemocenském pojištění u nás v době předmnichovské republiky. Tak kupř. na léčení rodinných příslušníků v nemocnici připláceli nemocenské pojišťovny pouze 2,- Kčs denně a 28,- Kčs musel doplácet pojištěnec, a když nemohl zaplatit úhradu léčebných nákladů, byla celá částka třeba soudně vymáhána na příbuzných pojištěnce.

Naproti tomu náš stát dává značné finanční prostředky pro zajištění zdraví našich pracujících, hlavně potom pro naše nejmenší, kterým je věnována ta největší lékařská péče. Proočkování všech malých a školních dětí proti obrně a jiným nakažlivým nemocem si v roce 1957 a 1958 vyžádalo každoročně částku kolem 40 miliónů Kčs. V důsledku toho také velmi značně poklesla nemocnost dětí na obrnu a máme radost z toho, že naše mládež může vyrůstat zdravá, že se může řádně připravit potřebnými vědomostmi na svůj další život, aby mohla potom v plné síle a zdraví pokračovat v námi nastoupené cestě.

Jak vypadá zdravotní péče o děti v kapitalistických státech s porovnáním zdravotní péče o děti u nás, uvedu jenom jeden konkrétní případ z poslední doby, který se stal v Itálii. Tam totiž koncem září m. r. vznikla epidemie dětské obrny. To je jistě velmi vážná věc, která si vyžádá okamžitého zákroku, tj. ochranného očkování. Protože tam nemají očkovací látku, nakoupilo tamější ministerstvo zdravotnictví toto sérum v USA. Proti tomuto postupu by nemohl nikdo nic namítat. Ovšem horší to bylo s cenou tohoto léku. Bylo totiž zjištěno, že nákupní cena jedné očkovací ampulky v USA stála včetně letecké dopravy 235 lir a v Itálii byla úředně stanovená cena jedné ampulky 1500 lir.

A zde jsme u jádra věci. Vysoká, většině pracujících nepřístupná cena, která se ještě násobí nezbytností trojího očkování, byla příčinou toho, že 4 a půl miliónu italských dětí nemohlo být vůbec očkováno. Skutečnost, že ze 6 miliónů ohrožených dětí dětskou obrnou v Itálii si mohla dovolit účinný zdravotnický zákrok jen pouhá jedna čtvrtina, to je 1 a půl miliónu dětí bohatých rodičů, vyvolalo v italské veřejnosti bouřlivé protesty, které donutily tamější vládu k tomu, že byla snížena cena jedné ampulky na 1200 lir. Neboli v Itálii a ve všech kapitalistických státech je praxe taková, že na nemocech pracujících a dětí se ještě vydělává a že kdo nemá peníze, to jsou otcové a matky těch 4 a půl miliónu dětí v Itálii, nemohou dát své dítě očkovat proti tak hrozné nemoci, jakou je dětská obrna.

Je nutno říci, že mnozí naši rodiče by si proto měli více vážit této zdravotní péče o jejich děti, a neměli by to přijímat jako samozřejmost, nebo někde dokonce jako obtěžování. Ovšem přes tyto krásné výsledky dosažené v naší zdravotní péči o člověka je nutno vidět i mnohé nedostatky, které kupř. máme ještě někde v našem obvodním zdravotnickém systému, kterými se zabývala celostátní konference zdravotníků ve dnech 9. a 10. ledna t. r. v Praze, dále máme ještě někde nerovnoměrné rozmístění zdravotních pracovníků v úzkoprofilových oborech, jako je Tbc, psychiatrie a jiné. Máme ještě značné nedostatky ve školní zdravotní službě, jak o tom psala v posledním čísle m. r. v časopisu "Praktický lékař" s. dr. Šlosarová.

U mnohých lékařů a středně zdravotních pracovníků není ještě dobrý a lidský poměr k pacientovi a na druhé straně jsou mnohdy neúměrné požadavky pacientů na lékaře a stálé zneužívání lékařských služeb v nočních hodinách. Dále nejsou všude šetřeny zdravotnické aparáty a veškeré zařízení v ÚNZ, čímž nám vznikají značné finanční ztráty.

Životní úroveň nám zvyšují i peněžité dávky, které dosahují u nás v případě nemoci 60 až 90 procent čistého výdělku zaměstnance podle délky trvání pracovního poměru ve stejném podniku. Ve státech kapitalistických činí nemocenské zpravidla polovinu denního výdělku. Někde se však při déle trvající neschopnosti nemocenské ještě snižuje, při čemž značnou část nemocenského musí ještě vydat nemocný v některých kapitalistických státech za lékařské ošetření, za léky a léčebné procedury.

V některých státech však povinné a všeobecné nemocenské pojištění vůbec neexistuje. Tak kupř. ve Švýcarsku jsou kantony a obce, které jsou podle zákona z roku 1911 oprávněny zavést povinné nemocenské pojištění buď všeobecné anebo jen pro některé skupiny osob. Dodnes je částečně zavedly jen ve dvou z 19 kantonů. V USA mají na nemocenské dávky nárok jen lépe placení zaměstnanci železnic a jen ve 4 státech mohou dostávat nemocenské dávky také zaměstnanci v průmyslu a v obchodech. Pracující tam tedy povinně nemocensky pojištěni nejsou a jsou odkázáni jen na dobrovolné pojištění u soukromých pojišťoven.

Chceme-li mluvit o životní úrovni, musíme říci, že rodinné přídavky u nás jsou významným příspěvkem na výchovu a výživu nezaopatřených dětí a současně jejich posláním je podporovat populaci. Jejich výše je stanovena progresívně podle počtu dětí a náleží již na první a každé další dítě. Rodiny s více dětmi byly již od roku 1948 dvakrát zvýhodněny a na základě dopisu ÚV KSČ jedná se o další zvýhodnění vícečlenných rodin. V mnoha kapitalistických státech jsou také zavedeny rodinné přídavky. V žádném případě však nedosahují takové výše jako u nás. Tak ve Francii, Španělsku a Anglii se rodinné přídavky poskytují až od druhého dítěte, v některých jiných státech, jako na příklad v NSR od třetího dítěte a v Brazílii dokonce až od osmého dítěte. V USA rodinné příspěvky vůbec neexistují a ve Švýcarsku jen ve zcela výjimečných případech.

Přednosti našeho národního pojištění vyniknou i ve srovnání našeho sociálního zabezpečení s cizinou, které zabezpečuje u nás všem občanům životní existenci ve stáří, v případě invalidity nebo smrti živitele. Náš stát, kromě starobních, sociálních a invalidních důchodů, na kterých vyplácí přes 10 miliard Kčs ročně, dává ještě prostřednictvím národních výborů ročně k dispozici 219 miliónů Kčs na dodatkovou sociální péči. V kraji Libereckém bylo v minulém roce vyplaceno v sociální péči více jak 9 a půl miliónu Kčs.

Zatím co u nás je každý pracující zabezpečen pro případ stáří a invalidity příslušným důchodem, v USA se poskytují invalidní důchody teprve od 50 let zaměstnance, a to teprve od 1. července 1957. Předtím invalidní důchody v USA vůbec neexistovaly. Dělník tam v případě invalidity byl vydán na pospas bídě a hladu. Starobní důchody v USA činí něco málo přes 23 % průměrné mzdy dělníka v průmyslu, zatím co u nás činí 50 až 85 % hrubé mzdy.

V Anglii jsou zavedeny velmi nízké jednotné starobní důchody pod úrovní existenčního minima. Ještě horší poměry jsou v jiných kapitalistických státech, jako ve Švédsku, jehož pojištění patří mezi nejlepší důchodové pojištění kapitalistických států, tam se poskytují starobní důchody až od 67 let. V Rakousku činí výše starobního důchodu po 20 letech pojištění asi 39 %, v Belgii 45 %, ve Francii 18 až 20 % průměrného výdělku. Ve Švýcarsku činí maximální starobní důchod 13 % pro jednotlivce a pro manžele dohromady pouze 21 % průměrného výdělku.

K zvýšení životní úrovně v našem státě je nutno připočítat ještě značné částky vydávané na výstavbu a udržování jeslí, mateřských škol a školních družin, příplatky na stravování v závodních i školních jídelnách, jakož i velkému počtu důchodců, kterým jsou poskytovány příspěvky na obědy.

V důsledku všech těchto sociálních opatření v našem státě, které jsem ještě všechny nevyjmenoval, stoupá také životní úroveň na naší vesnici, která taktéž spěje k socializaci. Všichni družstevníci jsou dnes pojištěni pro důchodové zabezpečení, značná část starých zemědělců pobírá důchod. Na důchody členům JZD se počítá s částkou 312 miliónů korun, osobám samostatně hospodařícím 445 miliónů korun a značná částka na sociální důchody.

Naše vesnice žije dnes daleko lépe a kulturněji než tomu bylo v době prvé republiky, kdy na vesnici vládli statkáři a bohatí sedláci, kteří neměli zájem, aby dělníci a chalupníci žili spokojeně. Dnes na vesnicích vidíme nejen hodně televizních antén, elektrických praček a ledniček, ale mnozí družstevníci vlastní osobní auta. Dnes naše děti nevědí již co jsou to chudobince, tak zvané pazderky, ve kterých bydleli opuštění starci a stařeny, děti již neznají, co to je chodit středou nebo po pořádku, kde staří bezmocní lidé byli odkázáni na milost a nemilost ostatních spoluobčanů. Dnes tito lidé podle možností jsou ubytováni v Domovech odpočinku, kde se jim o jejich pořádek a stravování starají odborné síly. Děti dnes již neznají co je to žebrák, neznají, co je to dražba chalupy nebo některé části chudobného zařízení třeba i poslední kozy, která byla mnohdy zfendována proto, že majitel chalupy se značným počtem dětí a bez zaměstnání nemohl zaplatit úhradu za léčení své nemocné ženy, matky mnoha dětí.

Zvyšování životní úrovně na naší družstevní vesnici můžeme vidět také v tom, že každým rokem si družstevníci ukládají do spořitelen větší peněžité částky. Tak ku příkladu, jestliže si v roce 1954 uložilo v našem kraji 1513 družstevníků z 86 JZD 2 961 000 Kčs, potom v roce 1958 5437 družstevníků z 238 JZD si uložilo 13 340 000 Kčs. V tomto je možno vidět nejlépe, jak životní úroveň na naší vesnici se zvyšuje.

Pravdou je, a to si musíme také přiznat, že na některé vesnici, kde JZD překonává počáteční hospodářské potíže, je hodnota PJ ještě značně nízká. Těmto JZD bude věnována značná pomoc nejen finanční, ale i politická ze strany státních orgánů. Bude ovšem nutné, aby družstevníci sami projevili zájem o zvyšování hospodářských výsledků. Vcelku je možno říci, že naše vesnice žije skoro jako naše město, se kterým většina obcí má časté autobusové spojení, které umožňuje občanům z vesnice nejen nakupovat všechny potřebné náležitosti ve městě, ale mohou navštěvovat i kulturní podniky.