V důsledku zvýšených příjmů zaměstnanců a zvýšení příjmů členů JZD na vesnicích zvýšila se také osobní spotřeba v průměru na každého jedince. Je daleko větší spotřeba potravin než tomu bylo v době prvé republiky, a za druhé, dnes si pracující mohou koupit všechny průmyslové výrobky, které náš znárodněný průmysl vyrábí a které jim v domácnostech zpříjemňují bydlení.

Pro porovnání stačí jenom uvést, že v roce 1936 byla průměrná spotřeba masa na 1 obyvatele v našem státě 32,9 kg a v roce 1957 již 51 kg, což je zvýšení o 55 %. Másla se spotřebovalo v roce 1936 4,8 kg a v roce 1957 již 5,6 kg, což je o 16,7 % více. Cukru se spotřebovalo v roce 1936 na 1 obyvatele v průměru 23,8 kg a v roce 1957 již 33 a půl kg, což je o 40 % více než před válkou. Jistěže spotřeba v roce 1958 byla ještě vyšší, která však statisticky není ještě zachycena dopodrobna. Můžeme směle říci, že v žádném kapitalistickém státě nezvýšila se spotřeba životních potřeb oproti roku 1936 a 1937 v porovnání s rokem 1957 a 1958 jako v ČSR.

Pravdou je, a to si nesmíme zakrývat, že i u nás máme ještě určitou část obyvatel - a jsou to starodůchodci - kteří mají ještě nízké důchody, což je pozůstatek dřívějšího kapitalistického zřízení. Jak bylo uvedeno v dopise ÚV KSČ, ku kterému diskutovali naši pracující, je starost ÚV KSČ a vlády NF jak upravit tyto důchody, které jsou nižší než 600 Kčs měsíčně. A není to starost malá. Pro úpravu nízkých důchodů některým nejpotřebnějším důchodcům, kteří nemohou již pracovat a nemá jim kdo z rodinných příslušníků poskytnout pomoc, byla již schválena vládou částka 160 miliónů korun a hledají se další možnosti, jak tuto částku zvýšit aspoň na 230 miliónů korun, aby těm nejpotřebnějším důchodcům mohly být upraveny jejich nízké a nedostatečné důchody.

Je snaha vedoucích činitelů strany a vlády, aby mohly být upraveny všem důchodcům jejich nízké důchody na 600 Kčs měsíčně. To ovšem bude záležet na nás všech, jak budeme plnit a překračovat všechny plánované úkoly a jak budeme hospodařit a šetřit náš společný majetek. Čím lépe a úspěšněji budeme hospodařit, tím pomůžeme také straně a vládě, aby měla možnost zvýšit a upravit nízké důchody všem našim důchodcům. A to myslím, že je to nejkrásnější.

Nakonec bych chtěl ukázat na společné postavení dělnické třídy před válkou a v současné době v našem státě. Za prvé republiky byla dělnická třída opovrhována, která, chtěla-li si uhájit holou existenci, musela se jí domáhat stálými boji a stávkami proti vládnoucí buržoazii. Naproti tomu je dnes vládnoucím činitelem v našem státě pod vedením KSČ, která je podporována všemi složkami Národní fronty.

Jen si dobře uvědomme, co znamenal takový horník před válkou na Ostravsku a jinde, který byl snad nejvíce vykořisťován uhlobarony a jaké společenské a existenční postavení má dnes. Jak těžký život byl tehdy v hornické rodině je nám všem dostatečně známo. Nezaměstnanost, bída, hlad, nemoce a podvýživa dětí hornických rodin a z toho vyplývající Tbc. To byly úděly těchto těžce pracujících havířů.

A dnes? 21 500 nejlepších horníků a kolektivů bylo vyznamenáno státními vyznamenáními a řády, 15 000 horníků bylo loni posláno na rekreaci, přes 9000 jich bylo na léčení v lázních, přes 8000 dětí hornických rodin je každoročně posláno na pionýrskou rekreaci. Od roku 1948 bylo hornickým rodinám přiděleno 36 486 nových komfortních bytů, horníci si koupili již skoro 8000 osobních automobilů a ještě větší počet motorek. Jestliže před válkou činil důchod horníka v průměru 250-300 korun měsíčně, činí průměr dnešního důchodu u horníka 1560 Kčs a u některých horníků dosahuje až 2700 Kčs měsíčně.

Tohoto společenského postavení a značné životní úrovně dosáhla dělnická třída v našem státě proto, že jsme byli osvobozeni Sovětskou armádou a že jsme se po příkladu Sovětského svazu dali na cestu výstavby socialismu v naší vlasti. Přesto ještě po osvobození v roce 1945 musel být u nás sveden boj s místními nepřáteli našeho lidově demokratického zřízení, který byl vítězně vybojován právě před 11 lety, kdy naše buržoazie a všichni její pomahači byli poraženi na hlavu a odstraněni z rozhodujících míst. Od té doby byla nastoupena cesta k výstavbě socialismu, která nám umožňuje uskutečňovat všechna ta sociální a kulturní opatření, která nám zvyšují životní i kulturní úroveň.

Dopis ÚV KSČ, který byl adresován všem pracujícím v našem státě k diskusi, je dokladem toho, že jakmile dosáhneme určitých hospodářských výsledků, vedoucí činitelé strany a vlády přistupují ihned k zlepšení životních podmínek u těch nejpotřebnějších. Chceme-li, aby se nám životní úroveň stále zvyšovala, musíme se o to sami přičinit. To dokážeme nejlépe svojí vlastní prací na pracovištích a když budeme všichni pomáhat všude tam, kde toho je potřeba.

Vzorem nám mohou být sovětští dělníci a kolchozníci, kteří nám již mnohokráte ukázali, jakých velkých úspěchů se dopracovali, když s elánem plnili a překračovali své úkoly na pracovištích. XXI. sjezd KSSS nám ukázal na ty krásné perspektivy příštích 7 let a na gigantickou výstavbu komunismu v Sovětském svazu. Všechno to, co bude následovat po XXI. sjezdu v Sovětském svazu, bude pro nás velkou pomocí při výstavbě socialismu v naší zemi, a to nejen proto, že to bude pro nás příkladem, ale že Sovětský svaz bude nám dodávat všechny potřebné suroviny pro náš průmysl v potřebném množství, bez kterých bychom nemohli uskutečnit všechno to, co jsme si stanovili v naší druhé pětiletce a co si plánujeme na třetí pětiletku.

XXI. sjezd KSSS a celé to budovatelské úsilí v Sovětském svazu bude pro náš další politický a hospodářský život velkou pomocí. Chceme budovat naši vlast v míru a pokoji, kteréžto budování bude každoročně našim pracujícím přinášet zvyšování životní úrovně, spokojenost a radostnější nástup do budování socialismu naší vlasti.

A pro tyto krásné perspektivy a pro zajištění trvalého míru bude jistě radostno nám všem společně pracovat. Rozpočet na rok 1959, který na dnešním zasedání projednáváme, dává nám k tomu všechny předpoklady. Proto všichni poslanci budeme pro něj jménem všech našich pracujících hlasovat. (Potlesk.)

Místopředseda NS dr. Polanský: Dávám slovo poslankyni dr. Peškové.

Posl. dr. Pešková: Vážené Národní shromáždění!

Náš státní rozpočet počítá v tomto roce a bude počítat i v dalších letech s neustálým zvyšováním průmyslové výroby. To vše se děje proto, aby se nám žilo lehčeji a radostněji.

I kapitalisté snaží se zvyšovat výrobu a zavádět novou techniku, ne však proto, aby ulehčili dělníkům práci, nýbrž proto, aby dosáhli maximálních zisků. Jejich moderní, tak zvané vědecké metody organizace práce, jako je na příklad taylorismus nebo fordismus činí z pracujícího člověka mechanický přívěsek běžícího pásu a vysávají z něho všecky poslední síly. Podnikatel se neptá, zda dělník pracovnímu tempu stačí či nestačí, nebo zda práce v nezdravém prostředí ohrožuje jeho život a jeho zdraví.

Jak jinak je tomu u nás. Zdraví a životy pracujících jsou nám vším. Proto při mohutném tempu budování našeho průmyslu se vždy zamýšlíme také nad tím, abychom ani v nejmenším tyto nám nejcennější statky neohrozili. Nejen my, zdravotníci, ale celá naše společnost se musí snažit, aby zůstalo nedotčené a čisté to, co je člověku k životu nejpotřebnější, to je vzduch a voda. Co by nám byl platný všechen blahobyt, kdyby ho naši pracující nemohli užít ve zdraví.

Jen na několika případech bych chtěla ukázat, jak velký vliv má industrializace na jakost vod. Tak cukrovar znečistí při zpracování 1 tuny řepy tolik vody, jaké by znečistilo 120-140 obyvatel, celulózka na 1 tunu zpracovaného dřeva znečistí tolik vody, jako by znečistilo 3000-4000 lidí. Musí se proto řešení tohoto problému stát jedním z nejpřednějších úkolů vědeckého výzkumu a vedení našich závodů si musí konečně uvědomit, že dodržování zákonů a nařízení o zachování čistoty vod je životně důležité.

Rozšiřování a budování průmyslu, zejména železáren, hrudkoven, cementáren, tepelných elektráren a chemických továren vyvolává v plné šíři problematiku prašnosti, zakouřenosti ovzduší a přítomnosti toxických plynů. Avšak nejen ohromný rozmach průmyslu, ale i rozvinutá železniční doprava, kdy parní lokomotivy přijíždějí až do center měst, přispívá k znečištění ovzduší, především velkých měst. Stále se zvyšující automobilová doprava nejen veřejná, ale i soukromá, která je výrazem zvýšení životní úrovně, má značný podíl na ohrožení zdraví člověka, a to výfukovými plyny.

V obou posledních případech, železniční dopravě a automobilismu, by mohla být brzká náprava dosažitelná, a to nahrazením parní lokomotivy elektrickou lokomotivou, aspoň v centrech měst a blízkém okolí velkých měst. U automobilové dopravy by stačilo správné seřízení motoru a taková opatření ke zvýšení plynulosti dopravy, aby se co nejméně snížila doba potřebná k rozjezdu a zastávkám, protože právě při tom vzniká nejvíce toxických látek.

Z těchto několika příkladů je patrno, jak čím dále tím více bude stoupat význam prevence. Zdravotníci spolu s techniky a chemiky se musejí zaměřit na to, aby naše velkoměsta a průmyslová centra byla bezprašná a bezhlučná, aby naše řeky nebyly zbytečně znečišťovány.

A tu bych chtěla zdůraznit, že ne vždy nákladné a často nedostupné přístroje a zařízení nám odstraní jmenované závady. Odstraní je především iniciativa a dobrá spolupráce, jak příkladně dokázali pracovníci krajské hygienicko-epidemiologické stanice v Gottwaldově s pracovníky n. p. Tesla v Rožnově p. Rad. Soudruzi Josef Zadražil a Frant. Pícha, pracovníci jmenované hygienické stanice, vypracovali nový, finančně nenákladný technologický postup na zneškodnění upotřebených kyanidových lázní. Tím odstranili nejen otravování Bečvy odpadovými látkami, ale získali zpět z kyanidových lázní vzácný kov - zlato. Je to metoda, kterou lze užít k zneškodnění lázní nejen při pozlacování, ale i při galvanizačních pokovováních jinými vzácnými kovy, např. chromem a niklem, a proto by měla být co nejdříve rozšířena.

Problém čistoty vzduchu a vod není jen problémem naším, československým, ale je problémem všech průmyslových států s vysokou hustotou obyvatelstva. Kapitalisté jej samozřejmě řeší svým kapitalistickým způsobem, tj. z hlediska zisku. U nás v socialistickém státě musíme tento problém řešit zcela jinak, a to z hlediska všestranné péče o člověka. Proto se tohoto úkolu ujala sama vláda a vytvořila 13. 10. 1958 vládní výbor pro zvelebení zemědělského, lesního a vodního hospodářství, podřízený přímo předsedovi vlády. Tento výbor dostal za úkol řešit i opatření proti hluku. V tomto jsme tedy první na světě, což bylo kladně kvitováno i v zahraničí. Ale ani tato instituce se nesetká s dobrými výsledky, nebudou-li mít všichni občané našeho státu na zřeteli své zdraví a nebudou-li důsledně žádat jeho ochranu. Tak jako v SSSR také u nás musí být v plné šíři uplatňována slova s. Lenina: "Ochrana zdraví pracujících je věc pracujících samých." Zdravotníci musí pak v plném světle ukázat na nebezpečí, které vzniká pro člověka, má-li žít a pracovat v prostředí znečištěném prachem, dýmem a toxickými látkami, má-li užívat vodu znečištěnou průmyslovými zplodinami, je-li ohlušován od rána do noci stroji, automobily, motocykly, pouličním a závodním rozhlasem. Je naší povinností, abychom neustále pracujícím připomínali, jaké nebezpečí hrozí jejich zdraví, neužívají-li ochranných prostředků při práci, jako např. ochranných brýlí, masek, ochranných oděvů a obuvi. Vždyť mnoho nemocí tak zvaných nemocí z povolání a mnoho pracovních úrazů si zavinují pracující sami, neužívají-li buď z nevědomosti nebo z nedbalosti ochranných pomůcek.

A tu zase čísla ukazují, že choroby z povolání nejsou bezvýznamné. Tak např. v roce 1957 bylo hlášeno 4149 chorob z povolání. Z toho silikóza zůstává stále největším problémem, neboť možno konstatovat, že jí neubývá, naopak přibývá. Tak v r. 1956 bylo hlášeno 1516 případů silikózy, kdežto v r. 1957 již 2171 případů. Možno si říci, že určité procento lze přičíst lepší evidenci a důkladnějším prohlídkám, ale přesto si musíme přiznat, že této choroby přibývá. Bylo by nejvýš na čase, aby naše doly udělaly vše, aby se této chorobě zabránilo. Především je nutno, aby byl důsledně zaveden nový, bezprašný způsob těžby. Naši lékaři musí dělat vstupní a preventivní prohlídky co nejsvědomitěji, neboť jedině tak předejdeme tomu, aby do dolů nepřišli ti, kteří k silikóze zvlášť inklinují.

Že je možno bojovat proti chorobám z povolání, je vidět na snížení průmyslových otrav, a to jedině proto, že právě zde šli neúnavně za společným cílem technici, lékaři, i vedení závodů. Je potěšitelné, že i naši vědečtí pracovníci obracejí svou pozornost přímo k závodům, jak je toho důkazem nová léčebná metoda a nový lék (éstacol) prof. dr. Teisingera proti průmyslovým nemocem, které byly dříve víceméně neléčitelné.

Naše současné zdravotnictví prosazuje preventivní medicínu jako základ práce každého lékaře a každého zdravotníka, a je jen na nás, zdravotnících, aby tento pavlovský způsob práce trvale zakotvil v naší praxi. Nejsou právě dobrou vizitkou naší práce přeplněné čekárny a ordinace nemocnými a obrovský konzum léků. Musíme především naučit člověka zdravě žít a zdravě pracovat. Vždyť práce v socialistickém státě musí být zdravá a radostná.

Jsme přesvědčeni, že všechny naznačené problémy lze zvládnout. Vždyť máme dnes již 1666 závodních zdravotnických zařízení, ve kterých pracuje 1683 lékařů. To není málo a ve výhledovém plánu se počítá s jejich rozhojněním. Právě vypracované zásady k provádění zdravotní péče o pracující v socialistickém sektoru zemědělství a lesního hospodářství a připravované opatření strany a vlády o dalším zlepšení péče o pracující v průmyslu nám ukáže cestu, kterou máme jít, aby naše úspěchy ve zdravotnictví byly .co největší. Rozpočtované náklady na zdravotní péči nám umožní vykonat pro zdraví lidu ještě více, než jsme vykonali dosud. (Potlesk.)

Místopředseda NS dr. Polanský: Dávám slovo poslanci dr. Mancovi.

Posl. dr. Manca: Vážené Národné zhromaždenie!

Stále rastúca hmotná a kultúrna úroveň nášho ľudu, hlavne však stále sa zlepšujúca výživa, hygienickejšie bývanie, hmotné zabezpečenie počas choroby a staroby vytvárajú stále sa zlepšujúce podmienky pre ochranu a upevnenie zdravia nášho ľudu. Socialistická spoločnosť sa usiluje o vytvorenie najlepších podmienok pre zdravý život a zdravú prácu človeka, pre upevnenie zdravia a predĺženie tvorčieho obdobia ľudského života. K tomuto všetkému však musia byť vytvorené podmienky, ktoré doteraz nedokázala a ani nedokáže vytvoriť žiadna iná ako socialistická spoločnosť. A v tom je tiež hlavný rozdiel medzi kapitalistickou a socialistickou spoločnosťou, medzi kapitalistickým a socialistickým zdravotníctvom. Kapitalistické zdravotníctvo poskytuje zdravotnú starostlivosť nie podľa potreby, ale podľa toho, ako si ju kto môže zaplatiť. Nič na svete, ani smrť miliónov nedokáže túto strašnú zákonitosť kapitalistickej morálky zmeniť. Túto zákonitosť nezmenilo ani štyri a pol milióna talianskych detí, ktorým bola odopretá pomoc v nebezpečí epidémie detskej obrny, ako o tom hovoril predrečník, lebo ich robotnícki a roľnícki otcovia nemali peniaze, aby to mohli zaplatiť. Aj naša vláda kupovala očkovaciu látku v cudzine, pričom nehrozila žiadna epidémia, a zaočkovali sme bezplatne tri milióny detí. A hlavná starosť nás všetkých pritom bola, aby ani jedno dieťa nezostalo nezaočkované.

Úspechy, ktoré sme doteraz v zdravotníctva dosiahli a stále dosahujeme, sú ľahko vysvetliteľné. Z roka na rok zvyšujeme náklady, ktoré i v tohoročnom rozpočte v sume 5 miliárd 590 miliónov Kčs, určených pre zdravotníctvo, predstavujú zvýšenie proti roku 1958 o 43 Kčs v priemere na 1 obyvateľa ročne. Dosiahli sme doteraz úspechy na všetkých úsekoch nášho zdravotníctva, uvediem však len niektoré príklady. Už v roku 1954 sa Československo v celosvetovom merítku v počte obyvateľov na 1 lekára umiestilo na 6. a v Európe na 5. mieste počtom 731 obyvateľov na 1 lekára. Kojenecká úmrtnosť bola vždy a zostane vizitkou nielen zdravotnej starostlivosti, ale aj kultúrnosti a hospodárskej prosperity každého štátu. V roku 1937 bolo Československo v kojeneckej úmrtnosti zaradené medzi 33 najkultúrnejšími štátmi sveta na 23. mieste. Ale už v roku 1956 sme dosiahli 10. miesto a predstihli sme hospodársky a kultúrne tak vyspelé štáty, ako je Belgia, Francia, Rakúsko a Nemecká spolková republika. Kojenecká úmrtnosť u nás ďalej systematicky klesá. Len v poslednom roku klesla proti roku 1957 skoro o ďalšie 4 promile. Je veľmi potešiteľné, že náhly pokles kojeneckej úmrtnosti sme v poslednom roku zaznamenali aj na Slovensku, kde je ešte stále veľmi nepriaznivo ovplyvňovaná špatnými hygienickými pomermi nášho obyvateľstva cigánskeho pôvodu, hlavne v krajoch Prešov a Košice. Máme všetky predpoklady, aby sa Československo v krátkej dobe dostalo v kojeneckej úmrtnosti na prvé miesto na svete.

V celosvetovom merítku podobný úspech sme dosiahli v znižovaní úmrtnosti žien pri pôrode, v tehotenstve alebo v šestinedelí. V roku 1957 pripadalo na 1000 živo narodených detí 0,6 úmrtí matiek oproti 4,46 v roku 1937. Svetová zdravotnícka organizácia uverejnila vo svojej epidemiologickej zpráve v roku 1957 údaje o vývoji materskej úmrtnosti v 27 štátoch sveta v rokoch 1936 až 1957. I tu sme sa dostali podľa štatistiky svetovej zdravotníckej organizácie z 20. miesta v roku 1937 na 11. miesto v roku 1957. Nie bez zaujímavosti je, že za Spojené štáty sú uvádzané čísla dve: jedno pre obyvateľstvo biele a potom celkový priemer, ktorý je podstatne vyšší, čo znamená, že úmrtnosť barevných matiek je nepomerne vyššia. Dosiahli sme veľké úspechy pri znižovaní nemocnosti a úmrtnosti na infekčné choroby, ako je napr. týfus, záškrt a iné. Tieto úspechy sú stabilné a stále sa zlepšujú. Zaostávajú nám naďalej niektoré zdravotnícke problémy, ktoré čakajú na riešenie. Takýmto problémom je napr. tuberkulóza. Dôsledky zlých hospodárskych a sociálnych podmienok bývalej buržoáznej republiky pretrvali dlhšie a preto sa charakter tuberkulózy, ako choroby sociálnej, mení len veľmi pomaly. V boji proti tuberkulóze sme síce v posledných rokoch dosiahli úspechy, hlavne v znižovaní úmrtností, sme si však dobre vedomi toho, že problém tuberkulózy znižovaním úmrtnosti nevyriešime. Zostáva nemocnosť, ktorá je ešte stále vysoká, ba v posledných rokoch, v dôsledku zlepšenej dispenzarizácie, nám stúpa. Ešte v roku 1955 došlo k uzneseniu vlády o opatreniach v boji proti tuberkulóze, z ktorých doteraz niektoré len veľmi nedôsledne sú prevádzané a plnené. Nemôžeme byť napríklad spokojní so zvyšovaním počtu postelí, ktorých na Slovensku proti plánovaným 700 do konca roku 1957 pribudlo iba 210. Takto by sme problém tuberkulózy riešili len veľmi pomaly. Tuberkulóza je choroba známa, vieme ako jej predcházeť a ako ju liečiť. Úmrtnosť na tuberkulózu zo 135 na 1000 obyvateľov v roku 1945 sme znížili v roku 1956 na 39. Dá sa preto predpokladať, že úloha daná vládou. t. j. likvidácia tuberkulózy ako choroby hromadného výskytu, pri dôslednom prevádzaní všetkých opatrení bude v dohľadnej dobe splnená.