Vychovali jsme převážnou většinu matek k tomu, aby především sobě věnovaly tu největší péči během těhotenství a řada opatření i zákon o placené dovolené v mateřství jim to umožňuje. Soustavně jsme vedli matky k tomu, jak dítě zdravě živit a hygienicky vychovávat.

A i zde celá síť veřejných zařízení, od dětských poraden přes jesle, žňové útulky, mateřské školy a družiny jim tuto práci ulehčuje.

To vše nám připadá dnes naprostou samozřejmostí, ale nebylo tomu tak vždy. Mám zde v originále naléhavou interpelaci Klubu komunistických poslanců, podanou 10. prosince 1928 vládě, o událostech v Chustě Borovaně dne 8. září 1928 a o bílém teroru v Podkarpatsku. Tedy dokument starý 31 let, což není právě dlouhá doba v historii lidstva. A přece nám připadá ve srovnání s dnešními poměry zcela neuvěřitelný.

Tento dokument dosvědčuje, jak se projevoval režim československé buržoazie na Zakarpatské Ukrajině nejhrubším koloniálním vykořisťováním tamního chudého obyvatelstva, jehož velkou část tvořili rolníci a bezzemci.

K neslýchanému vykořisťování těchto lidí přistupoval i otevřený teror, který nevynechal ani děti.

Dovolte, abych z této interpelace citovala několik vět, které svědčí o tom, jakých bestiálních metod buržoazie tehdy užívala a že se v tom nezastavila ani před dětmi. Cituji: "8. září vyslal policejní komisariát do zmíněné obce 18 strážníků a detektivů ozbrojených boxery, gumovými obušky a spletenými dráty, aby bez zavedení trestního oznámení a bez zavedení trestního řízení krvavě zbili exponované členy komunistické strany. Měli seznam svých obětí v rukou, sehnali je na ulici, spoutali a pendreky a boxery bili je a členy jejich rodin, mezi nimi i děti a dokonce i kojence."

Jak ohromný kontrast proti dnešku, kdy zákon, o kterém jednáme, zvyšuje péči o všechny děti. Vždyť jsou mezi nimi určitě i vnuci těch, kteří před 31 lety tak ukrutně zacházeli s podkarpatskými občany, nevyjímaje děti.

O sociální péči v uvozovkách v této oblasti buržoazní Československé republiky uvedl příklad i soudruh posl. Štětka v poslední schůzi zdravotního výboru. Soudruh vyprávěl: Tehdy na Zakarpatské Ukrajině domorodí malorolníci živořili na kouskách vesměs špatné neplodné půdy a bezzemci byli vykořisťováni naturálním pachtovním systémem. Pastviny, jichž před válkou volně užívali, byly malorolníkům násilím, obvykle ozbrojenou mocí, odnímány, takže se nezřídka stávalo, že při tom docházelo ke krveprolití. Chudému zemědělskému obyvatelstvu se zakazoval přístup do lesů, které tomuto obyvatelstvu často skýtaly jediný zdroj obživy. Nesnesitelné daňové břemeno olupovalo chudé rolníky o poslední zbytky majetku. Tamější ženy byly nuceny putovat daleko za prací. Své děti musely odkládat na opatrování v jakýchsi jeslích. A když tehdy soudruh poslanec Štětka do tohoto tzv. sociálního zařízení přišel, zůstal stát na prahu ohromen. Neboť vše tu nasvědčovalo tomu, že zde chovají zvířata a ne opatrují děti.

V bednách na holé slámě ležely podvyživené děti s velkými bříšky a vpadlými tvářemi. Ne mléko bylo jejich potravou, ale tvrdý hrubý chléb rozmočený ve vodě.

To byl obraz neslýchané bídy v tak zvaném kapitalistickém ráji buržoazního Československa. A nebylo tomu jinak ani na Kysuci, v okolí Helpy, ani na Černém Bologu a v jiných horských oblastech Slovenska.

Jsou to drastické příklady, ale je nutno si je připomenout, abychom si dovedli tím více vážit dnešních vymožeností.

A já sama si vzpomínám, jak vypadala péče o matku a dítě za buržoazní republiky a okupace.

Na úseku prevence zajišťovala veřejná správa toliko očkování proti neštovicím.

A není tomu tak zvlášť dávno, co jsem stála u kolébky rozšiřování poradenské péče v okrese českobudějovickém. Tehdy, před koncem buržoazní republiky, byla veškerá tato činnost charitativní. Stát nepřispíval ani haléřem na poradny. Někteří z nás, lékařů, dělali tuto práci zdarma, a jen několik málo tehdejších sociálních pracovnic bylo vlastně placeno z milodarů. Přes velké nadšení a namáhavou práci těchto dobrovolných pracovníků se o soustavné a celostátně organizované preventivní péči o matku a dítě nedalo vůbec mluvit. A tento stav se ještě mnohem více zhoršil za okupace, kdy jsme často o základní výživné prostředky pro některé děti doslova museli žebrat.

To byla linie tehdejších buržoazních vládců vyjádřená těmito slovy: "Péče o zdraví je soukromou záležitostí každého občana."

Nebylo tedy divu, že nemocnost a úmrtnost novorozenců a dětí byla v té době ohromná. Podle statistik jsme stáli ještě v roce 1945 na tomto úseku zdravotní péče na posledním místě ve střední Evropě. V roce 1937 zemřelo na 1000 živě narozených dětí 48 dětí. Pro srovnání s dneškem umírá jich toliko 12 promile. Úmrtnost dětí do jednoho roku byla ještě mnohem větší. Činila 117 dětí na 1000 narozených dětí, kdežto dnes umírá pouze 25 dětí. A tak se dnes řadíme v novorozenecké a kojenecké úmrtnosti mezi státy s nejnižší úmrtností dětí.

Chtěla bych říci jen několik slov o tom, jak dnes vypadá preventivní a léčebná péče. O naše nejmenší se dnes stará 4604 poraden a dětských zdravotnických středisek.

V roce 1937 jsme měli pouze 86 jeslí. Nyní máme 1178 jeslí s 37 864 lůžky. Tehdy v roce 1937 jsme měli pouze 10 lůžkových zařízení pro děti, dnes jich máme 205 s 12 564 lůžky.

V roce 1937 jsme měli v celé republice pouze 315 dětských lékařů, kdežto dnes na poli péče o dítě pracuje 1717 lékařů a 13 272 dětských sester.

Nerada vzpomínám na časy buržoazní republiky, kdy nám houfně umíraly děti na záškrt. Byly to dokonce celé vesnice, v nichž vymřely během jedné epidemie všechny malé děti. Např. na Novohradsku anebo Kaplicku v jižních Čechách.

Nebylo také vzácností, když umřely děti na tuberkulózu a postrachem byla i dětská obrna. Můžeme se zadostiučiněním konstatovat, že od roku 1951 jsme právě v boji proti těmto chorobám učinili přímo kvalitativní skok.

Dík povinnému očkování přestal být záškrt obávanou nemocí a úmrtnost na záškrt poklesla od roku 1938 z 2,8 promile na 0,4 promile.

Soustavným ochranným očkováním všech dětí proti tuberkulóze, a to od 6 týdnů života až do 30 let, včasným a soustavným vyhledáváním tohoto onemocnění tím, že jsou děti a mládež pravidelně ročně preventivně rentgenovány, nesetkáváme se prakticky u dětí a mládeže do 15 let s úmrtím na tuberkulózu. Úmrtnost dětí na tuberkulózu do 15 let poklesla za posledních 10 let téměř na jednu třicetinu, tj. přibližně umírá na tuberkulózu jen jedno dítě na 100 000 obyvatel.

V posledních letech bylo dosaženo ohromného úspěchu na poli prevence, a to očkováním proti dětské obrně.

Československo patří počtem dětí očkovaných proti obrně Salkovou vakcínou k prvním zemím na světě. Bylo očkováno 90 % všech dětí ve věku do 8 let a byly proočkovány i velké skupiny.

V období 5 let, tj. od roku 1953 do roku 1957, byla průměrná nemocnost dětskou obrnou u nás 8,22 onemocnění na 100 000 obyvatel. Po očkování Salkovou vakcínou v roce 1958 činilo onemocnění jen 2,2 na 100 tisíc obyvatel. A v roce 1959 bylo hlášeno pouze 1,6 onemocnění na 100 000 obyvatel.

A tak se Československo stalo v posledních letech zemí, do níž se sjíždějí za získáním poznatků v prevenci o dětské obrně vědečtí pracovníci z celého světa. Objevitel živé očkovací látky proti dětské obrně, virolog profesor Albert Sabin ze státu Ohio ve Spojených státech severoamerických, který navštívil naši republiku již dvakrát, se vyjádřil o práci našich zdravotníků v prevenci dětské obrany neobyčejně pochvalně. Pravil: "Očkovací akce v Československu byla od samého počátku velmi dobře organizovaná, a pokud je mi známo, je co do svých výsledků snad jedinečná."

Na tuto jedinečnou akci nelitoval náš stát za účelem ochrany zdraví svých dětí těžkých deviz, za které byla tato vakcína v cizině koupena.

A tak vidíme, že preventivní péče o děti a mládež je soustavná a plynulá. Ze soustavných prohlídek, které se provádějí v předškolním věku ve školách i na závodech, se vyvozují závěry. A tak je mladý člověk sledován od dětství až do dospělosti. Výrazem této péče je v poslední době také výnos ministerstva školství, zdravotnictví a Státního úřadu sociálního zabezpečení o ustavení a činnosti okresních komisí pro mládež vyžadující zvláštní péči.

Podle tohoto výnosu má komise sledovat mládež vyžadující zvláštní péči až do ukončení povinné školní docházky. Tam, kde je to zapotřebí, má jí být upraveno životní prostředí tak, aby se co nejdříve zlepšil její zdravotní stav.

Tak např. děti vadně slyšící nebo vadně mluvící mají být včas umístěny do škol pro nedoslýchavé nebo do škol pro špatně mluvící. Mládež psychicky narušená nebo opožděná má být včas umístěna do výchovných ústavů nebo zvláštních škol, mládež tělesně oslabená do ozdravoven.

Po ukončení školní docházky zabezpečuje takovou mládež zákon o sociálním zabezpečení z roku 1957, který zaručuje našemu dorostu s tělesnými nebo duševními vadami možnost přednostního umístění do zaměstnání.

Také usnesení strany a vlády o spojení školy se životem má mimo jiné na mysli i upevnění zdraví naší mladé generace. Dřívější jednostranná výchova opomíjela rozvoj tělesných sil a schopností. Má-li být mladý člověk skutečně zdravý, musí se všestranně rozvíjet nejen duševně, ale i tělesně. Přitom ministerstva školství a zdravotnictví usilují o ochranu zdraví a bezpečnost mládeže při výrobní práci.

Vládním nařízením, které vyšlo právě v poslední době, bylo přikázáno pracovníkům ve školství a ve výrobě přísně dodržovat hygienické a bezpečnostní podmínky při výrobní práci mládeže. Z toho, co jsem uvedla, vyplývá, jak se nám za posledních 10 let péče o děti a mládež podstatně zlepšila.

Všechny tyto skutečnosti v péči o děti a dorost, které jsou nám samozřejmostí, jsou pro kapitalistické státy pouze utopií.

Za čísly, která jsem uvedla, musíme vidět především statisíce zachráněných životů našich dětí a naší mládeže. Jen díky neúnavnému pracovnímu úsilí našeho lidu byly vytvořeny takové materiální podmínky a hodnoty, které nám umožnily nikdy nebývalou zdravotní péči.

Zdravotní výbor projednal tento návrh zákona na své schůzi 10. prosince 1959 a usnesl se jednomyslně jej schválit. (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Do rozpravy se přihlásil posl. Myška. Prosím, aby se ujal slova.

Poslanec Myška: Soudružky a soudruzi poslanci!

Jestliže dnes naše Národní shromáždění projednává vládní návrh zákona o jednotné preventivní a léčebné péči, která se tím rozšíří na všechny naše děti do 15 let, bez rozdílu, zda jejich rodiče nebo opatrovníci jsou či nejsou nemocensky pojištěni, je to vedle péče o zdraví našich dětí vysoce politický akt.

Jestliže jsme mohli přistoupit k rozšíření preventivní a léčebné péče na všechny naše děti do 15 let, potom je to důkaz hospodářské a politické síly našeho lidově demokratického zřízení, která každým rokem a každým dnem vzrůstá plněním všech úkolů při budování socialismu v našem státě.

S takovouto hospodářskou a politickou silou a velkou péčí o mládež se nesejdeme v žádném kapitalistickém státě. Je tudíž dokladem toho, jak socialistická společnost má zájem na tom, aby její mládež, která bude nástupcem při dalším budování socialismu a komunismu, byla zdravá, krásná, plně oddaná myšlence budování stále lepší budoucnosti, než za jakých podmínek jsme vyrůstali my starší.

Mám za to, že většina z nás, poslanců, si velmi dobře pamatuje, a mnozí jsme to poznali sami na sobě, jak se dařilo dětem chudých rodičů před první světovou válkou a v době první republiky, jak bylo postaráno o zdraví dělnických a chalupnických rodin. Vždyť většina chudých dětí i dorůstající mládeže, hlavně chlapců, byla prvně prohlédnuta ve svém životě zdarma lékařem až když je státní aparát vyhláškou pozval k odvodu a chtěl z nich udělat vojáky. Mnozí z nás jsme do té doby u lékaře nebyli, i když jsme prodělali mnohé dětské nemoci, kterých nebylo málo.

Prostě, dělnické a chalupnické rodiny, zvláště na vesnici, které měly největší počet dětí, když otec nebyl nemocensky pojištěn, nemohly si dovolit nechat svoje děti léčit lékařem, tím méně je dát na léčení do nemocnice. Z doktora a z nemocnice byl a musel být v dělnických a chalupnických rodinách tehdy největší strach, protože obě tato zařízení znamenala a byla spojena s velkým finančním nákladem, na který nebylo.

A i když byl dělník nemocensky pojištěn, tak za prvé republiky okresní nemocenské pokladny platily za ošetřování děcka v nemocnici anebo kteréhokoliv rodinného příslušníka pouze 2,- Kčs denně, a to jen po dobu 28 dnů. Jestliže tehdejší poplatek v nemocnici za 1 den činil 30,- Kčs, musela taková rodina doplácet za léčení příslušníka rodiny 28,- Kčs denně. Uvažme, když dělník tehdy vydělal v nejlepším případě 20,- Kčs denně, to znamená, když měl zaměstnání, jaké to bylo finanční zatížení pro takovou dělnickou rodinu.

Když taková rodina nemohla zaplatit nemocnici, bylo jí prodáno na základě rozhodnutí soudu všechno, co se prodat dalo, třeba poslední peřina, kterou se přikrývaly malé děti, anebo poslední koza z chlívku, která byla jedinou živitelkou mnohdy malých dětí svým mlékem. Když v takové chalupě nebylo co prodat, lépe řečeno zfendovat, byly tyto částky nemilosrdně vymáhány slavným zemským úřadem na dalších sourozencích, to znamená otce nebo matky, jejichž děcko bylo léčeno v nemocnici. Proto z obavy, aby nedošlo k takovýmto případům, nikdo tehdy z chudých rodin nemohl a nechtěl jít do nemocnice, aby neudělal nešťastnou svoji rodinu anebo rodinu svých pokrevních sourozenců. Když nebyl nikdo z příbuzných, kdo by mohl nemocnici zaplatit, musela to zaplatit obec. Proto tehdy bohatí páni radní se rádi zbavovali chudých rodin a šupem je posílali anebo nechali vyvézt z obce do obce, kam patřily tehdejším domovským právem. Takový byl osud dělnických rodin v minulosti.

Proto byla tehdy tak velká úmrtnost dětí, matek a vůbec všech těch, kteří neměli na doktora a nemocnici. A jestliže byl někdo za prvé republiky přivezen do nemocnice, potom nebyla první starost lékařů o pacienta, co mu schází a co by bylo potřeba udělat pro záchranu jeho zdraví anebo života. V prvé řadě se nejdříve musel sepsat protokol o tom, kdo bude platit nemocniční náklady. To znamená, že nejdříve rodině pacienta zrentgenovali pořádně kapsu, a když zjistili, že je schopen platit, pak teprve rentgenovali pacienta. Taková byla tehdy péče o pracujícího člověka. Na to už dnes lidé zapomínají. Ovšem, i když na to neradi vzpomínají, je to potřeba při určitých příležitostech připomínat, aby si mnozí uvědomili ten rozdíl v názoru na pracujícího člověka tehdy a dnes.

Dnes léčení u lékaře a v nemocnici, v lázních a sanatoriích 95 procent občanů v naší republice používá zdarma. Našim ženám-matkám, se dostává dnes té nejlepší a největší péče před a při porodu a dostane se jim veškerého ošetření, které potřebují po porodu, bez ohledu na to, zda jsou pojištěny či nikoliv. Léky a všechny lékařské úkony jsou zdarma, zatímco v USA náklady obyvatel na léky a léčení si vyžadují v průměru u každé rodiny více jak 6 procent jejich příjmů. A k tomu je v USA přes 4 milióny nezaměstnaných, v Anglii přes 620 000 nezaměstnaných. A tak je tomu ve všech státech kapitalistických, kde tamější pracující nechtějí ani věřit, že je to vůbec možné, nechat se léčit u lékaře nebo v nemocnici, aniž by museli něco platit.