Vždyť v některých kapitalistických státech jen pouhé zveřejňování obsahu našeho zákona o nemocenském a důchodovém zabezpečení je označováno za komunistickou propagandu a zakazují toto zveřejňovat ze strachu před dělnictvem. To znamená, že to, co z iniciativy vedoucí strany a vlády NF, se souhlasem Národního shromáždění je vtěleno u nás do zákona, je našimi pracujícími radostně přijímáno jako zlepšení životních podmínek našeho obyvatelstva, je buržoazními politiky v kapitalistických státech označováno za komunistickou propagandu a proti vůli tamějších pracujících je zakazováno o tom vůbec mluvit.

V tom nejlépe musíme vidět rozdíl, který je v socialistickém a v kapitalistickém uspořádání, který se potom odráží v životní úrovni našich a tamějších pracujících. Konečně, nemusíme jen porovnávat s cizími státy kapitalistickými, ve kterých se ještě dnes drží u moci proti vůli dělnictva a většiny pracujících buržoazní politikové. Vraťme se jen o takových 20 let zpět a podívejme se, jak to vypadalo u nás v době prvé republiky. Tehdy, v době naší předmnichovské republiky, většině poslanců neležela na srdci starost o blaho našich pracujících. Tehdy jen několik málo poslanců z celého Národního shromáždění ukazovalo na tu nesmírnou bídu a těžké životní i zdravotní podmínky našich pracujících. Byli to poslanci KSČ, kteří v parlamentě odsuzovali protidělnickou politiku tehdejších buržoazních činitelů v našem státě a ukazovali na nesnesitelné podmínky některých pracujících, ve kterých museli žít.

Jestliže my dnes, v přípravách na oslavy 15. výročí osvobození naší vlasti Sovětskou armádou a po 11 letech, kdy jsme plně po únoru 1948 nastoupili cestu k budování socialismu v našem státě bez zrádců a kolaborantů, můžeme k radosti nás všech a všech našich pracujících projednávat a schvalovat předložený vládní návrh zákona o rozšíření preventivní a léčebné péče o všechny naše děti do 15 let, kterým se dostane všestranného lékařského, nemocničního a sanatorního ošetření včetně všech léků a veškerého zabezpečení pro jejich zdraví, podívejme se, jak vypadala situace v našem státě v letech 1936 až 1938, to znamená po 20 letech samostatnosti naší prvé republiky.

Tehdy podmínky v některých oblastech v naší vlasti byly pro pracující takové, že byly až neuvěřitelné. Při projednávaní státní účetní uzávěrky na rok 1934 mluvila o tom ve schůzi Národního shromáždění dne 20. února 1936 posl. Anežka Hodinová-Spurná takto: "Státní účetní uzávěrka za rok 1934 podle pana zpravodaje vykazuje stovky miliónů úspor na investičních pracích. My žádáme, aby bylo ihned přikročeno ke stavbě nových porodnic a nemocnic, aby byl rozšířen počet lůžek pro ženy nemajetné a nezaměstnané. Dále, nechť jsou bohatí přinuceni, aby ze svých pohádkových zisků upsali nucenou půjčku na stavbu nemocnic a porodnic."

A hned na to také uvedla případ, jak žena nouzového dělníka (dnes už ani neznáme takovýto druh zaměstnanců) v sedmém měsíci těhotenství upadla na sněhu a začala krvácet. Protože neměla jiných prostředků k opatření lékaře, byla svým mužem odvedena do nemocnice. Ve Všeobecné nemocnici v Praze ji odkázali do porodnice, protože prý takovéto případy vysokého těhotenství nepatří do jejich kompetence. Když tato žena byla v krutých bolestech přivedena do porodnice, byla pro nedostatek lůžek odkázána do domácího ošetření a bylo jí řečeno, aby se dostavila až za 4 dny. Za 4 dny se již nedostavila, protože druhý den ve strašlivých bolestech zemřela. Zanechala po sobě 6 malých dětí a muže 3 roky bez práce".

A takovýchto případů bylo za prvé republiky stovky a tisíce. Kdyby si taková chudá žena mohla zaplatit, jak se říkalo, první třídu, jak si to mohly dovolit paničky fabrikantů a vysokých státních a bankovních úředníků, jistě by se pro ni lůžko v nemocnici nebo v porodnici našlo. Protože byla chudá, nebylo pro ni místo a zaplatila zdravotní systém tehdejšího buržoazního režimu svým životem.

Dále hovořila Anežka Hodinová-Spurná: "Jakým štěstím pro chudou matku je v kapitalistické společnosti mateřství, když ona a její muž předem vědí, že je odsouzena rodit děti pro lopatu hrobníkovu." Uváděla tehdy, že na Slovensku umírá ročně 36 procent všech dětí do 14 let. "Není divu. Když při poslední stávce zemědělských a lesních dělníků v Horehroní jsem přišla do vesnice, byla krutá zima. Sněžilo tehdy a vichřice a mráz přímo lámal kosti v těle. V Polomce, v Pohorelé, na Závadce a ve všech těch slovenských vesnicích děti, i ty nejmenší, běhaly po sněhu bosy v plátěných košilkách, které jim matky doma utkaly. Na dotaz, proč děti běhají bosy, mně řekly: Je osm dětí v rodině a jenom jedny botičky." To je výtah z projevu s. A. Hodinové-Spurné z tehdejší doby.

Snad by mohl někdo říci, že takové případy se mohly vyskytnout v některých oblastech jenom na Slovensku. Ovšem podívejme se, jak také mluvila v Národním shromáždění posl. Jurnečková-Vorlová v té době, když ukazovala na neutěšený zdravotní stav našich školních dětí. Tehdy řekla doslovně: "Vyšetřování školních dětí, které bylo důkladně provedeno ve Velké Praze, ukázalo, že přes 50 procent dětí je ohroženo TBC, u školních dětí ve Vysočanech byla reakce na TBC u 65 procent a na Malé Straně dokonce u 95 procent dětí. Příčiny této nemoci jsou v nedostatečné výživě a v nedostatečném bydlení, které ukazují, jak dosavadní stravovací akce ve školách, podávání mléka, musí být rozšířena, a to ze státních prostředků."

Tak tedy za prvé republiky vypadala situace, kdy pro chudou mámu, pro chudé děcko nebylo místo v nemocnici, a když už musel někdo do nemocnice, potom to znamenalo velké finanční zatížení rodiny, ne-li opravdové existenční zničení. Tehdy buržoazními politiky byla uměle vytvořena psychóza, že chudoba byla tehdy větší hanou rodiny, než rodin, které byly z vykořisťování pracujících krásně živy a tyly z jejich dřiny, které bohatly z okrádání pracujících a ze zrádcovství národa.

Jak se jednalo s chudým děckem - sirotkem, je možno nejlépe posoudit z případu - a takových byly stovky a tisíce - který se podle záznamu v kronice udál v Benešově u Prahy v roce 1933. Na tamější městský úřad přišla žádost, aby za oboustranného sirotka, o kterého se neměl kdo starat, bylo měsíčně uhrazováno 80,- Kčs za jeho pobyt v sirotčinci. Páni radní tuto žádost zamítli s tím, že nebudou město zatěžovat finančně, ať prý sirotek chodí, tak říkajíc - po pořádku. Když však tamější statkář pan Steiner si podal žádost na městské zastupitelstvo o slevu daní v částce 155 000 Kčs, tak mu to páni radní velmi ochotně odhlasovali a doporučili k příznivému vyřízení. Taková byla před poslední válkou míra spravedlnosti pro chudé a majetkově silné.

Jsme jistě všichni velmi rádi, že takovéto případy vymizely z dnešního našeho života. Vymizely proto, že jsme pod vedením KSČ a vlády NF nastoupili jinou cestu, a to cestu k socialismu, bez fabrikantů, bankéřů, statkářů a velkoobchodníků. Tehdy, jak se pamatujeme, se subvencovaly všechny možné buržoazní extrémy ve prospěch majetkově silných jedinců a společnosti, jen se nepamatovalo na zdraví a životní úroveň dělnických a chalupnických rodin.

Proto tím radostněji budeme všichni poslanci hlasovat pro tento předložený zákon, který je zárukou šťastnější budoucnosti veškeré naší mládeže, pro kterou chceme připravit příští život bez hospodářských krizí, bez hladu a válek, abychom společně všichni pod vedením Sovětského svazu mohli se dočkat toho, že bude dosaženo dohody mezi všemi státy na celém světě. A k tomuto cíli bude směřovat veškerá naše práce, kterou chceme rychleji dobudovat socialismus v naší vlasti. (Potlesk.)

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Hlásí se ještě někdo o slovo? (Nikdo.)

Nikdo se nehlásí, rozprava je tedy skončena.

Dávám zpravodajce posl. dr. Peškové slovo k doslovu.

Zpravodajka posl. dr. Pešková: Vzdávám se slova.

Místopředsedkyně Hodinová-Spurná: Můžeme přistoupit k hlasování. Nebyl podán žádný pozměňovací návrh, dám proto hlasovat o celém vládním návrhu zákona najednou podle předložené zprávy výboru zdravotního.

Má někdo nějaké námitky proti tomuto způsobu hlasování? (Nikdo.)

Nemá.

Kdo tedy souhlasí s celým vládním návrhem zákona, kterým se mění zákon o jednotné preventivní a léčebné péči, a to ve znění zprávy výboru zdravotního, nechť zvedne ruku! (Děje se.)

Je někdo proti? (Nikdo.)

Zdržel se někdo hlasování? (Nikdo.)

Děkuji. Tím Národní shromáždění jednomyslně schválilo vládní návrh zákona, kterým se mění zákon o jednotné preventivní a léčebné péči.

Přerušuji nyní schůzi na 15 minut.

Podpredseda Žiak (zvoní): Zahajujem prerušenú schôdzu Národného zhromaždenia.

Ďalším bodom nášho poriadku je

3. Zpráva výboru ústavnoprávneho k vládnemu návrhu zákona (tisk 360) o Zbierke zákonov a o Úradnom liste (tlač 369).

Zpravodajcom je poslanec dr. Klinger, dávam mu slovo.

Zpravodaj posl. dr. Klinger: Soudružky a soudruzi poslanci!

Dne 13. listopadu letošního roku jednal ústavně právní výbor o otázkách přípravy zákonů a jiných právních norem. Referát zpravodaje, diskuse i závěr předsedy ukázaly, že je ještě třeba v našem právním řádu mnohé zlepšovat. Prvořadý význam má jistě obsahová správnost našich zákonů a ostatních předpisů - to znamená míra, do jaké tyto předpisy vyjadřují zájmy našeho pracujícího lidu, v jaké přispívají k vytváření socialistických výrobních a společenských vztahů. To je požadavek, který plyne z povahy právních předpisů jako vyjádření vůle pracujících, jako závazného příkazu pro jednání příslušníků naší společnosti.

Právní předpisy však mají v socialistickém státě čím dál tím více význam i jako prostředek k řízení výstavby socialismu. Kapitalistický právní řád měl jen udržovat nadvládu vykořisťovatelů, zachování kapitalistického systému (i když konkrétní podmínky třídního boje, soupeření jednotlivých kapitalistických skupin uvnitř státu i mezi státy způsobovaly, že se zákonodárství v určitých etapách zmocňovalo i hospodářské sféry).

Socialistický stát má před sebou jako hlavní úkol, který neplní žádný stát vykořisťovatelský, tj. vybudování vlastní ekonomiky. V socialistickém státě řídí jeho nejvyšší orgány veškerou hospodářsko-organizátorskou činnost. V řízení této činnosti mají právě právní předpisy významné místo. Právní předpisy jako jeden z prostředků, jimiž se centrální řízení uskutečňuje, dostávají se dnes do rukou mnohem širšího kruhu občanů než kdykoliv předtím. Stále intenzívnější zapojování širokého občanského aktivu do úkolů státního a hospodářského aparátu znamená, že používá právních předpisů i masa pracujících - neprávníků. Dobrý právní řád bude znamenat pro ně značné usnadnění práce, špatný byl by překážkou pro plnění jejich úkolů.

Vedle věcné správnosti, o níž již byla zmínka, a přesného a srozumitelného vyjádření úmyslu zákonodárného má právě při praktickém používání předpisů důležitou úlohu přehlednost právního řádu jako celku.

Ve vzpomenuté diskusi 13. 11. ukázali někteří poslanci, členové ústavně právního výboru, jaké potíže působí v praxi občanům orientace v některých úsecích právního řádu pro svou nepřehlednost. Vedle závad v celkové konstrukci právních úprav, v jejich rozptýlení do množství předpisů, v nepřesných zrušovacích ustanoveních konstatovali i to, že požadavku usnadnění praktického používání předpisů neodpovídá nynější roztříštěnost vyhlašování právních předpisů. Proto se vyskytl již tehdy návrh, provést účelné sloučení různých publikačních sbírek.

Při provádění tohoto úkolu je třeba si uvědomit určité meze možností soustřeďování právních předpisů do jediné sbírky. I kdybychom dosáhli intenzívního sloučení právních úprav do menšího počtu předpisů než dosud, nemůžeme očekávat, že se náš právní řád nebude skládat ještě stále z poměrně značného množství předpisů. To je dáno právě tím, že náš stát řídí všechny úseky hospodářského, politického i kulturního dění, že upravuje nesrovnatelně větší okruh otázek, než kterými se musel zabývat kterýkoliv stát dřívější. Řada ústředních orgánů vydává své předpisy určené pro své podřízené orgány (hlavně instrukce) ve vlastních věstnících nebo oznamovatelích. Je to např. Věstník ministerstva zdravotnictví, Věstník ministerstva financí, Věstník spojů apod. I když množství těchto instrukcí bude záhodno omezovat jen na ty případy, kdy je třeba zachovávat naprostou jednotnost provádění, bude jich stále tolik, že by nebylo možné je soustřeďovat do jediného sborníku. To by byla neúnosně rozsáhlá sbírka, která by byla nepraktická a nehospodárná.

Soustředění je však možné a naléhavé u předpisů, které ukládají povinnosti nejrůznějším organizacím a jednotlivým občanům, tj. u tzv. obecných právních předpisů. Tyto předpisy se dnes uveřejňují ve Sbírce zákonů, v její příloze, v Úředním listě, ve Sbírce zákonů Slovenské národní rady a v Úředním věstníku. Pro další trvání této roztříštěnosti nejsou důvody. V osnově se navrhuje, aby předpisy, které se dnes publikují ve Sbírce zákonů, to jest zákony, zákonná opatření předsednictva Národního shromáždění, vládní nařízení, nařízení ministrů, dále v její příloze uveřejňované znění mezinárodních smluv a dohod i obecné předpisy publikované dosud v Úředním listě - hlavně vyhlášky - byly uveřejňovány pohromadě ve Sbírce zákonů. Toto řešení bude znamenat, že prováděcí předpisy nebudou v jiném oznamovateli než zákony a jiné základní normy. Při dodržení zásady, že prováděcí předpisy mají být uveřejněny zároveň s předpisem základním, bude možné, aby určitý úsek byl celkově upraven třeba v jediné částce Sbírky. Tím se také umožní, že všechny obecné právní předpisy budou evidovány v jediném rejstříku ke Sbírce zákonů. Očekáváme, že odpadne i zbytečné opakování ustanovení zákonů v prováděcích předpisech, ke kterému docházelo právě proto, že ministerstva se snažila o jakousi "komplexnost" úpravy ve svých vyhláškách.

Osnova také dává možnost, aby ve Sbírce zákonů byly vyhlašovány obecné právní předpisy vydávané slovenskými národními orgány, které se dnes vyhlašují ve Sbírce zákonů Slovenské národní rady. Dává se možnost. To znamená, že toto řešení se uskuteční, stanoví-li to Slovenská národní rada, která podle ústavního zákona 33/1956 Sb. rozhoduje o způsobu vyhlašování svých zákonů.

Tak dosáhneme toho, že namísto, aby obecné právní předpisy vycházely v několika sbírkách, budou vycházet ve sbírce jediné, která bude mít dvě obsahově úplně shodná vydání - české a slovenské.

I jazykové řešení použité v osnově vychází zcela z praktických potřeb těch, kteří předpisů používají. V buržoazní právní vědě se kladl velký význam na "gramatický" výklad právních předpisů, to jest na výklad opírající se o přesné slovní znění normy, tak jak byla schválena. Proto se přikládala značná důležitost tzv. autentickému znění, a to nejen za rakousko-uherské monarchie, kdy autentický text byl německý, popřípadě maďarský, ale i později. Důsledkem tohoto nazírání byla i současná úprava, kdy Sbírka zákonů obsahovala autentická znění předpisů, zatímco Sbierka zákonov RČS obsahovala jen autentické znění předpisů schválených slovensky a úřední překlad předpisů schválených česky. To mělo za následek, že české znění zákonů schválených slovensky se v české Sbírce neuveřejňovalo a otiskovalo se teprve v její příloze.

Zkušenost ukázala, že nehrozí nebezpečí, že by se české znění významně rozcházelo se slovenským. Domníváme se proto, že řešení použité v osnově, které prohlašuje obě vydání Sbírky - české i slovenské - za stejně původní, je správné a že přispěje k usnadnění praktického používání právních předpisů.

Uveřejňování právních předpisů nemá dnes jen význam, vyzdvihovaný dřívější právní vědou, to jest zajištění občanů před následky zásady, že neznalost zákonů neomlouvá a zjednání tzv. "právní jistoty". Socialistický stát opírá svou autoritu o účast pracujících na jeho správě. Má-li být tato účast mas v souladu se zájmy státu, je nutné, aby znaly jeho právní řád. Publikace právních předpisů má význam i pro jejich verifikaci, to jest možnost si kdykoliv později ověřit existenci, znění a účinnost předpisů, a dále pro jejich evidenci.