Soudružky a soudruzi, výkyvy v plnění plánu, ať již na úseku zemědělské nebo průmyslové výroby nebo v investiční výstavbě způsobují, že i při podstatně vyšší úrovni existuje v národním hospodářství vysoká napjatost. Tento poznatek je potvrzován vývojem našeho hospodářství nejen v uplynulých letech, zejména v roce 1960, jak o tom svědčí problémy, které jsme byli nuceni řešit v souvislosti s neplněním plánu zemědělské výroby, v souvislosti s neplněním výroby v hutích, jakož i vážné problémy v oblasti zahraničního obchodu vzniklé v důsledku nepříznivého vývoje na různých úsecích národního hospodářství i v důsledku některých vnějších vlivů.

Tyto poznatky si vynucují, abychom důsledně prosazovali plnění rozhodujících úkolů státního plánu, linii zvyšování efektivnosti v celém národním hospodářství, tak jak byla vytyčena v roce 1957 ústředním výborem strany.

V uplynulých letech byly vytvořeny potřebné předpoklady k tomu, aby iniciativa pracujících se stala ještě větší silou, která urychluje hospodářský rozvoj. Byla rozšířena účast pracujících na řízení, byla provedena změna organizace i metod řízení národního hospodářství a prohloubeno uplatňování principů demokratického centralismu v tom směru, že bylo upevněno centrální řízení v zásadních koncepčních otázkách při současném rozšíření pravomoci a odpovědnosti nižších stupňů řízení, především podniků při operativním řízení a plánování. Vytvořili jsme podmínky pro to, aby došlo k těsnějšímu sepjetí zájmů podniků a pracujících se zájmy celé společnosti na rychlém a efektivním rozvoji národního hospodářství, na plánovitém odkrývání a využívání rezerv.

Všechna tato opatření ve svém souhrnu umožnila, že zpomalení růstu produktivity práce v prvých dvou letech pětiletky se podařilo v letech 1958 a 1959 odstranit a celkový úkol pětiletky dokonce překročit. Zlepšení na tomto úseku nemůže však v žádném případě vést k sebeuspokojení. Rok 1960 totiž opět ukázal, že pro zvyšování efektivnosti není stále ještě využíváno všech rezerv a že v některých případech se objevují stále nedostatky. Závody se dosud orientují ve větší míře než předpokládá plán na zajišťování výroby růstem počtu pracovníků, místo aby věnovaly maximální úsilí zvyšování produktivity práce.

Jestliže v uplynulém roce rostla zaměstnanost rychleji než předpokládal plán, mělo být na závodech této příznivé okolnosti využito k dalšímu urychlení růstu výroby. Ve skutečnosti se však vyšší růst zaměstnanosti projevil ve zrychlení růstu výroby jen v nedostatečné míře a nepřinesl tedy společnosti podstatný ekonomický efekt. Těmto tendencím je třeba čelit tím spíše, že se projevují i v prvních měsících letošního roku.

V oblasti materiálových nákladů došlo rovněž v roce 1958 k určitému obratu k lepšímu a materiálové náklady v průmyslu se snižovaly rychleji než v předchozích letech. Přesto i zde však nejsou výsledky dosažené v roce 1960 uspokojivé. Řada odvětví úkol ve snížení materiálových nákladů nesplnila. Dochází ke značnému plýtvání materiálem, k vysokým ztrátám v důsledku zmetkovitosti a otázkám hospodárnosti není dosud věnována potřebná pozornost.

Chtěl bych zdůraznit, že úkoly ve snižování materiálových nákladů bude nutno zajišťovat nejen snahou o úspory surovin a materiálů v běžném roce. Na tyto úkoly musíme pohlížet též z hlediska dlouhodobého a pro snižování materiálových nákladů vytvářet předpoklady již v konstrukcích výrobků a v technologických postupech. Významné úkoly na tomto úseku připadají strojírenským ministerstvům a hutím, jejichž úsilí musí být zaměřeno na důsledné plnění výzvy ústředního výboru Komunistické strany Československa o hospodárnosti ve spotřebě kovů. Na neuspokojivé výsledky ve snižování materiálových nákladů je třeba pohlížet i z hlediska tvorby národního důchodu, ve které hrají materiálové náklady významnou roli. Nedocilování úspor v materiálových nákladech nás ochuzuje o značné hmotné a finanční zdroje, které bychom mohli jinak použít v zájmu rozvoje národního hospodářství.

Úspory živé i zhmotnělé práce, zvyšování společenské produktivity práce a snižování vlastních nákladů výroby závisí především na tempu zvyšování technické úrovně národního hospodářství. Přes některé úspěchy dosažené ve zvyšování technické úrovně stále ještě nemůžeme být s dosaženým stavem spokojeni. Zvýšila se sice například vybavenost základními fondy, stoupla úroveň mechanizace, přesto však zůstávají v technické úrovni našeho hospodářství některé vážné problémy, jako je například dosud nízká úroveň mechanizace prací při manipulaci s materiálem a ve vnitrozávodové dopravě. Rozsah těchto prací představuje dnes v celém národním hospodářství potřebu za současného stavu mechanizace více než 1 milión pracovních sil.

Pokud jde o automatizaci je možno druhou pětiletku charakterizovat jako počáteční a přípravné stadium. Malý rozsah automatizace byl ovlivněn především malým rozsahem komplexní mechanizace, nedostatečným rozpracováním takových technologií, které automatizaci umožňují a rovněž nedostatečnou vývojovou a výrobní základnou měřících a regulačních přístrojů.

Brzdou rozvoje nové techniky je stále neplnění plánovaných lhůt výzkumu, vývoje, osvojení a zavádění výroby nových průmyslových výrobků, což vede ve svém souhrnu ke snižování ekonomické efektivnosti nových výrobků zavedených do výroby a ke zpožďování v technickém rozvoji.

Velmi vážnou brzdou zvyšování technické úrovně je nedostatečná spolupráce technologů a pracovišť, která se zabývají konstrukcí strojů a projekčními pracemi. Otázkám rozboru a zlepšování technologií se vůbec věnuje zatím malá pozornost; projevuje se to i v nedostatečném počtu technologů. S tímto stavem je nutno skončit, neboť bez úzké spolupráce technologů s konstruktéry nelze dosáhnout podstatného zvýšení technické úrovně výroby.

Stále naléhavěji se projevuje nutnost věnovat otázkám řízení technického rozvoje daleko větší pozornost. To se zejména musí projevit v tom, že naši vedoucí hospodářští pracovníci budou stále více přistupovat k řízení celého reprodukčního procesu z hlediska hlavního a nevyčerpatelného zdroje růstu produktivity práce z hlediska technického rozvoje. Takové řešení ovšem vyžaduje urychlené odstranění některých zásadních nedostatků, které se nepříznivě projevovaly ve druhé pětiletce a stále ještě trvají. Je to především nedostatek perspektivnosti, který se projevuje zejména v našich závodech. Mnozí vedoucí pracovníci zajišťují zatím jen úkoly dne, nepracují s dlouhodobým vývojem, který je základním předpokladem práce na úseku řízení technického rozvoje. Tento způsob práce se projevuje i v nedostatečné péči o pracovníky a jejich kvalifikaci. Technický rozvoj vyžaduje vysokou kvalifikaci, kterou musíme v našich školách a závodech systematickou prací zajistit.

Dalším základním problémem je nedostatek pozornosti otázkám ekonomické efektivnosti technického rozvoje. Na závodech se dosud jen ve velmi malém rozsahu provádějí rozbory společenské efektivnosti nové techniky. Nelze ani souhlasit s tím, aby závody věnovaly pozornost pouze otázkám technické úrovně svých vlastních provozů a nehleděly na technickou úroveň svých výrobků, která rozhoduje o produktivitě práce, nákladech a o jiných ekonomických důsledcích u uživatelů těchto výrobků.

Konečně dalším základním problémem současného období je, že technický rozvoj se stále ještě nestal na resortech denní záležitostí všech útvarů a na závodech denní otázkou všech pracujících. Technický rozvoj je stále ještě převážně záležitostí funkčních útvarů, a to jak na ministerstvech tak na závodech.

V současné době je nezbytné se zaměřit zejména na otázky zavádění nových technologií, které umožňují podstatný růst produktivity práce z hlediska techniky a na automatizaci jako nejprogresívnější směr techniky.

A právě v tomto směru musí sehrát významnou roli naše vědeckovýzkumná základna, která musí ve větší míře než dosud přispět k řešení těch problémů a úkolů, které jsou z hlediska potřeb rozvoje národního hospodářství nejnaléhavější. I když v posledních letech pětiletky vykázaly naše výzkumné ústavy některé významné výsledky, musíme i nadále důrazně vyžadovat zkvalitnění práce našich vědeckých pracovníků. Jsme oprávněni to požadovat tím spíše, že na úseku vědy a výzkumu se rozhoduje o tom, jak rychle dostihneme přední světové technické úrovně a jak vysokého stupně výroby dosáhneme. Aby vědeckovýzkumná základna mohla tento úkol plnit, vytvořili jsme pro to již určité předpoklady. Vždyť dnes máme 181 pracovišť vědeckých akademií, 75 resortních výzkumných ústavů a 68 samostatných výzkumných ústavů výrobních hospodářských jednotek, v nichž dohromady pracuje zhruba 39 000 pracovníků. Proto je nutné, aby resorty a presidia akademií pečovaly o co největší využití vědeckovýzkumné základny.

Současně s tím je ovšem třeba, aby všechny pozitivní výsledky výzkumných ústavů a vývojových pracovišť byly bez průtahů uváděny v život, aby byly důsledně odstraňovány všechny překážky, které brání plnému uplatnění nejpokrokovější techniky a technologie v praxi.

Soudružky a soudruzi, druhý pětiletý plán řešil velmi významný úkol dalšího vyrovnávání hospodářské úrovně Slovenska a českých krajů. Je to vidět především na tom, že zatímco v celostátním průměru vzrostla průmyslová výroba o 66 %, došlo na Slovensku v druhé pětiletce k vzrůstu průmyslové výroby o 89 %.

Stejně jako v celostátním měřítku byly celkové úkoly v průmyslu stanovené druhým pětiletým plánem na Slovensku překročeny, neboť plán předpokládal vzestup průmyslové výroby na Slovensku o 70 %. Nejrychlejšího rozvoje bylo dosaženo ve strojírenství, kde se výroba ve srovnání s rokem 1955 více než zdvojnásobila. Ani na Slovensku se však nepodařilo zajistit plánované úkoly v zemědělství. Přesto, že podíl Slovenska na celostátní zemědělské produkci dále stoupal, nedosáhl v roce 1960 podílu, který předpokládal plán. Rozvoji zemědělské výroby na Slovensku bude proto nutno věnovat i nadále mimořádnou pozornost, a to i vzhledem k jeho velké váze v ekonomice Slovenska.

Rozvoj hospodářství na Slovensku by nebyl možný bez uskutečnění rozsáhlé investiční výstavby. Tempo růstu investiční výstavby na Slovensku bylo však poněkud nižší než v českých krajích. Zpomalení tempa růstu nastalo zvláště v roce 1957. To nelze považovat za nahodilý jev. Vyplývá to logicky z toho, že další rozvoj celého národního hospodářství závisel na urychlení rozvoje naší palivové, energetické a surovinové základny. Proto bylo nutno zkoncentrovat investiční výstavbu do krajů, které při řešení této otázky měly rozhodující podíl, to je především do bývalého kraje Ostravského, Ústeckého a Karlovarského. Pracující ze Slovenska, kteří velmi účinně pomáhají řešit v uvedených oblastech rozvoj těžby paliv, tak vytvářejí současně nutné předpoklady pro další mohutnou výstavbu průmyslu na Slovensku. Již koncem druhé pětiletky jsme pak zahájením výstavby Východoslovenských železáren vytvořili předpoklady k tomu, aby podíl Slovenska na celostátní investiční výstavbě měl opět vzestupnou tendenci.

Linii rychlejšího rozvoje hospodářství na Slovensku budeme sledovat i v příštích letech. Vyplývá to nejen z požadavku vyrovnání ekonomické úrovně Slovenska a českých krajů, ale též z toho, že na Slovensku budou v příštích letech podstatně vyšší zdroje pracovních sil než v českých krajích.

V letech 1956-1960 byla přijata některá opatření k vyřešení hospodářské problematiky pohraničních okresů, zejména pokud jde o doosídlování a zvýšení zaměstnanosti. Mluvíme-li o hospodářské problematice pohraničí, musíme si být vědomi toho, že vedle řady pohraničních okresů, které intenzitou svého hospodářského rozvoje patří k nejvyspělejším v republice, máme též řadu pohraničních okresů, které hustotou osídlení, rozvojem průmyslové i zemědělské výroby a úrovní poskytovaných služeb zaostávají za okresy vnitrozemskými. V průběhu druhé pětiletky se podařilo získat pro pohraničí řadu nových pracovníků, zvláště do zemědělství. Je však nutno bohužel konstatovat, že mnoho z těchto doosídlenců nezůstalo v pohraničí natrvalo. Přičteme-li k tomu i odchod určité části starých pracovníků, došlo k tomu, že počet obyvatel v některých okresech stagnoval nebo dokonce se i snížil. Hlavní příčinou bylo to, že opatření nutná k rozvoji těchto okresů nebyla řešena komplexně. Proto jsme koncem druhé pětiletky přistoupili k novému zajišťování rozvoje pohraničních okresů cestou komplexního plánování. Cílem tohoto postupu je zvýšit počet pracovních příležitostí a zajistit vzestup úrovně poskytovaných služeb, což je nejlepší zárukou pro stabilizaci obyvatelstva. Musíme si však být vědomi toho, že největší práce v tomto směru nás ještě čeká ve třetí pětiletce. Týká se to nejen průmyslu, ale zvláště zemědělství, kde jsou největší nedostatky a největší zaostávání za úrovní vnitrozemských okresů.

Soudružky a soudruzi, jedním z významných faktorů ekonomického rozvoje Československa je mezinárodní dělba práce. Úloha tohoto činitele v našem hospodářství se neustále zvětšuje, a to jak kvantitativně, tak i kvalitativně. Tato skutečnost se výrazně projevila v průběhu druhé pětiletky v rozvoji zahraničního obchodu. Jestliže se vytvořený národní důchod zvýšil o 41 %, průmyslová výroba o 66 %, pak se obrat zahraničního obchodu zvýšil o 68 %, což je větší růst než v letech 1951-1955, kdy vzrostl zahraniční obchod o 57 %.

Základním rysem našich zahraničně ekonomických vztahů v průběhu druhé pětiletky je intenzívní nástup ke koordinaci plánů, uskutečněný v rámci činnosti Rady vzájemné hospodářské pomoci, který vytvořil předpoklady pro dokonalejší sladění rozvoje naší ekonomiky s možnostmi a potřebami ostatních členských zemí Rady vzájemné hospodářské pomoci a tím pro plánovitý rozvoj mezinárodní socialistické dělby práce. Mezinárodní specializace a kooperace ve výrobě umožnily současně zvyšovat efektivnost ekonomického rozvoje každé jednotlivé země. Koordinace plánů mezi členskými zeměmi Rady vzájemné hospodářské pomoci a dlouhodobé obchodní dohody, které byly uzavřeny, stabilizovaly podmínky pro harmonický rozvoj československého hospodářství, zejména zajistily dovoz nezbytných základních potravin, surovin, materiálů a dovoz strojů a zařízení pro investiční výstavbu a zajistily stabilitu a růst odbytu našich výrobků vyráběných ve stále větších sériích. Všechny naše zkušenosti stále přesvědčivěji ukazují, jakou nesmírnou pomocí a oporou, ba přímo základní podmínkou stálosti a rychlosti našeho rozvoje je pomoc a hospodářská spolupráce se Sovětským svazem a naše příslušnost k socialistickému táboru. Stačí jen uvést, že zatímco jsme v roce 1955 dovezli ze socialistických zemí, především ze Sovětského svazu, 3,2 mil. tun železné rudy a 400 tisíc tun ropy, dosáhl již dovoz v roce 1960 5,4 mil. tun železné rudy a 2,3 mil. tun ropy. Obdobně je tomu i u ostatních důležitých surovin a výrobků: Zatímco jsme v roce 1955 dovezli ze socialistických zemí 19 tis. tun síry, 47 tis. tun fosfátů a 158 tis. tun draselných hnojiv, dovezli jsme z těchto zemí v roce 1960 již 54 tis. tun síry, 83 tis. tun fosfátů a 217 tis. tun draselných hnojiv.

Hospodářská spolupráce se zeměmi socialistického tábora dostává stále těsnější rámec a nové formy. Československo poskytlo některým zemím socialistického tábora pomoc při rozvoji těžby a výroby důležitých surovin a materiálů, které potřebujeme a které buď nemáme vůbec, nebo které bychom sice byli s to vyrábět, ale za nepříznivých podmínek. Takovou spolupráci jsme například rozvinuli s Polskem na úseku těžby síry, s Německou demokratickou republikou na úseku těžby drasla a s Rumunskem při výstavbě elektráren spalujících zemní plyn a při výstavbě závodu na výrobu celulózy z rákosu. Úvěry poskytnuté v rámci této pomoci budou spláceny dodávkami výrobků z budovaných závodů. Výstavba závodů a kapacit, na které jsme poskytli úvěrovou pomoc ve formě dodávek strojů, zařízení a materiálů, je prospěšná oběma stranám, slouží k posílení surovinové základny socialistického tábora a je dalším dokladem prohlubující se mezinárodní socialistické dělby práce.