Žádné vznešené
slovo však nemůže udělat ze zločinu
právo. Pod žádnou záminkou nesmí
být proveden útok proti svobodě našich
národů. Naše hranice jsou tam, kde je určilo
skutečné sebeurčení národů
a proto nebudeme o nich s nikým diskutovat. (Potlesk.)
Naše západní hranice s NSR jsou hranicemi bdělosti
a připravenosti zmařit úklady nepřátel.
Hranice Německé demokratické republiky jsou
hranicí přátelství a socialismu. Lid
obou našich národů i celý socialistický
tábor vedený Sovětským svazem je kdykoliv
připraven uhájit nedotknutelnost těchto hranic.
Čest práci! (Potlesk)
Podpredseda NZ dr. Kyselý:
Dávam slovo posl. dr. Kučerovi.
Posl. dr. Kučera: Vážené
Národní shromáždění, soudružky
a soudruzi!
Ve svém vystoupení
chtěl bych se zabývat vývojem v Německu.
Chtěl bych zejména ukázat na to, jak rozdílnými
cestami se vývoj v posledních letech ubíral
ve státech, které na území Německa
vznikly. Pro nás v Československu je tento problém
zvlášť důležitý, protože
pro nás německá otázka byla vždy
otázkou klíčovou.
Je dobře známa historie
třicátých let, i druhé světové
války, kdy německý imperialismus se vážně
zabýval otázkou násilné germanizace
celého středoevropského prostoru a k realizaci
těchto plánů také přikročil.
Známe dokumenty, které ukazují, že byly
připraveny plány na úplnou fyzickou likvidaci
českého národa a tyto plány počaly
být uskutečňovány již v průběhu
druhé světové války. Víme,
že jsme jako národy unikli tomuto nebezpečí
jedině díky tomu, že hitlerovské Německo
bylo poraženo a že sovětská vojska rozdrtila
tu obrovskou mašinerii německého imperialismu,
která rozpoutala druhou světovou válku.
Dnes nás dělí
od krásných chvil ukončení války
v létě 1945 šestnáct let. Těchto
šestnáct let, je však dokladem toho, že
západní velmoci v čele se Spojenými
státy severoamerickými neučinily nejen nic
pro splnění Postupimské dohody, ale učinily
naopak všechno pro obnovu německého imperialismu.
Jeho ztělesněním stala se Německá
spolková republika, v níž německý
imperialismus dostal novou šanci rozvíjet nenávist
a připravovat útok proti mírumilovným
zemím.
I když dnes v čele Německé
spolkové republiky stojí jiní lidé,
než byl Hitler, Göring a Göbels, přece jejich
hlas se od těchto bývalých představitelů
německého imperialismu a revanšismu mnoho neliší.
Je to také přirozené. Nová garnitura
německého imperialismu, která stojí
dnes v čele Německé spolkové republiky,
byla v podstatě připravena již v průběhu
války. Jejím cílem bylo sice v červenci
1944 odstranit Hitlera, avšak ne hitlerismus. Naopak, ve
chvíli, kdy již válka byla neodvratně
prohraná, snažili se tito lidé zachránit
z německého imperialismu, co se ještě
dá a vytvořit podmínky pro jeho nové
vzkříšení. To bylo patrné v plánu,
který Karl Gördeler, vedoucí pučistů,
předložil ještě před pučem
britské zpravodajské službě a který
měl být základem politického programu
nové vlády. Jeho základním bodem mělo
být přijetí koncepce federalizované
Evropy pod vedením Německa na evropském kontinentě.
Je patrno, že ti, kdož v Německé spolkové
republice vládnou, tento starý plán německého
imperialismu uváděli a uvádějí
v život. Uváděli ho v život za plné
podpory západních velmocí, které již
ve chvíli, kdy podepisovaly Postupimskou dohodu, se zabývaly
otázkou, jak se jí zbavit. Vláda německých
monopolů nebyla v západním Německu,
nikdy vážně ohrožena. Západní
velmoci dokonce velmi vehementně vystoupily proti samotnému
hnutí obyvatel, kteří žádali
vyvlastnění surovinového průmyslu.
Koncem prosince 1946 se obyvatelstvo
Hessenska při hlasování vyslovilo pro přijetí
ústavy, která stanovila, že báňský
průmysl, železárny a ocelárny, energetické
závody, kolejová i trolejová doprava mají
být převedeny do společenského vlastnictví
a stát má dohlížet na pojišťovací
ústavy, banky nebo je spravovat. Americká vojenská
vláda zakázala, aby tento ústavní
článek, který si přála většina
lidu, vstoupil v platnost. Stejně dopadlo to v srpnu 1947
se zákonem o socializaci v Berlíně a v srpnu
1948 se zákonem v Severním Porýní-Westfálsku
o socializaci těžby uhlí.
Tyto skutečnosti namátkou
vybrané jen ilustrují, že západním
velmocem nikdy o rozbití monopolů samozřejmě
nešlo. Dnes se za jejich podpory moc monopolů skví
v plné slávě. Rozhodující pozice
v celém hospodářství opět uchvátily
obnovené tři D-banky - Deutsche Bank, Dresdner Bank
a Discont und Commerzbank. Jejich moc proti předválečné
ještě vzrostla, právě tak, jako silnější
než kdy jindy je moc známých koncernů
IG Farben, Thyssen, Mannesmann a Krupp. Tyto a další
monopoly jsou úzce svázány s monopoly francouzskými,
americkými a anglickými a spolu se podílejí
na zbrojních zakázkách pro NATO a provádějí
společné výzkumy.
Došlo i k postupné obnově
všeho toho, čím byl nacismus do roku 1945.
Propouštění válečných
zločinců a navrácení jim majetku,
jako tomu bylo u Flicka, Kruppa, Pferdmengesse i Abse, bylo doprovázeno
rozmísťováním bývalých
nacistických politiků, finančníků,
soudců a oficírů do čelných
funkcí státního a hospodářského
aparátu. Ze 17 ministrů dnešní spolkové
vlády byli mnozí vedoucími spolupracovníky
hitlerovského státu nebo funkcionáři
v organizacích SA, SS a v nacistické straně.
Dobře je znám případ ministra Oberländera,
který pod tlakem veřejného mínění
celého světa musel nakonec odejít. Ale ve
státním aparátu nebyl jediný Oberländer,
sedí jich tam desítky, stovky a tisíce. Mezi
nimi dr. Hans Globke, státní tajemník úřadu
samotného kancléře Adenauera, mající
na svědomí tisíce lidských životů.
Podobná situace je i v diplomatické službě,
v níž jsou prakticky soustředěni všichni
významnější pracovníci Ribbentropova
ministerstva. Z více než 70 bonnských zastupitelských
úřadů je 54 řízeno nacistickými
diplomaty. Osm set soudců a prokurátorů,
většina na vyšších a nejvyšších
místech, bylo spoluviníky na zločinech za
druhé světové války. Mezi nimi řada
soudců, kteří odsoudili k smrti tisíce
československých občanů.
Nebyla samozřejmě provedena
ani demilitarizace. Velká Británie například
po skončení války ponechala ve zbrani celou
armádní skupinu, kterou zajala v Dolním Sasku
a ve Schlesswig-Holštýnsku. Ihned po skončení
války byly vytvořeny pomocné technické
sbory, složené z německých zajatců.
Budovaly se studijní útvary, které se skládaly
z důstojníků amerického generálního
štábu a z velících důstojníků
německé armády. Bylo umožněno,
aby byly vytvářeny spolky na podkladě starých
armádních skupin a pluků. Nakonec bylo přikročeno
k výstavbě kádrové armády -
bundeswehr. V jeho čele stojí dnes řada generálů,
kteří v minulosti sloužili hitlerovskému
wehrmachtu a připravuje se i atomové vyzbrojení.
Opuštění Postupimské
dohody vedlo ovšem i k postupné fašizaci života
v Německé spolkové republice, k potlačování
všech demokratických svobod, k pronásledování
těch, kdož bojovali za mír a demokracii. Od
roku 1951, kdy byl zahájen proces proti Komunistické
straně Německa, bylo zakázáno přes
200 demokratických organizací. Obránci míru
a demokraté jsou znovu, jako za Hitlerových dob,
posíláni do vězení. Sílí
německý revanšismus, znovu vyhlašuje své
plány Panevropy a své nároky na území
na Východě.
Na první pohled by se zdálo,
že vývoj německé otázky poskytuje
stejný obraz jako před léty. Avšak situace
dnes je přece jen zcela jiná! Jiná je především
v tom, že ve světě existuje dnes silný
socialistický tábor v čele se Sovětským
svazem, který má dost sil agresivním silám
německého imperialismu zatarasit cestu. A my všichni
jsme rozhodnuti to udělat!
I v samotném Německu
nastala změna. Oním světlým bodem
v Německu je vznik a existence Německé demokratické
republiky, prvního mírumilovného a demokratického
německého státu, státu, který
vznikl po zásadách Postupimské dohody a tyto
zásady do důsledku prováděl. V čele
Německé demokratické republiky stojí
osvědčení antifašisté, kteří
dlouhá léta strádali v hitlerovských
koncentráčních táborech. Mnozí
naši vězňové z koncentračních
táborů je znají jako své dobré
přátelé a soudruhy. Není nadsázkou.
jestliže řekneme, že tito němečtí
antifašisté v pravém slova smyslu zachránili
život mnoha našim českým a slovenským
lidem v pekle nacistických koncentráků.
Čtyři D z Postupimi
byla v Německé demokratické republice důsledně
uvedena v život. Byla zlomena moc monopolů a základní
průmysl stal se majetkem všeho lidu, byla provedena
důsledná denacifikace, z kořenů byl
vyrván duch staré hitlerovské wehrmacht,
byly provedeny hluboké demokratické reformy.
Tisíce našich lidí
se mohly přesvědčit o tom, že mírumilovná
politika Německé demokratické republiky je
upřímná. Já sám vzpomínám
na své několikeré návštěvy
Německé demokratické republiky jako na hřejivou
vzpomínku. Vzpomínám na velkou manifestaci
mládeže na Festivalu demokratické mládeže
v roce 1951, kdy nové demokratické Německo
se počalo rodit z trosek druhé světové
války. Vzpomínám na své návštěvy
ve školách Německé demokratické
republiky, na hodiny, které jsem strávil ve školách
v Berlíně, Karl-Marx-Stadtu i v Aue. Seznámil
jsem se přitom s tím, jak děti v Německé
demokratické republice jsou vychovávány v
duchu upřímné spolupráce s ostatními
národy. Vzpomínám na četná
setkání s dělníky, rolníky,
lékaři i právníky, na diskuse s nimi,
z nichž jasně vyzařovalo úsillí,
aby Německá demokratická republika byla pevnou
oporou v boji proti novým úkladům německého
imperialismu.
V Německé demokratické
republice jsou ztělesněny všechny nejlepší
tradice německého lidu. Humanismus Götha a
Schillera, velké perspektivy, které ukázal
dělnické třídě Marx a Engels,
hluboká oddanost proletářskému internacionalismu
a míru, kterými se vyznačovali Karl Liebknecht
a Rosa Luxemburgová i boj tisíce antifašistů,
kteří s nasazením vlastního života
bojovali v temných dobách hitlerismu spolu s antifašistickým
hnutím celého světa proti fašismu a
válce, za nové demokratické a mírumilovné
Německo.
Vítězství Sovětského
svazu umožnilo těmto silám v Německé
demokratické republice, aby se vydaly na cestu opravdové
demokracie, na cestu, která je pevně spojila s námi
v socialistickém táboře. Jak symbolický
mi dodnes připadá pomník sovětským
hrdinům v Treptowě! Na rozlomeném hákovém
kříži tu stojí sovětský
voják a v ruce drží dítě jako
symbol života nového Německa. A tento nový
život se v Německé demokratické republice
zrodil, rostl a sílil. Je to život prodchnutý
usilovnou prací pro blaho lidu, pro mírovou spolupráci.
Německá demokratická
republika učinila i vše pro to, aby pomohla k mírovému
řešení německé otázky.
Předložila nesčetné návrhy, směřující
ke snížení napětí v samotném
Německu. Navrhla, aby Německo bylo zahrnuto do pásma
vyňatého z atomového vyzbrojování,
aby byly cestou konfederace vytvořeny společné
orgány, které by podepsaly mírovou smlouvu
s Německem.
Je třeba říci,
že všechny tyto snahy Německé demokratické
republiky narazily na rozhodný odpor imperialistů
v Německé spolkové republice. Ti naopak vynaložili
mnoho sil, aby rozvraceli život v Německé demokratické
republice, její výstavbu a pokojnou práci
jejího lidu. Proto s plným porozuměním
přijali jsme v Československu opatření,
která na doporučení států Varšavské
smlouvy provedla Německá demokratická republika
na obranu své vlastní bezpečnosti i bezpečnosti
celého socialistického tábora 13. srpna t.
r. V těchto opatřeních se prokázala
zcela jasně vnitřní síla Německé
demokratické republiky, odhodlání jejích
občanů bránit svůj stát, bojovat
proti temným cílům německého
imperialismu. Znovu jsme si ověřili, že na
našich hranicích máme spolehlivého souseda,
který svými rozhodnými kroky chrání
i naši bezpečnost. Znovu se potvrdila pravda Gottwaldovského:
není Němec jako Němec!
Vývoj v Německu jasně
ukazuje, kde se soustředily mírové síly
a kde se znovu připravuje agrese. Dnes je ještě
čas tuto agresi zastavit, udělat všechno pro
to, aby nemohla novým válečným požárem
ohrožovat mír světa. Proto Sovětský
svaz a s ním všechny ostatní socialistické
státy přicházejí s návrhem
mírové smlouvy s Německem. Předkládají
tento návrh již v zájmu všech národů,
které mají zkušenosti s německým
imperialismem, revanšismem a militarismem. Vládnoucí
kruhy západoevropských zemí záměrně
skrývají před svým lidem skutečnost,
že německý imperialismus dnes znovu ohrožuje
svět, že jeho generálové s temnou fašistickou
minulostí stojí v čele armád Atlantického
paktu a znovu připravují hoře utrpení
celému světu. Tyto skutečnosti skrývají
vládnoucí kruhy na Západě proto, že
jsou si vědomy, že národy těchto zemí
mají rovněž své zkušenosti s německým
militarismem a revanšismem. My však pokládáme
za svoji povinnost vůči lidstvu ukázat pravý
stav věci. Ukázat, že dnes je ještě
čas donutit imperialisty v Německé spolkové
republice, aby žili se svými sousedy v míru.
Naše návrhy jsou jasné. Jsou proniknuty hlubokou
láskou k míru, vyjadřují zájmy
všech národů, zájmy všech mírumilovných
lidí. Proto s takovou jednotou a odhodláním
stojí za nimi všechen náš československý
lid, proto všichni pod vedením Komunistické
strany Československa znásobíme své
úsilí pro další posílení
naší vlasti a tím i celého socialistického
tábora. Jsme si vědomi. že naše pevnost,
jednota a semknutost je nejlepší zárukou, že
revanšismus bude zastaven, že mír zvítězí.
(Potlesk.)
Podpredseda NZ dr. Kyselý:
Prerušujem schôdzu na 20 minút.
(Schůze přerušena
v 16 hod. 32 min. a opět zahájena v 16 hod. 53 min.)
Místopředseda NS Fiala
(zvoní): Zahajuji přerušenou schůzi.
Budeme pokračovat v rozpravě
k výkladu ministra zahraničních věcí
Václava Davida o mezinárodní situaci.
Dávám slovo posl. Žiakovi.
Posl. Žiak: Súdružky
a súdruhovia poslanci, vážení priatelia!
Nie bez príčiny nás
zaujíma súčasný i budúci vývoj
v Nemecku. Slovenské príslovie hovorí Lepší
dobrý súsed, ako zlý brat. Ako susedia chceli
by sme s obidvoma nemeckými štátmi nažívat
v dobrom susedskom pomere. Nemecká demokratická
republika je naším úprimným dobrým
susedom. K jej ľudu máme skutočné bratské
vzťahy! V prejavoch najvyšších našich
zodpovedných štátnych činiteľov,
ktoré sú v plnom súhlase s vôľou
občanov, mnohokrát sme vyjadrili mierové
úsilie o dobré susedské vzťahy i s naším
západným susedom, keby sa vláda Spolkovej
republiky spamätala a nastúpila na prepotrebnú
mierovú cestu, užitočnú pre vlastný
ľud i pre mier na svete.
Politika militarizmu, revanšizmu
a novofašizmu, ktorú uskutočňuje vláda
pána Adenauera, je politikou nenávisti, nepriateľstva,
rozvratu a vojny. K takejto politike československý
mierumilovný ľud má ostrý odmietavý
postoj.
Po čiernej noci fašistického
otroctva, po oslobodení našej otčiny hrdinskou
Sovietskou armádou sme verili, že v celom Nemecku
budú úplne zničené korene nemeckého
imperializmu, militarizmu, ktorý v necelom štvrťstoročí
vyvolal dve hrozné svetové vojny. Postupimská
dohoda bola reálnym základom budúcej mierovej
zmluvy s Nemeckom i predpokladom úplnej očisty a
demokracie, aby sa Nemecko natrvalo začlenilo do rodiny
mierumilovných národov.
Táto dohoda bola dôsledne
uskutočnená iba v Nemeckej demokratickej republike,
ktorá z vôle nemeckého pracujúceho
ľudu vznikla na území sovietskej okupačnej
zóny. Nemecká demokratická republika, prvý
skutočne mierumilovný štát na území
Nemecka, stala sa záštitou demokracie a mieru v Nemecku.
Naproti tomu západné
veľmoci, najmä USA, čoskoro urobili zo západného
Nemecka imperialistický nástroj vojny proti socialistickým
štátom. K moci sa dostali monopoly a fašistickí
vojnoví zločinci. Títo vládcovia miesto,
aby pochopili úlohy a povinnosti porazeného národa
voči prvému víťazovi z druhej svetovej
vojny, Sovietskemu sväzu, počínajú si
povýšene, ako by oni boli povolaní diktovať
svetu svoje nezmyselné požiadavky. Bonnská
vláda pre svoje revanšistické ciele stretá
sa s plnou podporou vlády a militaristických kruhov
v Spojených štátoch severoamerických.
Pán Adenauer a jeho ministri, opierajúc sa o útočný
vojnový Severoatlantický pakt, bezočivo žiadajú
územia, ktoré raz navždy patria Československu,
Poľsku a Sovietskemu sväzu. Bonnská vláda
je úhlavným nepriateľom Nemeckej demokratickej
republiky a mierového usporiadania sveta.
Politické a kultúrne
ovzdušie pod vplyvom militarizmu a revanšizmu v NSR
prejavuje všetky známky duchovného a mravného
úpadku. Patrilo by k prvoradej úlohe súčasných
západonemeckých spisovateľov, žurnalistav,
pedagógov a intelektuálov, aby boli svedomím
svojho národa. Nemeckí spisovatelia a kultúrni
dejatelia túto úlohu v nedávnej minulosti,
až na malé výnimky, plnili veľmi váhavo.
V čase Hitlerovej moci mali len dve možnosti: kolaborovať,
chváliť a ospevovať nemeckého nadčloveka,
alebo emigrovať. Väčšina išla prvou
cestou. Najlepší emigrovali alebo zahynuli v koncentrákoch.
Situácia v tzv. adenauerovskej demokracii nie je lepšia.
Dnes je dosť zriedkavé, aby západonemeckí
autori a novinári povedali jasné kritické
slovo na samovražedný militarizmus, revanšizmus
a novofašizmus. Ak sa göttingenskí vedci, pokrokoví
cirkevní činitelia alebo mieroví pracovníci
odvážili ku kritickým slovám na vládu,
dostali sa do spárov perzekúcie alebo priamo do
väzenia. Príznakom tohto otráveného
ovzdušia bol zákaz Komunistickej strany Nemecka. Uznávanou
filozofickou autoritou v NSR je filozof atómovej bomby
Karl Jaspers, ktorý v duchu Nietscheho a Hitlera zdôvodňuje
použitie atómovej bomby na masové vyvraždenie
ľudstva. Pán Jaspers tvrdí, že úplné
vyhladenie ľudstva zo zemského povrchu je menšie
zlo, ako svetové víťazstvo komunizmu. Za toto,
tiež filozofické dielo dostal vo Frankfurtě
n/M. mierovú cenu.
Záslužný prevlom
v rezignácii spisovateľov je vyjadrený v knižke
"Žijem v Nemeckej spolkovej republike" do ktorej
prispelo 15 spisovateľov. Hans Werner Richter v knihe uvádza
tri základne záporné stránky života
v NSR. Návrat k nacizmu, vývojová tendencia
k diktatúre a prekotná remilitarizácia, vystrojená
atomickými zbraňami. Každá z týchto
nebezpečných skutočností nesie so
sebou hrozbu, že sa zopakuje obdobie spred roku 1945 so všetkými
dôsledkami zániku slobody.