Zákon a ani prováděcí předpisy neurčovaly, jak má být škoda stanovena. Vodítkem přitom byla jen mzda pracovníka, kterou pobíral v době, kdy se pracovní úraz stal. Z tohoto nedostatku úpravy budoucně ucházejícího výdělku pak vznikaly v porovnání s dávkami sociálního zabezpečení nesrovnalosti, zejména u těžkých úrazů. Pak se stávalo, že přechodně dosahovaný značně vysoký výdělek před úrazem byl základem pro výpočet měsíčního důchodu, vypláceného poškozenému až do jeho smrti.

Tak například na dole Július III v Kopistech se vyplácí jednomu zaměstnanci náhrada ušlého výdělku až do částky 3600 Kčs čistých. Tento výdělek pracovník nahodile dosahoval před úrazem, vzhledem k poměrně vysokému počtu přesčasových hodin. Přesto, že by dnes již tohoto výdělku nedosáhl a že jeho spolupracovníci, kteří s ním pracovali na komoře, mají dnes výdělek kolem 2600 Kčs, výše náhrady zůstává stejná.

Jsou i některé případy, kdy zaměstnanec bere 4 až 5000 Kčs měsíčně tzv. budoucně ucházejícího výdělku, i když je zřejmé, že by tohoto výdělku v dalších letech se vší pravděpodobností nedosahoval.

Návrh zákona přináší pracujícím, zejména dělníkům, výhody, spočívající zvláště v tom, že novým pojetím důvodů, pro které se může podnik zprostit odpovědnosti za pracovní úraz, se zabraňuje tomu, aby bylo na dělníky přenášeno riziko práce. Návrh nepřipouští, aby pracovníku byla odepřena náhrada škody vzniklé z pracovního úrazu nebo nemoci z povolání tehdy, jestliže škodu utrpěl nikoliv sice zaviněním vedení podniku, ale škoda je důsledkem rizika, spojeného s výkonem zaměstnání.

Předpokladem zlepšení praxe při předcházení pracovním úrazům a při jejich odškodňování je, aby již v zákoně bylo jednoznačně určeno, kdo odpovídá za škodu, která pracovníku byla pracovním úrazem způsobena, za kterých podmínek vzniká tato odpovědnost a kdy spoluodpovídá také pracovník sám. Tyto otázky jsou návrhem zákona zcela jednoznačně vyřešeny, takže se vytvářejí předpoklady k tomu, aby o odpovědnosti za škodu nevznikaly pochybnosti, jako tomu bylo dosud. Návrh určuje pojem pracovního úrazu a nemoci z povolání a stanoví podmínky, za nichž lze úrazy odškodňovat. Vychází ze zásady, že za pracovní úraz odpovídá podnik, u něhož je pracovník v pracovním poměru.

To platí i v tom případě, jestliže tento podnik vyšle svého pracovníka do jiného podniku, například aby tam provedl montáž, a tento pracovník utrpí v jiném podniku úraz. Tento úraz odškodní podnik, u něhož je v pracovním poměru. Jestliže na úrazu nese vinu druhý podnik, může na něm podnik, který úraz odškodnil požadovat náhradu. Tím se docílí co nejrychlejšího uspokojení nároků pracovníka.

Podnik se může plně zprostit odpovědnosti pouze v jediném případě: prokáže-li, že škoda byla způsobena výhradně tím, že postižený pracovník svým zaviněním porušil předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci nebo příkazy, zákazy a jiné pokyny k zajištění bezpečné práce, ačkoliv byl s nimi řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly kontrolovány. Je-li toto porušení předpisů pracovníkem jen jednou z příčin pracovního úrazu, zprostí se podnik odpovědnosti zčásti. Část škody, kterou hradí podnik je však vždy vyšší než část, kterou nese pracovník sám, je-li příčinou úrazu také porušení bezpečnostních předpisů podnikem.

Nejzávažnější změnou proti dosavadní úpravě je zásada o stanovení výše náhrady škody.

Pro odškodňování pracovních úrazů je nutné zavést takovou zásadu, kterou by byla zabezpečena pracovníku, jenž utrpěl pracovní úraz, a jeho rodině přiměřená životní úroveň odpovídající pravděpodobným pracovním příjmům pracovníka po celé období, po které je odškodnění poskytováno. Návrh zákona proto upouští od poskytování náhrady výdělku bez jakéhokoliv omezení. Zkušenosti ze závodů totiž ukazují, že pracující v celé řadě případů by nemohli trvale dosahovat tak vysokých výdělků, jakých často nahodile dosahovali před úrazem.

Tato skutečnost je kritizována nejen podniky, ale stále více i samotnými pracujícími. V souladu s tímto nazíráním již také některé závodní výbory v rozhodčím řízení i některé soudy, zejména na Ostravsku, přiznávají náhrady při odškodnění pracovních úrazů jen do maximální výše invalidních důchodů. Proto návrh upouští od zásady o tom, že se poskytuje náhrada ušlého výdělku a váže náhradu škody na sociální zabezpečení, poněvadž dávky důchodového zabezpečení, poskytované při pracovním úrazu, zajišťují ve své nejvyšší výměře dostatečně životní úroveň poškozeného a jeho rodiny. Pracovníkům, kteří utrpěli pracovní úraz a stali se plně invalidní, bude podle návrhu poskytována náhrada odpovídající invalidnímu důchodu v nejvyšší výměře, tj. u pracovníků I. kategorie 90 % a u ostatních pracovníků 85 % průměrného výdělku dosahovaného v posledních pěti letech před pracovním úrazem, nejvýše však u pracovníků I. pracovní kategorie 2200 Kčs, u pracovníků II. pracovní kategorie 1800 Kčs a u pracovníků III. pracovní kategorie 1600,- Kčs.

V četných případech bude důchod včetně výchovného u invalidního důchodu vyšší, než činila náhrada škody podle staré úpravy.

Návrh zavádí povinnost podniku umístit pracovníka, jehož pracovní schopnost je v důsledku pracovního úrazu snížena, a to na takové pracovní místo, které je pro něho vzhledem ke zdravotnímu stavu vhodné a kde může dosahovat výdělku, který měl před pracovním úrazem. Nesplní-li podnik tuto povinnost, je povinen poskytovat pracovníku náhradu ve výši rozdílu mezi výdělkem pracovníka po pracovním úrazu a invalidním důchodem v nejvyšší výměře, a to v rozsahu ve kterém za škodu odpovídá.

V návrhu se ponechává, jako tomu bylo v dosavadní úpravě, povinnost podniku poskytnout jednorázové úrazové odškodnění, a to za ztížení jeho společenského uplatnění a za bolest. Rozsah této povinnosti se řídí rozsahem odpovědnosti podniku. Přitom se předpokládá, že výše této jednorázové náhrady bude omezena do částky 40 000 Kčs.

Zabezpečení pozůstalých pracovníka, který po pracovním úrazu zemřel, upravuje návrh ve srovnání s dosavadním stavem nově. Vdově a dětem se přiznávají důchody z nejvyššího invalidního důchodu, na který by měl pozůstalý nárok. Jsou podstatně vyšší než dosud a není proto třeba poskytovat pozůstalým náhradu ušlého výdělku. Vedle důchodů se pozůstalým poskytne jednorázové odškodnění, a to vdově 3000 Kčs a každému dítěti 5000 Kčs.

Nová úprava odškodnění pracovních úrazů má působit také k tomu, aby byly v závodech vytvářeny co nejúčinnější předpoklady úspěšné úrazové prevence. Proto je nutné z dosavadní úpravy odstranit vše, co by mohlo dosažení tohoto cíle ztížit. Z těchto důvodů nárok vylučuje a omezuje povinnost podniků hradit náklady léčebné péče, dávek nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení v těch případech, kdy ze strany pracovního kolektivu bylo učiněno vše, co vyžaduje bezpečná a zdravá práce.

Nové pojetí odškodňování pracovních úrazů dále vyžaduje, aby byly změněny dosavadní prováděcí předpisy. Je připravena k vydání vyhláška Ústřední rady odborů a Státního úřadu sociálního zabezpečení, která provede navrhovaný zákon. Ve vyhlášce bude podrobně upraveno, co se rozumí pracovním úrazem, výpočet náhrad při pracovních úrazech, poskytování jednorázového odškodnění a náhrady v některých zvláštních případech. Rovněž je připravena i prováděcí vyhláška, která upraví způsob uplatňování náhrad nákladů preventivní a léčebné péče a dávek nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení, které jsou podniky povinny hradit státu.

Návrh zákona, který dnes projednáváme, odstraní nedostatky dosavadní úpravy a vytvoří předpoklady pro zlepšení úrazové prevence tak, aby podniky v zájmu společnosti i v zájmu pracujících plnily důsledně všechny úkoly na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Pomůže účinněji při výchově pracujících, než tomu bylo dosud a vytvoří předpoklady i pro zlepšení praxe při odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání.

Z provádění návrhu zákona o odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání nevzejdou pro státní rozpočet nové náklady. Návrh zákona, tisk 71 projednal výbor průmyslový, zdravotní a ústavně právní. Byl jsem pověřen, abych jej doporučil na základě společné zprávy těchto výborů ke schválení plénu Národního shromáždění. (Potlesk.)

Místopředseda NS Fiala: Do rozpravy se přihlásili poslanci Pašek a Dočkalová.

Dávám slovo prvému přihlášenému řečníkovi posl. Paškovi.

Posl. Pašek: Vážené Národní shromáždění, soudružky a soudruzi poslanci!

Pátý světový všeodborový sjezd, konaný tento měsíc v Moskvě, přijal program mezinárodního dělnického hnutí, který se opírá o závěry XXII. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, jenž byl majákem celému mezinárodnímu proletariátu.

V jednáních a rezolucích V. všeodborového sjezdu byla zdůrazněna potřeba hluboké péče o pracující a nutnost stálého zlepšování jejich pracovních, životních a existenčních podmínek.

Mohli jsme hrdě na tomto světovém odborovém kongresu ukázat, jak je tato linie důsledně uskutečňována v naší socialistické společnosti.

Komunistická strana Československa ji uskutečňuje tak, aby se souběžně s rozvojem výroby, techniky a vědy rozvíjela i péče o tvůrce a nositele tohoto rozvoje, o náš pracující lid. Její soustavná péče se projevuje ve všech oblastech našeho společenského života. Významná je zejména v procesu společenské práce při výrobě materiálních hodnot.

V souladu se zákonitým prohlubováním této péče o pracující je také naše nová soustava bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, k níž jsme základ položili novým zákonem o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, který 27. června letošního roku schválilo naše Národní shromáždění.

Zákon o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci zvýšil osobní odpovědnost hospodářských orgánů i odpovědnost národních výborů za soustavné vytváření podmínek pro zlepšování pracovního prostředí.

K témuž cíli je zaměřen i v zákoně zakotvený princip zásadní jednoty zabezpečování úkolů výroby a bezpečnosti při práci, další zvýšení úlohy a rozšíření pravomoci orgánů Revolučního odborového hnutí a národních výborů na tomto úseku, jakož i princip nejširší a bezprostřední účasti pracujících na preventivním zajišťování bezpečné a zdraví nezávadné práce.

Předpokládaným návrhem zákona o odškodňování úrazů a nemocí z povolání se naše soustava bezpečnosti a ochrany zdraví při práci dovršuje.

Smyslem nového zákona je nejen nahradit pracujícímu újmu na zdraví, která mu vznikla úrazem při práci, ale především působit ještě účinněji na zvýšení osobní odpovědnosti vedoucích hospodářských pracovníků na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Odbory se plně staví za tu stěžejní zásadu navrhovaného zákona, která má zabránit přenášení rizika práce na dělníky.

Vytvořením podmínek pro takovou praxi se zabrání četným nepříznivým zjevům, které se vyskytovaly při provádění dosud platné úpravy.

Tyto nesprávnosti byly umožněny tím, že dosavadní zprošťovací důvody umožňovaly podnikům, aby se zbavovaly odpovědnosti za úrazy, které byly důsledkem rizika práce.

K podobným nesrovnalostem docházelo, když podnik se mohl zprostit odpovědnosti při úrazech způsobených tzv. neodvratitelnou událostí, která nemá původ v provozu.

Dosavadní úprava umožňovala také, že podnik neodškodnil pracovní úraz dělníka, který pomáhal svému spolupracovníku v zájmu plnění úkolů výroby, a to s odůvodněním, že taková práce nebyla v pracovní náplni postiženého dělníka, například, že nedostal k tomu příkaz.

Závažným nedostatkem dosavadní praxe bylo jen malé procento odškodněných pracovních úrazů a nemocí z povolání proto, že nebyly odškodňovány případy, kdy odškodnění mělo být přiznáno.

Nejde jen o případy přenášení rizika práce na pracovníka, nýbrž i o další, kdy v důsledku obecné snahy podniků zprostit se odpovědnosti a nedůsledného postupu odborových orgánů v závodech nedošlo k odškodnění, které bylo odůvodněné. O tom svědčí i skutečnost, že ze 4651 žalob podaných pracujícími z důvodu odškodnění pracovních úrazů v letech 1957-1960 soudům, bylo rozhodnuto ve prospěch 3091 žalob, tj. 66,4 %.

Také v rozhodčím řízení na závodech převážná většina podaných návrhů skončila ve prospěch pracujících.

Bude nutné, aby odborové orgány v úzké součinnosti s vedoucími pracovníky závodů a podniků v souladu s intencemi naší strany, vlády a odborů sledovaly a působily k tomu, aby ani jeden pracovní úraz nezůstal bez odpovědného posouzení. Jde ovšem nejenom o to, aby byla v odůvodněných případech pracovníku nahrazena újma způsobená pracovním úrazem, ale aby každý úraz byl podnětem pro účinné odstranění jeho příčiny a pro prohloubení potřebné preventivní péče.

Dosavadní úprava odškodňování pracovních úrazů nesplnila svůj hlavní cíl, působit k podstatnému snížení pracovní úrazovosti a nemocí z povolání v našem hospodářství. Peněžní prostředky vynakládané na odškodňování pracovních úrazů musí působit ke zvýšení odpovědnosti hospodářských i odborových orgánů.

Je třeba se zamyslit nad skutečností, kterou kritizují naši pracující, že je na odškodnění mnohdy vyplaceno více než by bylo vynaloženo na odstranění pracovního úrazu. Například nesprávným osvětlením pracoviště nebo nepořádkem na pracovišti dochází často k úrazům a přece stačí řádně uskladnit materiál, udržovat pořádek a dbát, aby osvětlení umožňovalo dobrý výkon práce.

V roce 1958 se stal například pracovníku Závodu na výrobu léčiv pracovní úraz tím, že uklouzl na mokré podlaze v závodě a utrpěl poranění páteře a ochrnutí nohou. Závod musí doplácet až do dožití zraněného důchod, při čemž kapitálová hodnota důchodu činí několik desítek tisíc Kčs.

V dosavadní úpravě byla častým předmětem sporů otázka spoluviny poškozeného.

Je správné, že návrh zákona řeší tuto otázku jednoznačně, a to zvýhodněně na prospěch dělníků. Jestliže došlo ke zranění porušením předpisů jak postiženým pracovníkem, tak závodem, považuje se vždy zavinění podniku za závažnější a podnik odpovídá za pracovní úraz z větší části.

Návrh nového zákona vnáší jasno dále do otázek odškodňování nemocí z povolání tím, že nerozlišuje mezi nemocí z povolání a pracovním úrazem, jako tomu bylo dosud. Podle dosavadního stavu se mohl podnik zprostit odpovědnosti, jestliže prokázal, že onemocnění nezavinil.

Tak dosavadní úprava připouštěla, aby riziko práce ve zdraví nepříznivém prostředí bylo při nemocech z povolání přenášeno na pracovníka.

Po vydání nového zákona nebude taková praxe možná. To bude mít velký význam především pro dělníky na rozhodujících úsecích národního hospodářství, v dolech a rudných dolech, v cementárnách a jinde.

Naši pracující uvítají, že se urychlí postup při odškodňování pracovních úrazů, neboť dosavadní praxe vyřizování a rozhodování byla často zdlouhavá a byrokratická. Návrh nového zákona ukládá mateřskému podniku povinnost hradit škodu, a to zásadně a bez rozdílu, zda k úrazu došlo ve vlastním nebo jiném podniku nebo na pracovní cestě mimo prostory závodu.

Je tedy jasně vyřešena otázka, kdo má povinnost hradit škodu například při úrazech pracovníků, kteří byli vysláni do jiného podniku, aby tam provedli montáž, pracovníků pivovarů při skládání do sklepů restaurací a jídelen, při skládání kmenů do skladiště dřevozpracujících podniků.

Tím se odstraňují dosavadní potíže spočívající v tom, že poškozený pracovník nebo pozůstalí po něm, kteří byli odkázáni výživou na usmrceného pracovníka, museli často s potížemi vymáhat náhradu škody a zabezpečení na cizím podniku nebo na třetích osobách.