Středa 19. prosince 1962

Osobitnou kapitolou sú dopravné nehody. Opitý šofér nechtiac, proti svojmu svedomiu, stáva sa vrahom spolucestujúcich a nič netušiciach ľudí na ceste, i škodcom cenných hodnôt národného majetku.

Je naprosto správne, že medzi prostriedkami boja proti alkoholizmu zákon uvádza postih previnených opitých osôb podľa príslušných zákonov, ktoré opilosť neuznávajú za poľahčujúcu okolnosť. Podľa občianskeho zákoníka a zákona o hmotnej zodpovednosti zamestnancov zamestnanec, ktorý spôsobil na pracovisku škodu v opilosti, je povinný nahradiť nielen skutočnú škodu, ale i to, v čom bol podnik v širšej súvislosti poškodený. Skúsenosti dokazujú, že práce, konané v opilosti, sú pre zdravie spolupracovníkov a iných osôb nebezpečné a rovnako ohrozujú aj socialistický majetok.

Spomenul som, že alkoholizmus je smutným dedičstvom kapitalizmu. Z tohto dedičstva i len najmenšieho podielu mala by sa zriecť naša socialistická mládež. Česť veľkej časti našej mládeže, ktorá v pijatyke jasne vidí neslýchané mravné a spoločenské zlo. No nie je málo tých, ktorí na dobré slovo napomenutia k striezlivosti odpovedajú neslávnou pesničkou: "Aj tí starí pijávali, aj my píjať budeme!" a porekadlom, ktoré už dnes patrí do šrotu: "Čo vypiješ, to užiješ, čo užiješ, to máš." To sú ospravedlňujúce, pohodlné a nemravné názory, ktoré nemajú nič spoločného so socialistickou morálkou, so socialistickým humanizmom, ani so správnym chápaním hodnoty, cieľa a zmyslu života. Heslo "čo užiješ, to máš" používajú a uplatňujú len tí naši spoluobčania, ktorí nenašli úprimný vzťah k socializmu. Socialistickým ľuďom v mladom či starom veku je jasné, že majú nie to, čo vypijú a skutočne prehýria, ale to, čo socialistickou prácou pre spoločnosť a tak i pre seba vytvorili a tvoria!

Zmyslom ich života je nielen brať, užívať, ale spoločnosti tvorivou prácou dávať a radovať sa z toho, že sa môžu svojimi silami a schopnosťou zúčastňovať na spoločnom socialistickom diele a užívať patričný podiel z ovocia spoločnej práce. Pravdivá je skúsenosť, že dobrá práca a alkoholizmus sa nikdy neznesú.

V zákone treba skutočne pozitívne zhodnotiť výrazné rysy starostlivosti našej socialistickej spoločnosti, ktorými preventívne chráni mládež do 18. rokov pred zhubou alkoholizmu, zabezpečuje výživu rodiny zo mzdy alkoholika a jasne určuje trestné sankcie proti nedovolenej výrobe liehu.

Žiada sa mi poznamenať, že planým moralizovaním alkoholizmus neodstránime. Je správne, že zákon jasne určuje pojem alkoholizmu. Podľa nového zákona nevidíme alkoholizmus v požívaní alkoholických nápojov, pokiaľ sa tak deje v prijateľnej miere a za prijateľných okolností. (Posl. Valo: Kto vie čo je to "prijateľná miera?".) Posl. Žiak: Socialistický človek to vie. Bojujeme proti alkoholizmu, ktorý je chorobným zlozvykom a nemocou v našej spoločnosti. U detí a mládeže budeme dôsledne presadzovať úplnú abstinenciu.

Ústredný protialkoholický sbor, národné výbory a protialkoholické sbory národných výborov čaká zodpovedná a záslužná koordinačná práca, do ktorej sa zapoja všetky spoločenské organizácie do boja proti alkoholizmu. Tento boj bude smerovať k hlbokej prevýchove ľudí, ktorí sa doteraz nestali skutočnými socialistickými ľuďmi. V ňom sa uplatní zásada, prednesená I. tajomníkom KSČ a prezidentom republiky súdruhom Antonínom Novotným v zpráve na XII. sjazde KSČ: "Uvedomelá iniciatívna, tvorčia a obetavá práca k prospechu spoločnosti je zmyslom života, výrazom vlastenectva i správneho chápania internacionálnych povinností nášho ľudu. Socialisticky žiť, to predovšetkým znamená socialisticky pracovať. Preto výchova k láske a úcte ku každej spoločenskej, užitočnej a tvorčej fyzickej i duševnej práci sa musí stať ústrednou otázkou nielen ideovej výchovy strany, ale i prvoradou úlohou rodiny, školy, spoločenských organizácií, proste, celej našej spoločnosti!" (Potlesk.)

Podpredseda NZ dr. Kyselý:

Počet prihlásených rečníkov je vyčerpaný.

Hlási sa ešte niekto do rozpravy ? (Nikto.)

Do rozpravy sa nikto nehlási, je tedy skončená.

Dávam zpravodajovi posl. Sýkorovi slovo k doslovu.

Zpravodaj posl. Sýkora: Nemám připomínek. Vzdávám se slova.

Podpredseda NZ dr. Kyselý:

Môžeme pristúpiť k hlasovaniu.

Pretože neboli podané žiadne pozmeňovacie návrhy, dám hlasovať o celom vládnom návrhu naraz, podľa predloženej spoločnej zprávy výboru zdravotného a ústavne právneho.

Sú nejaké námietky proti tomuto spôsobu hlasovania? (Neboli.)

Nie sú.

Kto teda súhlasí s celým vládnym návrhom zákona o boji proti alkoholizmu, a to podľa znenia spoločnej zprávy výboru zdravotného a ústavne právneho, nech zdvihne ruku! (Deje sa.)

Je niekto proti? (Nikto.)

Zdržal sa niekto hlasovania? (Nikto.)

Ďakujem. Tým Národné zhromaždenie jednomyseľne schválilo vládny návrh zákona o boji proti alkoholizmu.

Tým sme prejednali piaty bod programu.

Pristúpime k prejednaniu šiesteho bodu programu, ktorým je

6. Zpráva výboru zahraničného k vládnemu návrhu (tlač 99), ktorým sa predkladá Národnému zhromaždeniu Československej socialistickej republiky k prejavu súhlasu Zmluva o boji proti diskriminácii v oblasti vzdelania, prijatá v Paríži dna 14. decembra 1960 na jedenástom zasedaní Generálnej konferencie Organizácie spojených národov pre výchovu, vedu a kultúru.

Zpravodajom je posl. Müller, dávam mu slovo.

Zpravodaj posl. Müller: Vážené Národní shromáždění, soudružky a soudruzi poslanci!

Dovolte, abych na dnešní schůzi NS předložil vládní návrh ze dne 22. srpna 1962 - Úmluvu o boji proti diskriminaci v oblasti vzdělání, která byla na základě rezoluce č. 134 přijata na XI. generální konferenci UNESCO v roce 1960.

Tato úmluva je první z úmluv, přijatých v rámci UNESCO, jejímž účastníkem se ČSSR jako členský stát této mezinárodní organizace stává.

UNESCO, což je oficiální a obecně užívaná anglická zkratka plného názvu Organizace Spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu, je tzv. odbornou organizací OSN, založenou v Londýně v roce 1945. ČSSR byla mezi původními členy UNESCO a je jím s krátkým přerušením v roce 1953 dosud. UNESCO je jednou z největších odborných organizaci OSN; k dnešnímu dni má přes 100 členů.

Účelem organizace je podle její ústavy přispívat k udržování míru posilováním mezinárodní spolupráce, cestami výchovy, vědy a kultury. Jejím sídlem je Paříž. Na základě citované ústavy zřizují členské státy své národní komise UNESCO, jež mají působit zejména jako prostředník mezi touto organizací a vnitrostátními kulturními institucemi členských států. V ČSSR byla zřízena za tím účelem Československá komise pro spolupráci s UNESCO.

UNESCO bylo původně plně ovládáno kapitalistickými státy. Vstupem Sovětského svazu (spolu s Ukrajinskou soc. republikou a Běloruskou soc. republikou) v roce 1945 a přístupem dalších socialistických zemí zlepšily se podmínky rovnoprávné spolupráce i v této organizaci. Jedenáctá generální konference UNESCO v r. 1960 stala se důležitým mezníkem v činnosti této organizace. Delegace socialistických zemí zaznamenaly na ní řadu významných úspěchů; naproti tomu pozice imperialistických států, zejména USA, byly silně otřeseny. Průběh konference ukázal, že iniciativní návrhy socialistických zemí se setkávají s pochopením a podporou neutralistických států, že vzrostl politický prestiž zemí našeho tábora a zvýšil se i jejich vliv na činnost UNESCO.

UNESCO se stává skutečně významnou mezinárodní organizací, v níž je dnes možno v daleko větší míře než dosud úspěšně bojovat za prosazení zásad mírového soužití a spolupráce všech států, což je i hlavním cílem ústavy UNESCO.

Generální konference, jež se konají každé dva roky, přijímají mezi jiným také mezinárodní úmluvy a doporučení členským státům, jejichž obsah spadá do rámce činnosti UNESCO. Úmluva, kterou dnes projednáme, patří svým obsahem mezi nejvýznamnější.

Studiem v oblasti diskriminace ve vyučování se v uplynulých letech zabývaly jednak subkomise OSN pro boj proti diskriminaci a na ochranu menšin, jednak komise pro lidská práva.

Na základě výsledků tohoto studia, jakož i na základě zkušeností a praxe jednotlivých států-členů UNESCO, vypracoval sekretariát UNESCO předběžný návrh mezinárodní úmluvy o boji proti diskriminaci v oblasti vzdělání a návrh doporučení členským státům, zabývajícím se toutéž otázkou. Při vypracování předběžných návrhů přihlíželo UNESCO především k ustanovením Všeobecné deklarace lidských práv, úmluvy a doporučení pojednávajících o diskriminaci v zaměstnání a povolání, přijatých v roce 1958 generální konferencí Mezinárodní organizace práce, jakož i k výsledkům práce komise pro lidská práva, komise pro práva žen a subkomise pro boj proti diskriminaci a za ochranu menšin.

K projednání předběžných návrhů úmluvy a doporučení a k vypracování konečných návrhů svolal sekretariát UNESCO zasedání zvláštních výborů expertů členských států. Zasedání výborů expertů se konalo v červnu 1960 v Paříži. Zúčastnily se ho delegace jednačtyřiceti států-členů UNESCO, zástupci Mezinárodní organizace práce, Ligy arabských států a jedenáct nevládních organizací. Ze socialistických států byly zastoupeny ČSSR, Sovětský svaz, Ukrajinská SSR, Běloruská SSR, Polská lidová republika, Bulharská lidová republika a Maďarská lidová republika.

Výbor expertů vypracoval návrh Úmluvy o boji proti diskriminaci v oblasti vzdělání. Úmluva byla poté přijata dne 14. prosince 1960 generální konferencí UNESCO.

Podle svého článku 12 odstavce 1. Úmluva vyžaduje ratifikaci nebo přijetí členskými státy UNESCO a podle článku 13 odstavce 1. je otevřena k přístupu ostatním státům s obvyklým omezením na státy, které Výkonná rada UNESCO k přístupu vyzve.

Úmluva má humanitární povahu a její cíle odpovídají politice socialistických zemí, prováděné v této oblasti v OSN a jiných mezinárodních orgánech. Potvrzuje zásadu Všeobecné deklarace lidských práv o právu každého člověka na vzdělání, sleduje zajištění stejného přístupu ke vzdělání a stejných podmínek při studiu všem bez rozdílu rasy, barvy pleti, jazyka, náboženství, politického smýšlení, národního nebo sociálního původu a hospodářských podmínek nebo rodu.

Ve státech socialistického tábora je diskriminace v oblasti vzdělání dávno věcí minulosti. Vezměme si například Sovětský svaz, kde je přes padesát národností a národnostních skupin žijících v bratrském svazku a v plné rovnoprávnosti pohromadě.

U nás v ČSSR je již v nové socialistické ústavě všem občanům zaručena plná rovnoprávnost v článku 20., kde se říká: "Bez rozdílu ras a národností má každý občan ČSSR stejná práva a povinnosti." Proč o tom mluvím? Jsem občan německé národnosti, člen NS. Tisíce příslušníků jiných národností - Maďarů, Poláků, Němců, je aktivně činných ve veřejném životě. Všem národnostním menšinám žijícím na území ČSSR jsou zaručena veškerá práva ve veřejném, politickém a kulturním životě.

Na XII. sjezdu KSČ bylo ve zprávě prvního tajemníka a presidenta republiky s. Novotného k národnostní otázce uvedeno toto: "Náš stát je dnes státem dvou socialistických národů - Čechů a Slováků - plně rovnoprávných, žijících společnými cíli a zájmy. Rovná práva jsou zaručena i příslušníkům ostatních národností. Tím se ČSSR stává státem třídní jednoty a bratrské jednoty národů!"

V oblasti školství a kultury klade naše zřízení důraz na další všestranný rozvoj všeobecného a odborného vzdělání pracujících bez rozdílu národnostní příslušnosti.

Rovnoprávnost v oblasti vzdělání je nejen zaručená, ale je skutečností. Statistická data ukazují realizaci této demokratické zásady. U nás mají všichni přístup ke středoškolskému vzdělání, mohou se podle svých schopností stát vědeckými pracovníky, vysokoškolskými učiteli, členy vědeckých ústavů a akademií a podle výsledků své vědecké práce získávají vysoké státní řády a vyznamenání, tituly laureátů státních cen atd.

Nyní vyžadujeme na uchazeči o studium jen předpoklad schopností a píle dále se vzdělávat a rozvíjet své poznání. Naši studenti jsou již osvobozeni od starostí tak běžných pro studenty v kapitalistických státech, jako je otázka finančního zajištění studia, předpoklad sociálního a finančního postavení rodičů, jako rozhodující pro vstup na vysoké školy, jak je tomu třeba na tak slavných vysokých školách, jako jsou university v Oxfordu a Cambridgi.

Sociální diskriminace je pak v kapitalistickém světě prohlubována rozpory v oblasti vztahů mezi národy a rasami, jak je tomu ve všech koloniálních zemích. Národnostní a rasovou diskriminaci v oblasti vzdělání nemohou na Západě překlenout ani segregačními opatřeními jako je třeba v USA, kde při vstupu na základní školu musí černošské děti chránit před rasisty policie, ani tak zvaná pomoc zaostalým zemím. Když pomineme zcela tuto běžnou skutečnost a praxi kapitalistického školství, musíme ukázat také na takové výstřelky západní demokracie, jako je jihoafrický apartheid - státem uzákoněný rasový fašismus, odsuzující černošskou většinu v Jihoafrické republice k nevědomosti a zaostalosti.

Úmluva stanoví ve svých článcích 3 a 4 konkrétní opatření, jež jsou smluvní státy povinny učinit k zajištění sledovaného cíle, k nimž patří zejména: zrušit veškerá zákonná opatření, jakož i praxi, jež by mohla vést k diskriminaci v oblasti vzdělání, v případě potřeby zajistit i legislativní cestou, aby nedocházelo k diskriminaci při vstupu žáků do vzdělávacích zařízení, poskytnout cizím příslušníkům, zdržujícím se na území smluvní strany, přístup ke vzdělání jako svým vlastním občanům, zajistit, aby základní vzdělání bylo povinné a bezplatné a zevšeobecnit a zpřístupnit všem středoškolské vzdělání, jakož i zpřístupnit vysokoškolské vzdělání podle schopností jednotlivce, podporovat a zintenzívňovat výchovu osob, které nezískaly základní vzdělání nebo je nedokončily, zajistit bez jakékoli diskriminace přípravu na učitelské povolání a podobné.

V článku 5 Úmluva stanoví, že výchova se musí snažit o plný rozvoj lidské osobnosti a o posílení respektování základních lidských práv a svobod a podporovat porozumění, snášenlivost a přátelství mezi národy a rozvoj činnosti OSN pro zachování míru. Přiznává národnostním menšinám právo organizace učební výchovy podle podmínek jejich země a ve vlastním jazyce s tou podmínkou, že národnostní menšiny nebudou používat tohoto práva takovým způsobem, aby to bránilo členům menšin pochopit kulturu nebo používat jazyka celkového obyvatelstva země, nebo aby to ohrožovalo státní svrchovanost, a že úroveň vyučování nebude nižší, než je všeobecná úroveň stanovená příslušnými orgány.

Článek 7 ukládá smluvním stranám předkládat generální konferenci UNESCO pravidelné zprávy o zákonech přijatých za účelem provádění Úmluvy.

Úmluva podle článku 14 vyžaduje pro vstup v platnost uložení tří ratifikačních listin, listin o přijetí nebo přístupu. Až dosud Úmluvu ratifikovala Francie, Izrael, Sovětský svaz a listinu o přijetí uložila Středoafrická republika, Velká Británie a Sjednocená arabská republika. Protože od uložení třetí ratifikační listiny, listiny o přijetí nebo přístupu uplynuly již článkem 14 předepsané tři měsíce, Úmluva nabyla již platnosti.

Ze socialistických států ratifikoval Úmluvu, jak již bylo uvedeno, Sovětský svaz, a to výnosem Nejvyššího sovětu ze 2. července 1962. Ostatní socialistické státy-členové UNESCO v současné době otázku přijetí Úmluvy projednávají.

Po projednání Úmluvy, jež je typicky humanitární a je v souladu s vnitřní a zahraniční politikou našeho státu, lze konstatovat, že Úmluva je pro nás přijatelná a neobsahuje žádná ustanovení, k nimž by bylo nutno uplatnit výhrady.

Zahraniční výbor NS projednal vládní návrh uvedené smlouvy na své schůzi dne 10. září 1962 a doporučil jednomyslně NS vyslovit s ní souhlas. (Potlesk.)

Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP