Pátek 31. ledna 1964

Posl. Skála: Soudružky a soudruzi poslanci,

ve státním rozpočtu na r. 1964, který dnes projednáváme, zaujímají výdaje na oblast kultury a sociálních opatření 36,2 % celkové částky rozpočtu a z těchto výdajů 11,1 % připadá na investice a generální opravy. Částka 9 miliard 191 miliónů, plánovaná na neinvestiční potřeby školství a kultury, zaznamenává proti očekávané skutečnosti právě uplynulého roku další růst o 5,9 %. Jsou to částky obrovské, které dokumentují význam, jaký připisuje naše společnost rozvoji kultury a vzdělání. Jestliže v socialistickém pojetí jsou vzdělání, věda, celá kultura chápány jako mocné aktivní síly všestranného rozvoje socialistické společnosti, pak dnes, kdy v tak velké míře závisí rozvoj produktivních sil společnosti na využití vědy a techniky ve výrobním procesu, plným právem hovoříme např. o vědě jako o výrobní síle a vidíme, jak ve stále větší míře se přímo do výsledků výroby promítá vzdělání a kvalifikace. Uvědomujeme si, že tento význam dále poroste, že práce dělníka a rolníka ve své perspektivě bude postupně nabývat stále více a více charakteru práce inženýrské a vědecké. A že tedy podmínky pro tento historicky nutný, zákonitý vývoj musíme vytvářet cílevědomým, perspektivním zajišťováním rozvoje školství a vědy. V této souvislosti chci říci, že je třeba překonat staré mechanické zařazování všech nákladů na školství a vědu do oblasti společenské spotřeby a plně chápat a doceňovat jejich bezprostřední vliv na rozvoj výrobních sil. Není to otázka formální, jak by se někomu mohlo zdát, protože jenom plným prosazením takového chápání školství a vědy dokážeme plně překonat i jakékoli podceňování, s kterým se ještě mnohdy setkáváme při zajišťování potřeb školství a zvyšování kvalifikace, jako by šlo o neproduktivní výdaje. Proto jsme také právem kritizovali ty případy, kdy národní výbory používaly prostředků určených na školství a kulturu k jiným účelům. Vždyť např. v Sovětském svazu bylo propočtem zjištěno, že v roce 1960 bylo růstem vzdělání docíleno asi 26 % celkového národního důchodu. Jde tu proto o významnou zásadní otázku při dalším rozvíjení výrobních sil. Z toho vyplývá, že proto zákonitě porostou i částky, které v souladu s rozvojem našeho národního hospodářství na školství a všestranné zvyšování kvalifikace pracujících i na vědu, a to přirozeně i na základní výzkum budeme ročně vynakládat. Nepůjde a nesmí ovšem přitom jít jen o prostý kvantitativní růst - s takovýmto jednostranným chápáním se bohužel také často setkáváme - půjde a musí tu jít vždy současně i o rozvoj kvalitativní, který umožní, aby každá koruna vynaložená v této oblasti, přinášela každým rokem větší výsledek, projevila se účinněji. Jestliže se tedy dnes ve výrobě s takovým důrazem zaměřujeme na její kvalitativní stránku, pak stejný důraz na kvalitativní stránku musíme klást i v rozvoji školství, vědy a kultury.

Je přirozené, že při stále prudce rostoucích nárocích mnohdy tíživě pociťujeme to, že nemůžeme v oblasti školství uskutečňovat všechny potřeby a odstraňovat všechny nedostatky vždy v té míře a tak rychle, jak bychom si v zájmu co největšího předstihu před potřebami národního hospodářství přáli, ať už se to týká investic, generálních oprav nebo jiných potřeb. Tím spíše je však třeba, abychom maximálně využívali rozpočtovaných prostředků.

Chci v této souvislosti připomenout několik problémů.

Víme např. jak nepříznivé jsou v současné době možnosti investiční výstavby nových školních budov; zejména to pociťují střední odborné školy a učňovské školy. Vždyť např. v Praze, která byla tradičně největším centrem středních odborných škol, nebyly od r. 1945 pro tyto školy postaveny nové budovy. A přesto ministerstvo školství a kultury zjistilo v jednom kraji, v Jihomoravském, 11 případů předimensované výstavby nových škol. Ministerstvo uvádí, že v Tasovicích v okrese Znojmo převyšuje kapacita školy skutečnou potřebu o 215 žákovských míst; v Kanicích, okres Brno-venkov, má nová škola 360 míst, ačkoli i s předpokládaným přírůstkem nepřekročí počet dětí v příštích letech 180; v Lipůvce okres Blansko je výhledový počet žáků 480, ale škola byla vybudována pro 600.

Myslím, že takové vysoké překračování kapacit je v současné době opravdu přepych, který není na místě, vezmeme-li v úvahu např. značně vysokou směnnost vyučování na všeobecně vzdělávacích školách.

Značná je potřeba perspektivního zajištění vyučovacích prostor pro vysoké školy investiční výstavbou. Za této situace je myslím obzvláště nutné zabývat se příčinami úmrtnosti studia v nižších ročnících vysokých škol, neboť je třeba vidět problém i tak, že vedle zbytečně vynaložených a pro společnost tedy ztracených prostředků, které až do přerušení studia takového vysokoškoláka do něho společnost vložila, zároveň se ve skutečnosti po celou tu dobu zbytečně blokovalo jedno místo v kapacitě výukových prostor. Když si sečteme tato zbytečně blokovaná místa a vypočítáme si, co by stála jejich nová investiční výstavba, dojdeme ke slušné částce, o kterou by bylo možno zmenšit potřebu investiční výstavby.

Také v obsahových stránkách našeho školství jsou některé problémy, které vyvolávají odborné, pedagogické i kulturně politické úvahy. Je to do určité míry středoškolský charakter, který má výuka zejména v nižších ročnících na vysokých školách. Souvisí to především s obsahovými kvantitativními i kvalitativními stránkami středoškolské výuky, jejíž nedostatky je třeba na vysoké škole potom dohánět a která např. má mimo jiné i velký podíl na úmrtnosti vysokoškolského studia, o které jsem mluvil. V poslední době se objevily oprávněné úvahy, že zlepšením středoškolské přípravy (nejen např. v matematice, biologii, chemii a fyzice, ale např. i v jazycích) by se pravděpodobně vytvořil předpoklad pro zkrácení vysokoškolského studia. Přitom je třeba vidět, že roční náklady na jednoho studenta na vysoké škole velmi podstatně převyšují náklady na jednoho studenta na střední škole. Myslím proto, že kvalitativní dobudování škol 2. cyklu bude jedním z naléhavých úkolů, které má před sebou MŠK.

Domnívám se v souvislosti s těmito otázkami, že bude velmi správné realizovat i podnět, který uvedl na posledním zasedání ideologické komise ÚV KSČ předseda ČSAV s. akad. Šorm, totiž vytvořit možnost využít pro dokončení vysokoškolské přípravy - zejména v posledních ročnících vysokých škol - i vědeckých ústavů ČSAV. I když taková možnost by se týkala jen určitého, nevysokého procenta studentů - jde o to, aby to byli ti nejlepší, zejména s předpoklady pro vědeckou a výzkumnou práci - přece by to ovlivnilo nejen je, ale jejich prostřednictvím i další a sloužilo by to k dalšímu sblížení vysokých škol s praxí.

Ale není to jen v oblasti školství, kde je třeba co nejlépe hospodařit s vynakládanými prostředky a kde zvlášť to může a musí být předmětem sledování a kontroly všech pracujících už proto, že v oblasti školství a kultury je plných 84,2 % celostátních prostředků vynakládáno prostřednictvím národních výborů. Neméně je třeba zajišťovat efektivnost částek vynaložených na školství i v praxi, na závodech, v zemědělství a na ostatních úsecích našeho života. Podívejme se jen, kolik lidí s odbornou středoškolskou nebo vysokoškolskou kvalifikací pracuje mimo svůj obor, pro který získali kvalifikaci, a kolik odborníků, kteří by mohli přímo pomáhat výrobě, se zaměstnává zbytečnou prací v administrativě (říkám zbytečnou, protože i tam je třeba, ovšem přísně účelně využívat odborníků). Prostředky, které byly vynaloženy na studium odborníka, který nepracuje ve svém oboru, jsou velkou společenskou ztrátou. Přičemž další ztráta vzniká z toho, že se nabytá odborná kvalifikace nepromítá do pracovního procesu, že z ní nevznikají pro společnost hodnoty, které by mohly vznikat.

Právě tak ovšem vznikají společnosti ztráty, když závod nemá zájem o zvyšování kvalifikace a o studium pracujících, nebo dokonce nezačlení nového inženýra nebo průmyslováka po zapracování v závodě na takové místo, kde lze jeho odbornosti maximálně využít pro práci podniku. I takové případy bohužel nejsou řídké.

Rovněž snad není třeba uvádět, jaké nehospodárnosti jsme se mnohde dopouštěli při realizování takové významné vymoženosti, jako bylo rozdělování učebnic a učebních pomůcek zdarma. V tom bude potřeba napravit všechny ty nedostatky a nehospodárnost, která byla právem kritizována naší veřejností.

Myslím naopak, že je třeba vyzvednout všechny příklady, kde účelným sdružováním prostředků je docilováno jejich maximálního využití v zájmu rozvoje školství a kultury. Vždyť jak velké poslání v rozvoji vzdělání a kvalifikace má celá oblast osvětové práce! Chtěl bych tu připomenout např. dobré výsledky té pozornosti, kterou věnuje Společnost pro šíření vědeckých a technických znalostí účastníkům studia při zaměstnání. A chtěl bych rovněž poděkovat všem těm nespočetným pracovníkům školské a kulturní fronty, kteří svou obětavou cílevědomou prací pomáhají rozvoji vzdělání a kvalifikace pracujících.

Nechci uvádět další příklady toho, kde a jakým způsobem je možno a třeba usilovat o maximální hospodárnost a efektivnost těch velkých prostředků, které naše společnost na oblast kultury a školství vynakládá. Nejde mi o jednotlivé případy, ale o přístup, jaký si musíme trvale osvojit a jakým je možno zmnožovat prostředky, které máme a které porostou v souladu s rozvojem naší společnosti, spoluvytvářejíce zároveň pro tento rozvoj podmínky a předpoklady.

Obě poslední zasedání ústředního výboru KSČ, která dynamicky rozvíjejí aktivní úkoly VII. sjezdu, zdůraznila, jak obrovský význam pro další rozvoj výrobních sil a celé naší společnosti má kvalifikace, vzdělání, věda a technika. Musíme vynaložit všechno pro to, aby tuto úlohu v plné, maximální míře sehrály. (Potlesk.)

Místopředseda NS Pospíšil:

Dávám slovo posl. Pechovi.

Posl. Pecha: Soudružky a soudruzi poslanci!

Návrh státního rozpočtu, který je základním finančním plánem našeho národního hospodářství, svou výší i strukturou rozdělování pomáhá zabezpečovat hospodářský a kulturní život našeho lidu.

Trvalý růst státního rozpočtu je nutnou podmínkou a projevem zdravého rozvoje našeho hospodářství a společnosti. Například v roce 1961 se státní rozpočet zvýšil o 10 % proti předcházejícímu roku a dosáhl výše 112 534 miliónů Kčs. V roce 1962 státní rozpočet vzrostl o dalších 7,6 % a v roce 1963 se zvýšil o 1,7 % proti roku 1962. V letošním roce státní rozpočet vzroste o 2,3 % a přesáhne výše 130 000 miliónů Kčs.

Plánovitý a trvalý růst našeho státního rozpočtu plně slouží zájmům pracujících. Pravým opakem jsou státní rozpočty v kapitalistických zemích, kde každé zvýšení je spojeno s dalším růstem dání, poplatků a pracujícím vytahuje z kapes stále více peněz; vládnoucí třída je používá k dosahování svých cílů. Pro kapitalisty je státní rozpočet nástrojem znovurozdělování národního důchodu ve prospěch kapitalistů. Této zásadě je plně podřízena jak příjmová, tak i výdajová část. Současně však je nástrojem k udržení pozic a jejich upevňování. Proto drtivá většina výdajů kapitalistických státních rozpočtů jde na zbrojení, armádu, policii, soudy a podobné orgány. Jen v roce 1963 členské země Severoatlantického paktu vydaly na zbrojení 73 466 miliónů dolarů, to je 4krát větší částka, než je celý náš státní rozpočet, který dnes projednáváme. Jen samotné USA podle návrhu rozpočtu na rok 1963/64 určují na vojenské výdaje 51 200 miliónů dolarů, tj. přes 51 % z celkového rozpočtu, zatímco u nás činí tento podíl jen 8,4 procenta.

To ovšem neznamená, že bychom otázky bojeschopnosti podceňovali. Ne náhodou byly otázky bdělosti, otázky výchovy k brannosti a problematika zabezpečení obranyschopnosti naší země zdůrazněny i na plénu ústředního výboru naší strany k ideologickým otázkám.

V usnesení pléna se doslova říká: "Vycházet z toho, že cíle imperialismu se nezměnily, a proto je nezbytné nepolevovat v bdělosti vůči imperialistickým válečným zběsilcům, nepodléhat falešným pacifistickým náladám. Dokud bude existovat nebezpečí války a nedojde k všeobecnému a úplnému odzbrojení, bude naše strana upevňovat obranyschopnost země a v tomto duchu rozvíjet i výchovu lidu."

Zabezpečit vysokou obranyschopnost a neustále ji upevňovat vyžaduje velké materiální a finanční náklady a mimořádné výchovné úsilí, zejména vzhledem k technické revoluci, jež se uskutečňuje v soudobém vojenství. Není žádným tajemstvím, že soudobé zbraně i technika jsou velmi nákladné, že jejich zavedení do armády vyžaduje nákladné změny v organizaci a dislokaci vojsk, ve výcviku a v celkové přípravě lidí, což samozřejmě nelze uskutečnit bez značných finančních a materiálových nákladů. Přitom není ale žádným tajemstvím, že se technika rozvíjí nebývalým tempem a rychle zastarává. i tuto skutečnost musíme brát v úvahu. Pokud jde o rozpočet armády, jsme z hlediska nároků zatím na nejnižší možné míře. Snažíme se vynaložit každou korunu co nejefektivněji a maximálně úsporně s ní hospodařit.

Proto také náš státní rozpočet je zcela rozpočtem mírovým. Jeho tvorba i rozdělování slouží jen a jen mírovým účelům. Hlavním zdrojem příjmové části našeho rozpočtu jsou příjmy ze socialistického hospodářství. Podíl daní od obyvatelstva na celkové tvorbě státního rozpočtu se stále relativně snižuje. Zatímco v roce 1961 byl 10,6 %, letos představuje necelých 10 %.

Všechny prostředky našeho státního rozpočtu slouží mírové výstavbě. Proto hlavním úkolem celého letošního roku bude naplňovat tato čísla prací a tak je uvádět v život. Boj za plnění hospodářských úkolů je dnes naším hlavním bitevním polem a současně i bitvou za udržení a upevnění míru. V tomto boji má každý náš občan své místo a úkoly. Jejich každodenním plněním bojuje i za světový mír.

Soudružky a soudruzi poslanci!

Budování vyspělé socialistické společnosti a vytváření podmínek pro budoucí přechod ke komunismu můžeme uskutečňovat jen v podmínkách míru. Jen v míru a v tvořivé práci se může naše společnost a každý její jednotlivec plně a všestranně rozvíjet. Proto generální linií naší zahraniční politiky je politika mírového soužití a ekonomického soutěžení mezi národy.

Dnes světová socialistická soustava, jejíž jsme pevnou součástí, vstoupila do nové etapy svého vývoje a stává se hlavní a určující silou dalšího rozvoje celé lidské společnosti. Za těchto podmínek není mírové soužití a hospodářské soutěžení mezi socialismem a kapitalismem žádným nahodilým jevem ani dočasnou taktikou, ale zákonitou nutností.

Mírové soužití a soutěžení není žádným třídním smírem s kapitalisty, ale formou ostrého třídního boje. Stupeň ostrosti nezávisí na libovůli a ochotě, ale je určován přitažlivostí a poměrem sil, které socialismus a kapitalismus ve světě mají. - Přitažlivost idejí socialismu každým dnem vzrůstá a světová socialistická revoluce nezadržitelně postupuje vpřed.

Světová socialistická soustava jako největší síla společenského pokroku přebírá odpovědnost za další vývoj lidstva a všechno své úsilí zaměřuje k tomu, aby zabránila imperialistům v jejich snaze rozpoutat nový světový požár. Tuto historickou úlohu může splnit především proto, že se ve světě mění poměr sil ve prospěch socialismu.

Tyto skutečnosti si stále více uvědomují i samotní kapitalisté a hledají formy, jak by nejlépe v mírovém soužití a ekonomickém soutěžení obstáli. Snaží se plně využít dosavadního náskoku, který v rozvoji ekonomiky mají. Ekonomiky jednotlivých kapitalistických zemí se snaží sjednocovat cestou integrace, která vede k dalšímu zmezinárodnění kapitálu a poskytuje určitý prostor pro další rozvoj výrobních sil. integrace se má stát jednou z hlavních zbraní, kterými se imperialisté snaží udržet co nejdéle krok a své pozice. Avšak podíl socialistické soustavy na objemu světové průmyslové výroby nezadržitelně roste. Již dnes dosahuje 40 % celkového jejího objemu. Stále více se přibližuje doba, kdy i v ekonomické oblasti definitivně zvítězíme.

Porazit kapitalismus na ekonomické frontě je možné jen cestou stále hlubší a všestrannější hospodářské spolupráce mezi socialistickými zeměmi na základě koordinace národohospodářských plánů, hluboké specializace výroby a později společným plánováním a vytvářením jednotné světové socialistické ekonomiky. Tohoto cíle bychom nedosáhli, kdyby jednotlivé socialistické země se hospodářsky izolovaly a šly cestou vlastní soběstačnosti. Naopak. Rozvoj národního hospodářství jednotlivých socialistických zemí je možný jen a jen v rámci celé socialistické soustavy. My nerozdělujeme socialistické země na bohaté a chudé, nehlásáme teorie, aby vyspělejší socialistické země počkaly s vývojem na země zaostalejší. Takovéto názory jen naši společnou věc poškozuji a zpomalují socialistickou výstavbu. Jediná cesta brzkého vyrovnání dosavadních ekonomických rozdílů, které mezi socialistickými zeměmi ještě jsou, je jen cesta maximálního rozvoje výrobních sil, a to ve všech socialistických zemích najednou a na základě hluboké hospodářské spolupráce a opravdové soudružské pomoci.

Máme-li těchto smělých cílů dosáhnout, pak k tomu potřebujeme mír. My o mír nikoho neprosíme, ale bojujeme za něj. Do tohoto boje získáváme všechny poctivé lidi, kteří nechtějí řešit spory válečnými konflikty.

Na války vždy doplácel lid, který musel nésti všechny útrapy a oběti. Jen v první světové válce bylo zabito a zmrzačeno více vojáků než si vyžádaly všechny války za tisíc let předtím. Ve druhé světové válce byly tyto ztráty na životech pětkrát větší. Toto vše bylo jen nepatrným zlomkem ztrát, které by si vyžádala třetí světová válka, která by byla válkou termonukleární a ohrozila by všechno lidstvo.

Proto dnes součástí boje za mír je boj za úplné a všeobecné odzbrojení. V tomto boji si klademe dílčí etapové cíle, jako bylo dosažení dohody o zastavení pokusů s jadernými zbraněmi v ovzduší, kosmickém prostoru a pod vodou, návrhy na uzavření dohody o neútočení mezi zeměmi Varšavské smlouvy a zeměmi severoatlantického paktu, návrh na vytváření bezatomových pásem, mírové řešení německé otázky jen cestou jednání i návrh presidenta s. Novotného na mírové řešení sporných otázek mezi námi a Německou spolkovou republikou. Příkladem je i návrh Sovětského svazu z 31. prosince na úplné a všeobecné odzbrojení, jehož realizace by zajistila skutečně pevný a trvalý mír.

Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP