ÚMLUVA O VOLNÉM MOŘI

Státy, které jsou stranami této Úmluvy,

přejíce si kodifikovat pravidla mezinárodního práva týkající se volného moře,

uznávajíce, že níže uvedená ustanovení, přijatá konferencí Organizace spojených národů o mořském právu konanou v Ženevě od 24. února do 27. dubna 1958, jsou ve své podstatě výrazem platných zásad mezinárodního práva,

dohodly se na těchto ustanoveních:

Článek 1

Pojem "volné moře" se vztahuje na všechny části moře, které nejsou zahrnuty do pobřežních vod nebo do vnitrozemských vod některého státu.

Článek 2

Volné moře je otevřeno všem národům, a proto si žádný stát nemůže platně přisvojovat právo podrobovat kteroukoliv jeho část své svrchovanosti. Svoboda volného moře se uplatňuje za podmínek stanovených těmito články a jinými pravidly mezinárodního práva. Zahrnuje pro pobřežní i vnitrozemské státy mimo jiné:

1. svobodu plavby,

2. svobodu rybolovu,

3. svobodu klást podmořské kabely a potrubí,

4. svobodu létat nad volným mořem.

Tyto svobody, stejně jako jiné svobody uznané obecnými zásadami mezinárodního práva, budou užívány všemi státy s rozumným ohledem na zájem, který představuje svoboda volného moře pro ostatní státy.

Článek 3

1. Aby mohly požívat svobody moře za stejných podmínek jako pobřežní státy, mají vnitrozemské státy mít volný přístup k moři. Za tím účelem poskytnou státy ležící mezi mořem a státem vnitrozemským po společné dohodě s vnitrozemským státem a v souhlase s platnými mezinárodními úmluvami:

a) vnitrozemskému státu svobodný průjezd svým územím na základě reciprocity, a

b) lodím plujícím pod vlajkou tohoto státu stejné zacházení jako vlastním lodím nebo lodím kteréhokoliv jiného státu, pokud jde o přístup do námořních přístavů a jejich používání.

2. Státy ležící mezi mořem a státem vnitrozemským budou řešit na základě společné dohody s vnitrozemským státem a berouce v úvahu práva pobřežního nebo transitního státu a zvláštní podmraky vnitrozemského státu všechny otázky týkající se svobody transitu a rovného nakládání v přístavech v případě, že tyto státy již nejsou smluvními stranami platných mezinárodních úmluv.

Článek 4

Každý stát, ať pobřežní nebo vnitrozemský má právo, aby na volném moři pluly lodi pod jeho vlajkou.

Článek 5

1. Každý stát stanoví podmínky pro udělení své příslušnosti lodím, jakož i podmínky imatrikulace lodí na svém území, a pro právo plout pod jeho vlajkou. Lodi mají příslušnost toho státu, pod jehož vlajkou jsou oprávněny plout. Musí existovat skutečné pouto mezi státem a lodí, zejména musí stát účinně uplatňovat nad loděmi plujícími pod jeho vlajkou svou jurisdikci a kontrolu ve správní, technické a sociální oblasti.

2. Každý stát vydává lodím, kterým poskytl právo plout pod svou vlajkou, příslušné doklady.

Článek 6

1. Lodě plují pod vlajkou pouze jediného státu a až na výjimečné případy výslovně uvedené v mezinárodních smlouvách nebo v těchto článcích, podléhají na volném moři jeho výlučné jurisdikci. V průběhu cesty nebo zastávky v přístavu nesmí loď změnit svou vlajku, kromě případu skutečného převodu vlastnictví nebo změny imatrikulace.

2. Loď plující pod vlajkami dvou nebo více států, kterých používá podle své libosti, nemůže uplatňovat vůči kterémukoliv třetímu státu žádnou z těchto státních příslušností a může být považována za loď bez příslušnosti.

Článek 7

Ustanovení předchozích článků se v ničem nedotýkají otázky lodí používaných v úřední službě některou mezivládní organizací a plujících pod vlajkou této organizace.

Článek 8

1. Válečné lodě požívají na volném moři plné imunity z jurisdikce jiných států, než toho, pod jehož vlajkou plují.

2. Pro účely těchto článků označuje výraz "válečná loď" loď, náležející k válečnému loďstvu některého státu a nesoucí vnější znaky, jimiž se vyznačují válečné lodě jeho státní příslušnosti, pod velením důstojníka jmenovaného vládou, jehož jméno je uvedeno v seznamu důstojníků válečného loďstva, a posádka lodi je podrobena pravidelné vojenské námořní kázni.

Článek 9

Lodě, jejichž vlastníkem nebo provozovatelem je stát a jež jsou používány pouze k neobchodní vládní službě, požívají na volném moři úplné imunity z jurisdikce kteréhokoliv jiného státu, než je stát vlajky.

Článek 10

1. Každý stát je povinen učinit pokud jde o lodě plující pod jeho vlajkou, potřebná opatření pro zajištění bezpečnosti na moři, která se mimo jiné týkají,

a) používání signálů, udržování spojů a zabraňování srážkám,

b) složení a pracovních podmínek posádek, se zřetelem k platným mezinárodním instrumentům vztahujícím se na otázky práce,

c) konstrukce a vybavení lodi a její způsobilosti pro plavbu na moři.

2. Při uskutečnění takových opatření je každý stát povinen podřídit se obecně přijatým mezinárodním normám, a učinit všechny potřebné kroky, aby zajistil jejich dodržování.

Článek 11

1. V případě srážky nebo jakékoli jiné plavební nehody při plavbě lodi na volném moři, majících vzápětí trestní nebo disciplinární odpovědnost kapitána nebo kterékoliv jiné osoby ve službě lodi, nemůže být proti těmto osobám zahájeno žádné trestní nebo disciplinární řízení leč před soudními nebo správními úřady bud toho státu, pod jehož vlajkou loď plula, anebo státu, jehož je tato osoba příslušníkem.

2. V disciplinárních záležitostech je stát, který vydal velitelský průkaz nebo osvědčení způsobilosti anebo povolení, jediný příslušný, aby se po řádném právním řízení vyslovil o odnětí těchto dokladů, a to i tehdy, když jejich majitel není příslušníkem státu, který je vydal.

3. Žádné jiné úřady než úřady státu vlajky nemohou nařídit zabavení nebo zadržení lodi, a to ani pro účely vyšetřování.

Článek 12

1. Každý stát je povinen požadovat od kapitána lodi plující pod jeho vlajkou, aby, pokud tak může učinit bez vážného ohrožení lodi, posádky nebo cestujících:

a) poskytl pomoc jakékoliv osobě nalezené na moři a která je v nebezpečí života,

b) s největší rychlostí se vydal na záchranu osob, které jsou v nebezpečí, je-li zpraven a tom, že potřebuje pomoc, pokud lze rozumně očekávat takový jeho zákrok,

c) po srážce poskytl pomoc druhé lodi, její posádce a jejím cestujícím, a pokud je to možné, sdělil druhé lodi jméno své vlastní lodě, její domovský přístav a nejbližší přístav, k němuž míří.

2. Všechny pobřežní státy budou napomáhat vytvoření a udržování přiměřené a účinné pátrací a záchranné služby za účelem zajištění bezpečnosti na moři a nad mořem - a kde to okolnosti vyžadují - sjednají k tomu cíli oblastní dohody o vzájemné spolupráci se sousedními státy.

Článek 13

Každý stát je povinen podniknout účinná opatření, aby zabránila potrestal přepravu otroků na lodích, které jsou oprávněny plout pod jeho vlajkou, a zabránil zneužití své vlajky k tomuto účelu. Každý otrok, který se uchýlí na palubu některé lodi, bez ohledu na to, pod jakou vlajkou pluje, nabývá tím samým svobody.

Článek 14

Všechny státy jsou povinny v míře co možná největší spolupracovat na potírání pirátství na volném moři nebo na jakémkoliv jiném místě nepodléhajícím jurisdikci žádného státu.

Článek 15

Považují se za pirátství tyto činy:

1. Jakýkoliv protiprávní čin násilí, zadržení nebo jakýkoliv loupežný čin spáchaný k soukromým účelům posádkou nebo cestujícími soukromé lodi nebo soukromého letounu a namířené:

a) na volném moři proti jiné lodi nebo letounu nebo proti osobám či majetku na jejich palubě,

b) proti lodi, letounu, osobám nebo majetku, v místě, nepodléhajícím jurisdikci žádného státu.

2. Jakýkoliv čin dobrovolné účasti při použití lodi nebo letounu, jestliže ten, kdo se jich dopouští, ví o skutečnostech, které vtiskují této lodi nebo tomuto letounu charakter pirátské lodi nebo pirátského letounu.

3. Jakýkoliv čin, který má za účel podněcovat k páchání činů uvedených v odstavci l nebo 2 tohoto článku nebo spáchaný s úmyslem je usnadnit.

Článek 16

Pirátské činy, tak jak jsou definovány v článku 15 a spáchané válečnou nebo státní lodí či státním letounem, jichž se zmocnila vzbouřená posádka, jsou považovány za činy spáchané soukromou lodí.

Článek 17

Jsou považovány za pirátské lodě nebo letouny, určené osobami, pod jejichž skutečnou kontrolou se nacházejí, k spáchání některého z činů uvedených v článku 15. Totéž platí, jde-li o lodě nebo letouny, jichž bylo použito ke spáchání takových činů, pokud zůstávají pod kontrolou osob, které se dopustily těchto činů.

Článek 18

Loď nebo letoun si může zachovat svou státní příslušnost přesto, že se přeměnily v pirátskou loď nebo letoun. Zachováni nebo ztráta státní příslušnosti jsou určovány zákonem státu, který udělil původní státní příslušnost.

Článek 19

Na volném moři nebo na kterémkoliv jiném místě, nepodléhajícím jurisdikci žádného státu, může každý stát zabavit pirátskou loď nebo letoun, nebo loď uchvácenou v důsledku pirátských činů, která je v moci pirátů a zatknout osoby a zabavit majetek na palubě zmíněné lodi nebo letounu. Soudy státu, který provedl zabavení, se mohou vyslovit o trestech které mají byt uloženy, jakož i o opatřeních, která mají být učiněna pokud jde o lodě, letouny a majetek, s výhradou práv třetích stran jednajících bona fide.

Článek 20

V případě, že bylo zabavení lodi nebo letounu podezřelých z pirátství provedeno bez dostatečného důvodu, bude stát, který je zabavil, odpověden státu, jehož státní příslušnost měla loď nebo letoun za všechny ztráty nebo škody způsobené zabavením.

Článek 21

Zabavení z důvodu pirátství může být provedeno pouze válečnými loděmi nebo vojenskými letouny nebo jinými loděmi či letouny určenými ke státní službě a majícfmi oprávnění pro tento fičel.

Článek 22

1. S výjimkou případů, kdy činy vměšování se zakládají na oprávněních daných smlouvou, nemůže válečná loď, která potká na volném moři cizí obchodní loď, provádět zjišťování totožnosti této lodi, ledaže by tu bylo důvodné podezření, že:

a) zmíněná loď provozuje pirátství, nebo že

b) loď provozuje obchod s otroky, nebo že

c) loď, plující pod cizí vlajkou nebo odmítající vztyčit svou vlajku, má ve skutečnosti tutéž státní příslušnost jako válečná loď.

2. V případech uvedených v pododstavcích a), b) a c) může válečná loď přikročit k ověření práva lodi na vlajku. Za tím účelem může vyslat člun pod velením důstojníka k podezřelé lodi. Trvá-li podezření i po prohlédnutí dokladů, může přikročit k další prohlídce na palubě lodi, při čemž musí být zachovány všemožné ohledy.

3. Ukáže-li se, že podezření bylo neodůvodněné a že zadržená loď se nedopustila žádného činu, který by takové podezření ospravedlňoval, musí být odškodněna za všechny ztráty nebo škody, které utrpěla.

Článek 23

1. Pronásledování cizí lodi může být podniknuto, jestliže se příslušné orgány pobřežního státu důvodně domnívají, že loď porušila zákony a nařízení tohoto státu. Toto pronásledování musí být započato, když je cizí loď nebo jeden z jejích člunů uvnitř vnitrozemských vod, v pobřežních vodách nebo v pásmu souvislém pronásledujícího státu, a může pokračovat mimo hranice pobřežních vod nebo pásma souvislého jen za podmínky, že nebylo přerušeno. Není nutné, aby loď, která nařídí cizí lodí plující v pobřežních vodách nebo v pásmu souvislém, aby zastavila, se tam rovněž nacházela ve chvíli, kdy zmíněná loď obdrží tento rozkaz je-li cizí loď uvnitř pásma souvislého, jak je definováno v článku 24 Úmluvy o pobřežních vodách a pásmu souvislém, může být pronásledování zahájeno pouze tehdy, jestliže došlo k porušení práv, k jejichž ochraně bylo pásmo zřízeno.

2. Právo na pronásledování zaniká, jakmile pronásledovaná loď vepluje do pobřežních vod své vlastní země nebo třetího státu.

3. Pronásledování se považuje za zahájené jen za podmínky, že pronásledující loď se přesvědčila vhodnými prostředky, jež má k dispozici, že pronásledovaná loď nebo jeden z jejích člunů nebo jiné čluny tvořící skupinu a používající pronásledované lodi jako lodi mateřské, jsou uvnitř hranic pobřežních vod nebo popřípadě v pásmu souvislém. Pronásledování může být zahájeno teprve poté, když byl dán visuální nebo zvukový signál k zastavení, a to ze vzdálenosti, dovolující dané lodi, aby jej viděla nebo slyšela.

4. Právo na pronásledování může být vykonáváno pouze válečnými loděmi nebo vojenskými letouny nebo jinými loděmi nebo letouny určenými pro veřejnou službu a zvláště k tomuto účelu zmocněnými.

5. Je-li pronásledování prováděno letounem:

a) ustanovení odstavců 1 až 3 tohoto článku se vztahují mutatis mutandis na tento způsob pronásledování,

b) letoun, který dává příkaz k zastavení, musí sám aktivně pronásledovat loď, dokud nějaká loď nebo letoun pobřežního státu, přivolaná letounem, se nedostaví na místo, aby pokračovala v pronásledování, ledaže by letoun sám byl schopen loď zadržet. K tomu, aby zastaveni lodi na volném moři bylo ospravedlněno nestačí, aby letoun pouze zjistil, že loď se dopustila přestupku nebo je v podezření z přestupku, nebyl-li této lodi dán příkaz k zastavení a nebyla-li pronásledována tímto letounem nebo jinými letouny nebo loděmi, které pokračují v pronásledováni bez přerušení.

6. Propuštění lodi, zadržené na místě podléhajícím jurisdikci některého státu, a její eskortování do přístavu tohoto státu za účelem přešetření před příslušnými orgány, nemůže být požadováno z toho pouhého důvodu, že loď a její eskorta propluly částí volného moře, když okolnosti si vyžádaly tento průjezd.

7. Byla-li loď zastavena nebo zadržena na volném moři za okolností, které neospravedlňují výkon práva na pronásledování, musí být odškodněna za každou ztrátu nebo škodu, která jí tím nastala.

Článek 24

Každý stát je povinen vydat předpisy směřující k zabránění znečišťování moří pohonnými látkami vypouštěnými z lodí nebo dálkových potrubí nebo pocházejícími z těžby a průzkumu mořského dna a jeho podzemí, maje přitom na zřeteli platná smluvní ustanovení o této otázce.

Článek 25

1. Každý stát je povinen učinit opatření, aby zabránil znečišťování moří vypouštěním radioaktivního odpadu, maje na zřeteli všechny normy a předpisy, které mohou být vypracovány příslušnými mezinárodními organizacemi.

2. Všechny státy jsou povinny spolupracovat s příslušnými mezinárodními organizacemi na přijetí opatření za účelem zabránění znečišťování moří nebo vzdušného prostoru nad nimi, vznikajícího z jakékoliv činnosti, která zahrnuje použití radioaktivního materiálu nebo jiných škodlivých činitelů.

Článek 26

1. Všechny státy mají právo klást podmořské kabely a dálková potrubí na dno volného moře.

2. S výhradou svého práva učinit rozumná opatření pro průzkum pevninské mělčiny a těžení jejich přírodních zdrojů, nesmí pobřežní stát zabraňovat kladení nebo udržování těchto kabelů nebo potrubí.

3. Při kladení těchto kabelů nebo potrubí je daný stát povinen brát patřičný zřetel na kabely a potrubí již položené na mořském dně. Zejména nesmí překážet možnosti oprav existujících kabelů nebo potrubí.

Článek 27

Každý stát učiní potřebná zákonodárná opatření, aby přerušení nebo poškození podmořského kabelu pod volným mořem, způsobené úmyslně nebo hrubou nedbalostí lodi plující pod jeho vlajkou nebo osobou podléhající jeho jurisdikci, a jež by mohlo mít za následek přerušení nebo narušení telegrafického nebo telefonického spojení, jakož i přerušení nebo poškození podmořského kabelu o vysokém napětí nebo dálkového potrubí, bylo považováno za trestný čin. Toto ustanovení se nevztahuje na přerušení nebo poškození způsobené osobami, které by sledovaly jen svůj oprávněny cíl chránit svůj život nebo bezpečnost svých lodí, při čemž učinily všechna nutná opatření, aby tomuto přerušení nebo poškození zabránily.

Článek 28

Každý stát je povinen učinit potřebná zákonodárná opatření, aby osoby, které podléhají jeho jurisdikci a jsou vlastníky kabelu nebo dálkového potrubí na volném moři a které způsobí při kladení nebo opravě tohoto kabelu nebo potrubí přerušení nebo poškození jiného kabelu nebo potrubí, hradily náklady spojené s jeho opravou.

Článek 29

Každý stát je povinen učinit potřebná zákonodárná opatření za tím účelem, aby vlastníci lodí, kteří mohou prokázat, že obětovali kotvu, sít nebo jiné rybářské náčiní ve snaze zabránit poškození podmořského kabelu nebo potrubí, byli odškodněni vlastníkem kabelu nebo potrubí, a to za podmínky, že učinili před tím všechna rozumná opatření, aby tomu předešli.

Článek 30

Ustanovení této Úmluvy nejsou na újmu úmluvám nebo jiným mezinárodním dohodám již platným mezi státy na nich zúčastněnými.

Článek 31

Tato Úmluva bude do 31. října 1958 otevřena k podpisu všem členským státům Organizace spojených národů nebo některé odborné organizace, jakož i každému jinému státu, který bude vyzván Valným shromážděním Organizace spojených národů, aby se stal smluvní stranou této Úmluvy.

Článek 32

Tato Úmluva bude ratifikována. Ratifikační listiny budou uloženy u generálního tajemníka Organizace spojených národů.

Článek 33

Tato Úmluva bude otevřena k přístupu každého státu, který náleží do jedné z kategorií uvedených v článku 31. Listiny o přístupu budou uloženy u generálního tajemníka Organizace spojených národů.

Článek 34

1. Tato Úmluva vstoupí v platnost třicátého dne ode dne uložení dvaadvacáté ratifikační listiny nebo listiny o přístupu u generálního tajemníka Organizace spojených národů.

2. Pro každý stát, který Úmluvu ratifikuje nebo k ní přistoupí po uložení dvaadvacáté ratifikační listiny nebo listiny o přístupu, nabude Úmluva platnosti třicátého dne po uložení jeho ratifikační listiny nebo listiny o přístupu.

Článek 35

1. Po uplynutí pětiletého období ode dne vstupu této Úmluvy v platnost může být kdykoliv a kteroukoliv smluvní stranou podána žádost o revizi této Úmluvy, a to písemným sdělením adresovaným generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů.

2. Valné shromáždění Organizace spojených národů rozhodne o opatřeních, která mají být případně učiněna v souvislosti s takovou žádostí.

Článek 36

Generální tajemník Organizace spojených národů zpraví všechny členské státy Organizace spojených národu a ostatní státy uvedené v článku 31:

a) o podpisech připojených k této Úmluvě a o uložení ratifikačních listin a listin o přístupu podle článku 31, 32 a 33,

b) o datu vstupu této Úmluvy v platnost podle článku 34,

c) o žádostech o revizi podle článku 35.

Článek 37

Originál této Úmluvy, jejíž anglické, čínské, francouzské, ruské a španělské znění má stejnou platnost, bude uložen u generálního tajemníka Organizace spojených národů, který zašle její ověřené kopie všem státům uvedeným v článku 31.

Na důkaz čehož podepsaní zmocněnci, řádně pověření svými vládami, podepsali tuto Úmluvu.

Dáno v Ženevě, dvacátého devátého dubna tisíc devět set padesát osm.

 

ÚMLUVA O PEVNINSKÉ MĚLČINĚ

Státy, které jsou stranami této Úmluvy, se dohodly na těchto ustanoveních:

Článek 1

Pro účely těchto článků je výraz "pevninská mělčina" používán pro označení

a) mořského dna a podzemí podmořských oblastí přilehlých k pobřeží, ale ležících mimo oblast pobřežních vod až do hloubky 200 metrů, nebo za touto hranicí až k místu, kde hloubka vod dovoluje využívání přírodních zdrojů těchto oblastí,

b) mořského dna a podzemí obdobných podmořských oblastí, přilehlých ke břehům ostrovu.

Článek 2

1. Pobřežní stát vykonává nad pevninskou mělčinou svrchovaná práva za účelem průzkumu a využívání jejího přírodního bohatství.

2. Práva uvedená v odst. 1 tohoto článku jsou výlučná v tom smyslu, že neprovádí-li pobřežní stát průzkum pevninské mělčiny, nebo nevyužívá-li jejího přírodního bohatství, nemůže nikdo podniknout takovou činnost ani činit si nároky na pevninskou mělčinu bez výslovného souhlasu pobřežního státu.

3. Práva pobřežního státu na pevninskou mělčinu jsou nezávislá na skutečné nebo fiktivní okupaci nebo na jakémkoli výslovném prohlášení.

4. Přírodní bohatství zmíněné v těchto článcích zahrnuje nerostné bohatství a jiné neživé zdroje mořského dna a podzemí, jakož i živé organismy, které náležejí k přisedlým druhům, tzn. organismy, které ve stavu, kdy je možno je lovit, spočívají buď nehybně na dně mořském nebo pod ním, nebo jsou neschopné měnit místo jinak, než ve stálém fyzickém kontaktu s mořským dnem nebo podzemím.

Článek 3

Práva pobřežního státu na pevninskou mělčinu se nedotýkají režimu vod nad touto mělčinou jakožto volného moře, ani režimu vzdušného prostoru nad těmito vodami.

Článek 4

Pobřežní stát nemůže zabraňovat kladení nebo udržování podmořských kabelů nebo potrubí na pevninské mělčině, s výhradou práva činit rozumná opatření pro průzkum pevninské mělčiny a využívání jejího přírodního bohatství.

Článek 5

1. Průzkum pevninské mělčiny a využívání jejího přírodního bohatství nesmí mít za následek žádné neoprávněné překážky pro plavbu, rybolov nebo zachovaní biologických zdrojů moře, ani pro základní oceanografický nebo jiný vědecký výzkum prováděný s úmyslem zveřejnění jeho výsledků.

2. S výhradou ustanovení odst. 1 a 6 tohoto člunku je pobřežní stát oprávněn na pevninské mělčině budovat a udržovat nebo zajišťovat chod zařízení a jiných prostředků, které jsou potřebné pro její průzkum a využívá ní jejího přírodního bohatství, zřizovat bezpečnostní pásma kolem těchto zařízení nebo prostředků a činit v těchto pásmech opatření nutná k jejich ochraně.

3. Bezpečnostní palma uvedená v odst. 2 tohoto článku se mohou rozprostírat ať kolem vybudovaných zařízení nebo jiných prostředku do vzdálenosti 500 metrů od každého bodu jejich vnějšího okraje. Lodě všech státních příslušností jsou povinny respektovat tato bezpečnostní pásma.

4. Tato zařízení nebo prostředky, ačkoliv se na ně vztahuje jurisdikce pobřežního státu, nemají postavení ostrovů. Nemají vlastní pobřežní vody a jejich existence nemá vliv na rozhraničení pobřežních vod pobřežního státu.

5. Je třeba řádně oznámit budování takových zařízeni a zajistit udržování stálých signalizačních zařízení. Všechna zařízení, která byla opuštěna, nebo již nejsou v provozu, musí být úplně odstraněna.

6. Ani zařízení nebo prostředky, ani bezpečnostní pásma zřízená kolem nich, se nesmí nacházet v místech, kde mohou překážet používáni obvyklých námořních cest nezbytných pro mezinárodní plavbu.

7. Pobřežní stát je povinen učinit v bezpečnostních pásmech všechna opatření k ochraně biologických zdrojů moře proti škodlivým činitelům.

8. Pro každý výzkum prováděný na místě a týkající se pevninské mělčiny, je zapotřebí souhlasu pobřežního státu. Pobřežní stát však obvykle neodmítne dát svůj souhlas k ryze vědeckému výzkumu fyzikálních a biologických vlastností pevninské mělčiny, bude-li žádost předložena institucí, která je k tomu kvalifikována, a to za předpokladu, že pobřežní stát se bude moci, bude-li si to přát, zúčastnit tohoto výzkumu anebo při něm být zastoupen, a že v každém případě výsledky budou uveřejněny.

Článek 6

1. Kde je tatáž pevninská mělčina přilehlá k územím dvou nebo více států, jejichž pobřeží leží proti sobě, bude rozhraničena pevninské mělčiny mezi těmito státy určeno dohodou mezi nimi. Nedojde-li k dohodě a pokud zvláštní okolnosti neopravňují jiné rozhraničení, tvoři hranici střední čára, jejíž každý bod je stejně vzdálen od nejbližších bodů základních linií, od nichž se měří šíře pobřežních vod každého z těchto států.

2. Kde je tatáž pevninská mělčina přilehlá k územím dvou sousedních států, bude rozhraničena pevninské mělčiny určeno dohodou mezi nimi. Nedojde-li k dohodě a pokud zvláštní okolnosti neopravňují jiné rozhraničeni, bude hranice stanovena podle zásady stejné vzdálenosti od nejbližších bodů základních linií, od nichž se měří šíře pobřežních vod každého z těchto států.

3. Při rozhraničení pevninské mělčiny by měla být každá demarkační čára, stanovená ve smyslu zásad uvedených v odst. 1 a 2 tohoto článku, určena podle námořních map a zeměpisných údajů existujících k určitému datu, při čemž by měly být uvedeny pevné a stálé orientační body na zemi.

Článek 7

Ustanovení těchto článků se v ničem nedotýkají práva pobřežního státu využívat podzemí prorážením tunelů, bez ohledu na hloubku vod nad podzemím.

Článek 8

Tato Úmluva bude do 31. října 1958 otevřena k podpisu všem členským státům Organizace spojených národů nebo některé odborné organizace, jakož i každému jinému státu, který bude vyzván Valným shromážděním Organizace spojených národů, aby se stal smluvní stranou této Úmluvy.

Článek 9

Tato Úmluva bude ratifikována. Ratifikační listiny budou uloženy u generálního tajemníka Organizace spojených národů.

Článek 10

Tato Úmluva bude otevřena k přístupu každého státu, který náleží do jedné z kategorií uvedených v článku 8. Listiny o přístupu budou uloženy u generálního tajemníka Organizace spojených národů.

Článek 11

1. Tato Úmluva vstoupí v platnost třicátého dne ode dne uložení dvaadvacáté ratifikační listiny nebo listiny o přístupu u generálního tajemníka Organizace spojených národů.

2. Pro každý stát, který Úmluvu ratifikuje nebo k na přistoupí po uložena dvaadvacáté ratifikační listiny nebo listiny o přístupu, nabude Úmluva platnosti třicátého dne po uložení jeho ratifikační listiny nebo listiny o přístupu.

Článek 12

1. Při podpisu, ratifikaci nebo přístupu bude každý stát moci učinit výhrady k článkům Úmluvy, kromě článků 1 až 3 včetně.

2. Každý smluvní stát, který učiní výhrady podle předchozího odstavce, bude je moci kdykoliv odvolat oznámením zaslaným za tímto účelem generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů.

Článek 13

1. Po uplynuta pětiletého období od dne vstupu této Úmluvy v platnost může být kdykoliv a kteroukoliv smluvní stranou podána žádost o revizi této Úmluvy, a to písemným sdělením adresovaným generálnímu tajemníkovi Organizace spojených národů.

2. Valné shromáždění Organizace spojených národů rozhodne o opatřeních, která mají být případně učiněna v souvislosti s takovou žádosti.

Článek 14

Generální tajemník Organizace spojených národů zpraví všechny členské státy Organizace spojených národů a ostatní státy uvedené v článku 8

a) o podpisech připojených k této Úmluvě a o uložení ratifikačních listin nebo listin o přístupu podle článků 8, 9 a 10,

b) o datu vstupu této Úmluvy v platnost podle článku 11,

c) o žádostech o revizi podle článku 13,

d) o výhradách k této Úmluvě učiněných podle článku 12.

Článek 15

Originál této Úmluvy, jejíž anglické, čínské, francouzské, ruské a španělské znění má stejnou platnost, bude uložen u generálního tajemníka Organizace spojených národů, který zašle její ověřené kopie všem státům uvedeném v článku 8.

Na důkaz toho podepsaní zmocněnci, řádně pověření svými vládami, podepsali tuto Úmluvu.

Dáno v Ženevě, dvacátého devátého dubna tisíc devět set padesát osm.