Netreba mať obavy, že by plénum nemalo také právo. Vo svojej zpravodajskej zpráve som povedal, že dokument a zákon spolu súvisia, že sme do rokovacieho poriadku nedali všetky u stanovenia dokumentu, pretože čakáme, že v budúcnosti sa k takým formám práce bude prihliadať. Preto niet obavy, že by NZ nemalo právo prerokovávať výročné plány. Prečítam na strane 3 uprostred: Národné zhromaždenie sleduje plnenie národohospodárskeho plánu a výsledky hospodárenia... atď.

Ale vzhľadom k tej trvalej činnosti, t. j. k prerokovávaniu zpráv, chcem vyhovieť posl. Homolovi a v § navrhujem, aby v bode c) bolo:

c) projednává dlouhodobý plán rozvoje národního hospodářství a státní rozpočet, schvaluje je formou zákona a zkoumá jak jsou plněna.

Ešte ďalej, aby sme to potvrdili, môžeme doplniť bod ch) takto:

ch) projednává programová prohlášení, která vláda předkládá Národnímu shromáždění po svém jmenování, pravidelné zprávy vlády o její činnosti, zejména o plnění ročních plánů, zprávy o činnosti národních výborů a jiná prohlášení, návrhy a zprávy vlády.

Týmito dvoma doplnkami je pokryté, čo posl. Homola vyslovil ako obavu, napriek tomu, že článok 41 ústavy znie: "... Schvaluje zejména dlouhodobé plány rozvoje národního hospodářství a státní rozpočet, zkoumá, jak jsou plněny, a projednává zprávy vlády o plnění ročních plánů a státní závěrečný účet."

Ináč - s týmito zmenami - sa pridržujem pôvodného návrhu, ktorý som urobil vo svojej zpravodajskej zpráve.

Předseda NS Laštovička: Přistoupíme k závěrečnému aktu pokud se týče těchto dvou dokumentů. Domnívám se, že budeme schvalovat dokumenty velmi dobré, - jak to zde bylo v diskusi řečeno - propracované a promyšlené, které mají být denním vodítkem pro práci každého z nás. Je tam obsažen i přesný návod, jak má každý z nás jako poslanec vyvíjet svou činnost ve volebním obvodu.

Je tam řada míst, která snad při letmém čtení ujdou pozornosti. Upozornil bych např. pro stručnost, že se hovoří o tom, že usnášené zákony mají být srozumitelné. Zkonfrontujeme-li s tím případ zákona o sociálním pojištění družstevních rolníků, vidíme, že to tady neodpovídá, protože tento zákon je tak složitý, že k němu bylo třeba vydat ještě obsáhlé vysvětlivky a často bylo třeba zřídit večerní školu pro družstevníky, aby se v něm vyznali. Krátkou dobu po přijetí tohoto zákona vydali v Sovětském svazu zákon o sociálním pojištění družstevních rolníků, který byl otištěn v Pravdě na půl stránky. Soudruh Novotný vyslovil myšlenku, že by každý zákon Národního shromáždění měli znát občané, že by měl být vyvěšen na tabuli v národním výboru, poněvadž jde o to, aby občan nejen zákonu rozuměl, ale aby ho také znal a zúčastnil se na jeho plném provádění. To je praktické rozšiřování socialistické demokracie. Kdybychom ovšem chtěli tento návod uplatnit na zákon o sociálním pojištění družstevních rolníků, tak by tabule národního výboru musela sahat od jednoho konce obce ke druhému, poněvadž zákon má 92 strany a vysvětlivky k němu 100 stran.

Čili chceme si vážně uložit zákonný úkol, abychom usnášeli zákony přesné, jednoduché, srozumitelné, které mobilizují naše občany k plnění jejich občanských práv a povinnosti ve smyslu účasti na řízení naši společnosti a státu. (Potlesk.)

Takových a podobných dobrých věcí je v těchto dokumentech hodně. Říkal jsem v úvodu, že si zaslouží, abychom si je dobře osvojili, neboť jsou to pro nás vodítka, která si zaslouží i pozornosti naší veřejnosti.

Nyní přistoupíme k hlasování o předložených návrzích. Pokud jde o návrh první - návrh usnesení NS o zásadách práce NS, jak konstatovala s. Leflerová., nebylo žádných pozměňovacích návrhů. Poněvadž byl s nimi vysloven souhlas, můžeme tedy požádat Národní shromáždění o schválení ve znění, v jakém je návrh předložen.

Kdo souhlasí s návrhem usnesení NS o zásadách práce Národního shromáždění, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

Děkuji. Kdo je proti? (Nikdo.)

Zdržel se někdo hlasování? (Nikdo.)

Konstatuji, že návrh usnesení předsednictva o zásadách práce Národního shromáždění byl přijat jednomyslně.

Nyní přistoupíme k hlasování o návrhu zákona o jednacím a pracovním řádu. S. Kyselý zde formuloval doplňky na základě diskuse. Má někdo k těmto doplněným formulacím nějaké připomínky nebo jiné stanovisko? (Nikdo.)

Dávám tedy hlasovat o návrhu včetně připomínek, jak je formuloval s. Kyselý.

Kdo souhlasí s uvedeným návrhem zákona o jednacím a pracovním řádu NS ve znění zprávy ústavně právního výboru včetně připomínek, formulovaných s. Kyselým, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

Děkuji.

Kdo je proti? (Nikdo.)

Kdo se zdržel hlasování? (Nikdo.)

Zákon o jednacím a pracovním řádu Národního shromáždění je schválen jednomyslně.

Soudružky a soudruzi, nyní bychom měli přistoupit k bodu 6. denního pořadu, kde měl podat zprávu s. ministr Dvořák. S. ministr Dvořák se připravil, ale neočekávaně byl delegován do Berlína na pohřeb předsedy vlády NDR, takže bude moci být přítomen až zítra. Z tohoto důvodu navrhuji, abychom projednávání bodu 6. odložili do jeho návratu. Jestliže není námitek, přikročili bychom k projednávání bodu 7. programu (námitky nebyly), kterým je

7. Vládní návrh zákona, kterým se vylučuje promlčení trestního stíhání nejzávažnějších trestných činů proti míru, válečných trestných činů a trestných činů proti lidskosti, spáchaných ve prospěch nebo ve službách okupantů a zpráva výboru ústavně právního.

Prosím s. ministra dr. Neumana, aby se ujal slova.

Ministr dr. Neuman: Soudružky a soudruzi poslanci, vláda Československé socialistické republiky vám předkládá k projednání návrh zákona, kterým se má vyloučit promlčení trestního stíhání nejzávažnějších trestných činů proti míru, válečných trestných činů a trestných činů proti lidskosti.

Dovolte, abych úvodem k vaši rozpravě o návrhu tohoto zákona uvedl některé skutečnosti, které blíže osvětlí důvod, proč téměř po 20 letech od skončení druhé světové války došlo k jeho vypracování, i cíl, který tento návrh zákona sleduje.

Otázka odpovědnosti válečných zločinů se stala aktuální už od doby první světové války; k jejich trestání došlo však fakticky až po druhé světové válce. Až do konce první světové války byla totiž válka pokládána za naprosto legální prostředek k řešení mezinárodních sporů. Ale již v průběhu druhé světové války byla přijata na Moskevské konferenci "Deklarace o ukrutnostech", ve které se tři spojenecké mocnosti - Sovětský svaz, Spojené státy a Velká Británie - zavázaly, že po skončení druhé světové války učiní vše pro to, aby všichni váleční zločinci byli odhaleni a dopadeni a předáni k potrestání do těch zemí, v nichž se zločinů dopustili; osvobozeným národům bylo tím dáno právo, aby válečné zločince, kteří se dopustili ukrutností, masakrů a poprav na jejich území, soudili a potrestali podle svých zákonů. Pokud šlo o hlavní válečné zločince, jejichž zločiny nebude možno lokalizovat zeměpisně, byla tak 8. srpna 1945 uzavřena mezi Sovětských svazem, Spojenými státy, Velkou Británií a Francií dohoda "O stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců evropských zemí ťOsyŤ". Na základě této Dohody byl zřízen v Německu mezinárodní vojenský tribunál.

Rozhodnutí spojeneckých mocností o potrestání všech válečných zločinců bylo též potvrzeno v Postupimské dohodě, přijaté po skončení druhé světové války v srpnu 1945. V této dohodě se říká, že váleční zločinci a všichni, kdož se zúčastnili plánování nebo provádění nacistických akcí, které přinášely krutosti či válečné zločiny nebo je vyvolali budou zatčeni a souzeni a že hlavní váleční zločinci budou postaveni před rychlý a spravedlivý soud.

Poraženému Německu se v "Prohlášení o porážce Německa a o převzetí svrchované moci vůči Německu vládami vítězných spojeneckých mocností", přijatém v červnu 1945 v Berlíně ukládalo, že hlavní nacističtí předáci, jak je určí představitelé spojenců, a všechny osoby, které představitelé spojenců postupně označí jakožto podezřelé z toho, že spáchaly nebo nařídily válečné trestné činy nebo se jich účastnily, budou zatčeny a odevzdány představitelům spojenců. Totéž platí v případě státního příslušníka kteréhokoliv ze Spojených národů, je-li obviněn, že porušil zákon svého státu a které představitelé spojenců kdykoliv označí. Konečně že německé úřady a obyvatelstvo budou plnit příkazy, které vydají představitelé spojenců o zatčení a odevzdání takových osob.

Vydávání a potrestání válečných zločinců bylo také obsahem několika rezolucí OSN, zejména rezoluce z 12. a 13. října 1946 a 31. října 1947. Připomínám ještě velmi důležitou konvenci o zabránění a trestání zločinu genocidia z prosince 1948 a v současné době v OSN projednávanou mezinárodní konvenci o vymýcení všech forem a projevů rasové diskriminace s příslušnými trestními sankcemi.

Z uvedených platných mezinárodních smluv a dohod i z řady usnesení Valného shromáždění OSN o potrestání válečných zločinů, zločinů proti míru a zločinů proti lidskosti jasně vyplývá, že po právní stránce byly vytvořeny plné předpoklady k tomu, aby ani jeden z válečných zločinců, strůjců a vykonavatelů ukrutností, masového vyhlazování národů, hromadných poprav a jiných zločinů proti lidskosti neunikl spravedlivému potrestání.

Trvalou zásadou mezinárodního trestního práva se - přes pokusy některých obhájců imperialismu o její popření - stalo, že osobní odpovědnost mají pachatelé za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, jakými jsou vražda, zlé nakládání nebo deportace civilního obyvatelstva, vražda válečných zajatců a zlé nakládání s nimi, vraždění rukojmí, plenění majetku a svévolné ničení měst a vesnic, pronásledování civilního obyvatelstva z příčin politických, rasových i náboženských, zločiny proti míru, tj. osnování, přípravu, podněcování nebo podniknutí útočné války nebo války porušením mezinárodní smlouvy, dohody nebo záruky anebo účast na společném plánu nebo spiknutí k provedení kteréhokoli z výše uvedených činů.

Skutečnost je taková, že po skončení druhé světové války vítězné mocnosti postavily před mezinárodní tribunál v Norimberku přední nacistické válečné zločince a že tito byli potrestáni. Osvobozené národy přistoupily pak ke stíhání těch válečných zločinců, kteří zůstali v dosahu jejich moci, nebo kteří jim byli podle dohod vítězných mocností předáni k potrestání.

Problém spravedlivého potrestání válečných zločinců byl v průběhu dalších let po skončení druhé světové války důsledně řešen v Sovětském svazu a v ostatních zemích socialistického tábora a v některých kapitalistických státech pod tlakem demokratických sil. V naší republice byli a jsou vždy důsledně a spravedlivě potrestáni všichni váleční zločinci, kteří byli na území našeho státu dopadeni nebo kteří nám byli k potrestání vydáni. V průběhu retribuce bylo přezkoumáno více než 130 000 případů, odsouzeno bylo více než 33 000 osob, trest smrti byl uložen v 819 případech a trest odnětí svobody na doživotí v 817 případech. Ve stíhání válečných zločinců a jejich pomahačů se pokračovalo i po skončení retribučního soudnictví podle obecných předpisů trestního práva. Československý stát upozorňoval na válečné zločince žijící v cizině, pokud věděl o jejich pobytu, dává k dispozici usvědčující materiál, který má o jejich činnosti, usnadňuje svědkům - našim občanům, aby osobně podávali svědectví v trestních procesech vedených proti válečným zločinům v cizině.

Přes tento důsledný postoj našeho státu a dalších socialistických států ve věci stíhání válečných zločinců se postupně ukazovalo, že značná část strůjců i vykonavatelů válečných zločinů a zločinů proti lidskosti uniká spravedlivému potrestání, zejména pro stále vzrůstající blahovolný postoj k jejich stíhání ze strany některých západních států.

Nejvýrazněji vyniká tento blahovolný postoj, liknavost a přímá neochota při stíhání válečných zločinců v NSR, ačkoli sami někteří západoněmečtí činitelé odhadují, že v Německé spolkové republice a v některých dalších západních státech žije asi 27 000 těžkých válečných zločinců, kteří nebyli dosud odhaleni a potrestáni. V poslední době se dokonce v tisku NSR objevují úvahy o tom, že k 8. květnu 1965 by mělo dojít k promlčení trestního stíhání všech válečných zločinů. Západoněmecký spolkový ministr spravedlnosti dr. Bucher ve svém projevu dne 2. března 1964 v Karlsruhe výslovně odmítl opatření, kterým by se prodloužila promlčecí doba za nacionálně-socialistické zločiny.

Je tedy samozřejmé, že za této situace usilují demokratické síly celého světa o účinná opatření, která by zabránila tomu, aby váleční zločinci mohli uniknout spravedlivému trestu za své zločiny spáchané v souvislosti s druhou světovou válkou. Na VIII. kongresu Mezinárodního sdružení demokratických právníků, konaném od 31. března do 5. dubna 1964 v Budapešti, a na konferenci o promlčení nacistických zločinů, uspořádané ve dnech 5.-7. června 1964 ve Varšavě bylo proto dohodnuto, že boj za důsledné dořešení potrestání válečných zločinů bude spojen s úpravou vnitrostátních zákonů v jednotlivých státech tak, aby bylo jednou provždy vyloučeno promlčení u nejzávažnějších válečných zločinů proti lidskosti.

V úvodu uvedené platné mezinárodní smlouvy a dohody i řada usnesení Valného shromáždění Organizace spojených národů o potrestání válečných zločinů, zločinů proti míru a zločinů proti lidskosti neznají ve svých trestních předpisech instituci o promlčení. To je přirozené a zcela ve shodě se zásadami humanity a spravedlnosti. Zločiny proti lidskosti a míru se celou svou povahou i svým mezinárodním dosahem zcela odlišují od běžných individuálních trestných činů, u nichž popř. vnitrostátní zákonodárství jednotlivých zemí upravuje možnost jejich promlčení.

Zločiny proti lidskosti a míru svým rozsahem, počtem pachatelů, organizovaným způsobem a užitím nejbrutálnějších prostředků, do miliónů jdoucím počtem nevinných lidí, kteří jim padli za oběť, jsou zločiny proti veškerému lidstvu a musí být proto ve shodě s platným mezinárodním právem všude stíhány a všude souzeny.

Je proto v rozporu jak s platným mezinárodním právem, tak i se zásadami spravedlnosti a humanity, dovolává-li se někdo vnitrostátních předpisů o promlčení běžných trestných činů ve prospěch zatím nestíhaných a nepotrestaných válečných zločinců.

Vzhledem k tomu, že i naše vnitřní zákonodárství zná promlčení běžných trestných činů, předkládá vláda návrh zákona, kterým se vylučuje promlčení trestního stíhání nejzávažnějších trestných činů proti míru, válečných trestných činů a trestných činů proti lidskosti, spáchaných ve prospěch nebo ve službách okupantů. V této právní normě vyjadřuje naše republika své odhodlání nepřipustit ve shodě s platným mezinárodním právem promlčení těžkých válečných zločinů. Přitom je samozřejmé, že návrh zákona, kterým se má vyloučit promlčení trestního stíhání válečných zločinů, má na mysli toliko zločiny nejzávažnější. Jde zejména o masové vyhlazování národů, etnických, rasových nebo náboženských skupin, o hromadné a individuální vyvražďování a popravy, o ukrutnosti a masakry, jichž se dopouštěli nacističtí váleční zločinci, nebo jejich pomahači v souvislosti s druhou světovou válkou. Stíhání méně závažných válečných trestných činů, které jsou v současné době podle naší platné právní úpravy již promlčeny, návrh zákona neobnovuje.

Obdobné právní předpisy byly již schváleny v Polské lidové republice, v Izraeli, Německé demokratické republice a připravují se podle návrhu ministra spravedlnosti v Belgii, kde má být promlčecí doba prodloužena z 20 na 30 let. Obdobný význam mají ustanovení trestního zákonodárství Sovětského svazu, která umožňují vyloučit promlčení u těžkých válečných zločinů proti lidskosti. Britský právní řád pak vůbec nezná institut promlčení.

Uvedené vnitrostátní předpisy prokazují, že zásada nepromlčitelnosti zločinů proti lidskosti a zločinů proti míru se prakticky projevuje ve shodě s platným mezinárodním právem v činnosti stále většího počtu států. Vzniká tak stále hustší síť, kterou se zabraňuje, aby v jednotlivých zemích těžcí váleční zločinci mohli uniknout spravedlivému trestu.

Z těchto zákonodárných aktů je též zřejmé, že při tomto důsledném stíhání těžkých nacistických válečných zločinů nejde jen o minulost, ale zejména také i o budoucnost, totiž o to, aby váleční zločinci a ti, kteří mají agresivní úmysly a chtěli by vyvolat třetí světovou válku, nebyli nedůsledným stíháním válečných zločinů ve svých choutkách povzbuzováni. Z této politické nutnosti vychází i výzva zástupců Francie, Belgie, Holandska, Rakouska, Německé spolkové republiky, Československa, Polska, Maďarska a Německé demokratické republiky, kteří na půdě mezinárodního komitétu bývalých buchenwaldských politických vězňů adresovali v minulých dnech všem vládám hluboce zdůvodněnou výzvu, aby ve smyslu rezoluce Spojených národů ze dne 14. prosince 1948 nepřipustily ve svých zemích promlčení u válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.