A nejen to. Dnes desetitisíce synů jihokorejských matek bojuje a umírá v jižním Vietnamu. A nejen to. Dnes v Tajvanu Číňané, synové čínských matek, mají bojovat v zájmu amerického imperialismu na půdě jižního Vietnamu.

Válka v této velké tichomořské oblasti se rozšiřuje i na jiné národy. Je to Austrálie, která v posledních dnech přijala usnesení zvýšit podíl vojska na trojnásobek, z 1500 na 4500. Vidíme, že válka Spojených států v jižním Vietnamu zasahuje kruhy stále širší, stále větší, stává se stále větším nebezpečím pro tuto oblast.

A nyní pozorujeme velmi vážné pojítko mezi válkou v jižním Vietnamu, v bombardování severního Vietnamu a naším nejbližším sousedem. V poslední době vláda Německé spolkové republiky uveřejnila dementi o tom, že bude vysílat svá vojska do jižního Vietnamu. Současně ovšem přijala usnesení o vybavení nemocniční lodi pro jižní Vietnam na pomoc vojskům Spojených států. Zdůrazňuje a zdůvodňuje to humanitárními hledisky. Já, pochopitelně podle mého povolání nejsem proti humanitárním hlediskům, ale pomoc, kterou poskytuje Německá spolková republika Spojeným státům ve formě nemocniční lodi, je projevem kréda, projevem víry Německé spolkové republiky v souladu s imperialismem Spojených států, s agresí Spojených států proti nevinnému národu v jihovýchodní Asii. Je to projevení se a prohlášení, kam a jakým směrem jde smýšlení Německé spolkové republiky. Je lhostejné, v jaké formě se projevuje pomoc. Je skutečnost, že je zde pomoc agresorovi, že je zde pomoc Německé spolkové republiky Spojeným státům, které jsou nesporným agresorem proti lidu Vietnamu.

V této souvislosti musíme mluvit též o dalších úmyslech Německé spolkové republiky. NSR prohlásila, že bude i jinými formami, nejen humanitárními, ale i jinými technickými prostředky pomáhat jižnímu Vietnamu. Pro nás je tím více důležité, že Německá spolková republika zvýšila dnes svoje ozbrojené síly na více než půl miliónu lidí. Soudruh Belas dnes podrobně hovořil o výstavbě dalších paramilitárních sil v NSR. Jde o postoj revanšistický, jde o postoj, kterým chce v nejbližší budoucnosti měnit stav hranic v Evropě. Změnit stav hranic v Evropě, znamená vést ke konfliktu, znamená vést k válce.

Vítáme opětované prohlášení vlády Sovětského svazu, vyslovené ústy ministra zahraničních věcí Sovětského svazu, že jakýkoli pokus dotknout se hranic Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Československé socialistické republiky, anebo kterékoli jiné socialistické země, by Sovětský svaz považoval jako narušení jeho vlastních hranic. Spojenectví se Sovětským svazem je proto jednou z vitálních otázek, vitálních aspektů naší zahraniční politiky.

V této souvislosti též správně chápeme postoj francouzské vlády, která v posledních dnech prohlásila, že bude trvat na odstranění všech cizích vojenských sil zemí, které by nebyly pod svrchovaností Francouzské republiky. My s tímto postojem sympatizujeme a podporujeme jej.

Cílem naší zahraniční politiky je získat nejvhodnější mezinárodní postavení pro naši republiku, zajistit mír a bezpečnost v naší zemi, výhodné postavení v mezinárodní dělbě práce a ve vzájemných vztazích mezi námi a jinými zeměmi, ve výhodných vztazích, které by prospívaly pokrokovým silám v dějinném vývoji ve světě. V tomto ohledu se shoduje zahraniční politika naší země a naší vlády s těmi základními směry, že základními zájmy naší republiky a v tomto směru ministerstvo zahraničních věci a vláda bude mít plnou podporu Národního shromáždění. (Potlesk.)

Předseda NS s. Laštovička: Děkuji posl. dr. Kriegelovi. Nyní promluví posl. Molnárová.

Posl. Molnárová: Vážené súdružky poslankyne, súdruhovia poslanci, vážené Národné zhromaždenie! Vo svojom vystúpení chcela by som sa dotknúť tej časti prejavu súdruha ministra Davida, v ktorej hovoril o agresívnych akciách Spojených štátov proti mierumilovnému vietnamskému ľudu, ktoré každým dňom stupňujú a ktoré sa stávajú reálnym nebezpečenstvom pre mier celého sveta.

Zprávy, prichádzajúce z Vietnamu, sú čoraz viac znepokojujúce. Mierumilovní ľudia celého sveta sa pýtajú, kam až chcú Spojené štáty zájsť vo svojej brutalite a cynickej bezohľadnosti.

Ako je známe, pred rokom bolo v južnom Vietname 23 000 amerických vojakov, dnes je ich okolo 250 000 a objavujú sa zprávy, že Američania chcú zvýšiť ich počet na 350 000 až 400000. Pred rokom to boli vraj iba "poradcovia" juhovietnamskej armády saigonského režimu. V minulom roku však Američania túto masku "poradcov" zhodili a vo februári americké letectvo s americkými posádkami začalo bombardovať postavenie juhovietnamských vlastencov a zároveň stupňovať nálety na územie Vietnamskej demokratickej republiky. 29. júna zasiahli americké vojenské jednotky do bojových operácií aj na bojiskách južného Vietnamu priamo. Vojna vo Vietname stala sa vojnou americkou. Americký prezident a jeho vláda tým bezohľadne pošliapali najzákladnejšie normy medzinárodného práva, Chartu OSN a ženevské dohody z roku 1954 o Indočíne.

23. februára t. r. uverejnili moskovské Izvestija v článku New Yorského zpravodajcu Kondrašova údaje z amerických novín, v ktorých boli vyčíslené množstvá munície použitej Američanmi proti vietnamskému ľudu. Za jediný rok predstavovali fantastické rozmery: celú miliardu nábojov, 10 mil. delových granátov, 1,8 mil. bômb, 88 mil. striel z lietadiel a vrtuľníkov atď.

Vážené poslankyne a poslanci! Nechcem sa však zaoberať ani právnymi ani vojenskými aspektmi tejto strašnej tragédie, do ktorej zaviedli Američania vietnamský ľud a jeho krajinu. Ako žena, ako členka zdravotného výboru, ktorý usiluje o zdravie každého človeka u nás, chcela by som pozdvihnúť svoj hlas proti strašným metódam, proti neľudským formám, akými vedú Američania túto vykynožovaciu vojnu proti ľudu a krajine 16 000 km vzdialenej od brehov Ameriky. Isteže vojna a ľudskosť nikdy neboli a nebudú rodnými sestrami. Pochopiteľne myslím na vojny lúpeživé, dobyvačné a nie odboje, v ktorých národy strhávajú zo svojich pliec jarmo zotročovateľov. Jednako však barbarizmus, s akým vedú Američania vojnu proti Vietnamu, nemožno nechať pokojné jedno ľudské srdce na tejto zemi. Ako je známe, americké jednotky používajú v bojových akciách napalm, ktorým pália vietnamské dediny a mestá a v ktorého plameňoch hynú nielen muži, ale i ženy a vietnamské deti. Američania používajú v bojových akciách fosforové bomby, ba i chemické látky a otravné plyny, hoci ich použitie výslovne zakazujú medzinárodné konvencie, ako Washingtonská zmluva z roku 1922 a Ženevský protokol z roku 1925.

Na nedávnej tlačovej konferencii v Hanoji uviedol predseda Štátneho výboru pre vedu a techniku Vietnamskej demokratickej republiky Tran-dai-Ngia, že od roku 1961 do roku 1965 zomrelo na účinky otravných plynov na území južného Vietnamu 771 osôb a 248 460 bolo ťažko postihnutých. V tomto období zamorili Američania chemickými látkami 400 000 ha pozemkov úplne zničili ich porasty. V dôsledku chemických látok zahynulo v týchto oblastiach vyše 10 000 kusov hovädzieho dobytka.

Naša tlač denne prináša otrasné zprávy a fotografie o strašných útrapách vietnamského ľudu. Fotografie uverejňované i v západnej tlači otriasajú svedomím ľudstva. Obete vietnamského ľudu sú obrovské. len detí zabili Američania počas ich agresie v južnom Vietname 10 000, 15 000 bolo zranených, 8000 stratilo nohy alebo ruky a 1000 stratilo zrak. Američania bombardujú školy, nemocnice, husto osídlené civilné objekty. Ako je možné páchať takéto zločiny v našom storočí, v ktorom sa ľudský um hviezd dotýka a dobýva vesmír. Naozaj je ľudstvo bezmocné zadržať vražednú ruku amerických vojakov?

Na našom závode, v ktorom pracujem, plne sme podporili odpoveď prezidenta Československej socialistickej republiky súdruha Antonína Novotného na list prezidenta Vietnamskej demokratickej republiky Ho-Či-Mina, v ktorej v mene nášho ľudu ostro odsúdil beštiálne zločiny amerických agresorov proti vietnamskému ľudu a vyjadril plnú solidaritu s jeho hrdinským bojom i odhodlanie poskytnúť mu všetku morálnu a materiálnu pomoc v tomto boji. Rovnako sme plne súhlasili s vyhlásením našej vlády proti agresii Američanov vo Vietname. Sme si vedomí toho, že naša strana a naša vláda sa plne zasadzujú za skončenie tohto krviprelievania, za odchod amerických jednotiek z tejto oblasti, za dodržanie ženevských dohôd, za poskytnutie plnej slobody vietnamskému ľudu. Vojna vo Vietname nie je ani zďaleka len vojnou vietnamského ľudu. Každým dňom môže prerásť vo svetový konflikt termonukleárnej vojny, v plameňoch ktorej by zahynulo celé ľudstvo. Na celom svete vzrastá odpor proti tejto cynickej agresii Spojených štátov vo Vietname. Povinnosťou nás všetkých je aktivizovať mierumilovné sily proti tejto strašnej vojne, proti tomuto nebezpečenstvu ohrozenia existencie ľudstva. Veď na svete je 50 miliónov rodín, ktoré stratili v druhej svetovej vojne svojich najbližších. Som jedna z nich. A tí predsa vojnu musia nenávidieť. Na svete sú stámilióny matiek, ktoré nechcú, aby ich deti zahynuli v plameňoch termonukleárnej vojny. Na svete žijú stámilióny mladých ľudí, ktorí chcú žiť, rásť, rozvíjať sa, a nie zomierať pod atómovými bombami. Na svete sú stámilióny čestných ľudí, komunistov, demokratov, ktorí aktívne bojujú proti každej agresii. Je možné, aby táto sila neprinútila Američanov skoncovať s týmto strašným vraždením mierumilovných vietnamských ľudí? V mnohých štátoch sveta vznikajú rôzne výbory a organizácie bojovníkov za skončenie vojny vo Vietname. Tieto organizácie vysielajú osobitné delegácie do Vietnamu, aby mohli potom konkrétnymi faktami odhaľovať zločinnosť americkej agresie. Ich akcie majú veľký ohlas. Nedávno zburcovala verejnú mienku takáto organizácia vo Švajčiarsku, ktorá vyslala delegáciu lekárov do Vietnamu. V samotných Spojených štátoch organizácia amerických žien "Boj žien za mier" usporiadala množstvo schôdzok, na ktorých protestovali proti vojne vo Vietname.

Podľa môjho názoru svoju úlohu pre skončenie krvavej vojny vo Vietname by mali zohrať parlamenty ako najvyššie orgány štátnej moci. Navrhujem preto, aby sa naše Národné zhromaždenie obrátilo na všetky parlamenty sveta s naliehavou výzvou zaujať stanovisko k vietnamskému problému, urobiť rozhodné kroky pre skončenie krvavej vojny vo Vietname. Výzva by mala obsahovať návrh, aby parlamenty vytvorili delegácie, ktoré by navštívili Vietnamskú demokratickú republiku i južný Vietnam a pripravili potom návrhy na rokovanie o skončení vojnového konfliktu. Som hlboko presvedčená, že táto naša akcia by mala veľký ohlas a ak by len trochu ovplyvnila vývoj tejto ťažko skúšanej krajiny smerom k mieru, stálo by to za všetku námahu. Nebezpečná situácia vo Vietname vyžaduje od každého rozhodné činy, aby konečne aj v tejto krajine zažiarilo nad hlavami žien a detí slnko mieru. (Potlesk.)

Předseda NS s. Laštovička: Děkuji posl. Molnárové. Promluví posl. Bohuslav Kučera.

Posl. dr. Kučera: Vážené Národní shromáždění, soudružky a soudruzi, vyslechli jsme jistě se zájmem široce založený výklad ministra zahraničních věcí soudruha Václava Davida k československé zahraniční politice. Myslím, že jeho výklad postihl i celou složitost nynějších mezinárodních problémů, úskalí a nebezpečí, která dnešní situace skrývá pro světový mír. Chtěl bych přitom hned zdůraznit, že zahraniční politika naší vlády má plnou podporu našich občanů, celé Národní fronty. To proto, že vychází ze zabezpečování svobody, bezpečnosti a nezávislosti naší republiky, odpovídá demokratickým a socialistickým principům.

Ve svém diskusním příspěvku chtěl bych obrátit pozornost k některým problémům evropské bezpečnosti. Činím tak samozřejmě s vědomím, že nyní je hlavní pozornost i naší veřejnosti upřena k událostem v jihovýchodní Asii, že však naše občany značně zneklidňuje také to, co se odehrává v Evropě, zejména jestliže tyto jevy budí jisté reminiscence.

Z oněch jevů lze na prvním místě jmenovat snahu Německé spolkové republiky zaujmout - jak to sami západní Němci nazývají - rovnoprávné postavení v rámci nejen západní Evropy, ale Západu vůbec. Přitom ono slůvko rovnoprávnost nabylo právě v poslední době již zcela konkrétní obsah. Bez souhlasu Bonnu nemá být dovoleno západním mocnostem jednat o kterýchkoliv otázkách, týkajících se Evropy. Bez souhlasu Bonnu nemá mít žádná západoevropská země možnost vyvinout jakoukoli iniciativu nebo pozitivně odpovědět na iniciativy jiných, aby se normalizovaly evropské poměry. Bez souhlasu Bonnu se prostě celý Západ nemá pohnout - takže domyšleno do všech důsledků by nakonec prakticky o všem rozhodovalo jedině západní Německo.

Zní to absurdně, ale naneštěstí skutečnosti jsou neméně absurdní. Tak se již dnes západní mocnosti ani příliš netají s tím, že například při jednáních o odzbrojení závisí jejich stanovisko od názoru bonnské vlády, a to i v takových ožehavých případech, jako je problém nerozšiřování jaderných zbraní, který se fakticky dotýká celého světa. Při tom bonnská pozice je v tomto směru dostatečně známá: žádná smlouva o nerozšiřování oněch zbraní, dokud k nim nebude západnímu Německu zaručen přístup. Co lze za takovéto situace projednat, je celkem nabíledni. Ostatně neutěšené výsledky dosavadních odzbrojovacích jednání o tom hovoří samy naprosto jasnou řečí.

Navíc leccos naznačuje, že některé západní země svoji nezávislost na Německé spolkové republice dále prohloubí. Nejpatrněji se to projevuje v případě Spojených států a také do jisté míry i Británie, kdy obě země - donucovány k tomu mimo jiné finančními a hospodářskými důvody - až s nápadnou povolností přejímají západoněmecké argumenty k nejrůznějším politickým otázkám. Někdy to dochází tak daleko, že se i na Západě mluví o faktické ose Washington - Londýn - Bonn.

Za další alarmující jev pokládám zintenzívnění západoněmeckého úsilí na zneužití hospodářských pozic k ryze politickým cílům. Zmínil jsem se již o Spojených státech a Velké Británii. Obě země mají těžkosti s pevností svých měn, s financováním svých jednotek v západním Německu i s udržením trhů pro odbyt svých výrobků - z čehož všeho dovede Bonn náležitě těžit. Ale nejde jen o tlak na jiné vyspělé kapitalistické státy, nýbrž i na rozvojové země. V současné době cestuje západoněmecký president Lübke po státech rovníkové Afriky a celkem nepokrytě sonduje půdu, jak by se dala případná hospodářská pomoc kombinovat s bonnskými politickými zájmy. Není to první Lübkeova cesta tohoto druhu. Předtím navštívil již jak Asii, tak Latinskou Ameriku. A to se podobné sondáže zdaleka neomezují jen na osobu Lübkeho, nýbrž do celé akce se zapojují jak další osoby veřejné, například poslanci bundestagu, tak soukromé. Například představitelé koncernů typu Kruppa, Mannesmanna atd.

Cesta presidenta Lübkeho vyvolává ve mně i jiné vzpomínky. Nedávno na své cestě v NDR jsem viděl televizní snímek "Smějící se muž". Vypráví o barbarských počinech jistého Müllera, nositele válečného kříže a v nedávných dnech žoldnéře Tschombova vojska. Tento výtečník v domnění, že mluví do západoněmecké televize, se zcela nezakrytě přiznává, že když bojuje s Američany proti komunistům, vlastně pokračuje v tradicích nacismu. S pýchou mluví o svých masakrech v Kongu a ukazuje, jak německé instituty v Africe, nesoucí jakoby s hořkou ironií Goetheovo jméno, jsou vlastně nástroji neokolonialismu. Doufám, že tento film brzy promítne i naše televize. Je to otřesný doklad podhoubí, které dnes v NSR je.

Všechno nasvědčuje, že západní Německo se snaží doslova vytřískat maximum z toho, že se stalo po Spojených státech fakticky druhým ekonomicky nejsilnějším státem kapitalistického světa a že tak získalo prostředky k rafinovanějším formám pro politický nátlak. Tyto věci nelze v žádném případě podceňovat. Zvláště, vezmou-li se v úvahu vážné hospodářské potíže, s nimiž rozvojové země dnes zápasí a které je v některých konkrétních případech činí přirozeně povolnější i vůči vyslovenému vydírání. V tomto směru se stačí podívat třeba na problémy, které vznikají Německé demokratické republice při navazování diplomatických styků i v těch rozvojových zemích, jinak se hlásících k poměrně progresívním politickým názorům. Neblahá Hallsteinova doktrína se tak udržuje při životě za ceny sedmi-, osmi- nebo devítimístných markových položek - ale udržuje se, třebaže z ní její archaismus již přímo na hony čpí.

Pokud jde o bonnské politické cíle vůbec, nenastala v nich žádná změna ve srovnání s léty vrcholení studené války. Dokonce se v lecčems ještě otevřeněji a kategoričtěji formulují než kdysi. Platí to například beze zbytku při vznášení požadavků na revize německých hranic, na likvidaci a pohlcení Německé demokratické republiky, na takzvanou sounáležitost západního Berlína se západoněmeckým územím, na vyzbrojení bundeswehru nejničivějšími moderními zbraněmi atd. Přitom se z oficiálních míst již nepokrytě uplatňují represe proti těm západním Němcům, kteří se proti této politice revanše staví nebo ji alespoň veřejně kritizují. Před lety se jako na zrádce útočilo na západoněmecké komunisty - dnes se tak označují představitelé evangelické církve, poněvadž se pokusili realističtěji posuzovat německou problematiku.