Předseda Národního shromáždění s. Laštovička a místopředsedové s. Chudík, s. dr. Škoda a s. Leflerová.

Členové předsednictva ÚV KSČ předseda vlády Lenárt, dr. Dolanský, Dubček, Fierlinger, Hendrych, místopředseda vlády inž. Šimůnek; kandidáti předsednictva ÚV KSČ inž. Kapek, Sabolčík, Vaculík; tajemník ÚV KSČ Koucký; místopředsedové vlády Krajčír, inž. Krejčí; ministři inž. Burian, David, Dvořák, prof. dr. Hájek, Hamouz, Indra, Korčák, Krutina, Kudrna, arm. gen. Lomský, Machačová-Dostálová, Majling, Penc, dr. h. c. Plojhar, Poláček, Smrkovský, inž. Sucharda, inž. Takáč, Uher, Valeš.

274 poslanců podle prezenční listiny.

Místopředseda NS s. dr. Škoda (zvoní): Vážené Národní shromáždění, soudružky a soudruzi poslanci! Zahajuji přerušenou schůzi Národního shromáždění.

Budeme pokračovat v rozpravě ke zprávě vlády k zahraniční politice Československé socialistické republiky.

Do rozpravy jsou přihlášeni ještě tři poslanci: akademik Málek,

posl. Kuba a posl. Gudrich. Soudruh inž. Hladký se vzdal slova.

Dávám slovo posl. akademiku Málkovi.

Posl. akad. Málek: Soudružky a soudruzi poslanci! Přihlásil jsem se do diskuse proto, abych seznámil poslance Národního shromáždění s úsilím, které vědci na celém světě rozvíjejí pro lepší budoucnost lidstva, za mír, odzbrojení proti jaderným zbraním, za pomoc rozvojovým zemím i jaký podíl na tomto úsilí mají naši vědci. Navazuji tím na tu část referátu s. Davida, ve které zdůrazňoval důležitost mezinárodních styků i na tu část, kde hovořil o problematice rozvojových zemí. Přihlásil jsem se k této diskusi nikoli jenom proto, že sám jsem vědecký pracovník, a že jako člen řídících orgánů mezinárodních organizací i předseda akademické komise pro komplexní výzkum rozvojových zemí jsem měl příležitost přímo se seznamovat s aktivitou vědců, ale především proto, že bych rád doložil, že československá věda zde plní svůj úkol, a dále také proto, abych ukázal, že z postavení vědy a vědců v mezinárodním životě i v životě každé země, které je stále závažnější, vyplývá, že i možnosti i odpovědnosti vědců za budoucnost lidstva rostou. Přitom i v myšlení a v politické angažovanosti vědců dochází k závažným změnám. Před deseti lety ještě mluvit o společenské odpovědnosti vědců, například u otázek zneužití jaderné energie nebo při úsilí o odzbrojení, bylo pokládáno v kapitalistických zemích za "rudé heslo". Dnes všichni významní vědci i tam pokládají takový postoj za morální příkaz.

K tomu přistupuje ještě to, že věda sama je mezinárodní proces spolupráce, nemůže žít a rozvíjet se v izolovanosti, vyžaduje trvalý a pravidelný mezinárodní styk jako přirozené své prostředí. A tím právě pomáhá odstraňovat u závažné části populace, tj. u vědců a jejich okolí, přehrady vyplývající z falešných informací a z útoků, na kterých se buduje politika antikomunismu. Je skutečností, že vědci mají možnost často pronikat tam, kam ani nejzkušenější diplomaté se lehko nedostávají. Samozřejmě, jsou v kapitalistických zemích i vědci zaprodaní, kteří jsou přímo spojeni se službou imperialistickým cílům a jejich úlohu jistě nesmíme podceňovat. Ale skutečností je, že mezi nejvýznamnějšími vědci narůstá spolu s vědomím odpovědnosti i snaha společně řešit nejdůležitější otázky budoucnosti lidstva a tak přispívat k jeho pokroku. Ve svém příspěvku bych chtěl současně doložit, že Československo a jeho věda zaujalo v těchto mezinárodních stycích a ve společném úsilí vědců výrazné aktivní místo, a to nejenom v čistě odborném zaměření, ale i tam, kde se síly koncentrují a usměrňují k důležitým otázkám politickým. Jsme přesvědčeni a můžeme to doložit, ze tato aktivita československé vědy přispívá i k autoritě Československa, a to nejen jako důležité koncentrace světové vědy, ale i jako státu socialistického.

První pionýrskou organizací v tomto společenském a politickém uplatnění vědy ve světě je Světová federace vědeckých pracovníků (SFVP). Byla založena brzy po válce jako odpověď na otřes svědomí, způsobený svržením atomové bomby, skupinou pokrokových vědců britských a francouzských, a do jejího čela se postavil F. J. Curie. Přes mnohé obtíže, plynoucí z toho, že se na SFVP v období studené války soustředila palba všech reakčních sil, se rozrostla SFVP tak, že představuje dnes ve svých organizacích několik set tisíc vědeckých pracovníků, pracujících asi ve 40 zemích celého světa. Od samého začátku si dala za úkol probudit vědomí odpovědnosti vědců za to, k čemu výsledků vědy bude využito, zda pro mír nebo na zničení lidstva. Československo přistoupilo k Federaci brzy po jejím počátku. První valné shromáždění bylo uskutečněno již v roce 1948 v Československu na Dobříši a Československo se tak stalo jedním z iniciativních a nejaktivnějších členů Federace. Je téměř od počátku zastoupeno v byru výkonného výboru, u nás jsme vytvořili z podnětu F. J. Curie první regionální centrum, jemuž bylo dáno za úkol překonávat obtíže plynoucí z rozdělení světa za vrcholu studené války. Z naší iniciativy byl založen časopis "Vědecký svět", který dnes vychází v šesti různojazyčných verzích a stal se nejenom důležitým pojítkem Federace, ale také hlasem, v němž vědci sdělují svá stanoviska k nejzávažnějším otázkám. Československo bylo i iniciátorem symposií a konferencí, jež se zaměřily na nejzávažnější otázky uplatnění vědy.

Ovšem útoky reakce proti Federaci daly nálepku "rudé organizace" a tím se uskutečnil pokus oddělit její vliv od velké části vědců v kapitalistických zemích. Proto bylo třeba hledat cestu k tomu, aby i vědci, kteří měli významná místa a postavení v kapitalistických zemích a byli uznáváni jako nejvýznamnější představitelé vědy, měli možnost navzájem si vyjasňovat stanovisko a uplatňovat svůj hlas. Bylo proto z iniciativy vedoucích osobností Světové federace navrženo, aby se tito významní vědci ze zemí s různým zřízením scházeli a měli příležitost vyjasňovat si navzájem názory na nejzávažnější otázky a pak na základě takto vyjasněných názorů mohli i působit politicky v okruhu své autority. Pro tuto myšlenku se podařilo nejdříve získat řadu nositelů Nobelovy ceny, avšak předpoklady pro setkávání vědců se podařilo vytvořit, když se pro myšlenku podařilo získat i významného anglického filosofa lorda Russela, a když americký pokrokový průmyslník Eaton poskytl pro to finanční pomoc. Tak se uskutečnilo první setkání vědců v Pugwashi v Kanadě, v Eatonově vile, a to dalo vznik takzvanému pugwashskému hnutí vědců. To tedy soustřeďuje nikoliv organizace, ale významné vedoucí vědce v jednotlivých zemích a ve světové vědě, přivádí je na konference a porady kolem nejžhavějších otázek dneška. Tato otevřená výměna názorů se ukázala velmi významnou silou, která vyzdvihla autoritu vědců vůbec, takže nakonec se podařilo v leckterých otázkách ovlivnit vědeckými hledisky i politické dění. Je nesporné, že například úvahy a hodnocení, kterých bylo třeba pro dohodu o částečném zákazu jaderných zkoušek, byly vypracovány na základě atmosféry, vytvořené vědci na těchto jednáních. I v tomto hnutí se čs. vědci brzy aktivně zapojili a podařilo se nám rozvinout iniciativu takovou, že Československo v roce 1964 uspořádalo jednu z úspěšných pugwashských konferencí v Karlových Varech; z iniciativy československých účastníků konference vznikla i studijní skupina, která podrobně propracovává předpoklady bezpečnosti v Evropě, zvláště střední; českoslovenští vědci se účastní podnětně i kriticky ve studijní skupině týkající se biologických zbraní a jejich kontroly apod.

Tato iniciativa a aktivita se odrazila i v tom, že jsem byl zvolen jedním ze členů Stálého výboru pugwashského hnutí. Československo se tak aktivně účastní práce obou rozhodujících organizací vědců - Světové federace vědeckých pracovníků a pugwashského hnutí. K těmto dvěma již plně osvědčeným organizacím přistupuje v posledních letech ještě organizace další, takzvaná Světová akademie věd a umění, v níž rovněž je Československo zastoupeno, která soustřeďuje svých několik set členů na řešení některých závažných otázek důležitých pro lidstvo.

Mluvím-li již o účasti československých vědců v mezinárodním úsilí o spolupráci vědy, nesmím opomenout ani rostoucí podíl čs. vědců na práci nevládních vědeckých i vládních organizací, jako jsou Světová zdravotnická organizace, UNESCO, Atomová agentura a některé pracovní komise Organizace spojených národů. Čs. experti v nich získávají stále rostoucí autoritu, jak ukazuje například to, že čs. delegát byl zvolen do Výkonné rady zdravotnické organizace, stále více vysoce kvalitních expertů pracuje v jejich centrálních institucích nebo plní na různých místech odborné úkoly. Jistě je třeba toto uplatnění sledovat ještě intenzívněji. A přitom jistě jsme nevyčerpali všechny možnosti, které naše země při rozvoji vědy i vzdělání má.

Uzavřel bych tuto část svých poznámek tím, že je možno předpokládat, že tato pozitivní síla vědy,která nejenom obohacuje lidstvo novými poznatky, ale přispívá i k tomu, aby progresívní síly lidstva měly stále větší váhu, bude zřejmě narůstat jak početně, tak i svou autoritou.

A nyní bych přešel k otázce rozvojových zemí, a to hlavně z pohledu vědy a jejich úkolů. Otázka rozvojových zemí se dostává do popředí mezi nejzávažnější otázky vývoje lidstva nejenom proto, že zde obrovská část lidstva se osvobozuje a nastupuje na dráhu samostatného života,ale i proto, že rozvojové země přinášejí lidstvu složité úkoly, které musí řešit, nemá-li dojít k menším nebo větším katastrofám.Osvobození tak velké části lidstva, která dokonce představuje většinu lidstva, a to většinu s vyšší růstovou dynamikou než ostatní lidstvo, přináší totiž nový dynamický faktor, a to rozpor mezi prudce rostoucí životní úrovní zemí rozvinutých a rostoucím hladem a bídou zemí rozvojových.Tento rozpor dále narůstá.Rozdíly mezi oběma skupinami lidstva se zvětšují. Aby se toto narůstání rozporů zastavilo, je třeba všechno možné úsilí věnovat tomu, aby osvobození rozvojových zemí bylo úplné, to znamená osvobození nejenom politické, ale i ekonomické, vědecké a kulturní. A k tomu jistě přísluší právě, že musí mít i svou pevnou základnu vzdělanostní a vědeckou. Význam takového úsilí pro budoucnost lidstva vyplývá ještě z jedné skutečnosti: jistě nikdo z nás nepochybuje, že v této obrovské části lidstva dřímá nevyužito obrovské množství nadání, které teprve tímto plným osvobozením se bude moci uplatnit a tím přispět novými rysy pokroku celého lidstva.Je proto pomoc rozvojovým zemím nikoliv pouhou pomocí zemím samotným, nýbrž lidstvu jako celku vůbec, a proto i závažnou nezbytností celého lidstva. Přitom všichni jsme denně svědky toho, jak se tento rozvoj uskutečňuje s obtížemi, jaké síly se snaží udržet v nové podobě koloniální útlak ekonomickou a jinou závislostí.

Všechny tyto otázky jsou předmětem i hlubokých úvah vědců. Výše jmenovaná Světová federace vědeckých pracovníků byla první organizací vůbec, která uspořádala za účasti vědců z rozvojových zemí ve Varšavě roku 1961 symposium o problémech vědy při pomoci rozvojovým zemím. Otázkami rozvojových zemí se pak zabývala ještě v dalších dvou konferencích, v Moskvě a v Budapešti a na těchto otázkách pracovala také její organizace indická. Stejně tak pugwashské hnutí věnovalo již těmto otázkám částečně nebo plně své konference, poslední v Addis Abebě koncem minulého a začátkem tohoto roku.

Vědci jsou přesvědčeni a na základě příkladu středoasijských sovětských socialistických republik, že je možno, aby zaostalé země s 90 %ní negramotností během jedné lidské generace, tj. asi během 30 let, odstranily své opoždění. Ovšem je k tomu třeba soustředěného úsilí a nezištné pomoci. A zde právě je ten nejsložitější úkol: soustředit nejúčinnějším způsobem síly k tomu, aby tato pomoc vycházela ze skutečných potřeb rozvojových zemí, aby je vedla správnými cestami a nerozptylovala jejich skromné prostředky. Přitom víme, že celé zaměření této pomoci je ovlivňováno a řízeno ze strany kapitalistických zemí neokolonialistickými tendencemi, zájmy monopolů atd. A zde právě vyniká i úloha socialistických zemí pomoci rozvojovým zemím: socialistické země sice nemají ten morální závazek jako země koloniální, poněvadž ony nenesou vinu na zaostalosti rozvojových zemí ani z nich netěží tím způsobem, jak to dělají ještě dnes kapitalistické země, které stálým snižováním cen surovin a zvyšováním cen dovážených produktů již více z těchto zemí těží než jim pomáhají, třeba by svou pomoc sebevíc vystavovaly na odiv.

K tomu ještě pomoc socialistických zemí, jak je zvláště představována jejich zahraničním obchodem a jeho úvěry apod., nemůže být ani zdaleka tak výrazná, jako je pomoc celého komplexu zemí kapitalistických; ve skutečnosti dnes představuje jen asi 10 - 13 % obchodu rozvojových zemí. Ale přes tento relativně nízký podíl pomoci, politický dopad je nepoměrně větší, a to především proto, že rozvojové země se přesvědčují, že socialistické země přistupují k této spolupráci ze zcela jiných pozic než kapitalisté. Tím právě nutí kapitalistické země k jiným přístupům než by měly bez tohoto vlivu. A k tomu je ovšem třeba připočíst i to, že správně založené styky s rozvojovými zeměmi mohou být v budoucnosti stále významnějším prvkem našeho zahraničního obchodu i politického vlivu.

Z těchto všech důvodů je důležité, abychom se na spolupráci s rozvojovými zeměmi podíleli v mezích možnosti co nejvíce, a to na principu výhod pro obě strany. Zdůrazňuji tyto otázky proto, že se u nás velmi často, zvláště v poslední době, setkáváme s názorem, že my, jako malá země, která nezavinila zaostalost rozvojových zemí, nemáme se do spolupráce a pomoci s rozvojovými zeměmi hrnout, že poměry v rozvojových zemích jsou nestálé atd. S obtížemi ve styku s rozvojovými zeměmi jistě musíme počítat - o tom nás poučují změny v řadě zemí v poslední době - ale tím větší význam zde přísluší tomu, aby naše spolupráce byla budována na dobrých základech, na skutečně vědeckém rozboru hospodářské i politické situace i pravděpodobného vývoje jednotlivých zemí a vědecky založených zdůvodněních.

Ve skutečnosti také Československo je v mnohých rozvojových zemích známo již dnes jako závažný pomocník v jejich boji za ekonomickou i vědeckou samostatnost. Je tomu tak v Indii, SAR, ale i v řadě zemí jiných. Na mnoha místech jsou známí naši experti, kterých pracuje v zahraničí asi na 700, a to zvláště v budování závodů, v zahraničním obchodě, ve zdravotnictví, v otázkách výchovy apod.