Zvýšení náročnosti se uplatňuje také v těch ustanoveních zákona i prováděcích předpisů, jež definují požadavky na učitele vysokých škol, zejména na docenty a profesory. Zavádí se kategorie mimořádných profesorů. Tím se vytvářejí lepší předpoklady pro růst mladších vysoce kvalifikovaných učitelů a usnadňuje se doplňování učitelských kádrů, zejména na vysokých školách technických, odborníky z praxe. Přitom název kategorie je ten, jak jsme jej znali na vysokých školách před rokem 1950. Posílení postavení profesorů vysokých škol není ovšem v žádném směru návratem k individualistickým metodám práce na vysokých školách, jak tomu bylo v období buržoazní vysoké školy. Návrh zákona zároveň posiluje významně postavení kateder jakožto základních pracovišť pro pedagogickou, vědeckou, popřípadě uměleckou činnost na vysokých školách a zakotvuje tento kolektivní útvar, jejž vytvořila socialistická přestavba vysoké školy a jenž se také plně a úspěšně osvědčil.

V části, která pojednává o organizaci a řízení vysokých škol je cílem navrhovaného zákona na jedné straně stabilizovat v hlavních směrech síť vysokých škol, na druhé straně však dá jim maximální samostatnost a rozsáhlou vlastní pravomoc v běžném řízení jejich činnosti. Proto se v návrhu zákona na rozdíl od dřívějších norem stanoví, že ke zřízení vysoké školy je třeba zákona. Na druhé straně však přesněji vymezuje úlohu ministerstva a omezuje ústřední řízení vysokých škol jen na ty otázky v nichž je nezbytná celostátní jednotná koncepce.

Nové je také, že na řízení vysokých škol na Slovensku s výrazným způsobem podílejí orgány Slovenské národní rady vyjadřuje se skutečnost, že se současným rozvojem vědy a vzdělanosti se také vysoké školy stávají nezbytnou základní součástí národní kultury. Rozhodování běžných otázek a denní řízení vysokých škol zůstává ovšem v pravomoci jednotlivých vedoucích funkcionářů škol a fakult. Nepočítá se s tím, že by ministr vydával obecný předpis o organizaci a řízení vysokých škol. Úprav organizace a řízení jednotlivých škol a fakult bude ponechán jejich statutům, ve kterých bude výrazněji nežli dosud uplatněn specifičnost hlavních směrů vysokoškolského vzdělání jednotlivých vysokých škol. Tím návrh zákona umožňuje pružné řešení organizace vysokých škol a odstraňuje také zde dosavadní uniformitu. Návrh zákona objasňuje i postavení a úlohu Státního výboru pro vysoké školy jakožto stálého poradního orgánu ministra školství a kultury pro posuzování základních otázek vysokého školství.

Uplatňování zásad, jež přinesla socialistická epocha, a jejich spojení s oživením některých dobrých tradičních prvků je vyjádřeno v ustanovení zákona o složení kolektivních orgánů o způsobu navrhování a volby vedoucích funkcionářů vysokých škol. Postavení rektora vysoké školy je zdůrazněno tím, že ji nadále jmenuje president republiky, ovšem na podkladě návrhu, který vychází z tajné volby vědecké rady vysoké školy. Tajným hlasováním rad jsou pak přímo voleni ostatní vedoucí funkcionáři vysokých škol a fakult.

Novým způsobem návrh zákona upravuje postavení studentů, kteří jsou nyní oprávněni podílet se prostřednictvím organizace na řízení a činnosti vysoké školy a jejichž zástupci jsou řádnými čteny vědeckých rad škol i fakult. Tak se nyní poprvé uskutečňuje jeden ze starých požadavků pokrokového studentstva a organizaci studentů se přiznává v zákoně postavení, o které řadu let usilovala a které může být ku prospěchu práce vysokých škol.

Novým způsobem upravuje zákon tituly absolventů vysokých skol, jak jsem se již o tom zmínil. Bylo by jistě nesprávné, soudružky a soudruzi, podceňovat význam vnějšího označení vysokoškolské.kvalifikace. O tom nás dostatečně poučila zkušenost, že označení zavedená pro absolventy vysokých škol v roce 1953 na základě zákona z roku 1950 se nejen nevžila u nás, ale nebyla ani správně chápána ve styku našich vysokoškoláků se zahraničními partnery. Stejnou krajností - a snad ve svých důsledcích krajností ještě škodlivější - by ovšem bylo přeceňování titulů, jejich udílení všem stejně bez rozdílu a bez tendence ke zvyšování nároků tak, jak toto zvyšování odpovídá světovému vývoji vědy a vysokoškolského vzdělání. Titul "inženýr" u techniků a "doktor" u lékařů a veterinářů je tradičně u nás a téměř všude ve světě spojen s příslušným povoláním, do něhož absolvent okamžitě z vysoké školy nastupuje. Ne tak je tomu u druhých přírodovědných a společenskovědních oborů, kde jak v minulosti u nás, tak také ve světě se doktorátů filosofie, přírodních věd i práv nabývá nikoli pouze absolvováním vysoké školy, automaticky, ale na základě dalších zkoušek prokazujících schopnost tvůrčím způsobem chápat a aplikovat odborné znalosti získané studiem. ÚV KSČ i vláda ČSSR považují za správné držet toto pojetí a neopouštět je, i když např. v některých oborech - a konkrétně u nás na právech - v letech 1945-1953 byly doktoráty udíleny automaticky všem absolventům. Nebylo by správné se k této praxi vracet. Ve spolupráci s kulturním a ústavněprávním výborem NS podařilo se najít vhodné řešení pro ty, kdo absolvovali vysoké školy v letech 1953-1965. Domnívám se - a dovolte, abych k této části učinil poznámku,- že postavení vysokých škol i inteligence v naší společnosti jen prospěje, budou-li podmínky pro udílení doktorských titulů udržovány na náležitě náročné úrovni. Zavedení absolventských titulů, zejména doktorských titulů, se samozřejmě nedotýká soustavy vědeckých hodností kandidáta věd a doktora věd, udílených jednak vysokými školami, jednak Akademií věd, i když považujeme za správné, aby také i při udílení absolventských titulů byla tato soustava vědeckých hodností respektována, a to již ve vlastním zájmu potřebné úrovně nositele titulu.

K provedení zákona připravilo ministerstvo školství a kultury několik prováděcích předpisů, které jsou nyní upravovány podle připomínek k zákonu vyjádřených při jednáních výborů. V duchu zákona, jak jsme zde o něm hovořili, ani tyto předpisy nechtějí jít cestou dosavadních velmi podrobných norem, které upravovaly život na vysokých školách až do nejmenších podrobností, nýbrž obsahují jen zásadní směrnice, takže vysoké školy budou mít značnou volnost a budou moci řešit problémy podle svých specifických podmínek a rozvíjet přitom všestranně vlastní iniciativu.

Předložený návrh zákona, připravený ve své první verzi již během roku 1964, spolu s návrhy základních prováděcích předpisů prošel širokou diskusí; diskusi na vysokých školách, ve vědeckých radách, katedrách, stejně jako ve společenských organizacích studentů i pracovníků vysokých škol. Náměty vyšlé z těchto diskusí byly podrobně hodnoceny a zpracovávány ve Státním výboru pro vysoké školy, v jeho předsednictvu i v pracovních skupinách zřízených k tomuto účelu. Dovolte, abych při této příležitosti ocenil aktivitu a tvůrčí přístup mnoha učitelů vysokých škol i pracovníků organizací a poděkoval za jejich kvalitní spolupráci. Zvláštní dík patří pracovní skupině, která připravila konečný návrh textu zákona a byla složena z vynikajících pracovníků našich vysokých škol. Velkou pozornost věnovaly návrhu zákona výbory NS, jejichž členům bych rád z tohoto místa poděkoval za živý zájem, za velmi konstruktivní přístup a za řadu velmi cenných námětů, na jejichž základě bylo možno návrh zákona dále zpřesnit, zkvalitnit a doplnit.

Soudružky a soudruzi, vypracování a schválení zákona zdaleka ovšem neřeší všechny problémy našich vysokých škol, jak jsem se pokusil je alespoň v hlavních rysech naznačit; vlastní práce na nás ještě čeká. Zákon i prováděcí předpisy jsou jen pouhým právním rámcem pro to, co je hlavní - pro tvůrčí činnost vysokých škol, jejich učitelů, jejich pracovníků, jejich studentů. Na té záleží. Rozhodující bude, jak dokáží naše vysoké školy rozvinout vědeckou i pedagogickou činnost na svých katedrách, ve svých posluchárnách i laboratořích, jak v ní uplatní progresívní tendence a projeví smysl pro odpovědnost i pochopení pro celospolečenské otázky. Na tom závisí konec konců i budoucí postavení vysokých škol a inteligence v naší společnosti. Pokud jde o ministerstvo školství a kultury, budou jeho pracovníci usilovat, aby věcně a seriózně, bez okázalostí postupně řešili jednotlivé velmi složité problémy, které před námi stojí, aby tak plnili se zdarem program rozvoje našeho školství podle zásad usnesení ÚV KSČ z října 1964 a aby naše vysoké školy a celá školská soustava mohly tak sehrát platnou úlohu v rozvoji naší socialistické společnosti. (Potlesk.)

Předseda NS s. Laštovička: Děkuji ministru školství a kultury soudruhu Hájkovi.

Společnou zprávu k tomuto vládnímu návrhu zákona, přijatou výborem ústavněprávním, výborem pro plán a rozpočet, výborem průmyslovým pro hlavní výrobní odvětví a dopravu, výborem zemědělským, výborem kulturním a výborem zdravotním, přednese s. Vyskot.

Prosím soudruha Vyskota, aby jako společný zpravodaj uvedených výborů přednesl zpravodajskou zprávu.

Zpravodaj posl. prof. inž. dr. Vyskot, DrSc.:

Vážené soudružky poslankyně, vážení soudruzi poslanci, vážení hosté! Vládní návrh zákona o vysokých školách, který dnes projednáváme, prošel velmi složitým procesem tvorby vlastní koncepce i formy této velmi závažné legislativní normy, zejména pak podrobným a dlouhodobým připomínkovým řízením na široké základně vysokých škol, vědeckých institucí a výrobní praxe.

Úvodem je třeba říci, že pojetí nového zákona odpovídá ve stěžejních rysech hlavní potřebě rozvoje naší společnosti, totiž vytváření vysoce účinné základny vědy, vzdělání a kultury s konečným průmětem na celou naši společnost. To je také vyjádřeno v § 1 odst. 1 nového zákona, který zdůrazňuje, že vysoké školy jsou pedagogickými, vědeckými a kulturními pracovišti nejvyšší úrovně, jež svou činností vytvářejí nezbytné předpoklady progresívního růstu socialistického národního hospodářství, vědy a kultury.

Je samozřejmé, že vysoké školy musí vychovávat vysoce graduované pracovníky, schopné tvůrčím způsobem řešit nejzávažnější problémy naší společnosti. Aby takovýto postup byl možný, je třeba na vysokých školách pěstovat vědeckovýzkumnou práci nejvyššího stupně a na její bází prohlubovat pedagogickou činnost v souladu se soudobými a zejména perspektivními úkoly národního hospodářství, kultury a vzdělanosti lidu.

Tyto složité a náročné úkoly se nemohou obejít bez vyhovující materiálně technické základny vysokých škol, kterou je třeba intenzívně rozvíjet a ve všech směrech modernizovat.

Proto také zákon v § 5 připouští, aby vysoké školy v rámci své kompetence konaly projektové, vědeckovýzkumné, umělecké a jiné práce, z jejich výtěžku mohou svoje zařízení dále zvelebovat. Je ovšem samozřejmé - a to je třeba zdůraznit -, že je v zájmu státu dotovat vysoké školy především ze svého rozpočtu co nejlépe, poněvadž vynaložené náklady na výchovu vysokoškolských pracovníků se v mnohonásobné míře navrátí v tvorbě unikátních hodnot.

Vysoká škola je tradičně označována klasickým přídomkem Alma mater - živná matka, poněvadž je pramenem poznání i vzdělání a má ve své péči výchovu mladé vysokoškolské generace. Na tuto skutečnost klade zákon velký důraz a v souladu s nově vytvořenou potřebou zahrnuje do řádného studia i formy studia při zaměstnání (večerního, dálkového a externího, inklusive postgraduálního), přičemž zdůrazňuje stejné nároky na úroveň znalostí ve všech formách studia.

Význačným demokratickým rysem zákona je okolnost, že studenti se mohou plně podílet na životě a činnosti vysokých škol, včetně zastoupení ve volených orgánech vysokých škol a jejich fakult. Přitom se ovšem zdůrazňuje také povinnost studentů plnit řádně své studijní a občanské povinnosti.

Z ducha i litery zákona plyne, že je možné a nutné zaměřit tvořivou iniciativu mladých lidí správným směrem tak, aby jejich účast na budování a činnosti škol byla nejlepší konkrétní přípravou pro další životní úkoly.

V naší veřejnosti vzbudila velkou pozornost ustanovení § 14 zákona, v němž se upravují tzv. akademické tituly pro jednotlivé obory vysokých škol. V projednávané předloze zákona je tato otázka řešena finální formou, která nejlépe vystihuje daný stav věci za současné situace. Jak se zmíním ještě dále, byla nadměrná diskuse o titulech ke škodě věci a příčinou toho, že důležitější ustanovení zákona zůstala bez náležitého povšimnutí. Je obecně známo, že ústřední postavou na každé škole a tím více na vysoké škole je učitel.

Stačí, abychom připomenuli velkou moudrost našeho pedagoga světového jména J. A. Komenského, který zdůrazňuje, že "Talis est homo, qualis eius educatio", čili člověk je takový, jaká je jeho výchova. Proto je také třeba na tomto úseku důsledně zvyšovat nároky a požadavky na vysokoškolské učitele, což je vyjádřeno požadovanou kvalifikací doktora věd (DrSc.) u řádného profesora a kandidáta věd (CSc.) u ostatních kategorií učitelů a dále tajným hlasováním vědecké rady o vědeckopedagogických titulech profesora, mimořádného profesora a docenta.

Stejný prvek náročnosti a demokratického procesu na vysokých školách je vyjádřen v tajném hlasování vědeckých rad o akademických funkcionářích.

Není třeba podotýkat, že takovéto samosprávné prvky vysokých škol sebou nesou velkou společenskou odpovědnost funkcionářů všech stupňů.

Z toho, co zde bylo řečeno, je zřejmé, že nový vysokoškolský zákon přináší mnoho nových podnětů, které budou bezpochyby stimulovat také společenskou funkci vysokých škol. O tom svědčí velmi důkazně masový zájem o vysokoškolský zákon v naší veřejnosti.

Pro větší názornost bych chtěl uvést, že projednávání zákona o vysokých školách započalo již v podzimu roku 1964 a že první čtení původní verze zákona se konalo 19. ledna 1965 na zasedání kulturního výboru Národního shromáždění. Již tenkráte bylo vzneseno mnoho nových námětů a připomínek, takže předloha zákona byla znovu propracována a zestručněna, což se ukázalo věci velmi prospěšné. Obecně se v celém přípravném řízení kladně přijímaly nové zásady, které činí vysokoškolský zákon velmi progresívním a svým způsobem ojedinělým i ve srovnání s obdobnými právními normami v zahraničí. Já jsem totiž tyto normy prostudoval a soudím, že skutečně v tomto smyslu budeme mít jistý, doufám, že pozitivní primát.