Pátek 7. dubna 1967

Na závěr bych chtěl říci, že my jsme v našem družstvu udělali závazek k 50. výročí VŘSR, že do října tu kompostárnu roztočíme, že budeme zpracovávat kdejaký odpad, ale že musí ti, co tomu rozumí, tu biologickou hodnotu hlídat, abychom tam nedávali něco, co by nám mohlo škodit, to přece oni musí hlídat, a ústřednímu výboru a vládě podáme zprávu, jak daleko je náš výzkumný pokus. A já jsem přesvědčen, že to nebude děláno jen v pěti družstvech a jednom státním statku, vždyť to je dost velký pokus, ale že ke konci roku z toho bude závěr, že tu bude určité opakování.

A nakonec, soudružky a soudruzi poslanci, mi ještě dovolte jednu takovou věc. Ta totiž není v zákoně a není ani formulována, ani se formulovat nedá. Já si myslím, až budeme aplikovat zákon o čistotě ovzduší, abychom nemysleli jen na to ovzduší jako ve vzduchu, ale abychom, prosím vás, mysleli také na ovzduší vzájemných vztahů, na ovzduší naší společnosti, na ovzduší, ve kterém budeme realizovat nové zásady národního hospodářství, a abychom právě v tom pomyšlení vytvářeli ovzduší soudružské důvěry a spolupráce. Je třeba, aby každý z nás, když bude používat tohoto zákona, na to myslel. Propracování je dobré, ale jestliže vytvoříme právě toto ovzduší, pak se nám bude dobře pracovat a pak i konec bude dobrý a bude všecko dobré. (Potlesk.)

Předseda NS s. Laštovička: Děkuji s. Borůvkovi. Promluví posl. Růžička:

Posl. Růžička: Vážené Národní shromáždění, soudružky a soudruzi poslanci! S velkým zájmem očekávají i občané v Severočeské uhelné pánvi schválení a důsledné uplatňování nového zákona na ochranu ovzduší, který dnes projednáváme.

Devastace krajiny v důsledku těžení nerostného bohatství kraje, zvláště pak hnědého uhlí, nepůsobí nijak radostně na obyvatelstvo, které zde pracuje a žije se svými rodinami. Přítomnost bohatých zásob uhlí vytvořila podmínky pro rozvoj průmyslu a energetiky, a to právě přímo v blízkosti dolů. Vyrostly zde velké chemické závody, hutní i strojírenské provozy, sklárny i elektrárny. Ústecko, Teplicko, Mostecko a Chomutovsko se staly důležitou palivovou, energetickou i průmyslovou základnou hospodářství naší republiky.

V období extenzívního rozvoje našeho hospodářství, kdy šlo o rychlý rozvoj průmyslové výroby, kdy šlo o množství výrobků, se nehledělo na důsledky vlivu výroby na okolí, na životní prostředí.

Investiční politika byla vedena soustřeďováním prostředků na výstavbu průmyslu a hrubě zanedbávala tzv. občanskou vybavenost a nevýrobní sféru. Tak vznikaly a dále se prohlubovaly disproporce v neprospěch obyvatel kraje. Nepříznivě se to projevilo zvláště na životním prostředí - stále se zhoršovaly životní podmínky pracujících v této oblasti a dnešní situace je dále neúnosná bez radikálních opatření ke zlepšení.

Řešení tohoto vážného problému nebylo a není dosud uspokojivé. Severočeský kraj, který dodává pro celý stát desítky miliónů tun uhlí, většinu elektrické energie a mnoho dalších produktů, nedostává nazpět tolik, kolik si zaslouží. Disproporce mezi rozvojem výrobní a nevýrobní sféry může ve svých důsledcích v nedaleké budoucnosti působit negativně na potřebný rozvoj našeho hospodářství. Nepříznivá situace značně ztěžuje stav životní prostředí v této oblasti, takže dochází k zápornému postoji orgánů kraje k dalšímu rozvíjení i potřebných odvětví.

Připomeňme si v číslech, jak vzrostla těžba uhlí v posledních 20 letech. V roce 1946 bylo ze Severočeských hnědouhelných dolů vytěženo 17 mil. tun uhlí, v minulém roce již cca 50 mil. tun. Přitom před 20 lety se těžilo uhlí převážně hlubinným způsobem a dnes téměř z 80 % z otevřených lomů. I tato skutečnost znásobuje množství exhalací při těžbě lomovým způsobem proti hlubinné těžbě.

Ekonomické příčiny vedou ke snaze většinu vytěženého uhlí využít právě v oblasti uhelné pánve nebo v její blízkosti, aby náklady na přepravu zbytečně nezdražovaly cenu tohoto paliva. A důsledek je znám; exhalace ze spalování tohoto uhlí bohatého na popel i síru v hustě obydlené oblasti s koncentrovaným průmyslem narušují ovzduší tak, že za nepříznivých meteorologických situací je nelze kvalifikovat za zdravé.

Mohlo by se zdát při zjednodušeném pohledu, že rozvoj techniky, rozvoj průmyslu jde proti člověku, že přínos techniky pro rozvoj i životní úrovně lidu působí na druhé straně tak nepříjemně, že není žádoucí a že z hlediska žití ve zdravém prostředí by bylo lepší omezovat nároky na růst životní úrovně.

Takové pohledy jsou nesprávné. Při rozboru příčin exhalací, které otravují ovzduší zjistíme, že značná část jich naprosto zbytečně odchází do atmosféry. Technika je natolik vyspělá, že umožňuje zachycování 95 i 97 % popílku z kouřových plynů a jeho zneškodňování v mokré skládce. Důležité přitom je, aby odlučovače popílku byly ve všech větších zdrojích instalovány. Jsem přesvědčen, že zbývající 3 - 5 % popílku bychom v ovzduší jen stěží postřehli při dnešním rozsahu spalovaného uhlí. Zlo dnešního nepříznivého stavu tedy není jen ve spalování uhlí, ale hlavně v nedůsledném přístupu provozovatelů kotelen k omezování úletu popílku.

Vedle kotelen spalujících uhlí - ještě v nedávné době - nemalý podíl, zvláště na přízemních exhalacích měly i uhelné doly a železnice na parní trakci. Na dolech byla provedena rázná opatření k omezení hořících částí lomů a tato opatření zapůsobila příznivě. Též parní trakce na dolech byla podstatně omezena a z části, ovšem z malé části, i parní trakce na ČSD.

Postupně dochází k likvidaci některých závodů se zastaralým zařízením a ubývá tak část zdrojů exhalací. Na druhé straně však přibývá počet nových elektráren v této oblasti a projevují se vážné obavy z nepříznivého vlivu těchto velkých energetických zdrojů na ovzduší.

Národní výbory Severočeského kraje, které mají odpovědnost vůči občanům za střežení jejich oprávněných zájmů, mají pochopitelně námitky proti dalšímu rozvoji energetiky v této oblasti. Nejsou jim dány záruky, že při provozu nových elektráren nedojde k dalšímu zhoršení stavu ovzduší. Bylo by nelogické tvrdit, že provozy dalších moderních elektráren, třeba vybavených nejnáročnějším technickým zařízením na omezování exhalací, nebudou mít nepříznivý vliv na stav ovzduší.

Vážnějším problémem však zůstávají otázky spojené se zneškodňováním plynných exhalací. V Severočeském kraji je to problém sirných exhalací, který dosud není dořešen.

Zmínil jsem se již o tom, že nejvíce ohrožují u nás životní prostředí zastaralé provozy, které nejsou vybaveny dokonalým odlučovacím zařízením. Jedním z řešení problematiky životního prostředí je zastavování nebo alespoň omezování provozu starých zařízení. Ve prospěch tohoto řešení hovoří porovnání množství tuhých exhalací v úletu z komínů v porovnání s výkonem elektrárny. Tak např. moderní elektrárna v Tušimicích, která má zhruba 11krát vyšší výkon než elektrárna Trmice, exhaluje jen 3,5krát více popílku. V porovnání s elektrárnou Komořany mají Tušimice asi trojnásobný výkon, ale jen asi dvojnásobné množství tuhých exhalací v úletu. Přitom elektrárna komořanská byla vybavena v letech 1960 - 1965 zařízením na omezení exhalací za více než 17 mil. investičních prostředků a na další vylepšování se uvažuje pro 4. pětiletku asi se 7,5 mil. Kčs prostředků.

Relativně podstatně nižší množství exhalací tuhých a účinnější rozptyl plynných exhalací z vysokých komínů nových elektráren by měly vést energetiku k jejich většímu využívání a vyřazování starých provozoven do rezervy a zapojovat je do provozu jen v případě krajní potřeby. Nemělo by se stát, aby v údobí, kdy je přebytek výkonu elektráren - např. pro dostatek vody - a tím levnější získání elektřiny, nebo pro snížení potřeby - byly odstavovány bloky třeba v Tušimicích a ponechávaly se v provozu jiné, neekonomické zdroje, které působí nepříznivě na své okolí. Při vyšším využívání velkoelektráren by energetika měla dbát na čistotu ovzduší, a vytvořit tak pro budoucnost podmínky k souhlasu krajských orgánů pro další rozvoj energetiky v Severočeském kraji.

Dosavadní zkušenosti národních výborů v severních Čechách s průmyslovými závody i s energetikou nebyly dosud nejlepší. Často nejsou technická zařízení na odlučování popílku, i když jsou instalována za vysoké investiční náklady, dostatečně využívána a svědomitě udržována. Tak např. ani dosud platné předpisy nebo dohody resortů s národními výbory nebyly vždy důsledně plněny. Jako příklad stačí uvést vládní vyhlášku č. 524, jejíž ustanovení jsou dodržována jen z částí, což vytváří nedůvěru národních výborů vůči podnikům a resortům.

Dosud nebyl v platnosti účinný legislativní předpis, který by nutil provozovatele zařízení k potřebným opatřením na omezení důsledků spalování uhlí. Pokuty, které závodům udělovaly národní výbory byly hrazeny z režijního účtu a nepostihovaly přímo hospodářské výsledky závodu, a tak nenutily vedoucí hospodářské pracovníky k opatření a zajištění provozu odlučovačů. Často byla pokuta podstatně nižší, než by činily náklady na opatření potřebné investice. Tak se vyplatilo závodům riskovat pokutu, než se starat o vybavení technickým zařízením.

Nový zákon na ochranu ovzduší, který dnes projednáváme, ekonomickým tlakem přiměje závody, aby urychleně zařídily instalaci zařízení na odlučování popílku, aby při investičním úkolu nové výstavby počítaly s přiměřeně vysokým komínem a aby též svědomitě pečovaly o provoz instalovaného zařízení. Vyplatí se jim to, protože případné poplatky nebo pokuty, vyměřované na základě tohoto zákona, je budou tvrdě postihovat, budou vyšší, než by činily náklady na pořízení potřebných odlučovačů a jejich provoz, ale hlavně budou hrazeny z hrubého důchodu závodu. Všichni pracovníci závodu budou tím zainteresováni na dodržování předpisů z tohoto zákona, protože ucítí i na své výplatě dopad nedostatků provozu.

Výsledkem bude jistě omezení škodlivých vlivů ze spalování uhlí na životní prostředí a tak i na zlepšení dnešního značně nepříznivého stavu.

Projeví-li se snížení koncentrace škodlivin v ovzduší podstatně, může to umožnit další ekonomický rozvoj průmyslu a energetiky v severních Čechách, kde jsou pro to nejlepší podmínky. Ekonomika však nesmí být uplatňována na úkor ohrožování zdraví lidu. To nám musí být jasné a bezpodmínečné.

Při projednávání návrhu tohoto zákona v průmyslovém výboru pro hlavní výrobní odvětví a dopravu jsme si uvědomili nutnou potřebu zákona na ochranu ovzduší, zákona, který bude působit ekonomickými pákami na zabezpečování zdravého prostředí i při potřebném rozvoji průmyslu.

Uplatňování zákona v praxi musí být takové, aby sankce působily opravdu sankčně. Předepsání příliš vysokých poplatků závodu, který učinil již možné maximum pro omezení exhalací, maximum odpovídající dostupné technice, by nepůsobilo sankčně. Tak např. elektrárna v Holešovicích by měla předepsané poplatky ve výši cca 2 mil. korun. Takovou částku není schopna vyprodukovat v hrubém důchodu, a tak požádá ústřední orgán o dotaci. Tím by se prostředky ze státního rozpočtu jenom přelily ve prospěch národního výboru. Bude-li však poplatek ve výši, kterou může závod ze svého hrubého důchodu uhradit, pak bude maximální snaha vedení elektrárny nebo jiného závodu učinit všechna opatření, aby poplatky nemusely platit. V tom případě budou sankce působit. Naprosto správný bude tvrdý postih vůči lajdákům, kteří něco zanedbají a za to jim bude předepsána pokuta, a současně též i osobní postih odpovědných pracovníků.

Uvědomujeme si, že zákon je stavěn na tvrdém postihu. V zásadě s tím souhlasíme. Očekáváme od nového zákona, že přispěje k ozdravění ovzduší, a proto budu hlasovat pro jeho schválení. (Potlesk.)

Předseda NS s. Laštovička: Děkuji poslanci Růžičkovi. Přerušuji schůzi do 11.15 hod.

(Schůze přerušena)

(Po přerušení zahájeno v 11.23 hod.)

Předseda NS s. Laštovička: Soudružky a soudruzi poslanci, pokračujeme v přerušeném jednání. V rozpravě má slovo posl. Mátl.

Posl. Mátl: Vážené Národní shromáždění, soudružky a soudruzi poslanci, splnění hlavních politickohospodářských cílů pro další všestranný rozvoj našeho národního hospodářství v současné etapě vývoje naší společnosti předpokládá také provedení rozsáhlé rekonstrukce, modernizace a rozšíření dosavadních závodů a výstavby závodů nových. Ve 4. pětiletce a v dalších letech podle perspektivních plánů vybudujeme značný počet nových elektráren, hutních, chemických, ale i strojírenských a jiných závodů.

Mohutný vzrůst průmyslové výroby může však podstatně zhoršovat vnější životní prostředí obyvatel, neboť v některých odvětvích materiální výroby, především těžkého průmyslu, vznikají - jak tu již bylo řečeno - i různé odpady a zplodiny, které lidem neslouží. Je třeba je nejen odstraňovat, ale již technologií a projekcí vytvářet podmínky k předcházení jejich vzniku. Nejvážněji jsou narušeny životní podmínky, jak bylo již uvedeno ve zprávě zpravodajky, v oblastech se soustředěným průmyslem, především kouřovými plyny, velkým množstvím spadu popílků, znečištěním toků a pustošením území.

Snaha po řešení uvedených problémů vedla dosud jen k dílčím opatřením pro určitou oblast v okolí průmyslových závodů nebo k finančním postihům původců znečištění. Vzhledem k tomu, že postižené podniky zahrnuly vyměřené pokuty do plánovaných nákladů, nedosáhlo se potřebného ekonomického tlaku, aby zdroje znečištění byly odstraněny. Nedostatečné měření také způsobovalo, že v některých případech nebylo možno stanovit podíl jednotlivých podniků na znečištění. Dalším důvodem, proč se odsunulo zlepšování životního prostředí, byly tzv. objektivní příčiny. Nedostatek investičních prostředků na jedné straně a nezajištění dodavatelských kapacit zejména pro výrobu technologického zařízení na straně druhé vedlo k tomu, že příslušné resorty nebo podniky prosazovaly provoz bez potřebných zařízení na ochranu životního prostředí. Zpravidla při úsporných opatřeních byla již v projektech škrtnuta ta zařízení, jež měla sloužit k zvýšení etiky práce a zlepšení vnějšího i vnitřního pracovního a přírodního prostředí.

Tak se vyvíjela situace také v Praze i přesto, že je obecně známo, že kvalita životního prostředí má přímý vztah k životu člověka. Socialistická společnost, která má vysoký zájem na všestranném rozvoji člověka, tedy i na jeho zdraví, klade si přece jako hlavní úkol, vytvářet co nejpříznivější podmínky životního prostředí.

Na základě rozpracování usnesení XIII. sjezdu došlo m. j. také na půdě parlamentu k projednání a schválení zákona č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu, který kromě jiného ukládá postupné vytváření zdravého životního a pracovního prostředí všem členům naší společnosti. To, oč usilovali dříve jen zdravotníci s hygieniky, je nyní povinen plnit nejen každý státní orgán, ale i hospodářské a společenské organizace.

Stupeň kvality ovzduší a vody, kvantum hluku, množství zeleně, čistota města, estetičnost prostředí a možnosti krátkodobé rekreace by měly patřit k velmi citlivým ukazatelům životní úrovně člověka. Ochrana a tvorba zevního životního prostředí se musí koncentrovat do dvou směrů: jednak odstranit postupně vše, co je v životním prostředí pro lidský organismus nepříznivé, jednak ovlivnit vše nové v samém počátku tak, aby škodlivé vlivy nemohly vůbec vznikat.

Těžkou devastací přírodního prostředí jsou postižena - jak už bylo také řečeno - téměř všechna velkoměsta, která se prudce rozvíjela rozšiřováním zástavby na úkor volného prostoru, věnovaného zejména zeleni, umísťováním průmyslových podniků doprostřed obytně zástavby, při nesprávném řešení komunikací a neustále se zvyšujícím počtu dopravních prostředků. Velké nahromadění obyvatelstva umožňuje působení škodlivin v opravdu masovém měřítku.

Se stejnými problémy se setkáváme i v našem hlavním městě. V Praze došlo k nahromadění téměř jedné desetiny obyvatelstva celého státu na poměrně malé ploše, k velkému soustředění průmyslových závodů umístěných většinou v obytném areálu, k prudkému zvýšení dopravního ruchu, jemuž nestačí úzké staré komunikace. Potřeby vývoje města byly dlouhá léta opomíjeny, takže se jeho struktura, vybavení i prostředí dostaly do rozporu s potřebami socialistické společnosti a s požadavky kladenými na hlavní město našeho státu.

Geografické rozložení Prahy ani směr vzdušných proudů nepřispívá k odvětrávání města. Koncentrace historických budov, vyžadujících rozsáhlou stavební obnovu, zastaralé komunikace a inženýrské sítě, jejichž rekonstrukce je nanejvýš potřebná, a konečná stavba podpovrchové dráhy znamená zhoršení stavu životního prostředí v Praze.

Kvalita ovzduší v Praze je proto stále neuspokojivější. Je možno konstatovat, že již byla překonaná vrcholná průměrná hodnota prašného spadu naměřená v roce 1963. Jen v okrajových západních oblastech města se prašný spad v průměru přibližuje přípustné hodnotě. V centrální oblasti překračuje normu až třikrát, v průmyslové až šestkrát. V blízkosti ČKD - Vagonka Tatra-Smíchov byla například naměřena průměrná hodnota prašného spadu 2,095 tun na km2 za rok, tj. čtrnáctinásobek nejvýše přípustné hodnoty.

Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP