265 poslanců podle prezenční listiny.

Předseda NS s. Laštovička (zvoní): Vážené soudružky a soudruzi poslanci, zahajuji přerušenou schůzi Národního shromáždění.

Na dnešní schůzi se dodatečně omlouvají poslanci a poslankyně Kulíčková, Krutina, Vajda, Zíma, Novák, Málek, Vlasák, Lomský, Kozelka, Mockovčiak, Hlína, Hron, Faktorová, Vaculík a Bohuslav Kučera.

Poslanci Holáň, Manďák a Kotrba se přihlásili k přednesení interpelací.

Dávám slovo posl. Holáňovi.

Posl. Holáň: Vážené Národní shromáždění, soudruzi a soudružky poslanci, v souvislosti s projednáváním státního rozpočtu na rok 1968, plánu stavebnictví a bytové výstavby jsme se ve výboru Národního shromáždění pro investiční výstavbu a stavebnictví zabývali znovu situací v zásobování stavebními a kompletujícími materiály. Mezi jiným výbor doporučil zabezpečovat variantu, která byla zaměřena na posílení tržních fondů se zřetelem na lepší uspokojení potřeb individuálních stavebníků. Přitom jsme předpokládali, že v roce 1968 nedojde v odvětví stavebnictví a ve stavebních organizacích řízených národními výbory ke zhoršení situace v zásobování stavebninami.

V poslední době se setkávám v Jihomoravském kraji, konkrétně v Brně a na Gottwaldovsku - předpokládám, že je to i v jiných krajích - s vážnými signalizacemi okresních národních výborů, které upozorňují na velmi neutěšenou situaci v oblasti materiálně technického zásobování, která vznikla v důsledku nedostatečných příslibů dodávek na rok 1968, a to pro místní stavebnictví, bytové hospodářství, stavební údržbu podniků komunálních služeb a pro akce "Z".

Přestože vládní vyhláška 100 z prosince 1966 o obchodní a podnikatelské činnosti umožňuje odběratelům uzavření hospodářských smluv na dodávky materiálu s kteroukoliv obchodní organizací a v jakémkoliv množství, je skutečnost opačná. Dodavatelské organizace pro rok 1968 potvrdily přísliby dodávek nejvýše v rozsahu příslibů let minulých, které byly nedostatečné, s tím, že celkové zdroje materiálu se nezvýšily. Tyto organizace stanovily celokrajské limity.

Na základě toho, že dodávky materiálů pro bytovou výstavbu prováděnou svépomocí byly v roce 1967 nedostatečné a bytová svépomocná výstavba z tohoto důvodu vázla, stanovila Státní plánovací komise a krajské národní výbory pro rok 1968 závazné limity dodávek 21 druhů materiálů. Toto zvýšení závazných dodávek pro svépomocnou bytovou výstavbu se neprojevilo ve zvýšení dodávek celkem, ale snižují se dodávky stavebním organizacím, podnikům bytového hospodářství a ostatním drobným spotřebitelům.

Vzniká vážná situace. Např. po přednostním pokrytí potřeby dodávek pro družstevní svépomocnou bytovou výstavbu zbývá krytí pro ostatní úseky řízené národními výbory jihomoravského kraje ve srovnání se skutečnou spotřebou roku 1967: jen 88 % krytí u dodávek cementu, jen 80 % krytí u dodávek vápna, jen
73 % krytí u dodávek osinkocementové krytiny, jen 29 % krytí u dodávek keramických obkládaček a keramických dlaždic, jen 73 % krytí u dodávek kameninových kanalizačních trub.

U cihel je např. roční spotřeba u okresního stavebního podniku v Gottwaldově 3100 tis. - 3500 tis. cihelných jednotek. Situace je však taková, že v současné době je pro 16 podniků místního stavebnictví a akce "Z" v Jihomoravském kraji k dispozici jen 9900 tis. cihelných jednotek. Připadá mi to, jakoby na jednoho zedníka v kraji byla na den jedna cihla.

Situace, která v letošním roce nastává v zásobování organizací řízených národními výbory v Jihomoravském kraji, je natolik vážná, že považuji za nutné interpelovat v této věci předsedu Státní plánovací komise soudruha Černíka, ministra vnitra soudruha Kudrnu a ministra stavebnictví soudruha Takáče, aby podal společně zprávu, jak je zásobování místního stavebnictví pro letošní rok zajištěno a zda nedojde k vážným poruchám z důvodu nedostatečného zásobování stavebninami a kompletujícími materiály. (Potlesk.)

Předseda NS s. Laštovička: Děkuji posl. Holáňovi, slovo má posl. Manďák.

Posl. Manďák: Vážené Národní shromáždění, nejde o interpelaci, nýbrž o stanovisko k odpovědi na interpelaci. Víte, o jakou interpelaci se jedná a k čemu tato interpelace směřovala. Byl jsem původně na rozpacích, jak na neuváženou odpověď reagovat, zda prostým odmítnutím nebo jinak. Pak jsem se rozhodl ochladit atmosféru a v zájmu lepšího pochopení ukázat věci ještě v ostřejším světle.

Podstata interpelace, kterou jsem přednesl v r. 1964 a znovu nastolil interpelací v prosinci 1967, je věcí zásadní důležitosti. Hodlá-li kdokoliv učinit pokus bagatelizovat tuto záležitost, zúží-li ji na nicotný případ jednotlivce nebo několika jednotlivců ohledně jejich telefonů, podle mého soudu hrubě poškodí autoritu nejvyšších státních orgánů. Takové úsilí, jak o tom svědčí obsah prosincové odpovědi na interpelaci o práci spojů, už zde bylo vynaloženo se snahou skutečně udivující, vtáhnout do administrativních nedostatků, nedomyšleností a byrokratického systému zavedeného v takovéto instituci, jako jsou spoje, vhodným způsobem stranická místa, vládu i NS.

Působí dojmem oslabené soudnosti nebo nečekaného vyvedení z míry, snaží-li se generální ředitel obrátit pracovníky spojů nesprávným směrem. Tento pokus byl předvídán a znovu ho s veškerou rozhodností odmítám. Ten, kdo pracuje málo a špatně, ihned pochopí, že ředitel Ústřední správy pozvedl štít, a to nešťastně, na ochranu špatné práce. Odpověď původního znění představuje tedy dezorientaci a je schopna vyvolat rozhořčení, jakoby poctivá práce svědomitých lidí byla předmětem nactiutrhání. Ukazuje se, že ředitel Ústřední správy spojů opět s čirou libovůlí pracoval, nakládal s dokumentem NS a nesprávně svedl byrokratický systém na lidi, kteří jsou jeho oběti.

Co má odpověď společného s tím, že ukazuji ve své interpelaci adresně na vedoucí činitele Ústřední správy a tvrdím, že kořen závad je v systému a režimu, který Ústřední správa praktikuje od shora až dolů a jehož podstatu tvoří krajní byrokratismus a bezohlednost vůči občanům? Ředitel Ústřední správy spojů v podstatě jen potvrdí, že se stalo přesně to, čemu čelila poslanecká interpelace, podpůrné hlasy poslanců i výklad zpravodaje v roce 1964. Stalo se to, co odporuje úmyslu zákonodárce - vykládat kupř. znění § 3 zákona o spojích tak, že spoje prostou změnou telefonního řádu mohou kdykoli jednostranně měnit podmínky uživatelům telekomunikačních služeb bez ohledu, zda jde o řádný či mimořádný stav v zemi.

Nemohu dobře posoudit některá tvrzení ve vysvětlující zprávě ředitele. Doufám však, že o jejich obsahu byl běžně už předtím informován příslušný výbor NS, pokud se v této otázce cítí příslušným a nehodlá nahrazovat vládu.

Chci však poznamenat, že pro záměry zákonodárce nejsou rozhodující názory náměstka ředitele spojů, nýbrž úsilí o dosažení spravedlivých účelů. Vycházím z předpokladu, že občan a Správa telekomunikací jsou v jistých vztazích, jsou svého druhu smluvními stranami. Proto libovůle nespočívá v tom, že Správa spojů novému žadateli kupř. nabídne napojení na skupinový telefon nebo jiné řešení, nebo dočasně jeho žádost odmítne; libovůle však spočívá v tom, provádí-li se svévolné změny omezující práva a povinnosti, za kterých určitý vzájemný vztah vznikl, a děje-li se tak za cynického výsměšku některých odpovědných pracovníků spojů. Tento stav nelze zjednodušovat poukazy na předválečný kapitalismus, na zostření třídního boje po roce 1948, na nízký objem investic v letech 1953 -1958 apod. Je přinejmenším podivné dovolávat se příkazu § 3 zákona o telekomunikacích a dokonce § 224 občanského zákona, který ukládá "poskytovat služby občanům v mezích provozních možností organizace". Nezbude, než aby se vedení Ústřední správy spojů - smířilo a to neodvolatelně - se skutečností, že bude opravdu jen na vůli občana, zda může být připojeného vedení použito ještě pro jiné účastníky, protože občan má proti administrativně správní svévůli ještě jedno nezadatelné právo odmítnout takovouto kvalitu služeb stejně, jako nemusí koupit smradlavé maso v řeznickém krámě.

Tolik k názoru Správy spojů, které se tváří jako neviňátko, protože nikoliv prý ona, ale zákony přikazují libovůli a často svévůli.

Obdržel jsem opravdu desítky a desítky dopisů. Poslala mi dopis kupř. jedna občanka z Prahy. Cituji zde z jejího dopisu, z její stížnosti.

"Dne 4. června t. r. jsem obdržela od inkasního střediska pošty v Praze 3 poukázku na zaplacení obnosu 717 Kčs s udáním platby: vyúčtování telefonu 1966. Podivila jsem se, poněvadž jsem žádné vyúčtování záloh placených v roce 1966 nedostala, v účtu telefonních poplatků zaslaném mi krajskou správou spojů za I. čtvrtletí 1967 bylo uvedeno, že nemám nedoplatek.

Podala jsem tedy ihned proti tomuto postupu protest. Do 18. srpna jsem marně čekala na vyřízení mé stížnosti. Místo odpovědi dostala jsem další poukázku na nedoplatek v částce 210 Kčs za rok 1965. Připomínám, že za rok 1965 byl mi poukázán již před půldruhým rokem přeplatek 21 Kčs, a proto nemohu pochopit, že mám nyní desateronásobný nedoplatek.

Dne 19. srpna t. r. požádala jsem písemně odbor resortní kontroly Ústřední správy spojů o přešetření celého případu.

Dne 14. listopadu obdržela jsem od inkasního střediska pošty v Praze 3 dva doporučené dopisy s druhou upomínkou na obnos 717 Kčs a 210 Kčs s tím, že nebudou-li platby provedeny do 8 dnů, bude přistoupeno k vypojení stanice. Přesto, že lhůta končila 24. listopadu, byl mi telefon bez jakéhokoli dalšího sdělení vypnut již 10. listopadu, tedy 5 dní předtím, než jsem dostala zmíněné dva dopisy."

To ovšem nejsou případy ojedinělé. Nestvůrnost tohoto způsobu nespočívá však v omylu či bezduchosti subalterního úředníka. Musíme si totiž uvědomit, že některé občanskoprávní věci, a to nejen podle právního názoru Správy spojů, jsou vyloučeny z pravomoci soudů, případně jiných orgánů, že spojům je přiznáno postavení soudce v oblasti, ve které jsou ve hře obrovské peněžní částky občanů, hospodářských i společenských organizací. Správa spojů podle svého výkladu § 21 zákona o telekomunikacích usuzuje, že spoje mají výlučné právo rozhodovat o pohledávkách vůči občanům a organizacím, o stanovení výše úhrad bez možnosti nápravy mimo rámec spojové organizace a bez ohledu na materiální pravdu.

Obdržel jsem opis podnětu ke stížnosti pro porušování zákona organizacemi spojů, v níž dr. J. Š., kandidát věd, obviňuje spoje v Praze, že hromadně a protiprávně zkrátily všechny účastníky telefonní sítě v Praze o jednoměsíční platby, že zkrátily občany a organizace o miliónové částky. Uvádí v této stížnosti, že občan proti vyúčtování, které dostane až za jeden a půl roku, je úplně bezmocný, protože spoje nejsou ochotny uznat reklamace ani při zcela evidentních chybách. Reklamace, stížnosti se vyřizují tiskopisem, který jednak obsahuje nepravdy, jednak nemá formu rozhodnutí, nýbrž vysvětlujícího dopisu. Nikdo v naší zemi nemá právo věci kontrolovat, ani soud ne. - Tolik stěžovatel.

Pokládám za trestuhodný a z hlediska upevňování socialistické moci a socialistické demokracie za škodlivý takový postup, který se snaží rozdělovat občany a oslabit pozornost k zásadním otázkám, protože apeluje na lhostejnost těch, jichž se to momentálně netýká. Byla doba, kdy se zdálo populární a účinnější štvát občany proti těm, kteří používali služebních vozidel podle platných předpisů. Potom přišla doba, kdy se nemotoristé stavěli proti motoristům, ti, co nevlastnili automobily proti těm, "co na to měli", ti, co nemají garáže proti těm, kteří je náhodou mají; ti, co nejsou ještě napojeni na telefonní síť proti těm, co jsou zapojeni. To však je cesta k rozkolu a nikoliv k porozumění, cesta k závisti a nikoliv k solidnímu vztahu jednoho k druhému.

Ředitel ÚSS nevyvrací skutečnosti zjištěné kontrolou dvou novinářů, jak jsem se o tom zmínil ve své interpelaci. Zlé je, že tyto příčiny zdrcujících výsledků nevidí v celkovém systému, ale v opožďování vlaků, v překládce apod. Dopisy, které jsem obdržel od občanů - dovolte, abych jim všem poděkoval za zájem a podporu, kterou mně i NS poskytli - svým obsahem upozorňují na takový stav věcí v některých oblastech správy spojů, že bude málo, seznámí-li se s ním jen Národní shromáždění. Pocházejí právě od pracovníků spojů, od některých vedoucích poštovních úřadů, kteří ukazují na nesnesitelný a občany v hlavních službách poškozující stav zaviněný věčnými reorganizacemi, nabíráním nových činností, pracovními postupy, okruhy, podle nichž např. dopisy a jiné putují z pustého do prázdného, než naleznou svého adresáta. Jsou tam i dopisy popisující, jak se nakládalo s investičními prostředky, kterých spoje dostávaly opravdu poskrovnu.

K otázce inkasa: ve své interpelaci jsem neposuzoval, zda určitý způsob placení za služby, nájemné, elektřiny atd. je více či méně progresivní. To ponechávám na slovo vzatým odborníkům, kteří ovšem za realizaci svých projektů musí nést osobní odpovědnost, dostanou-li se do konfliktu s lidmi, s vyššími, třeba politickými zájmy společnosti. Prohlásil jsem, že v případě sdruženého inkasa u nás šlo o mystifikaci, že realizace tohoto způsobu nebyla ani technicky, ani organizačně připravena, že se nesnížil, naopak zvýšil počet pracovníků při tomto úkolu, a že nikdo nedal odpověď, zda tento způsob placení je v souladu s občanským zákoníkem. O ceně sdělení soudruha inž. Laiperta a nesouladu s pravdou svědčí toto: Ředitel Laipert ve své zprávě uvádí, že počet pracovníků se snížil v energetice o 900, v místním hospodářství o 500 a naproti tomu se převzetím inkasa zvýšil ve spojích počet pracovníků o 700, takže celková úspora činí 700 osob. Avšak zpráva ÚKLK naproti tomu uvádí: zavedením inkasa se předpokládala úspora 1857 pracovníků, z toho v r. 1965 1220 a v r. 1966 655. Ke dni projednávání zprávy byl však stav takový, že nejen nedošlo k úspoře, ale počet vzrostl o 100 - 150 osob. Obdobné údaje jsou k dispozici na ministerstvu financí.

Dovoluji si rovněž poznamenat, že i po právní stránce věci nevypadají tak, jak byly líčeny v odpovědi ředitelem. Vždyť Nejvyšší soud vydal 13. října 1967 stanovisko, v němž se konstatuje: "Nemůže se tedy správa spojů dovolávat příslušnosti soudu podle paragrafu 87 občanského soudního řádu k vymáhání pohledávek vzniklých organizacemi poskytujícími služby při plnění těchto úkolů organizací." Tolik soud.

Nelze ignorovat obecné ustanovení občanského zákona, podle něhož v občanskoprávních vztazích mají účastníci rovné postavení, a ustanovení o tom, že každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo k neoprávněnému majetkovému prospěchu na úkor společnosti nebo jednotlivce.

Bude třeba provést autoritativní výklad zákona o telekomunikacích a případně připravit jeho novelizaci tak, aby zmocnění dávaná některými předpisy se nemohla měnit ve společenské nebezpečí.

Od 1. prosince 1967 uplynula krátká doba. Leccos se v ní však změnilo. Měnil se v ní také postupně postoj Ústřední správy spojů. Doba vydala svědectví, že nikoli mínění dotčených jednotlivců, ale život, názory lidí, veřejné mínění a s ním i většina tisku daly pádnou odpověď na otázku, oč vlastně jde. Bylo by nespravedlivé, kdybych nekonstatoval, že v odstupu času vedení ÚSS v čele s ústředním ředitelem došly k poznání, že právě úkony, které tvořily původní a nejvlastnější náplň práce pošt a telekomunikací, ustoupily zcela do pozadí.

Skutečností je, že se konečně pochopilo, jak se nesmírně zhoršilo plnění základních úkolů, to je včasné a odpovědné doručování dopisů obyčejných, doporučených i spěšných balíků, peněžních zásilek, telegramů, jak se v praxi nerespektovala práva občanů včetně jejich ponižování a jak živý poštovní organismus ve vztahu k občanům degeneroval v bezduchou instituci vzdálenou zájmům občanů i pracovníků pošt samotných. Skutečností však také je, že právě v tomto ohledu se rýsují nové možnosti a skutečně existují předpoklady k rychlé a účinné nápravě.

Tak jsem alespoň vyrozuměl z obsahu schůzí, které jsme měli s ústředním ředitelem v Olomouci a v Praze v měsíci lednu a únoru t. r. Myslím dokonce, že generálního ředitele trochu šokovalo, když na vlastní zkušenosti se přesvědčil, že ne každému tzv. odpovědnému pracovníku jsou po chuti některá opatření, která opravdu okamžitě učinil k ochraně oprávněných nároků občanů - uživatelů poštovních služeb.

Prostudoval jsem si i zprávu o operativních opatřeních ke zlepšení úrovně práce a služeb spojů, kterou ústřední ředitel předložil jako informaci vládě. Vyznačují se novým postojem a rád v nich nalézám projev dobré vůle a snahy věci měnit k lepšímu.

Jistě žádný rozumný člověk nebude očekávat, že lze bez dodatečných investic rozšířit telefonní síť a současně ji modernizovat. To se týká i nových sídlišť, která vesměs trpí jednostranným řešením, protože také původní představy mnohých občanů byly jednostranné. Nemáš-li ještě byt, nemyslíš přitom přednostně na telefon apod. Jsou tedy poznamenány netrpělivostí, bytovou naléhavostí, špatným odhadem rozsahu pohotových prostředků, známými problémy se stavební kapacitou, tempem a jakostí prací a četnými jinými okolnostmi.