V těchto dnech prožíváme předěl onoho velkého a vzrušujícího procesu obrody socialismu a socialistické demokracie, který zrál již řadu let a k němuž dalo podnět prosincové a lednové zasedání ÚV KSČ. Nedávným zasedáním ústředního výboru, volbou presidenta republiky a vytvořením nové vlády, k níž a k jejímuž programu se Národní shromáždění ještě vysloví, končí - alespoň podle mého názoru - první etapa našeho současného bouřlivého vývoje a začíná etapa nová.

Soudružky a soudruzi poslanci, stáváme se spolutvůrci nového uspořádání specificky československého socialistického státu, v němž chceme uskutečnit soulad velkých a vznešených ideálů socialismu s demokratickým uspořádáním státu a společnosti.

Naše dělnická třída, socialistické rolnictvo, inteligence a naše mladá generace, která nás všechny překvapila svojí vysokou společenskou angažovaností, odpovědností i politickou vyspělostí, ti všichni, myslím, jsou připraveni, schopni a rozhodnuti tento historický úkol na sebe vzít a sehrát svou roli v boji za dokonalejší lidský řád, tu roli, která připadla v naší době nám, Čechům a Slovákům.

Dosavadní výsledky všenárodní diskuse posledních tří měsíců dokázaly, že právě díky kulturní a civilizační úrovni našich národů a zakořeněným tradicím humanismu bude československá cesta za uskutečňováním nových cílů prosta barbarských činů, násilí, lidského utrpení a projevů pohrdání lidskou důstojností. Naprostá většina všeho našeho lidu chápe, že může vytvořit lepší životní a sociální podmínky pro každého jen při plném vzájemném uznávání a respektování základních svobod, práv a zájmů každého jednotlivce, slučitelných se společenským a státním řádem, s řádem socialistické demokratické republiky.

V procesu, kterým naše společnost nyní prochází, vyvstává do popředí nová úloha Národního shromáždění.

Je, myslím, jeho prvořadou povinností, aby v duchu svého poslání především zakotvilo výsledky první fáze demokratizačního procesu; aby je zákonně zajistilo a přiřadilo k oněm kamenům, které tvoří základ stavby naší socialistické republiky.

Nebylo by asi namístě, aby byl při této dnešní příležitosti podán podrobný a vyčerpávající výčet všeho, co nás v nadcházejícím období očekává; také mi nepřísluší, abych to činil. Program práce Národního shromáždění musí být výsledkem společné účasti všech poslanců a jejich prostřednictvím vlastně veškeré naší veřejnosti.

Některé nejzávažnější úkoly, jejichž splnění se od tohoto shromáždění očekává a které nesmí opomenout, aby se svému poslání nezpronevěřilo, jsou však zřejmé a sotva asi bude o ně spor. O těch bych se rád zmínil, aniž bych chtěl klást jedny nad druhé nebo předurčovat pořadí, v němž by měly být projednány.

První věc, jež by měla být zákonem vyřešena co možná nejrychleji, je rehabilitace všech neoprávněně odsouzených nebo bez soudu postižených občanů z doby minulé. Je to úkol, který nesnese odkladu. Sotva co jiného musí a má mít v tomto shromáždění přednostní právo než morálka a spravedlnost - a rehabilitace je především požadavkem morálky a spravedlnosti, ale nejen to: má svůj význam politický.

Důsledná rehabilitace je právě tím, co by mělo být první zárukou, že se deformace minulosti již nikdy nevrátí. Přitom jsem si vědom, že jde o opatření zcela mimořádného rozsahu. Jde totiž o rehabilitaci neprávem odsouzených a o revizi nezákonných rozhodnutí. Oddělit nezákonně postižené osoby od lidí, kteří se trestných činů skutečně dopustili, bude v tomto časovém odstupu mimořádně náročné. Přitom bude nutné v systému československé justice provést potřebné osobní a institucionální změny, které by garantovaly spolehlivé provedení rehabilitačního procesu a současně byly dostatečnou zárukou proti jakýmkoli recidivám tohoto druhu.

Myslím dále, že se příliš nezmýlím, označím-li za další z nejzávažnějších výsledků obrodného procesu svobodu slova, svobodu projevu, svobodu informací, která byla a je podmínkou skutečného rozvoje socialistické demokracie v této zemi. Svoboda slova je jedním z hlavních nezadatelných občanských práv demokratického státu. Její plné uskutečnění je prvořadou povinností socialismu, který k tomu musí poskytnout lepší reálné možnosti než buržoazní režimy s jejich soukromo-vlastnickými poměry a privilegii sociálně silných skupin.

Proto by měla být novelizace tiskového zákona, odpovídajícího socialistického duchu, vymezujícího a zaručujícího svobodu tisku a ovšem též odpovědnost z ni plynoucí, dalším z prvořadých úkolů Národního shromáždění.

Totéž se týká záruk ostatních občanských práv a svobod - svobody svědomí a vyznání, svobody pohybu, ochrany listovního tajemství a ochrany práv jednotlivého občana vůbec a velkého práva svobodného spolčování a sdružování, které musí být v duchu a podle litery ústavní deklarace zákonně zajištěny do všech důsledků.

Je, myslím, třeba celého souboru zákonných opatření, která by zajistila v naší socialistické republice rozvoj vskutku svobodného politického života, v němž by každý občan a každá skupina stojící na pozicích socialismu a dbalá zákonů republiky měla plnou možnost realizovat a obhajovat své zájmy. Vytvořit a ovšem také prakticky zabezpečovat zákonné záruky rozvoje vskutku svobodné socialistické občanské společnosti - to je velký závazek tohoto shromáždění, závazek jak před naší společností, tak před celým pokrokovým světem, který nás bedlivě a se sympatiemi sleduje.

Je učení, že nejen chlebem živ je člověk. Soudobý socialismus a především náš, československý socialismus stojí tedy dnes před velkým úkolem: zajistit každému svému občanu nejvyšší míru práv a svobod, aby pak tento náš řád mohl oprávněně žádat i potřebnou nejvyšší míru odpovědnosti a úsilí od každého občana.

Platí však rovněž, že také chlebem živ je člověk. Ani tato pravda nemůže být v činnosti Národního shromáždění opomenuta. Vedle silného a oprávněného volání po větší svobodě politické má naše společnost co dělat i s řadou lidsky stejně závažných sociálních problémů, a to problémů dělníků i rolníků i příslušníků inteligence, mladých i starých občanů republiky, jejichž hlas tak snadno do veřejnosti neproniká, jejichž život však není lehký a jejichž problémy nelze v žádném případě opomenout, neboť - nedělejme si iluze - mnohdy jde vskutku o zajištění existenčního minima. U nás žijí ještě staří lidé, někdy i za několik málo stovek měsíčně. A nejen to: s nelehkými problémy zápolí celá polovina naší společnosti, naše ženy, jejichž skutečné možnosti jsou stále ještě velmi daleko za obecnými proklamacemi o rovnoprávnosti, které má především uskutečnit socialismus. Všechny tyto problémy přirozeně nelze řešit zákony, i když význam zákonodárné činnosti ani zde nelze podcenit. Hlavní tíha řešení spočívá především ve výrobní sféře a v celém hospodaření s naším národním bohatstvím, od něhož v rozhodující míře závisí, zda nebo kdy na to všechno budeme mít. Avšak aspoň na některé nejtíživější problémy z těchto vskutku naléhavých potřeb bychom měli mít zřetel i při dnešním stavu našeho hospodářství; třeba na zákonné zajištění minimální mzdy a důchodů. Myslím, že Národní shromáždění uvítá zákonodárnou iniciativu vlády, ale i příslušných společenských organizací - odborů, SPB i budoucí organizace rolnické. Očekávám, že aspoň na některé z těchto otázek dá odpověď i očekávané vládní prohlášení a že Národní shromáždění k němu konstruktivně přispěje. Proto všechny výbory Národního shromáždění, včetně nového výboru branného a bezpečnostního, musí při projednávání státního závěrečného účtu a při kontrole plnění státního rozpočtu přezkoumat všechny výdaje a rezervy. To nevylučuje i případné zřízení zvláštní úsporné komise Národního shromáždění. Tento úkol nesmíme podceňovat. Vždyť vůle a schopnost najít prostředky pro ty nejpotřebnější - to bude zkouška, podle níž budou lidé posuzovat, zda to myslíme s hlásanou obrodou poctivě a dobře.

Uplynulé měsíce nebyly jen obdobím mimořádného ruchu politického a sociálního; neobyčejně závažnou součástí našeho dnešního dění je i velmi aktivní pohyb národnostní, řada složitých problémů, které již dlouho kvasily pod povrchem a teprve v poslední době se mohly projevit.

Nejdříve a nejzjevněji se tento proces projevil na Slovensku, které prožilo nezapomenutelné období aktivizace svého národního života a sehrálo v minulých měsících historicky významnou roli jako jeden z podněcovatelů onoho obrodného demokratizačního procesu, který tvoří obsah našeho současného dění.

Slovensko opět přestalo být objektem a stalo se subjektem, pozitivním subjektem pokroku naší socialistické republiky. I v oblasti politické vystoupil slovenský národ tak, jak je již dlouho vidět, v kultuře, v hospodářství i jinde - jako vyspělý, svébytný a sebevědomý moderní národ, jehož výkony vzbuzují oprávněné naděje v nás všech.

Touto svou aktivitou vytvořilo Slovensko významnou kapitolu své národní historie, která je zavazuje i do budoucnosti a přidává tím jen další kámen do velké stavby svých národních tradicí, tradicí štúrovců, tradicí osvobozeneckého boje. To, na co dnes obrozující se Slovensko navazuje, je nejspíš tradice Slovenského národního povstání. Dnes stejně jako tehdy neomezil se tento pohyb jen na boj za národní svébytnost a jen na vlastní slovenské prostředí, ale progresívně ovlivnil i celkový společenský vývoj republiky. A právě to je naděje do budoucnosti. Pro Slovensko i pro celou republiku. A ovšem také závazek, jejž plnit a dále rozvíjet musí být věcí slovenské národní hrdosti a odpovědnosti před dějinami.

Výsledky slovenského obrodného pohybu vyústily ve významnou politickou iniciativu Komunistické strany Slovenska a Slovenské národní rady k přeměně vnitřního zřízení republiky na principech socialistické federalizace. Myslím, že budu tlumočit mínění rozhodné většiny poslanců, řeknu-li, že Národní shromáždění tuto iniciativu upřímně vítá a že se na jejím řešení bude iniciativně a aktivně podílet.

Víme všichni, že tato dalekosáhlá přeměna nebude snadným problémem a že si přijetí příslušného ústavního zákona vyžádá řešení mnoha závažných otázek nejen v oblasti správní, ale doslovně ve všech sférách našeho společenského života, zejména, a to podtrhuji, i ve sféře ekonomické. Náročnost tohoto řešení je stupňována ještě tím, že by mělo být splněno v době co nejkratší; budete snad se mnou souhlasit, řeknu-li, že všelijaká dočasná provizória sotva mohou být republice naprospěch. Zbytečně bychom na ně vynakládali síly a nepřispěli bychom tak k urychlení potřebné konsolidace v zemi. Vytvoření nových státoprávních vztahů v republice je úkolem pravé státnické odpovědnosti, který vylučuje jakoukoli lehkomyslnou improvizaci; nejde přece o nějakou krátkodobou reorganizaci, ale o řešení stabilní a trvalé, pokud lidské věci vůbec trvalé jsou.

Musíme vzít zvláštní zřetel na to, abychom využili všeho, co upevňuje náš společný stát - Československou socialistickou republiku. Vždyť - a zde navazuji i na slova s. Dubčeka, vyřčená k 20. výročí Února - každá její část může prosperovat jen tehdy, bude-li prosperovat celek. To znamená mimo jiné vzít do ruky tužku a dobře si všechno propočítat, abychom se dobře dopočítali a náhodou se v něčem nepřepočítali.

V této souvislosti cítím potřebu upozornit, že za dosavadního ústavního zřízení má Národní shromáždění a zejména jeho čeští poslanci ještě další, neméně závažnou povinnost. Toto shromáždění je zároveň nejvyšším národně politickým zastupitelstvem českým a nemůže opomenout, že je i reprezentantem českých národních zájmů. Bude proto krajně důležité, aby vyvinulo iniciativu k řešení i problémů českého národa a českých zemí, ke konstituování českých národních orgánů, k řešení jejich vztahů k společné naší republice.

Neméně důležitou stránkou je též odpovědnost Národního shromáždění vůči národnostním menšinám v českých zemích i na Slovensku. I zde musí toto shromáždění - a především poslanci z míst, kde žije maďarské, ukrajinské, polské a německé obyvatelstvo - vystoupit s iniciativou k úpravě statutu těchto národnostních skupin.

Toto shromáždění je prostě povinno splnit to, k čemu je běh událostí a naděje veřejnosti bezpodmínečně zavazují: položit zákonné základy nového vnitřního uspořádání republiky, která by byla uznávanou vlastí všech jejich občanů bez rozdílu národnosti - Čechů, Slováků, i příslušníků všech menšin.

S tím vším se úzce spojuje i další významný úkol, který musí Národní shromáždění vyplnit, a to je novelizovat zákon o volbách do národních výborů i zákon o volbách do zákonodárných sborů. Zákony, které by napravily všechny tolikrát kritizované nedostatky zákonů dosavadních a zajistily volby odpovídající současným představám. Naše shromáždění je povinno zajistit, aby jeho zástupci byli voleni v nových a demokratických podmínkách, a tak podat důkaz o své vůli a schopnosti zúčastnit se patřičným podílem věcí demokratizace.

Sotva lze v této chvíli předvídat, zda se ve vymezeném období podaří tomuto shromáždění všechny tyto hluboké a dalekosáhlé přeměny zakotvit v ucelený systém, v novou ústavní soustavu. Avšak uzákonění všech hlavních vymožeností posledních měsíců bude určitě podstatným krokem k tomu velkému cíli, jímž je nová československá socialistická demokracie.

Zajistit její rozvoj, učinit ji samozřejmou normou našeho každodenního života nelze přirozeně jen proklamacemi, pouhou změnou osob nebo přeměnou institucí, i když všechny tyto změny jsou významné a je třeba je bezodkladně a promyšleně uskutečnit.

Vskutku klíčovou otázku záruk nového a lepšího politického a hospodářského života země je však nutno, aspoň podle mého názoru, hledat v samotném pojetí politiky, v pojetí moci. Zdaleka nejde jen o to, která nesprávná rozhodnutí z minula se ruší a jaká jednotlivá nová řešení se přijmou. Ostatně nastupujeme-li nové směry v naší politice, neznamená to, že rušíme kontinuitu dosavadního vývoje republiky. Naopak, naše obrodné úsilí jasně potvrzuje všechny velké a pozitivní hodnoty, z nichž vyrůstají trvalé základny našeho státu. Mám tu na mysli především socialistické zřízení v oblasti vnitřní a soustavu mezinárodně politického zabezpečení republiky, její rovnoprávní spojenectví se socialistickými státy a především se Sovětským svazem, s nímž jsou osudy naší země úzce spojeny.

Jádrem toho, co před vámi dnes vyvstává a co je hlavním předmětem našich úvah i praktických opatření, je však otázka, jakým způsobem a jakými prostředky se politická řešení tvoří a hledají. Základní se stává tedy otázka, "jak" vládnout. Myslím, že jeden z hlavních a podstatných kořenů dřívějších deformací tkvěl ve způsobech a metodách, jimiž byla rozmanitost zájmů a požadavků ve společnosti usměrňována do státní jednoty. Stát jistě potřebuje jednotu jako základ státní akce, avšak zdravou jednotu je možno vytvořit jen zdravými prostředky.

Proto jde o to, jakými prostředky budeme státní rovnováhu nalézat. Myslím tak, že budeme cílevědomě, krok za krokem zavádět do politiky pevná pravidla, pravidla čisté hry, pravidla politické morálky a odpovědnosti, i kulturnost, což vše by vrátilo lidem pocit jistoty a důvěry.

To je podle mého názoru nejzávažnější a nejnáročnější úkol, před nímž nyní Národní shromáždění stojí: svou zákonodárnou praxí a celou svou činností založit nový směr "socialistického parlamentarismu". Poučeno na mnohých pozitivních zkušenostech z desetiletí našeho československého parlamentu, poučeno na pozitivních zkušenostech dalších zemích, může toto shromáždění rehabilitovat svou funkci a své poslání nejvyššího státního zákonodárného orgánu a tím vnést nemalý vklad do celkového procesu obrody socialistické demokracie, do obrody celého stylu našeho politického života, jehož je parlament významnou součástí. To bude vyžadovat hluboké zamyšlení nad úlohou a funkcí politiky v dnešní socialistické společnosti vůbec.

Předně musíme propracovat soustavu pravidel politického rozhodování. Tato pravidla musí odstranit privilegia a výsady, zejména právo neomylnosti, monopol na pravdu apod., musí umožňovat konfrontaci názorů a stanovisek, opírající se o věcně podložené argumenty, a musí též umožňovat demokratické zjišťování a ověřování většiny a menšiny.

Přitom je samozřejmé, že se i většina může mýlit. Z toho vyplývá nutnost chránit menšinu, která má mít možnost na základě socialismu a v rámci demokratických postupů vyjadřovat svá stanoviska. To je jeden z předpokladů toho, aby existující většina nezkostnatěla, ale aby stále obnovovala své myšlenky a svůj vliv znovu a znovu svou prací zajišťovala.

V této souvislosti se mi jeví krajně důležitým požadavek, aby náš socialistický stát byl státem vskutku právním v nejlepším smyslu toho slova, aby se právo vžilo jako pevný a nedotknutelný základ státního a společenského života, aby zákony byly dodržovány s nepodplatitelnou přísností a platily stejně pro kohokoliv - pro posledního občana právě tak jako pro sebemocnější instituci, podnik nebo osobnost.

Pro instituce, organizace a podniky je v tomto směru vždycky situace snazší než pro řadového občana, pro prostého pracujícího člověka, nebo, jak se někdy říká, pro muže z "ulice. Právě proto však tam, kde se jedná o občana jako jednotlivce, jsou právní záruky zvlášť významné a musí být co nejúčinnější. Stát je povinen občana chránit, neboť on je východiskem i cílem socialistického zřízení.