Předseda NS s. Smrkovský (zvoní): Vážené Národní shromáždění, vážené soudružky a soudruzi poslanci. Zahajuji schůzi Národního shromáždění, kterou jsme přerušili 25. dubna t. r. Toho dne rozhodlo Národní shromáždění, že budeme pokračovat v započaté rozpravě k prohlášení vlády.

Schůze Národního shromáždění pokračuje výjimečně v zasedací síni Národního výboru hl. m. Prahy. Španělský sál Pražského hradu, kde schůze byla zahájena, patřil v těchto dnech významným státním akcím v souvislosti s oslavami památných květnových dnů. Protože Národní shromáždění původně nepočítalo s tím, že rozsah diskuse k prohlášení vlády si vyžádá pokračování schůze, přijali jsme možnost dokončit jednání v těchto místnostech. Příští schůze Národního shromáždění budou svolány opět do Španělského sálu na Pražský hrad.

Na schůzi je do této chvíle přítomno 238 poslanců, a proto je Národní shromáždění schopné usnášení. Do této chvíle je přihlášeno 29 poslanců.

Na první den schůze jsou omluveni poslanci: Kleňhová, Korčák, Haško, Němec Josef, Hamouz, Machačová, Piller, Krejčí Josef inž. Hajmacher, Pelikán, Škultéty, Šulek, Vegh, Poledňák a Lenárt.

Na druhý den schůze se omluvili poslanci: Mináč a Kapek.

Na celou schůzi jsou omluveni poslanci: Dubček, Pešák, Štefánik, Pašek, lndra, Červinka Jan, Petrusová, Kettner, Hronovský, Hančikovský, Gabriška, Štrougal, Škoda, Prchlík, David, Zemanová, Nepomucký, Pištělka, Sabolčík, Géryk, Šarina, Kučera V., Miková, Borůvka, Černý Josef, Žiak, Karhan a Novák a tito ministři neposlanci: Vlasák a Rázl.

Sděluji, že 30. dubna 1968 došel předsednictvu NS dopis presidenta republiky, ve kterém oznamuje, že tímto dnem podle čl. 62 ústavy pověřil ministra inž. Miroslava Hruškoviče řízením ministerstva techniky, ministra inž. Václava Hůlu řízením Státního cenového úřadu, ministra Michala Štancela řízením ministerstva práce a sociálních věcí a ministra dr. Františka Vlasáka řízením ministerstva národohospodářského plánování.

Předsednictvo Národního shromáždění vám předkládá tento návrh na doplnění minule schváleného pořadu:

1. Pokračování v rozpravě k prohlášení vlády a přijetí usnesení;

2. vládní návrh, kterým se předkládá Národnímu shromáždění Československé socialistické republiky k souhlasu nové znění čl. 24 a 25 Ústavy Světové zdravotnické organizace, přijaté 20. světovým zdravotnickým shromážděním dne 23. května 1967, a společná zpráva výborů ústavně právního, zahraničního a zdravotního.

Sděluji vám přání, resp. prosby řady poslanců, které mi byly ústně tlumočeny, abych poslancům doporučil, že bychom měli naše jednání skončit nebo se o to snažit zítra odpoledne do 3 hod. vzhledem k povinnostem, které mají ve svých krajích. O tom samozřejmě hlasovat nedám, tento návrh jsem neměl, tuto prosbu jen tlumočím.

Ptám se: má někdo připomínky k návrhu pořadu? (Nikdo se nehlásí.)

Nemá. Kdo souhlasí s návrhem pořadu, ať zvedne ruku. (Děje se.)

Je někdo proti? (Nikdo.)

Zdržel se někdo hlasování? (Nikdo.)

Národní shromáždění schválilo pořad jednání.

Přistoupíme tedy k prvnímu bodu pořadu a budeme pokračovat v rozpravě k prohlášení vlády. Pořadí přihlášených poslanců je před vaší tváří na tabuli. Jako první byl přihlášen posl. Hofman, který mne poprosil, abych vás jeho jménem požádal, vzhledem k tomu, že se vzdává svého slova ve prospěch svého krajského kolegy poslance Kalkuse, aby za něho byl zařazen posl. Kalkus. Hofman není že služebních důvodů přítomen. Posl. Kalkus je přihlášen a místo posl. Hofmana by tedy jako první promluvil posl. Kalkus.

Má někdo proti tomu námitky? (Nikdo.)

Námitky nejsou. Posl. Kalkus má slovo a jako druhý promluví posl. Šubrt.

Posl. Kalkus: Vážené Národní shromáždění, soudružky a soudruzi poslanci, byl jsem zmocněn skupinou poslanců Jihočeského kraje přítomných dnešnímu zasedání, abych jejich jménem vystoupil na dnešním zasedání k problémům jihočeského pohraničí.

Vláda ve svém prohlášení, jež projednáváme, si vytyčuje úkol prioritního řešení problémů rozvoje málo vyvinutých a zvlášť exponovaných oblastí jak v českých krajích, tak i na Slovensku. Je nesporné, že jde o zásadu správnou, ale málo závaznou, nepřijatelnou a nepostačující pro řešení jihočeského pohraničí a Jihočeského kraje vůbec. Proč vznáším takovou připomínku?

Obecných usnesení byla již v minulosti přijata řada. Po jejich přijetí oprávněné potřeby jižních Čech zůstaly dále neřešeny. To nás Jihočechy opravňuje, abychom obecným zásadám uvedeným ve vládním usnesení méně důvěřovali.

Málo rozvinutá ekonomika jižních Čech byla v minulosti mnohokrát uznávána. Uvedu jenom kupříkladu, že tomu tak bylo v r. 1958 ve Směrnici k připravovanému pětiletému plánu, v roce 1964 projednával problematiku jižních Čech sekretariát SPK a ve svém jednání konstatoval nutnost řešení potřeb Jihočeského kraje, vládním usnesením 175/1965 bylo uloženo hledat další prostředky pro rozvoj Jihočeského kraje, k čemuž nikdy nedošlo, a v neposlední řadě ekonomickou zaostalost kraje dokazují statistické materiály i práce výzkumných ústavů. Z poslední doby lze jmenovat materiál Výzkumného ústavu pro životní úroveň Bratislava. Existuje samozřejmě nám všem známé usnesení k pohraničí, které obsahuje i úkol řešit stavební kapacity pro tato území. Neslavně to dopadlo s jeho plněním, to je nám mnohým známo. V současné době se zpracovává nový návrh řešení pohraničních území republiky. Není to poprvé, a proto ani k tomuto materiálu, který se v současné době teprve dává dohromady, již teď není důvěra, že bude plněn.

Nesouhlasím-li s obecnou formulací vládního prohlášení, musím uvést alespoň několik stručných faktů, v nichž spočívá zaostávání hospodářství a životní úrovně obyvatelstva Jihočeského kraje. Jde především o nižší úroveň zemědělské výroby, která v méně příznivých podmínkách (příliš vysoké stavy spodní vody a malé provádění meliorací) nedosahuje průměrných celostátních výsledků a při vynakládání vyšších nákladů na výrobu pochopitelně působí na důchody zemědělského obyvatelstva. V kraji je nevýhodná struktura průmyslu z hlediska společenského ohodnocení práce a nedostatky ve vnitrooblastním rozmístění výrobních kapacit. Zhoršujícím faktorem je zde nadprůměrné opotřebování základních fondů. V kraji je zanedbaný stav infrastruktury v porovnání s ostatními kraji, zejména v silniční síti, vodním hospodářství, v teplofikaci a plynofikaci. Dále působí nižší úroveň občanské vybavenosti, což spočívá zejména v řešení bytové otázky komplikované stářím a špatným technickým vybavením stávajícího bytového fondu, dále v kapacitách zdravotnických, sociálních, školských, kulturních a tělovýchovných zařízení. Všechna tato fakta je možno dokládat jednotlivými čísly porovnávajícími úroveň Jihočeského kraje s dosaženým stavem v ostatních krajích.

Zhoršujícím faktorem v podmínkách kraje je i nepříznivá struktura osídlení, která působí na zajišťování potřeb obyvatelstva, zejména na venkově, a dávno známou skutečností jsou i nižší příjmy obyvatelstva v jižních Čechách. Tyto nižší příjmy existují přes vysokou intenzitu pracovního využití obyvatelstva. Tento stav prohlubují i příjmy obyvatelstva ze společenských spotřebních fondů, které jsou opět podprůměrné.

Trvající disproporce mezi investiční výstavbou a stavebními kapacitami je ústředním a bezprostředním problémem hospodářského rozvoje jižních Čech. Stav ve stavebních kapacitách je limitujícím činitelem rozvoje.

Léta se pereme za odstranění těchto problémů a musíme konstatovat, že obecná usnesení nám nepomohla. Proto jsme proti obecným formulacím. Dovolte mi, abych se vrátil k řešení stavebních kapacit pro výstavbu v pohraničí. Bez ohledu na důsledky pro hospodářský rozvoj kraje byla a jsou naopak buď administrativními zásahy centra anebo plánovitým vytvářením lepších podmínek pro realizaci staveb v některých oblastech prováděna opatření, jejichž důsledkem je místo žádoucího rozvoje kapacit stavební výroby v kraji jejich stagnace, příp. snižování.

Z toho je zřejmé, že i přes usnesení vlády v minulosti se že strany ministerstva stavebnictví mnoho účinného neudělalo. Dovoluji si tvrdit, že usnesení vlády se ani s potřebnou důsledností nerozpracovalo, a tak potřeby zemědělství, služeb, školství a dalších odvětví zůstávají v pohraničních územích dále neřešeny.

Má-li se něco pro pohraničí udělat, mám na mysli stavební kapacity, musí mít tato území nejméně stejné preference, které byly vyhlášeny pro ostatní vybraná území státu.

Na základě našich zkušenosti si dovoluji tvrdit, že tedy existuje řada jiných usnesení, která působí zcela protichůdně proti řešení problémů v pohraničí. V našem kraji jsme se v posledních týdnech tímto problémem velmi vážně zabývali. Znovu jsme si ověřili, že je uznávána nutnost tato území řešit. Byla uznána i skutečnost, že to není v silách Jihočeského kraje, aby bez podpory z centra tuto problematiku řešil sám. Přesto však ze strany centrálních orgánů, máme na mysli zejména min. financí, min. stavebnictví a SPK, nejsou navrhovaná taková opatření, která by vzbuzovala důvěru, že existuje v centru vážný úmysl zaostávání zmírňovat a nejnutnější potřeby lidí řešit. Znovu to zdůrazňuji u příležitosti projednávání programového prohlášení vlády, neboť Jihočeši nemohou nadále trpět stav, kdy se na jejich oprávněné potřeby neodpovídá. Zmíněný problém se stal předmětem mnohých jednání v minulosti, např. na Státní plánovací komisi s odbory pro stavebnictví, investiční výstavby, oblastního plánování, přesto mnohdy stačil pro ukládání direktivních přesunů kapacit argument, že Jihočeši stavěli jinde vždy v minulosti a že tomu musí být tak i dnes. Nechybí při takovýchto jednáních ani argument, vždyť pracovníkům z jižních Čech to musí lépe vyhovovat, neboť v Praže mají jak lepší ubytování, tak lepší kulturní podmínky a dostatečnou platovou preferenci - všechno lepší než v pohraničí. Toto je sice všechno pravda, ale jsou-li takovéto argumenty používány v centru, pak se to s řešením problémů v pohraničí a méně rozvinutých oblastí v republice nemyslí vážně.

Řadu argumentů v tomto směru jsme v minulosti přednesli nejen min. stavebnictví, ale svoje problémy jsme také v roce 1965 předkládali a žádali jejich řešení ve výboru pro plán a rozpočet Národního shromáždění.

Bohužel všechna tato projednávání nám přinesla velmi nepatrné výsledky.

Od r. 1960 zvlášť výrazně žádáme řešení našich potřeb - potřeb, které jinde již byly v převážné části řešeny. Když jsme něčeho dosáhli, závaznějších slibů, např. ve zprůmyslnění pohraničí, v roce 1963, tak při restrikci investiční výstavby měřilo se Jihočeskému kraji bez ohledu na stav v jeho ekonomice stejně jako jiným. Po přijetí nových zásad řízení a plánování národního hospodářství začínáme dříve dohodnutá a závazně přislíbená řešení ztrácet.

Jistě mě chápete, že tímto chci vlastně dokumentovat, že dosavadní oblastní nástroje, které by měly napomáhat rozvoji ekonomiky kraje - hospodářsky málo vyvinutého kraje, jsou nedostatečné. V našem kraji působí málo účinně a nezbývá nám nic jiného než žádat, aby došlo k jejich přehodnocení.

Vracím se k tomu, že kraj není schopen vlastními silami odstranit příčiny ekonomického zaostávání.

To je také důvod, proč my Jihočeši žádáme, aby bylo dosaženo zásadního obratu v dosavadní praxi centrálních orgánů v otázkách rovnoměrnějšího rozmísťování výrobních sil a vyrovnávání rozdílů životní úrovně obyvatelstva v jednotlivých oblastech.

K tomu podle našeho názoru, směrem k Jihočeskému kraji, musí být uplatněn působivější systém ekonomických nástrojů - navrhujeme okruh takových otázek k projednání krajské konferenci strany. Zároveň žádáme, aby Jihočeský kraj nebyl dále v celostátních úvahách pokládán za zdrojovou oblast v pracovních silách a stavebních kapacitách.

To jsou velmi stručným způsobem naznačené důvody, proč nemohu jako poslanec NS za Jihočeský kraj souhlasit s obecnou formulací vládního programu v části týkající se řešení méně vyvinutých oblastí a proč žádám, aby řešení problémů Jihočeského kraje bylo přímo ve vládním programu jmenovitě uvedeno. Je dostatek podkladů, ne pouze z kraje, ale z centrálních orgánů, které dokazují, že adresnost v řešení není privilegiem, ale odčiněním dlouholetého otálení řešení oprávněných potřeb Jihočeského kraje.

Posléze mi, soudružky a soudruzi, dovolte ještě několik málo osobních připomínek. Na jedné z posledních schůzí NS jsem žádal ministra zemědělství o vysvětlení, proč v masném průmyslu, v závodě Studená (i když je to v jižních Čechách) , nejsou řešeny problémy rekonstrukce a výstavby, vzhledem k tomu, že závod je fakticky už dnes v havarijním stavu.

Dostal jsem odpověď z ministerstva zemědělství, podepsanou ještě bývalým ministrem soudruhem Mestekem. Věřím, že bylo odpovězeno jistě v dobré vůli a víře, že rekonstrukce tohoto závodu nebyla dána na pořad proto, že se nedostávalo stavebních kapacit. Prověřil jsem si důkladně celou problematiku a celé to martyrium, které zažilo tamější vedení závodu Masného průmyslu, a zjistil jsem, že odpověď, kterou jsem obdržel z ministerstva zemědělství, není pravdivá, protože v té době, kdy se žádalo, aby rekonstrukce byla prováděna, okresní národní výbor nabízel dostatečné stavební kapacity a ty existují pro tento účel ještě v současné době.

Mám za to, že interpelace poslanců by neměly být takovým způsobem zodpovídány a řešeny, ale že by věci měly být daleko důkladněji prověřovány, než dostane poslanec konečnou odpověď. Domnívám se, že by nový ministr zemědělství s. Borůvka měl celý případ nechat prošetřit, zeptat se generálního ředitele Masného průmyslu s. Kohouta, proč už téměř dvě pětiletky rekonstrukci odkládá, proč se situace dostala do havarijního stavu, a soudruh generální ředitel Masného průmyslu by měl osobně na závodě ve Studené pracujícím vysvětlit, proč k věcem došlo. Myslím, že by měli být potrestáni ti pracovníci ministerstva zemědělství i ostatní pracovníci, kteří pro mne zpracovávali odpověď, že si dovolili poslance Národního shromáždění takovým nedobrým způsobem nepravdivě informovat.

Dále jsem na téže schůzi Národního shromáždění žádal, aby byla věnována daleko větší pozornost řešení odvodnění Třeboňské pánve, protože v Třeboňské pánvi žije několik tisíc rolníků, jak družstevníků, tak i pracovníků státních statků, a urychlené řešení tohoto odvodnění je pro ně skutečně životní otázkou číslo jedna. Ani v tomto případě se mi nedostalo uspokojivé odpovědi. Žádám soudruha ministra Borůvku, aby celou problematiku odvodnění Třeboňské pánve dal znovu prošetřit a aby za mé přítomnosti a za přítomnosti rolníků, družstevníků i pracovníků státních statků se celá problematika řešila a bylo přijato takové usnesení a taková opatření, aby jednak v Třeboňské pánvi nedocházelo ke zpožďování melioračních prací a za druhé aby i zaostávající JZD beze strachu mohla investovat do meliorací, protože kdyby nemohla investovat, stihne je osud několika desítek předcházejících družstev, která v důsledku toho, že je tlačila vysoká spodní voda tak, že nemohla hospodařit, přešla do sféry státních statků. Jistě není žádoucí, aby napříště kterékoliv JZD v důsledku toho, že jsme nedokázali řešit problémy diferenciální renty, muselo přecházet do sféry státních statků, protože to je škodlivé.

Dále bych chtěl k vládnímu prohlášení říci, že se mi zejména líbí ty pasáže, kde se mluvilo o tom, že je nutno především využívat stávajících, již vybudovaných fondů. Myslím, že to je v naprostém pořádku. Mám ovšem příklad toho, že je v rozporu to, co říkáme nebo co si přejeme a jaká je skutečnost. Ve Velenicích na Vitorazsku byla vybudována opravna vagónů, jistě mnohamiliónovým nákladem. Když se budovala, vědělo se, že to je pohraničí, že tam je nedostatečný nebo žádný bytový fond a že to je tak velká investice, že se tam nesežene dostatek pracovních sil. Přesto se to do provozu všechno dalo, opravna vagónů se vybudovala, v současné době je ovšem využívána jen na jednu nebo jednu a půl směny a základní fondy tady nejsou využívány. K jejich využití je nutno dobudovat bytovou výstavbu ve Velenicích.